Kantova reflexe „O vnitřním smyslu“

Jiří Chotaš

Plný text (PDF): Kantova reflexe „O vnitřním smyslu"

Ediční poznámka

V roce 1983 objevil ruský filosof Arsenij Gulyga dosud neznámý Kantův rukopis. Má název „O vnitřním smyslu“ a nachází se ve sbírkách Státní veřejné knihovny Saltykova-Ščedrina v Petrohradě. [1] Rukopis byl brzy poté v textově kritické podobě několikrát vydán a přeložen do hlavních světových jazyků. [2] Jeho české vydání zahrnuje faksimile originálu, textově kritický přepis, [3] překlad, přílohu, výklad a bibliografii.

Obr. 1 ‒ Přední strana rukopisu

Obr. 2 ‒ Zadní strana rukopisu

Legenda:
{ }: slova, která Kant škrtl či přepsal,
[ ]: slova vložená Kantem do textu dodatečně,
⊲ ⊳: doplňky W. Starka,
kurzíva: slova Kantem podtržená.

Vom inneren Sinne

Immanuel Kant

Seite I

|{Es} [Die Zeit] ist das blos Subjective der Form der inneren Anschauung sofern [4] wir von uns selbst afficirt| werden [was] {und} daher nur die Art enthält wie wir uns selbst erscheinen nicht wie wir| sind. Wir können uns nämlich nur die Zeit vorstellen indem wir uns durch die| Beschreibung des Raums und Auffassung des Mannigfaltigen seiner Vorstellung afficiren. | {und wir} durch das intellectuelle Bewußtseyn stellen wir uns selbst vor aber wir| erkennen uns gar nicht weder wie wir erscheinen noch wie wir sind und der Satz: Ich| bin ist kein Erfahrungssatz sondern ich lege ihn zum Grund bey jeder Warnehmung und um| Erfahrung zu machen. (Er ist auch kein Erkentnissatz). Bey der inneren Erfahrung aber die ich| anstelle afficire ich mich selbst indem ich die Vorstellungen äußerer Sinne in ein empirisches| Bewußtseyn {bringe um} meines Zustandes bringe. Dadurch erkenne ich mich selbst aber nur so fern| ich {affic} durch mich selbst afficirt bin wobey ich mir nicht so fern Erscheinung bin als ich mich| selbst durch Vorstellungen äußerer Sinne afficire ({dann} diese sind {diese} Vorstellungen {die} von Erscheinungen)| denn das ist Spontaneität, sondern [so fern] ich durch mich selbst afficirt werde denn das ist {x} Receptivitet| Der Raum ist nämlich die Vorstellung äußerer Gegenstände in der Erscheinung. Allein {diese}| {Vorstellung} die [synthetische] Apprehension dieser Vorstellung [5] {in} zu einem Bewußtseyn des Zustandes meiner| Vorstellungen ist an die Zeit gebunden deren Vorstellung blos die subjective Form meiner Sinnlichkeit| ist wie ich mir selbst vor dem inneren Sinn erscheine. – Hieraus ist zu sehen daß| wir keinen inneren Sinn haben würden und unser Daseyn nicht in der

O vnitřním smyslu

Immanuel Kant

I. strana

Čas je pouze subjektivní formou vnitřního názoru, jsme-li sami sebou afikováni, a proto obsahuje pouze způsob, jak se sami sobě jevíme, a nikoli způsob, jak jsme. Představit si jej totiž můžeme jenom tak, že se afikujeme| opisováním prostoru a pojímáním rozmanitosti jeho představy. Prostřednictvím intelektuálního vědomí si představujeme sami sebe, ale vůbec se nepoznáváme, ani jak se jevíme, ani jak jsme; a věta: „Já jsem“ není zkušenostní větou, nýbrž ji kladu za základ při každém vjemu, abych učinil zkušenost. (Není ani poznávací větou.) Avšak při vnitřní zkušenosti, kterou| podstupuji, afikuji sám sebe tím, že uvádím představy vnějších smyslů do empirického vědomí svého stavu. Tím poznávám sám sebe ale jenom potud, pokud jsem afikován sám sebou, přičemž si nejsem jevem potud, pokud sám sebe afikuji představami vnějších smyslů (ty jsou představami jevů), neboť to je spontaneita, nýbrž pokud jsem sám sebou afikován, neboť to je receptivita. | Prostor je totiž představou vnějších předmětů v jevu. Avšak syntetická aprehenze této představy do vědomí stavu mých představ je vázána na čas, jehož představa je pouze subjektivní formou mé smyslovosti, jak se sám sobě jevím ve vnitřním smyslu. – Z toho je zřejmé, že bychom neměli vnitřní smysl a že bychom nemohli

