Rozmanitost názoru a předměty zkušenosti
Kantovým nejdůležitějším objevem na poli teorie poznání je zjištění funkce čistých pojmů rozvažování, kategorií, ve vztahu k jednotě a identitě sebevědomí. Tento objev byl umožněn základní úvahou, kterou lze ve stručnosti shrnout následovně: nejvlastnějším výkonem sebevědomí je myšlení a tím, co je myšleno, je daná rozmanitost. Rozmanitost tedy musí sebevědomí dokázat myslet tak, aby se realizací myšlenkových aktů nestávalo eo ipso samo rozmanitostí. Že tomu tak není, je fenomenálně konstatovatelnou skutečností našeho vědomého života. Podle této úvahy bude proto úkolem teorie poznání zjistit podmínky existence tohoto fenoménu.
Že se sebevědomí v aktech myšlení rozmanitosti samo nestává rozmanitostí, dokáže teorie poznání vyložit právě tehdy, dokáže-li explikovat vnitřní strukturu zmiňovaných podmínek. Pro Kanta tvoří tato explikace podstatnou součást důkazu objektivní platnosti čistých pojmů rozvažování, protože nám současně umožňuje pochopit, jak je možná zkušenost jakožto poznání objektů. Za základ tohoto důkazu vzal Kant jím zjištěnou souvislost čistých pojmů rozvažování a syntetické jednoty sebevědomí a nazval jej „Transcendentální dedukce čistých pojmů rozvažování“. Učinil z něj klíčovou kapitolu své první Kritiky, v níž se rozhoduje nejenom o tom, zda budou možné syntetické soudy a priori, nýbrž i o tom, zda bude možno provést kritiku metafyziky.
V našem příspěvku se chceme věnovat té podobě tohoto důkazu, kterou Kant podal ve druhém vydání Kritiky čistého rozumu. Vstupujeme tím do diskuse o Kantově strategii v tomto důkazu, podnícenou článkem Dietera Henricha, The Proof-Structure of Kant’s Transcendental Deduction. [2] Domníváme se, že existuje textově-analytická a systematická souvislost, která byla ve zmíněné diskusi přehlédnuta. Tuto souvislost se pokusíme vyložit. Naše úvahy lze také považovat za příspěvek k dějinám teorie soudu a za pokus ukázat, že námitka z psychologismu, která je vůči Kantovi neustále z různých stran vznášena, je neoprávněná. [3] Nejprve ovšem v krátkosti naznačíme hlavní argumenty, které ve zmíněné diskusi zazněly.
Na úvod svého článku Henrich nejprve reprezentativně shrnuje předchozí interpretace textu kapitoly o dedukci ve druhém vydání Kritiky čistého rozumu [4] do dvou skupin a následně zjišťuje jejich nevhodnost jako návrhů k jednotnému a celkovému řešení problému struktury důkazu dedukce. [5] Tento problém vyplývá z toho, že Kant člení důkaz dedukce na dvě části, když v § 21 označuje své úvahy provedené v §§ 15–20 za pouhý začátek transcendentální dedukce kategorií, která má být dovedena ke svému završení teprve následnými úvahami v §§ 22–26:
„Im obigen Satze ist also der Anfang einer Deduktion der reinen Verstandesbegriffe gemacht… In der Folge (§ 26) wird… die Absicht der Deduktion allererst völlig erreicht werden.“ (§ 21, B 144–145) [6]
Z toho se zdá nutně vyplývat, že jednotná a celková interpretace Kantovy strategie v transcendentální dedukci kategorií je taková, která dokáže uspokojivě vysvětlit vzájemný poměr těchto dvou textových úseků. Měla by tedy ukázat, co činí začátek dedukce jejím začátkem a její završení jejím završením. Začátek musí být totiž vždy začátkem právě téhož, čeho je završení završením. Začátek a završení proto vůči sobě nemohou být indiferentní, nýbrž musí se nacházet ve vztahu takové vzájemné souvislosti, kvůli níž jsou právě začátkem a završením. Jestliže se podaří ukázat, proč je začátek dedukce jejím začátkem a její završení jejím završením, bude tím zároveň ukázána jejich vzájemná souvislost a transcendentální dedukce kategorií bude interpretována jako jednotný a souvislý argumentační průběh.
