O vznešeném člověku

Mistr Eckhart [1]

Náš Pán říká v evangeliu: „Jeden urozený člověk odešel do daleké země, aby získal království, a pak se zase vrátil“ (L 19,12). Těmito slovy nás Pán učí, jak vznešeného rodu je člověk ve své přirozenosti a jak božské je to, k čemu má dojít milostí, a jakým způsobem se k tomu dostane. Tato slova se také dotýkají velké části Písma svatého.

Nejdříve bychom měli vědět – a je to také zcela zjevné –, že člověk má dvojí přirozenost: tělo a ducha. Proto se píše v jednom díle: „Kdo se sám poznává, ten poznává i všechny tvory, neboť všechna stvoření jsou buď tělem, nebo duchem.“ [2] Proto mluví Písmo o lidské (povaze), že v každém z nás je jeden člověk vnější a druhý vnitřní. [3]

K vnějšímu člověku náleží všechno to, co nějak poutá duši, co se váže a dotýká těla a co má s každým údem nějakou tělesnou součinnost, jako třeba s okem, uchem, jazykem, rukou a podobně. A to všechno Písmo nazývá člověkem starým, pozemským nebo také člověkem vnějším, nepřátelským či otrockým.

Ten druhý člověk, který je v nás, je člověk vnitřní. Toho Písmo označuje za člověka nového, nebeského, mladého nebo jako přítele či člověka vznešeného. [4] A právě toho měl na mysli náš Pán, když řekl, že „urozený člověk odešel do vzdálené země a získal si království a zase se vrátil“.

Dále máme také vědět, co říká sv. Jeroným spolu s mistry, že totiž každý člověk má od svého příchodu na svět jednoho dobrého ducha neboli anděla a jednoho zlého ducha čili ďábla. [5] Dobrý anděl nám radí a neustále nás podněcuje k tomu, co je dobré a božské, co je čisté a nebeské a věčné. Zlý duch zase stále ponouká a žene člověka k tomu, co je časné a pomíjivé, co je nečisté, zlé a ďábelské. Tento zlý duch neustále rozmlouvá s vnějším člověkem a jeho prostřednictvím strojí vždy tajné úklady vnitřnímu člověku, podobně jako had, který se dal do řeči s ženou Evou a skrze ni s mužem Adamem (srv. Gn 3,1).

Člověkem vnitřním je Adam – muž v duši. [6] On je tím dobrým stromem, který ustavičně a bez přestání nese dobré ovoce a o němž také hovoří náš Pán (srv. Mt 7,17). On je také tím polem, do nějž Bůh zasel svůj obraz a svou podobu a kam zasévá dobré zrno, kořen veškeré moudrosti, veškerého umění, ctnosti a dobra: semeno božské přirozenosti (2P 1,4). Tímto semenem božské přirozenosti je Boží Syn, Boží Slovo (L 8,11).

Vnější člověk, to je ten zlý nepřítel, který na pole nasel a naházel plevel (Mt 13,24). O něm říká sv. Pavel: Pozoruji v sobě něco, co mi brání a je proti tomu, co Bůh žádá a k čemu radí, co Bůh mluvil a stále mluví v nejhlubším základu mé duše (srv. Ř 7,23). A na jiném místě naříká: „Ó běda, jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto smrtelného těla?“ (Ř 7,24). A jinde zase hovoří o tom, že duch a tělo jsou v člověku v neustálém sporu. Tělo radí k nectnosti a zlu; duch radí k Boží lásce, radosti, míru a ke všem ctnostem (srv. Ga 5,17n). Kdo žije podle ducha a řídí se jeho radou, tomu patří věčný život (srv. Ga 6,8). Vnitřní člověk je ten, o němž náš Pán říká, že „jeden vznešený člověk se vydal do daleké země, aby si získal království“. On je tím dobrým stromem, o němž Pán praví, že vždy nese dobré ovoce a nikdy špatné, neboť chce dobro a sklání se k němu, k dobru, jak je samo v sobě, nedotčené tím či oním. Vnější člověk je tím špatným stromem, který nikdy nemůže nést dobré ovoce.