Zeit bestimmen könnten| wenn wir keinen äußeren (wirklichen) Sinn hätten und Gegenstände im Raume als von uns| unterschiedene [6] uns vorstelleten| –

Man muß die reine (transsc:) Apperception von der empirischen apperceptio percipientis von der apperceptione [7] | percepti unterscheiden. Die erste sagt blos ich bin. Die zweyte ich war, ich bin, und ich werde seyn d. i. ich bin ein| Ding der Vergangenen der Gegenwärtigen und Künftigen {seyn}Zeit wo dies Bewußtseyn ich bin allen Dingen Bestimmung meines| Daseyns als Größe gemein ist. Die letztere ist cosmologisch die erste rein psychologisch. Die cosmologische apperce⊲ption⊳| welche mein Daseyn als Größe [8] in der Zeit betrachtet setzt mich in Verheltnis gegen andre Dinge die da sind| waren und seyn werden denn das Zugleichseyn ist keine Bestimmung des Wirklichen in Ansehung des percipientis| sondern des percepti weil {alle Wahrnehmung in} das Zugleichseyn nur an dem vorgestellt wird was rükwerts| {in Ansehung der Vergangenen Zeit} eben so wohl als Vorwerts percipirt werden kan welches nicht das Daseyn| des percipientis seyn kan die nur successiv d. i. vorwerts geschehen kan: – Was gegeben sey⊲n⊳ [9] muß ehe es |gedacht wird wird nur als Erscheinung gegeben. Mithin eine cosmologische Existenz ist nur die Existenz eines Dings| in der Erscheinung. Unmittelbar bin ich mir selbst nicht ein Gegenstand sondern nur der so {de} einen Gegenstand warnimt. | Nur so fern [10] ich Gegenstände in der Zeit apprehendire und Zwar Gegenstände des Raumes bestime ich mein Daseyn in| der Zeit – daß ich mir meiner a priori als in relation gegen andere Dinge noch vor d⊲er p⊳erception derselben bewust| werden köne folglich meine Anschauung als eine äußere vor dem Bewustseyn eines Eindrucks [11] zum selben Bewustseyn [12] gehöre ist nothwendig

určovat naši existenci v čase,| kdybychom neměli vnější (skutečný) smysl a kdybychom si nepředstavovali předměty v prostoru jako od nás odlišné. –

Je třeba rozlišovat čistou (transcendentální) apercepci od empirické, apperceptio percipientis od apperceptio percepti. První pouze říká: „Já jsem“. Druhá, „Já jsem byl, já jsem a já budu“, tj. „Já jsem věcí minulého, přítomného a budoucího času“, přičemž toto vědomí „Já jsem“ je společné všem věcem jako [13] určení mé| existence jako velikosti. Druhá je kosmologická, první čistě psychologická. Kosmologická apercepce, která pokládá mou existenci za velikost v čase, mě uvádí do vztahu vůči jiným věcem, které jsou, byly a budou, neboť současnost není určením skutečného s ohledem na percipiens, nýbrž s ohledem na perceptum, protože současnost si představujeme jenom u toho, co může být percipováno dozadu stejně jako dopředu, což nemůže být existence| percipiens, která [14] se může dít jenom sukcesivně, tj. dopředu: – To, co musí být dáno, dříve než je to myšleno, se dává jenom jako jev. A tedy kosmologická existence je jenom existencí nějaké věci v jevu. Bezprostředně si sám sobě nejsem předmětem, nýbrž jsem jenom tím, kdo tak vnímá předmět. Jen pokud aprehenduji předměty v čase, a sice předměty prostoru, určuji svou existenci v čase – je nutné abych si mohl být apriorně vědom sebe sama jako jsoucího v relaci vůči jiným věcem ještě před jejich percepcí,| a tedy, aby můj názor – jako vnější názor – patřil k témuž vědomí před vědomím nějakého dojmu,