Není sice jasné, zda právě naznačenou úvahu, která citovaný Kantův poukaz v § 21 bere vážně, Henrich ve svém článku provádí. Domníváme se však, že to lze předpokládat, neboť Henrich dospívá k tezi, která tuto úvahu implicitně předpokládá. Henrichova teze totiž říká, že ony zmíněné textové úseky nelze chápat jako dva různé důkazy, nýbrž že musí být pojaty jako dva kroky jednoho jediného důkazu. Řešení, které Henrich navrhuje, proto zní: v prvním kroku provádí Kant restrikci platnosti kategorií pouze pro ty názory, které již obsahují jednotu. Všude tam, kde se v názorech již setkáváme s jednotou, musíme ji myslet tak, že je způsobena kategoriemi. Tato restrikce se ruší ve druhém kroku poukazem na skutečnost, že disponujeme jednotnými představami prostoru a času, které jsou současně formami všeho, co se jeví. Kategorie tedy platí jako jednotící funkce všeho, co se jeví, a mají tedy neomezenou, tj. obecnou platnost pro všechno, s čím se v naší smyslovosti můžeme setkat. [7]
Že se u problému začátku a završení B-dedukce nejedná o triviální zadání, dokládá rozsah reakcí, které Henrichovo řešení vyvolalo a které byly téměř výlučně negativní. [8] V průběhu celé diskuse byly sice vyzkoušeny různé interpretační možnosti a zdůrazňovány různé aspekty a zvláštnosti Kantova textu, [9] ale zásadní námitku, která přitom byla vůči Henrichovi vznesena, lze shrnout takto: v prvním důkazovém kroku (§§ 15–20) se v žádném případě nedá mluvit o nějaké restrikci platnosti kategorií, neboť již z nadpisů jednotlivých paragrafů je zřejmé, že si zde Kant nárokuje provedení důkazu obecné platnosti kategorií. [10] Ve druhém kroku (§§ 22–26) není proto co rušit a v rámci Henrichovy interpretace tedy ztrácí tento krok smysl. [11] Henrichův návrh k objasnění vzájemné souvislosti obou důkazových kroků troskotá, neboť neukazuje, proč je začátek dedukce jejím začátkem, resp. její završení jejím završením.
Celá diskuse týkající se vztahu začátku a završení B-dedukce vrcholí kantovskou konferencí v Marburgu, kterou na počest 75. narozenin Klause Reicha uspořádali v r. 1981 Burkhard Tuschling a Reinhard Brandt. [12] Výsledkem této konference se zdá být konstatování, že ani zde se nepodařilo uspokojivě vyjasnit vzájemný vztah dvou důkazových kroků B-dedukce. Marburgské klání kantovských znalců spíše ústí v nové otázky a problémy, jak je téměř na závěr diskuse formuluje Konrad Cramer. [13]
Vzhledem k tomu získává na oprávněnosti naše tvrzení, že v celé diskusi byla přehlédnuta jedna textová a systematická souvislost. Lze ji shrnout do teze, že Kantův poukaz v § 21 je nutno vzít doslovně: vzájemný poměr obou důkazových kroků je nutno interpretovat na pozadí dialektiky vztahu začátku a završení. [14] Přibereme-li k tomu následně konkrétní textové souvislosti, budeme moci obhájit druhou tezi, že zatímco důkaz prvního kroku lze objasnit na základě rozvinutí implikací spočívajících v pojmu syntetické jednoty rozmanitosti smyslového názoru vůbec, představuje druhý krok aplikaci výsledku prvního kroku na předměty zkušenosti. [15]
Důkazem provedeným v dedukci kategorií zavedl Kant do filosofie novou formu argumentace a nazval ji „transcendentální“. Při rekonstrukci tohoto důkazu budeme tedy muset odmítnout všechny interpretace, které vycházejí z antropologicky či psychologicky konstatovatelných skutečností. [16] Oprávnění k tomuto kroku získáme tehdy, vezmeme-li v úvahu vlastní motivaci, která Kanta vedla při koncipování argumentu v dedukci. Tato motivace je totiž definována transcendentálně jako záměr vyloučit možnost, že by jevy mohly být strukturovány tak, „daß der Verstand sie den Bedingungen seiner Einheit gar nicht gemäß fände, und alles so in Verwirrung läge…“. (A 90/B 123). [17] Transcendentálně vedený argument [18] se proto nemůže odvolávat na pouze antropologicky či psychologicky konstatovatelné, a do nahodilých podmínek kladené elementy našeho zkušenostního poznání, stejně jako nemůže chtít tyto elementy popírat: transcendentální argumentace jich prostě nesmí užívat. Všechna