Poznámka 69

Tamt., str. 305. Své chápání tragédie rozvíjí Ricœur jednak v Symbolice zla, jednak později v O sobě samém jako o jiném (Soi-même comme un autre). V kapitole o „tragickém vidění existence“ v Symbolice zla, v němž Ricœur interpretuje Aischylova Upoutaného Prométhea, ukazuje jako to, co je na tragédii podstatné, spojení viny a oslepení, které neumožňuje jasné odlišení dobra a zla a staví do vzájemného vztahu osud a svobodu. Tomuto napětí je vystaven nejen člověk, ale i bůh. Srv. P. Ricœur, Symbolika zla, str. 332–350. Právě z tohoto důvodu není zlo vázáno pouze na vinu člověka a etické vidění světa má své meze ve vidění tragickém, které klade původ zla hlouběji do struktur bytí, přičemž se však vzpouzí racionalizaci ve spekulativní filosofii. Srv. P. Ricœur, Herméneutique des symboles et réflexion philosophique (I). V pozdějším textu O sobě samém jako o jiném se Ricœur na tento svůj výklad tragédie ze Symboliky zla odvolává, na tragédii ho však v souvislosti úvah o etice a moralitě více než její zakotvení v theologii a vztah k otázce zla zajímá, nakolik může poučit naši etickou volbu. Proto si v této souvislosti bere za příklad Sofoklovu Antigonu, na níž ukazuje nevyhnutelnost etických konfliktů. Srv. P. Ricœur, Soi-même comme un autre, Paris 1990, str. 281–290. Mezi oběma pojetími tragédie není rozpor, nýbrž každé se zaměřuje na její jiný aspekt.