Seite II

|denn der Raum ist das Bewußtseyn dieser wirklichen Relation. Ob ich gleich hier afficirt werde so ist {es} doch kein| Schlus nöthig um daraus das Daseyn eines äußeren Objects zu schließen weil es zum Bewustseyn meines| eigenen Daseyns in der Zeit also zum empirischen {apper} Selbstbewustseyn (des Zugleich seyns) erfordert wird und| ich also es eben so erkenne als mich selbst. Ich bin mir meiner Selbst als Weltwesens unmittelbar und| ursprünglich bewust und eben dadurch allein ist mein eigen Daseyn nur als Erscheinung bestimmbar als Größe in der Zeit

|Um der Existenz [15] eines Einzelnen mir bewust zu werden dazu gehört ein Schlus aus einigen [16] im Raum bestimten| Vorstellungen daß aber überhaupt etwas ausser mir existire beweiset die Raumesanschauung selbst welche nicht aus| der form des äußeren Sinnes und ohne diese [17] auch nicht aus der Enbld. Krft entspringen kan folglich als ein wirklich| äußerer Sinn seine Möglichkeit [18] auf etwas ausser uns gründet. Afficirt zu werden setzt nothwendig etwas äußeres| Voraus beruht also durchaus auf einem Sinne. Daß wir uns selbst afficiren können (welches doch wenn überhaupt| ein Sinn existiren soll wenigstens muß angenommen werden) ist nur dadurch möglich daß wir die Vorstellungen {selbst}| apprehendiren von Dingen die uns afficiren D. i. die von äußeren Dingen denn dadurch afficiren wir uns selbst| und die Zeit ist eigentlich die form der Apprehension der Vorstellungen [19] welche sich auf etwas außer [20] uns beziehen|

Die Schwierigkeit [21] liegt eigentlich darin daß nicht begriffen werden kan wie ein äußerer [22] Sinn| moglich sey (der Idealist muß ihn läugnen) denn das äußere muß vorher vorgestellt,| werden ehe ein Object hineingesetzt wird. Hätten wir aber keinen äußeren Sinn so hätten [23]

II. strana

neboť prostor je vědomím této skutečné relace. Ačkoli jsem přitom afikován, přesto není nutný závěr, abychom z afekce usuzovali na existenci nějakého vnějšího objektu, protože tato existence je vyžadována k vědomí mé vlastní existence v čase, neboli k empirickému sebevědomí (toho, co jest současně), a poznávám ji tedy stejně jako sám sebe. Jsem si vědom bezprostředně a| původně sám sebe jako světové bytosti a jedině tím je právě má vlastní existence určitelná jen jako jev, jako velikost v čase.

Abych si uvědomil existenci nějaké jednotliviny, k tomu je třeba udělat závěr z několika představ určených v prostoru, že ale vůbec něco existuje mimo mě, to dokazuje prostorový názor sám, který nemůže vznikat z formy vnějšího smyslu a bez ní ani z obrazotvornosti, a jako skutečný vnější smysl zakládá svou možnost na něčem mimo nás. Schopnost být afikován nutně předpokládá něco vnějšího,| a spočívá tedy zcela na nějakém smyslu. To, že můžeme sami sebe afikovat (což přece – pokud má existovat vůbec nějaký smysl – musí být přinejmenším předpokládáno), je možné jenom tím, že aprehendujeme představy věcí, které nás afikují, tj. představy vnějších věcí, neboť tím afikujeme sami sebe, a čas je přísně vzato formou aprehenze představ, které se vztahují k něčemu mimo nás.

Obtíž spočívá vlastně v tom, že nelze pochopit, jak je vnější smysl| možný (idealista jej musí popírat), neboť vnějšek si musíme představovat dříve, než do něj vkládáme objekt. Kdybychom ale neměli vnější

wir auch| keinen Begrif davon. Daß aber etwas äußeres meiner Vorstellung correspondire und den Grund| der Existenz derselben enthalte kan keine Warnehmung seyn muß also blos in der Vorstellung des| Raums als einer form der Anschauung liegen die nicht vom inneren Sinn abgeleitet werden| kan worin die Verbindung oder das Verhältnis [24] der Dinge die voneinander unterschieden sind| gedacht wird. Der Grund dieses nicht für eine blos innere Bestimmung und Vorstellung seines| Zustandes zu halten ist weil diesem das Beharrliche in dem Wechsel der Vorstellungen fehlt. |

Das Bewustseyn unserer Receptivität in Ansehung der inneren oder äußeren Bestimmungsgründe unserer Vorstellung und der mit| ihr verbundenen Form sinnlicher Anschauung muß a priori in uns statt finden (ohne auf die letzteren aus wirklichen| Warnehmungen schließen zu dürfen⊲)⊳ weil [25] sonst der Raum nicht a priori vorgestellt werden würde, der von| keinen inneren Bestimmungsgründen der Vorstellungskraft abgeleitet werden kan weil alles an ihm als außer uns vorgestellt| würde, und [26] es unmöglich ist sich Vorstellungen im Raum existirend zu denken folglich der innere Sinn [27] | niemals {solche} Raumesvorstellungen geben könnte welches gleich wohl müßte geschehen können weil es wenigstens| möglich seyn muß sich solcher vorstellungen als zum inneren Sinn gehörig bewust zu werden. – Daß| es also keinen [28] äußeren Sinn gebe sondern blos {entweder} innerer Sinn und allenfalls noch Schlüße aus den| wirklichen Warnehmungen desselben auf etwas ausser uns ist unmöglich weil sonst gegenstände des Inneren Sinnes| (Vorstellungen) auch als im Raum müßten {ange} gedacht werden.