místa v textu B-dedukce, která se zdají svědčit pro antropologizující či psychologizující interpretaci dedukčního argumentu, je proto nutno chápat jako zbytky tradiční školské metafyziky, jejíž kritika byla základním hybným momentem Kantova myšlení v jeho rozhodující fázi 70. let. [19] Tyto „resty“ Kant ovšem neužívá a ani nemůže užívat jako konstitutivní součásti dedukčního argumentu. [20] Domníváme se, že budeme moci ukázat, že pro pochopení Kantovy argumentační strategie při prokazování objektivní platnosti čistých pojmů rozvažování není nutno rekurovat k podobným souvislostem, nýbrž že je naopak nutno a také možno udržet argumentaci v transcendentálních mezích. [21]
I
Pojmeme-li poměr obou důkazových kroků jako vztah začátku a završení, pak je první otázkou, čeho je zde začátek začátkem a završení završením. Upozornění, že se jedná o začátek a završení transcendentální dedukce kategorií, je nejenom triviální v tom smyslu, že nevede k žádnému porozumění, nýbrž je přímo chybné, protože odvádí od toho, co jím má být vysvětleno: co je transcendentální dedukce kategorií a jak v ní Kant postupuje. Dál se dostaneme, vyjdeme-li z poukazu, že se transcendentální dedukce pokouší něco dokázat. Přibereme-li k tomu dialektiku vztahu začátku a završení, vyplyne, že dva důkazové kroky transcendentální dedukce musí mít jakožto její začátek na straně jedné a její završení na straně druhé jeden a týž důkazový cíl, který musí být ale pokaždé dokazován jiným způsobem, a sice tak, že jeden důkazový krok musí mít charakter začátku tohoto důkazu a druhý jeho završení. Z toho lze usoudit, že zde musí být něco, co definuje začátek jako začátek a završení jako završení nejenom tím, co je jim společné, totiž že jsou začátkem a završením jednoho a téhož důkazu. Z dialektiky vztahu začátku a završení se zdá spíše vyplývat, že musíme v textu B-dedukce dokázat identifikovat něco, co je definuje jako začátek a završení tak, že je tím současně vyznačena jejich vzájemná diference. Pokusme se nyní tuto obecnou úvahu aplikovat.
Důkazovým cílem transcendentální dedukce je prokázání kategorií jako pojmů s objektivní platností. Stát se tak má tím, že podmínky možnosti zkušenosti budou prokázány jako nutné:
„…folglich wird die objektive Gültigkeit der Kategorien, als Begriffe a priori, darauf beruhen, daß durch sie allein Erfahrung (der Form des Denkens nach) möglich sei. Denn alsdann beziehen sie sich notwendigerweise und a priori auf Gegenstände der Erfahrung, weil nur vermittelst ihrer überhaupt irgendein Gegenstand der Erfahrung gedacht werden kann.“ (A 93/B 126; kurz. J. K.) [22]
Tím, co musí mít oba dva důkazové kroky společného, je vztah k této formulaci důkazového cíle transcendentální dedukce kategorií, a tento vztah musí být charakterizovatelný dialektikou vztahu začátku a završení. Co to konkrétně znamená? Definuje-li Kant textovou část §§ 15–20, tedy tzv. první důkazový krok, jako pouhý začátek transcendentální dedukce kategorií, pak tím chce naznačit, že je charakterizován určitým deficitem. Tato domněnka je intuitivně zřejmá již proto, že deficitem je charakterizován každý začátek jako začátek, neboť teprve deficitní charakter začátku způsobuje, že vyžaduje završení. To znamená, že důkaz transcendentální dedukce kategorií, podle nějž má být zkušenost možná pouze prostřednictvím kategorií, neboť pouze jejich prostřednictvím mohou být myšleny předměty této zkušenosti, nemůže být jejím prvním krokem ještě doveden ke svému konci. Jestliže ale tento deficit nemůže být definován omezenou platností kategorií, pak se musíme ptát, co jej definuje jako deficit, tj. čím je charakterizován začátek důkazu transcendentální dedukce kategorií jako začátek. S tím se ale samozřejmě bezprostředně klade otázka po tomto deficitu ze strany završení deduktivního důkazu, jestliže přijmeme jako správnou interpretaci, že tento deficit nemůže být definován omezenou platností kategorií a že jeho překonání nemůže spočívat ve zrušení této platnostní restrikce, jak navrhuje Henrich.