O vznešenosti vnitřního člověka, to jest ducha, a o nízkosti člověka vnějšího, čili těla, mluví také pohanští mistři Tullius a Seneca. Tvrdí, že žádná duše obdařená rozumem není bez Boha: semeno Boží je v nás. [7] Kdyby mělo dobrého, moudrého a pilného pěstitele, vedlo by se mu o to lépe a rostlo by k Bohu, z něhož vzešlo, a jeho plody by byly naroveň Boží přirozenosti. Ze semene hrušně vyroste hrušeň, ze semene ořechu bude ořech, z Božího semene – Bůh (srv. 1J 3,9). Má-li však dobré semeno nerozumného a špatného pěstitele, pak vyroste plevel, jenž ono dobré semeno pokryje a zadusí, takže nemůže vyklíčit ani vyrůst. Vždyť Órigenés, velký mistr, říká: „Protože Bůh sám toto semeno zasadil a vtiskl a zrodil, může být sice přikryto a nevzejít, ale nikdy nemůže být zničeno či v sobě uhašeno; ono září a třpytí se, svítí a plane a tíhne bez přestání k Bohu.“ [8]

První stupeň vnitřního a nového člověka, praví sv. Augustin, [9] je ten, když člověk žije podle vzoru dobrých a svatých lidí. Při chůzi se však ještě opírá o stoličky a přidržuje se stěn a posiluje se ještě mlékem. [10]

Druhého stupně dosáhl tehdy, kdy už se nedívá pouze na vnější příklady, včetně dobrých lidí, nýbrž spěchá a běží za naukou a radou Boží a božské moudrosti, kdy se obrací zády k lidskému, ale tváří k Bohu, slézá matce z klína a usmívá se na nebeského Otce.

Třetí stupeň je ten, když se člověk stále více vzdaluje od matky a jejího klína, když prchá před její starostlivostí a odhazuje přitom bázeň – a to až do té míry, že i kdyby mohl, aniž by pohoršil jiné, konat zlo a nepravost, přece by po tom netoužil; neboť láska a vroucnost ho tak mocně svazují s Bohem a Bůh ho naplňuje tak velkou radostí, sladkostí a blažeností, že takový člověk cítí odpor ke všemu, co Bohu není rovno a je mu cizí.

Na čtvrtém stupni člověk stále více roste a zakořeňuje se v lásce a v Bohu, takže je ochoten přijmout na sebe každé protivenství, pokušení a nesnáz a všecko utrpení snáší ochotně a rád, s touhou a s radostí.

Pátého stupně dosáhl tehdy, když v každém ohledu žije sám v sobě v míru a tiše spočívá v překypující hojnosti nejvyšší nevýslovné moudrosti.

Šestý stupeň je ten, když je člověk zbaven sebe a přetvořen Boží věčností, když dospěl k úplnému, dokonalému zapomenutí pomíjivého a časného života a když je vtažen a přeměněn v božský obraz, a stal se tak dítětem Božím. Nad tímto stupněm již žádný vyšší není: tam panuje věčný pokoj a blaženost, neboť konečným cílem vnitřního a nového člověka je věčný život.

O tomto vnitřním, vznešeném člověku, v němž je zaseto semeno Boží a vtisknut obraz Boží, a o tom, jak se to semeno a ten obraz božské přirozenosti a božské podstaty projevuje jakožto Syn Boží, jak ho zpozorujeme a jak se někdy i skrývá, mluví velký mistr Órigenés v podobenství, že Boží obraz, Boží Syn, je (přítomen) v hlubině duše jako živý pramen. Když ho však někdo zahází a přikryje hlínou, to jest pozemskými tužbami, pak ho nelze poznat ani pozorovat; přesto však zůstává sám v sobě živý. Když pak odstraní zemi, kterou byl zvenčí zasypán, zase se objeví a je dobře vidět. A mistr k tomu ještě poznamenává, že o této pravdě se mluví v první knize Mojžíšově, kde se píše, jak Abraham vykopal na svém poli živou studnu, ale zlovolní lidé ji zasypali hlínou; později však, když byla hlína vyházena, opět vytryskl živý pramen na denní světlo (Gn 26,14n). [11]

K tomu se hodí ještě další přirovnání: slunce sice svítí neustále, ale jakmile přijde mezi nás a slunce nějaký oblak nebo mlha, přestaneme vidět jeho záři. Podobně když je oko nemocné, zesláblé nebo zacloněné, pak tuto záři nerozpozná. – Posloužil bych si ještě jiným názorným příkladem: když umělec vytváří nějaký obraz, ať už ze dřeva nebo z kamene, nevkládá jej do dřeva, nýbrž odřezává třísky, které ten obraz zahalují a zakrývají. Nepřidává nic ke dřevu, nýbrž z něj odebírá a sloupává vrstvy a odstraňuje nánosy, až nakonec zazáří to, co bylo ukryté uvnitř. [12] To je ten poklad, který leží ukrytý v poli, o němž hovoří náš Pán v evangeliu (Mt 13,14).