smysl, neměli bychom o vnějšku ani žádný pojem. Že ale něco vnějšího odpovídá mé představě a obsahuje důvod její existence, to nemůže být vjemem, a musí to tedy spočívat pouze v představě prostoru jakožto formy názoru, která nemůže být odvozována z vnitřního smyslu,| v němž myslíme spojení či vztah věcí od sebe navzájem odlišných. Důvod, proč nelze vnějšek považovat za nějaké pouhé vnitřní určení a za představu stavu vnitřního smyslu [29] je ten, že mu chybí trvání ve střídě představ.

Vědomí naší receptivity ve vztahu k vnitřním nebo vnějším určujícím důvodům našich představ a s nimi spojená forma smyslového názoru se musí v nás naskýtat a priori (aniž bychom na ty druhé důvody směli usuzovat ze skutečných| vjemů), protože jinak by prostor nebyl představován a priori; prostor nemůže být odvozován z žádných vnitřních určujících důvodů představivosti, protože všechno by v něm bylo představováno jako mimo nás a je nemožné si myslet představy jako existující v prostoru; vnitřní smysl by tedy nikdy nemohl poskytovat představy prostoru, což by se přece muselo moci dít, protože musí být přinejmenším možné, abychom si byli vědomi takových představ jako přináležejících k vnitřnímu smyslu. – Je tedy nemožné, aby| vnější smysl nebyl, a byl pouze smysl vnitřní, a právě tak je nemožné činit závěry ze skutečných vjemů vnitřního smyslu na něco mimo nás, protože jinak by předměty vnitřního smyslu (představy) musely být rovněž myšleny jako nacházející se i v prostoru.

Příloha

Místopřísežné prohlášení profesora Friedricha Wilhelma Schuberta o původu, datování a pravosti reflexe O vnitřním smyslu:

Das beiligende Autograph Kant’s „vom inneren Sinn“ [,] welches ich mir der Kaiserlichen Russischen öffentlichen Bibliothek durch Herrn Dr Mietzlaff zu übersenden erlaube, ist aus den Jahren 1785–1795, wie ich dies aus der genauesten Kunde der Handschrift des Philosophen versichern kann, da ich den ganzen handschriftlichen Nachlaß, soweit er sich in Königsberg befindet, reguliert und für meine Ausgabe der Werke Kant’s benützt habe. Und die Aechtheit des Autographs bürge ich durch meine Namensunterschrift.

Königsberg[,] d. 6 Jul. [1]850 Dr. Fr. Wilh. Schubert
Geh. Regrath et Professor

Přiložený Kantův autograf O vnitřním smyslu, který si dovoluji prostřednictvím pana dr. Mietzlaffa zaslat Císařské ruské veřejné knihovně, je z let 1785–1795, jak Vás mohu ujistit na základě velmi podrobné znalosti filosofova rukopisu, neboť jsem celou rukopisnou pozůstalost, pokud se nachází v Královci, uspořádal a použil pro své vydání Kantových Werke. [30] Pravost autografu zaručuji svým podpisem.

V Královci, dne 6. července 1850   Dr. Friedrich Wilhelm Schubert
tajný královský rada a profesor

Výklad

Z fotokopie reflexe O vnitřním smyslu je zřejmé, že nalezený rukopis sestává z jediného, oboustranně popsaného listu. Jeho rozměry nejsou známy. [31] Text sestává ze tří odstavců, z nichž druhé dva začínají odsazením prvního slova. [32] Do třetího odstavce je vložen komentář, v rukopise odsazený jak zleva, tak zprava. [33] Každý odstavec je ukončen větou, která shrnuje jeho hlavní myšlenky. [34] Text rukopisu vykazuje pouze drobné nedostatky z hlediska syntaxe a gramatiky. [35] Interpunkce se v něm nachází takřka jen na konci vět. [36] Tok textu je na několika místech přerušen závorkami s vysvětlujícím slovem či větou. [37] Některá slova jsou vložena do textu dodatečně, právě tak jako jiná jsou přeškrtnuta. [38] Důležitá slova jsou v rukopisu podtržena. [39] Ve svém vnějším vzhledu se tak rukopis podobá četným úvahám (tzv. reflexím), které si Kant v průběhu svého života psal na volné listy pro svou potřebu. [40] Všechny tyto úvahy, jichž je několik tisíc, spolu s předlohami pro publikované i nepublikované spisy, byly souhrnně vydány pod názvem „Handschriftlicher Nachlaß“ ve vydání Kants gesammelte Schriften Pruské akademie věd. [41] Reflexe O vnitřním smyslu tvoří nedílnou součást této Kantovy rukopisné pozůstalosti.