V § 21 Kant říká, že první důkazový krok dedukce, tj. její začátek, je charakteristický svou abstrakcí od způsobu, jak je rozmanitost dávána v empirickém názoru:
„Im obigen Satze ist also der Anfang einer Deduktion der reinen Verstandesbegriffe gemacht, in welcher ich, da die Kategorien unabhängig von Sinnlichkeit bloß im Verstande entspringen, noch von der Art, wie das Mannigfaltige zu einer empirischen Anschauung gegeben werde, abstrahieren muß, um nur auf die Einheit, die in die Anschauung vermittelst der Kategorie durch den Verstand hinzukommt, zu sehen.“ (B 144; kurz. Kant) [23]
Důvodem této abstrakce je Kantův záměr, který je definitorní pro začátek transcendentální dedukce kategorií jako transcendentálního argumentu a který spočívá v tom, že má být nejprve poukázáno na tu jednotu, kterou vnášíme do rozmanitosti názoru vůbec prostřednictvím kategorií před veškerou empirickou daností této rozmanitosti. Co to znamená, lze ukázat odpovědí na otázku po skutečné motivaci této abstrakce. Jejím pravým motivem totiž nemůže být skutečnost, kterou Kant uvádí jako argument její nutnosti, že kategorie vznikají v rozvažování nezávisle na smyslovosti, protože i první důkazový krok musí prokázat kategorie jako jednotící funkce takového druhu rozmanitosti, která právě nepochází z rozvažování, a kterou si tedy sami nedokážeme dát. [24] Kantův poukaz na původ kategorií ve spontaneitě našeho myšlení a jejich genetickou nezávislost na receptivitě naší smyslovosti je na tomto místě tedy spíše matoucí a rozhodně nemůže sloužit jako zamýšlený argument. Nutnost této abstrakce je spíše motivována ze strany vědomí nás samých, které má apriorní povahu a proto vyžaduje, aby předtím, než v dedukci přistoupíme k tematizaci způsobu danosti rozmanitosti v názoru, bylo již prokázáno, že tuto rozmanitost dokážeme myslet jako jednotu, a tak dokážeme vytvářet objektivní jednotu svého sebevědomí. Tuto strategii dokládá samotný Kantův postup v §§ 16–18. Jestliže tedy dokážeme myslet rozmanitost jako jednotu a zajišťovat tak jednotu svého sebevědomí, je to jen díky tomu, že disponujeme apriorními formami jednoty našeho myšlení rozmanitosti vůbec – kategoriemi. Je to právě tento důkazový postup, který dělá z prvního důkazového kroku transcendentální argument. [25]
Deficitní charakter prvního důkazového kroku transcendentální dedukce jako jejího začátku nespočívá tedy v tom, že by kategorie platily pouze pro ty názory, které již vykazují jednotu, nýbrž v tom, že platí pouze pro rozmanitost názoru vůbec bez ohledu na to, jak je tato rozmanitost konkrétně utvářena ve smyslovosti. [26] Počáteční deficit transcendentální dedukce kategorií je definován jejím abstraktním postupem, který je ale nutný, má-li být důkaz dedukce pojat jako transcendentální argument. Její završení bude proto mít za úkol odstranit právě tímto způsobem definovaný deficit a přihlédnout ke způsobu, jak je rozmanitost dávána v názoru:
„In der Folge (§ 26) wird aus der Art, wie in der Sinnlichkeit die empirische Anschauung gegeben wird, gezeigt werden, daß die Einheit derselben keine andere sei, als welche die Kategorie nach dem vorigen § 20 dem Mannigfaltigen einer gegebenen Anschauung überhaupt vorschreibt, und dadurch also, daß ihre Gültigkeit a priori in Ansehung aller Gegenstände unserer Sinne erklärt wird, die Absicht der Deduktion allererst völlig erreicht werden.“ (B 144–145; kurz. J. K.) [27]
Tímto rekurzem se ovšem na druhé straně nesmí zrušit transcendentalita dedukce: její důkaz musí být i při tomto rekurzu veden jako transcendentální argument. To znamená, že tím, k čemu bude tento důkaz muset přihlédnout, nebude empirický způsob danosti rozmanitosti, nýbrž právě jenom způsob její konkrétní apriorní utvářenosti ve smyslovosti. [28]
