Poznámka 59

Jde převážně o doplňky druhého vydání spisu. O vnitřním smyslu pojednávají: „Obecné poznámky k transcendentální estetice“ (B 67–69) a § 24 „Transcendentální dedukce kategorií“ (B 152–156). Tyto pasáže obsahují tzv. teorii sebeafekce. K jejímu výkladu viz H. Allison, Kant’s Transcendental Idealism, str. 265–271; M. Baum a G. Zöller rozlišují dvojí druh sebeafekce, viz M. Baum, Deduction und Beweis in Kants Transzendentalphilosophie, str. 143–149; G. Zöller, Making Sense out of Inner Sense, str. 263–270, M. Heidegger vykládá z teorie sebeafekce Kantovu nauku o „já“: čistou sebeafekci považuje za transcendentální prastrukturu konečného „já“ jako takového, viz M. Heidegger, Kant und das Problem der Metaphysik, str. 173. Standardní monografií k vnitřnímu smyslu je: R. Reininger, Kants Lehre vom inneren Sinn und seine Theorie der Erfahrung; nověji pak: G. Mohr, Das sinnliche Ich a J. Moreau, Le temps, la succession et le sens interne.