Z dostupných pramenů vyplývá, že objevitelem rukopisu je ruský filosof Arsenij Gulyga. [42] Tento badatel jej – spolu s dvěma dalšími dosud neznámými Kantovými texty – objevil ve sbírkách Státní veřejné knihovny Saltykova-Ščedrina v Petrohradě. [43] Reinhardt Brandt v německé edici rukopisu uvádí, že reflexi O vnitřním smyslu obdržela Petrohradská knihovna v roce 1850 z Královce od profesora Friedricha Wilhelma Schuberta (1799–1868). [44] Ten jej prý obdržel z pozůstalosti Kantova posledního vydavatele Friedricha Nicolovia. Uváděné údaje jsou ve shodě se Schubertovým místopřísežným prohlášením o původu, datování a pravosti rukopisu, které autor článku v roce 1997 obdržel z Petrohradu. [45]

Nejednoznačná však byla v kantovském bádání zpočátku doba vzniku reflexe O vnitřním smyslu: autoři ruské edice rukopisu udávají, že vznikl v období příprav na druhé vydání Kritiky čistého rozumu, tj. v roce 1786. [46] Počínaje německou edicí je však doba vzniku reflexe O vnitřním smyslu kladena později, a to do let po druhém vydání Kritiky čistého rozumu (1787). [47] Rukopis se totiž po obsahové stránce podobá reflexím, jejichž tématem je problematika vyvrácení idealismu. [48] Vznik rukopisu po roce 1787 byl v kantovském bádání přijat za nesporný. [49]

Neznám je účel reflexe O vnitřním smyslu. R. Brandt se domnívá, že nelze prokázat žádný Kantův publikační záměr, k němuž by se rukopis dal přiřadit. [50] Právě tak není znám ani žádný spis, proti němuž by se Kant svým textem obracel. Rukopis je prý třeba chápat jen jako fragment textu, jehož pomocí Kant fixoval své myšlenky. [51] Brandtův názor na účel rukopisu nebyl dosud v kantovském bádání ani potvrzen a ani zpochybněn.

Co je ale tématem reflexe O vnitřním smyslu? Nejrozšířenější je opět Brandtův názor, že cílem rukopisu je formulovat různé argumenty, jejichž cílem je vyvrátit idealismus. [52] Tyto argumenty prý obsahuje první a druhý odstavec, třetí odstavec pak pojednává o vnějším smyslu jako o samostatné, z vnitřního smyslu neodvoditelné formě receptivity. Brandt svůj výklad soustřeďuje především na druhý odstavec, protože ten obsahuje pojmy a myšlenky, které jsou ve srovnání s ostatním Kantovým dílem nové. [53] Jiný kantovský badatel, M. Baum, poukazuje ve svém článku na skutečnost, že vyvrácení idealismu se v reflexi O vnitřním smyslu nachází teprve až v jejím třetím odstavci. [54] První odstavec pojednává o „já“ jako jevu, druhý o „já“ jako bytosti-na-světě a teprve třetí odstavec obsahuje vyvrácení idealismu a priori, a to leibnizovského typu. Oba badatelé se shodují v názoru, že leibnizovsko-wolffovská filosofie – představovaná např. A. G. Baumgartenem či J. A. Eberhardem – tvoří filosofickou pozici, vůči níž se Kant v rukopisu vymezuje. [55] To, co je však rozděluje, je odpověď na otázku, kde se vyvrácení idealismu v rukopisu skutečně nachází: Brandt tvrdí, že vyvrácení idealismu obsahují všechny tři odstavce; Baum je toho názoru, že vlastní vyvrácení obsahuje pouze odstavec třetí. Aniž bychom chtěli spor mezi oběma badateli rozhodnout, pokusíme se podat vlastní interpretaci obsahu reflexe O vnitřním smyslu.