Sv. Augustin říká: „Když se duše člověka úplně obrátí vzhůru do věčnosti, k samému Bohu, pak se rozsvítí a rozzáří obraz Boží; když se ale duše obrátí navenek – i kdyby šlo o vnější cvičení ve ctnostech –, pak se tento obraz zcela a úplně zakryje.“ [13] A podle učení sv. Pavla to má vlastně znamenat, že ženy mají hlavu zahalenou, kdežto muži odkrytou. [14] A proto platí: všechno to, co se z duše obrací dolů, dostává od toho, k čemu se obrací, určitou slupku a závoj; ale všechno to, co se z duše nese vzhůru, je čistý Boží obraz, Boží zrození, nezakrytě holé v obnažené duši. O vznešeném člověku jakožto Božím obrazu, Božím synu, semeni božské přirozenosti v nás, jež nikdy nepodlehne zničení, ale může být jen přikryto, říká král David v žalmu: Ačkoli člověka postihují mnohé marnosti, utrpení a strasti, přece zůstává v obrazu Božím a tento obraz v něm. [15] To pravé světlo svítí v temnotě, i když jej nepozorujeme (srv. J 1,5).

„Nehleďte na to,“ říká se v Písni písní, „že jsem tak dohněda opálená; jinak jsem krásná a urostlá; to jen slunce mě tak ožehlo“ (Pís 1,6). „Sluncem“ se myslí světlo tohoto světa, to znamená, že i to nejvyšší a nejlepší, [ale] stvořené a učiněné, v nás zakrývá a zastiňuje obraz Boží. „Odstraňte rez ze stříbra,“ praví Šalamoun, „a hned zasvítí a zaleskne se ta nádoba ze všech nejryzejší“ (Př 25,4), to jest onen obraz, Boží Syn v duši. A právě to chce říci náš Pán slovy, že „jeden urozený člověk vyšel“, neboť člověk musí vyjít ze všech obrazů i sám ze sebe, musí se od nich naprosto vzdálit a stát se zcela nepodobný tomu všemu, chce-li a má-li skutečně přijmout Syna a stát se Synem v Otcově lůně a srdci. Jakýkoli (způsob) prostřednictví je Bohu naprosto cizí. [16]

„Já jsem první i poslední“ – praví Bůh (Zj 22,13). Není žádné rozdílnosti ani v přirozenosti Boží, ani v (božských) osobách – v souladu s jednotou přirozenosti (Boha). Božská přirozenost je Jedno a také každá osoba je Jedno, a sice totéž Jedno jako přirozenost. [17] Rozlišení mezi bytím a způsobem bytí [18] se pojímá jako Jedno a je to Jedno. Teprve tam, kde už není samo v sobě, kde přijímá a drží, tam vzniká rozdílnost. Proto platí: Jen v Jednom se nalézá Bůh, a tím Jedním se musí stát ten, kdo chce nalézt Boha. „Jeden člověk vyšel,“ říká náš Pán. [19] V rozlišenosti se nenachází ani Jedno, ani bytí, ani Bůh, ani spočinutí, ani blaženost, ani naplnění. Buď tedy Jedno, abys mohl nalézt Boha! A věru, kdybys byl opravdu Jedním, zůstal bys jím i v rozdílnosti a rozdílnost by ti byla Jedním a nemohla by ti být nijak na překážku. Jedno zůstane Jedním právě tak v miliónu, jako ve čtyřech kamenech, a milion je stejně prosté číslo jako čtyři.