Tuto úvahu ohledně strategie Kantova důkazu v transcendentální dedukci kategorií potvrzuje i textová evidence. Podle citované pasáže B 144–145 má první důkazový krok prokázat platnost kategorií vzhledem k rozmanitosti daného názoru vůbec, zatímco druhý krok má provést důkaz jejich platnosti pro všechny předměty našich smyslů. Odpovídající termíny proto nacházíme i ve formulacích završujících důkazy v jednotlivých důkazových krocích. Neboť zatímco polysylogismus v § 20, [29] který je závěrem prvního důkazového kroku, končí větou:
„Also steht auch das Mannigfaltige in einer gegebenen Anschauung notwendig unter Kategorien.“ (B 143; kurz. J. K.), [30]
je závěr sylogismu druhého důkazového kroku v § 26 formulován ve větě:
„…so sind die Kategorien Bedingungen der Möglichkeit der Erfahrung, und gelten also a priori auch von allen Gegenständen der Erfahrung.“ (B 161; kurz. J. K.) [31]
Důkaz transcendentální dedukce kategorií musí tedy ve svém prvním kroku ukázat, že dokážeme myslet rozmanitost smyslového názoru vůbec jako jednotu pouze díky kategoriím. Že se jedná o rozmanitost smyslového názoru vůbec, naznačuje Kant v místě B 143 použitím neurčitého členu „einer“ [32] , jehož použití je tedy nutno chápat v souvislosti s termínem „das Mannigfaltige einer gegebenen Anschauung überhaupt“ z místa B 145, jako té rozmanitosti, jíž podle argumentu v § 20 předepisuje jednotu kategorie. Teprve ve druhém kroku dochází transcendentální dedukce kategorií jako podmínek možnosti zkušenosti svého završení tím, že prokazuje, že kategorie platí o všech předmětech zkušenosti jakožto předmětech naší smyslovosti. [33]
Kantova teze, že podmínky možnosti zkušenosti jsou současně podmínkami možnosti předmětů zkušenosti, na kterou se Kant odvolává při formulaci nejvyšší zásady všech syntetických soudů (A 158/B 197) a kterou při této formulaci již předpokládá jako prokázanou, dochází svého zdůvodnění v právě naznačené souvislosti argumentační struktury dedukce. Je-li tomu tak, pak ji budeme muset interpretovat ve formě: jen tehdy, jsou-li kategorie podmínkami možnosti předmětů zkušenosti, jsou také podmínkami možnosti zkušenosti. Tohoto zdůvodnění má být dosaženo přihlédnutím ke způsobu, jak je rozmanitost dávána v názoru a priori. Způsob apriorní utvářenosti rozmanitosti v názoru musí být tedy závazný pro všechny předměty zkušenosti. Vyjádřeno jinak: předměty zkušenosti musí být jakožto předměty spoludefinovány způsobem apriorní utvářenosti rozmanitosti v názoru.
Co to konkrétně znamená, uvidíme dále. Již nyní je však zřejmé, že diference obou důkazových kroků, která z nich dělá začátek a završení transcendentální dedukce kategorií, spočívá v různosti toho, na základě čeho jsou jakožto důkazy vedeny. Tímto základem je v prvním případě myšlenka jednoty rozmanitosti smyslového názoru vůbec. Pro explikaci důkazového základu druhého důkazového kroku je opět nutné vzít v úvahu dialektiku vztahu začátku a završení. Jeden z jejích podstatných rysů totiž říká, že tento vztah má kumulativní charakter: završení začátek neruší, nýbrž právě jenom završuje, tj. doplňuje o něco, co bylo na začátku přítomno pouze ve formě deficitu. Z toho vyplývá, že důkazovým základem druhého důkazového kroku musí být myšlenka jednoty konkrétní apriorní utvářenosti rozmanitosti v názoru vůbec, která je závazná pro všechny předměty zkušenosti jakožto předměty. Shrneme-li tuto úvahu, pak dojdeme k závěru, že první krok operuje s pojmem rozmanitosti smyslového názoru vůbec, pokud má být myšlena jako jednota. K tomu ve druhém kroku přistupuje konkrétní způsob její apriorní strukturace ve smyslovosti, který má být jako takový již závazný pro všechny předměty zkušenosti jakožto předměty.