Lidská mysl je podle Kanta nadána různými schopnostmi. Jednou z nich je i vnitřní smysl (innerer Sinn), jehož prostřednictvím „mysl nazírá sebe samu, nebo svůj vnitřní stav“ v čase. [56] Jinou schopností je smysl vnější (äußerer Sinn), jímž „si představujeme předměty jako vně nás a všechny tyto dohromady v prostoru“. [57] Oba smysly jsou projevem lidské receptivity a vytvářejí samostatný kmen poznání nazývající se smyslovost. [58] V pojmu vnitřního smyslu jsou spojeny různé elementy kritické filosofie: sebepoznání subjektu, čas a receptivita lidské mysli. Kant věnoval výkladu této schopnosti lidské mysli ve svém hlavním díle, v Kritice čistého rozumu, jen několik okrajových pasáží. [59] O mnoho více se čtenář nedozví ani ze spisu Anthropologie in pragmatischer Hinsicht. [60] Při nedostatku pramenů nelze než uvítat, že byl objeven rukopis, jehož tématem je právě vnitřní smysl. Reflexe O vnitřním smyslu je – pro svou komplexnost – nejucelenější Kantovou úvahou z jeho rukopisné pozůstalosti o vztahu mezi vnitřním a vnějším smyslem. Studium rukopisu je ovšem nesnadné, protože nebyl – se vší pravděpodobností – určen ke zveřejnění. [61] Kantovy formulace jsou v něm strohé, eliptické a pro laika těžko srozumitelné. Nelze proto očekávat, že objev rukopisu vzbudí zájem širší veřejnosti. Rukopis ale přesahuje svým významem úzký okruh kantovského bádání. Neboť nepatří vztah mysli a světa, stejně jako problematika vztahu vědomí k času, k aktuálním otázkám současné filosofie? [62]

Vzhledem k obtížnosti reflexe O vnitřním smyslu vyložíme pouze její poslední, třetí odstavec. Tento odstavec je zakončen větou: „Je tedy nemožné, aby vnější smysl nebyl, a byl pouze smysl vnitřní, a právě tak je nemožné činit závěry ze skutečných vjemů vnitřního smyslu na něco mimo nás, neboť jinak by předměty vnitřního smyslu (představy) musely být rovněž myšleny jako nacházející se i v prostoru.“ (II, 29–32) Citovaná věta říká, že lidská smyslovost nemůže sestávat pouze z vnitřního smyslu, neboť pokud bychom vnější smysl redukovali na smysl vnitřní, dospěli bychom s ohledem na vlastnosti předmětů vnitřního smyslu (neboli představ) k absurdním důsledkům. Jaké má Kant pro toto tvrzení důvody? V reflexi č. 6315 z let 1790–1791 čteme:

„Idealista tedy připouští, že je možné, že nemáme vnější smysl, ale s ohledem na vnější názory jen obrazotvornost. – Kritika pak dokazuje, že to je nemožné. Neboť formou názoru vnitřního smyslu je čas, obsahující jen jeden rozměr smyslového názoru. Aby tedy můj názor měl tři rozměry [tak jak je v sobě obsahuje prostor], museli bychom si tuto naši [vnitřní] představu myslit jako nalézající se vně nás, což si protiřečí. – Je sice možné považovat fantasma vnějších předmětů za vjem (snění), ale jen za předpokladu vnějšího smyslu, tj. že se náš vnější názor vztahuje na objekty, které se skutečně nacházejí mimo nás, protože jinak by všechny tyto názory měly v základu pouze vnitřní formu [a rozměr] času a ne formu prostoru…“ (Ak. XVIII, 618)

Idealista redukuje vnější smysl na smysl vnitřní a o domnělém vnějším názoru tvrdí, že je pouhým produktem či fantasmatem obrazotvornosti. Pokud by tomu tak bylo, byla by představa vnějšku pouhým výtvorem naší spontaneity. Redukci vnějšího smyslu na smysl vnitřní však podle Kanta nelze provést, neboť čas – jako formální názor – obsahuje pouze jeden rozměr. [63] Z konstrukce časové přímky plyne, že vlastnosti prostoru, neboli jeho tři rozměry, nelze z času odvodit, neboť prostor sám tvoří podmínku, za níž je konstrukce času jako sukcese událostí možná. Kant sice v citované reflexi č. 6315 připouští, že můžeme – např. ve snění – považovat fantasma (Einbildung) vnějších předmětů za vjem (Wahrnehmung), tj. že můžeme afikovat svými představami vnější smysl, [64] avšak tato sebeafekce je možná pouze za předpokladu, že vnější smysl je afikován skutečnými předměty nacházejícími se mimo nás. Obrazotvornosti by totiž bez skutečného vnějšího smyslu chyběl materiál, tj. představy, které by mohla uvádět do syntézy. V reflexi O vnitřním smyslu Kant píše:

