Poznámka 37

Význam druhých lidí a společenství vidí Kant v první řadě v tom, že lidé na jedné straně v sobě navzájem „kazí“ vlohu k dobrému, na straně druhé si v etickém společenství vzájemně napomáhají ve snaze o uskutečnění nejvyššího dobra. Kant proti sobě staví „přirozený etický stav“, v němž je ctnost veřejně haněna a jako princip vztahů mezi lidmi je vyzdvihováno sobectví, a „etické společenství“, jež si klade za společný cíl uskutečnění nejvyššího dobra. Svoji svobodu člověk realizuje tím, že usiluje o podřízení smyslovosti mravnímu zákonu, což je ve vztahu k nejvyššímu dobru jakožto konečnému účelu světa možné pouze spolu s druhými, nikoli individuálně. Srv. I. Kant, Náboženství v hranicích pouhého rozumu, str. 130 n.