Jeden pohanský mistr [20] tvrdí, že Jedno se zrodilo z nejvyššího Boha. Jeho vlastností je být jedno s Jedním. Kdo jej hledá pod Bohem, ten sám sebe klame. A za čtvrté říká tentýž mistr, že toto Jedno nemá s ničím bytostnější přátelství než s pannami nebo dívkami; jak o tom hovoří sv. Pavel: „Jako čisté panny jsem vás zaslíbil Jednomu“ (2K 11,2). A právě takový by měl člověk být, neboť tak praví náš Pán: „Jeden člověk vyšel“.

„Člověk“ ve vlastním slova smyslu znamená v latině mimo jiné toho, kdo se naprosto a zcela sklání a podrobuje Bohu se vším, co je a co má, a kdo pohlíží vzhůru k Bohu, nikoli na to své, jež má za sebou, pod sebou a vedle sebe. To je dokonalá a vlastní pokora. A své jméno má člověk od země. [21] O tom však nyní nechci dále hovořit. Když se řekne „člověk“, znamená to slovo také cosi, co je povznesené nad přírodou, nad časem i nade vším, co se obrací do času nebo po něm chutná, a totéž platí i o prostoru a tělesnosti. Tento člověk navíc v jistém smyslu nemá s ničím nic společného. [22] To znamená, že není vytvořen ani podle toho, ani podle onoho, ani se ničemu nepodobá a o ničem nic neví, takže v něm nikdy nic nenajdeme ani nepozorujeme, a že mu [i] to nic je tak úplně vzato, že v něm zůstává holé bytí, pravda a dobro. Kdo je takový, ten je vskutku „vznešený člověk“, ne méně a ne více.

Je ale ještě jiný způsob výkladu a poučení o tom, co náš Pán nazývá vznešeným člověkem. Především je třeba vědět, že ti, kdo Boha poznávají nezahaleného a bezprostředně, poznávají zároveň s ním i stvoření: neboť poznání je světlem duše a všichni lidé od přirozenosti touží po poznání; [23] vždyť i poznání špatných věcí je dobré. Když poznáváme stvořené věci v jejich vlastní podstatě, říkají mistři, nazývá se to „poznání večerní“; tam je vidíme v rozmanitých obrazech. Poznáváme-li však stvoření v Bohu, jde o „poznání jitřní“ a v něm je nazíráme bez jakéhokoli rozlišení a zbavené všech obrazů a podob v tom Jednom, který je Bůh sám. [24] Takže to je ten vznešený člověk, o němž náš Pán říká: „Jeden urozený člověk vyšel“ – urozený a vznešený proto, že je Jedno a protože Boha a stvoření poznává v Jednom.

Chtěl bych ještě poukázat na další význam výroku o vznešeném člověku. Říkám: Když člověk, duše, duch, nazírá Boha, je si toho vědom a poznává se jako poznávající; to jest: poznává, že nazírá a poznává Boha. Tady se některým lidem zdá – a vypadá to i celkem věrohodně –, že květem a jádrem blaženosti je to poznání, díky němuž duch poznává, že poznává Boha. [25] Kdybych totiž měl všechnu rozkoš a nic o tom nevěděl, co by mi to pomohlo a k čemu by mi byla? Přesto však s určitostí tvrdím, že tomu tak není. I když připustíme, že bez toho by duše nebyla blažená, přesto v tom blaženost nespočívá. Neboť to první, na čem spočívá, je, že duše nazírá Boha bezprostředně a nezastřeně. Odtud čerpá celé své bytí a život; a všechno, čím je, čerpá z hlubiny Boha; a neví nic o vědění ani o lásce či čemkoli jiném. Docela se ztiší a upokojí v bytí Božím. Tam neví o ničem než o bytí a Bohu. Jestliže však ví a poznává, že Boha nazírá, poznává a miluje, pak to znamená, že vystoupila z toho prvotního a vrací se k němu podle řádu přirozenosti. [26] Neboť nikdo nepozná, že je bílý než ten, kdo je skutečně bílý. Kdo tedy poznává, že je bílý, zakládá a staví na bytí bělosti, ale zdrojem jeho poznání není bezprostřední znalost té barvy, nýbrž čerpá své poznání a vědění o ní z toho, co je právě bílé, a nikoli výlučně z barvy jako takové; poznání a vědění čerpá spíše z toho, co je zbarvené čili bílé, a (tak) poznává sebe jako bílého. To, co je bílé, je však mnohem nižší a mnohem vnějškovější než bytí bělosti. Něco jiného je stěna a něco jiného je základ, na němž tato stěna stojí.