„Schopnost být afikován, nutně předpokládá něco vnějšího, a spočívá tedy zcela na nějakém smyslu. To, že můžeme sami sebe afikovat (což přece – pokud má existovat vůbec nějaký smysl – musí být přinejmenším předpokládáno), je možné jenom tím, že aprehendujeme představy věcí, které nás afikují, tj. představy vnějších věcí, neboť tím afikujeme sami sebe, a čas je přísně vzato formou aprehenze představ, které se vztahují k něčemu mimo nás.“ (II, 9–13)

Představa něčeho vnějšího – neboli předmětů v prostoru – je konstitutivní pro určení existence subjektu v čase. Tyto předměty musí působit na lidskou mysl, protože jinak by syntéza aprehenze – neboli proces působení mysli na sebe samu, tj. sebeafekce – nebyla možná. Vnější smysl musí být samostatnou, na vnitřním smyslu nezávislou formou lidské receptivity, protože jinak by vnitřnímu smyslu a obrazotvornosti chyběla rozmanitost. Kant neříká, že jsme s to v každém konkrétním případě rozlišit, co padá na vrub působení obrazotvornosti a co na vrub vnějších předmětů, ale pouze tvrdí, že mezi vnitřním smyslem a obrazotvorností na jedné straně a vnějším smyslem na straně druhé je principiální rozdíl. Říká-li Kant, že čas je formou aprehenze představ, které se vztahují k něčemu mimo nás, pak tím neříká nic víc, než že předpokladem času jako formálního názoru je prostorový názor. V reflexi O vnitřním smyslu čteme: „Důvod, proč nelze vnějšek považovat za nějaké pouhé vnitřní určení a za představu stavu vnitřního smyslu je ten, že mu [tj. vnitřnímu smyslu] chybí trvání ve střídě představ.“ (II, 21–22) V prostoru jsou všechny jeho části z hlediska času současně (zugleich), kdežto v pouhém čase jsou části času po sobě (nacheinander). Ve vnitřním smyslu tedy jednotlivé časové události vždy mizejí a začínají a nemají ani nejmenší velikost. Pouze prostor, a to tím, že všechny jeho části jsou současně, umožňuje prostřednictvím reversibility řádu syntézy setrvalost něčeho, co se nemění (tj. fenomenální substance). Vnějšek tedy nemůže být považován za produkt vnitřního smyslu a jeho formy, neboli času, protože setrvalost (Beharrlichkeit) nelze ve vnitřním smyslu nalézt. Kantovo vyvrácení idealismu v reflexi O vnitřním smyslu se opírá o vlastnosti prostoru z hlediska času, tj. o současné bytí (Zugleichseyn) jeho částí. Tím se tento důkaz odlišuje od podobného důkazu ve stejnojmenné kapitole Kritiky čistého rozumu, kde jej Kant opírá o setrvalost předmětů v prostoru. Čteme zde:

„Nejen, že veškerá časová určení můžeme vnímat jen prostřednictvím změn ve vnějších vztazích (pohyb) v poměru k něčemu stálému v prostoru (např. pohyb Slunce vzhledem k předmětům na Zemi); nýbrž nemáme vůbec nic trvalého, co bychom mohli podložit pojmu substance jako názor, než jen matérii, a ani tato trvalost není čerpána z vnější zkušenosti, nýbrž předpokládána a priori jako nutná podmínka každého časového určení, tudíž také jako určení vnitřního smyslu, pokud jde o naši vlastní existenci, pomocí existence vnějších věcí.“ (B 278)

Při bližším určení této setrvalosti se v Kritice čistého rozumu ukazuje, že je jí neprostupnost hmoty (Undurchdringlichkeit der Materie), kterou lze vnímat pouze v empirickém názoru. [65] S ohledem na toto zjištění lze důkaz vyvrácení idealismu v reflexi O vnitřním smyslu považovat za důkaz a priori. [66]

Objev reflexe O vnitřním smyslu představuje významný příspěvek k porozumění Kantovy teoretické filosofie. Rukopis pojednává o vztahu mezi vnitřním a vnějším smyslem a obsahuje vyvrácení idealismu, odlišné od stejnojmenného oddílu v Kritice čistého rozumu. Přes některé nejasnosti – týkající se přesné doby vzniku, obsahu a účelu rukopisu – zůstává tento text významným svědectvím Kantova myšlenkového vývoje. [67]

Bibliografie

a) Vydání rukopisu „O vnitřním smyslu“

Brandt, R., Gulyga, A., Stark, W. (vyd.), Novye teksty Kanta, in: Voprosy filosofii, 4, 1986, str. 128–136.

