Poznámka 64

Tak se např. Henry Allison ptá: „…assuming that the proof does consist of two parts, why isn’t the conclusion of the second part simply a trivial inference from the first?“ Allison (1996), str. 35. Důvod, proč tomu tak není, spatřuje Allison ve skutečnosti, že pojem názoru vůbec, s nímž Kant operuje v §§ 15–20, nemá logický statut rodu (genus), a ten typ názoru, o němž Kant mluví v §§ 22–26, nemá naopak logický statut jeho zvláštního druhu (species). Srv. rovněž Allison, (1983), str. 134. K témuž výsledku dospívá i Günter Zöller, in: Theoretische Gegenstandsbeziehung bei Kant. Zur systematischen Bedeutung der Termini „objektive Realität“ und „objektive Gültigkeit“ in der „Kritik der reinen Vernunft“, Berlin – New York 1984, str. 164. Domnívám se, že hlavním a základním důvodem, proč nelze v transcendentální dedukci identifikovat podobné vyvození, je, že takové vyvození by nebylo v souladu s Kantovým programem nové „transcendentální“ logiky, jelikož by se jím zastřel smysl toho, co je garantem přiměřenosti čistých pojmů rozvažování a jevů. Triviální vyvození, které by se zakládalo na metafyzickém předpokladu, že „náš lidský“ názor je zvláštním druhem obecného rodu smyslového názoru vůbec, a že tedy to, co platí o smyslovém názoru vůbec, platí eo ipso také o „našem lidském“ názoru, nelze v transcendentální dedukci identifikovat přesně z toho důvodu, že je právě transcendentálně vedeným argumentem. Srv. výše.