Učitelé říkají, že jedna síla je ta, pomocí níž oko vidí, a druhá zase ta, díky níž oko poznává, že vidí. [27] To první, totiž že vidí, závisí výhradně na barvě, nikoli na tom, co má barvu. Proto je úplně jedno, je-li to kámen nebo dřevo, člověk nebo anděl: to podstatné spočívá pouze v tom, že to má nějakou barvu.

Tvrdím tedy, že vznešený člověk bere a čerpá celé své bytí, život a svou blaženost pouze od Boha, u Boha a v Bohu, a nikoli z toho, že Boha poznává, nazírá, miluje nebo něco podobného. Proto říká náš Pán výstižně a způsobem hodným uvážení, že toto je život věčný: poznávat Boha jako jediného, pravého Boha (J 17,3), a nikoli poznávat, že poznáváme Boha. Jak by se také měl poznat ten, kdo poznává Boha, když nepoznává sám sebe? [28] Neboť člověk nepochybně vůbec nepoznává sám sebe a jiné věci, nýbrž pouze Boha samého, totiž tehdy, když se stává blaženým a je blaženým: v samém kořeni a základu blaženosti. Když si však duše uvědomuje, že poznává Boha, je si vědoma Boha i sama sebe.

Ale jak jsem již vyložil, je jedna síla, která člověku umožňuje vidět, a druhá, skrze niž ví a poznává, že vidí. Je ovšem pravda, že teď a tady je v nás vyšší a vznešenější ta síla, díky níž víme a poznáváme, že vidíme, nežli ta, která nám umožňuje vidět, neboť příroda začíná své dílo u toho nejslabšího, zatímco Bůh začíná své dílo u toho nejdokonalejšího. Příroda dělá z dítěte muže a slepici z vejce; Bůh však dělá muže před dítětem a slepici před vejcem. Příroda nejprve učiní dřevo teplé a horké, a teprve potom dovolí, aby vzešlo bytí ohně; Bůh naproti tomu nejprve dává každému stvoření bytí a teprve potom – v čase, a přece mimo čas, a každému vždy jedinečně – všecko to, co k tomu patří. Vždyť Bůh dává nejdříve Ducha svatého a teprve po něm jeho dary.

Já tedy tvrdím, že není blaženosti bez toho, aniž by si člověk uvědomoval a dobře věděl, že nazírá a poznává Boha. Avšak nedej Bože, aby v tom spočívala moje blaženost! Komu to ovšem takhle stačí, ať si to tak podrží, ale mě je to líto. Žár ohně a bytí ohně jsou svou přirozeností něčím naprosto rozdílným a jedno od druhého překvapivě vzdáleným, jakkoli jsou v čase a v prostoru velmi blízko sebe. Vidění Boží a vidění naše jsou si právě tak vzdálená a nerovná.

Proto náš Pán říká úplně správně, že „jeden člověk odešel do daleké země, aby přijal království, a vrátil se“. Neboť člověk musí být sám v sobě Jedno a má je hledat v sobě a v Jednom a jako Jedno brát, to jest: Boha pouze nazírat; a „vrátit se“ znamená: vědět a poznávat, že si Boha uvědomuje a poznává. [29]

A všechno, co zde bylo řečeno, měl na mysli již prorok Ezechiel, když pravil, že „mohutný orel s velikými křídly, dlouhými perutěmi, celý opeřený, přiletěl na Libanón, uchopil dřeň a jádro nejvyššího stromu, utrhl vršek jeho koruny a snesl jej dolů“ (Ez 17,3n). Koho náš Pán nazývá vznešeným člověkem, toho prorok označuje velikým orlem. Nuže, kdo je ušlechtilejší než ten, kdo se z jedné strany zrodil z toho nejvyššího a nejlepšího ze stvoření a z druhé – z nejhlubšího základu božské přirozenosti a jeho pustiny? A tak praví náš Pán u Proroka Ozeáše: „Uvedu vznešenou duši na poušť a budu jí promlouvat k srdci“ (Oz 2,16). Jedno s Jedním, Jedno z Jednoho, Jedno v Jednom a v Jednom Jedno na věky věků. Amen.

Přeložil M. Dostál