Poznámka 92

Tamt., str. 334. V úvodu své platónské přednášky Patočka reflektuje soudobou filosofickou situaci a tvrdí, že se v jistém smyslu „kříží“ se situací Platónovy doby: zatímco moderní filosofie kráčí „od excesivní svobody, od identifikace člověka s tvořivým prazákladem věcí … k vázanosti, k pochopení toho, jak podstatné je to, co nás charakterizuje v nepřevodné faktičnosti“, „Platón … z vázanosti kráčí ke svobodě autonomie“ (J. Patočka, Platón, str. 24). Výše zmíněná „naprostá supremacie člověka nad předmětným jsoucnem“ je tedy jistým extrémem cesty, na niž se Platón vydal, extrémem, který je umožněn zpředmětněním ideje, poněvadž pouze o zpředmětněné ideji lze mít vědu (epistémé), na jejímž základě lze disponovat světem. „Idea historického Platóna“ je v tomto smyslu „zárodkem“ vědo-techniky, ovšem zárodkem, jehož vyklíčení trvale bránily jiné „prvky“ jeho filosofie.