Poznámka 27
Eckhart se odvolává na Aristotelův spis O duši, III,2,425b12–17 a 426b12–29, kde se pojednává o rozlišení mezi sensus particularis a sensus communis. Úkolem toho prvního, tedy jednotlivého smyslu, je poznávání objektu; úkolem druhého je poznávat vnímání objektu smyslovým orgánem. V této reflexi je sensus communis schopen pořádat vjemy přicházející od jednotlivých smyslových orgánů a vytvářet určitou posuzující perspektivu. – Pokud se např. vidění jako sensus particularis týká barvy, pak vnímá červenou nebo bílou na něčem, aniž by při tomto specifickém poznávání bylo důležité, je-li červený kámen nebo květina. Toto vidění barvy bere tedy celé své bytí, které vidění barvy má, od té barvy, kterou vnímá. A stejným způsobem, jak traktát uvádí dále, vnímá i dokonalý člověk Boha: Přijímá celé své bytí a život od Boha, aniž by mezi to vstupovalo něco reflexivního. Akt reflexe, v němž člověk poznává, že poznává, je srovnatelný s funkcí sensus communis. Poznává-li člověk, že poznává, pak nevnímá jen Boha, nýbrž sebe sama jako poznávajícího a Boha jako poznávaného. A to není dokonalé a nejvyšší poznání.
Zpět na článek: Reflexe 24:O vznešeném člověku