Brandt, R., Eine neu aufgefundene Reflexion Kants „Vom inneren Sinne“ (Loses Blatt Leningrad 1), in: R. Brandt, W. Stark (vyd.), Neue Autographen und Dokumente zu Kants Leben, Schriften und Vorlesungen, Hamburg 1987, str. 1–30. (= Kant-Forschungen, sv. 1)

Brandt, R., Mohr, G., Perrinjaquet, A., Seel, G., Stark, W., Du sens interne. Un texte inédit d’Immanuel Kant, in: Revue de théologie et de philosophie, 119, 1987, str. 421–472 (= Cahiers de la Revue de théologie et de philosophie, sv. 13, Genève/Lausanne/Neuchâtel 1988).

Robinson, H., A New Fragment of Immanuel Kant „On Inner Sense“, in: International Philosophical Quarterly, 29, 1989, str. 249–262.

b) Překlady

Gulyga, A., O vnutrennem čuvstve, in: Novye teksty Kanta, str. 130–131.

Perrinjaquet, A., Du sens interne, in: Du sens interne, str. 427–433 (str. 11–17).

Robinson, H., On Inner Sense, in: A New Fragment of Immanuel Kant „On Inner Sense“, str. 253–261.

Zelazny, M., O zmysle wewnetrznym, in: Studia filozoficzne, 6, 1987, str. 3–5.

c) Komentáře

Brandt, R., Kommentar, in: Eine neu aufgefundene Reflexion Kants „Vom inneren Sinne“, str. 21–27.

Mohr, G. a Seel, G., Commentaire, in: Du sens interne, str. 435–452.

d) Sekundární literatura k rukopisu „O vnitřním smyslu“

Baum, M., Kant on Cosmological Apperception, in: International Philosophical Quarterly, 29, 1989, str. 281–289.

Brandt, R., Kants Widerlegung des Idealismus, in: Eine neu aufgefundene Reflexion Kants „Vom inneren Sinne“, str. 1–17. (= Le feuillet de Leningrad et la réfutation Kantienne de l’idéalisme, in: Du sens interne, str. 422–423, 453–470.)

Robinson, H., Inner Sense and the Leningrad Reflexion, in: International Philosophical Quarterly, 29, 1989, str. 271–280.

Zöller, G., Making Sense Out of Inner Sense: The Kantian Doctrine as Illuminated by the Leningrad Reflexion, in: International Philosophical Quarterly, 29, 1989, str. 263–270.

e) Ostatní literatura

Allison, H. E., Kant’s Transcendental Idealism. An Interpretation and Defense, New Haven – London 1983.

Baum, M., Deduction und Beweis in Kants Transzendentalphilosophie, Untersuchungen zur „Kritik der reinen Vernunft“, Königstein/Ts. 1986.

McDowell, J., Mind and World, Cambridge 1994.

Gawlina, M., Das Medusenhaupt der Kritik, Die Kontroverse zwischen Immanuel Kant und Johann August Eberhard, Berlin/New York 1996.

Heidegger, M., Kant und das Problem der Metaphysik, Frankfurt/M. 1951.

Husserl, E., Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí, přel. V. Špalek, W. Hansel, Praha 1970.

Mohr, G., Das sinnliche Ich. Innerer Sinn und Bewußtsein bei Kant, Würzburg 1991.

Moreau, J., Le temps, la succession et le sens interne, in: La problematique kantienne, Paris 1984.

Müller-Lauter, W., Kants Widerlegung des materialen Idealismus, in: Archiv für Geschichte der Philosophie, 46, 1964, str. 60–82.

Rameil, U., Raum und Außenwelt. Untersuchungen zu Kants kritischem Idealismus, disertace, Köln 1977.

Reininger, R., Kants Lehre vom inneren Sinn und seine Theorie der Erfahrung, Wien – Leipzig 1900.

Waschkies, H.-J., Eine neu aufgefundene Reflexion Kants zur Mathematik (Loses Blatt Leningrad 2), in: R. Brandt, W. Stark (vyd.), Neue Autographen und Dokumente zu Kants Leben, Schriften und Vorlesungen, Hamburg 1987, str. 229–278.

Zöller, G., Lichtenberg and Kant on the Subject of Thinking, in: Journal of the History of Philosophy, 30, 1992, str. 417–478.