Tato úvaha charakterizující důkazovou strategii v transcendentální dedukci kategorií má jako taková rozhodující důsledky pro interpretaci Kantova postupu v dedukci. Neboť je-li správná, pak musí být možné provést první důkazový krok dedukce na základě rozvinutí implikací spočívajících v pojmu rozmanitosti smyslového názoru vůbec, pokud má být myšlena jako jednota. [34] O tuto interpretaci se pokusím na následujících řádcích.
II
Nutnost myslet rozmanitost jako jednotu je motivována jednotou a identitou sebevědomí subjektu, který rozmanitost myslí a který tedy musí myslet jednotu této rozmanitosti tak, že si přitom může být vědom jednoty a identity svého sebevědomí. [35] Jak jsme již zmínili, věnuje Kant zdůvodnění této nutnosti §§ 16–18. To se stane zřejmým, uvážíme-li již jen pouhé nadpisy těchto paragrafů. [36] Vyjde tak najevo, že v nich jde jen o zdůvodnění skutečnosti, proč je původní syntetická jednota sebevědomí nejvyšší zásadou myšlení a proč ji lze definovat jako objektivní. Má zde být tedy vyloženo pouze to, proč musí být rozmanitost myšlena jako jednota, a blížeji jako syntetická a objektivní jednota, nikoli ale, že ji jako takovou jednotu skutečně myslet lze. Rozhodující argumentační potenciál pro vykázání toho, že rozmanitost lze myslet jako objektivní a syntetickou jednotu, musí být tedy uložen v § 19, neboť § 20 představuje již výsledek dosavadní argumentace ve formě polysylogistického shrnutí, o němž jsme se již zmínili.
Máme-li rozmanitost myslet jako jednotu, pak z toho důvodu, že se přitom jedná o rozmanitost, musíme provádět ten druh myšlenkové aktivity, kterou Kant nazývá syntéza: jednota rozmanitosti vzniká syntetizací jejích jednotlivých částí (A 77/B 103). Tento myšlenkový syntetizující postup ovšem předpokládá, tolik Kantův argument v § 15, že máme k dispozici pravidla, na jejichž základě může teprve syntetizující proces proběhnout (B 130). Předtím, než Kant může provést polysylogistické shrnutí v § 20, musí tedy v § 19 ukázat, že kategorie jsou právě takovými pravidly syntetizujícího jednání, která garantují to, že můžeme myslet rozmanitost jako jednotu a tímto způsobem zajišťovat jednotu a identitu svého sebevědomí. Rozhodující otázkou tedy je, co je tím momentem, který paragrafu 19 zajišťuje toto privilegované postavení.
Kantova transcendentální dedukce kategorií se po prvním vydání Kritiky čistého rozumu v r. 1781 setkala s výhradami a námitkami. K této diskusi se Kant vrací v dlouhé poznámce v předmluvě ke spisu Metaphysische Anfangsgründe der Naturwissenschaft z r. 1786. Zmiňuje výhradu, že transcendentální dedukce kategorií, tento „Hauptfundament“ celého systému kritické filosofie, zůstává temná, a námitku, že se její důkaz pohybuje v kruhu. [37] Výhradu, že jeho provedení dedukce kategorií zůstalo temné, Kant přijímá a domnívá se, že tento nedostatek lze přičíst formě předvedení deduktivního důkazu, kterou je tedy třeba změnit. Současně ohlašuje svůj záměr, že tak při „nejbližší“ příležitosti učiní. [38] Tato příležitost se mu naskytla o dva roky později, když byla jeho Kritika čistého rozumu vydávána po druhé, a nejlepším dokladem toho, že svůj záměr mínil vážně, je skutečnost, že transcendentální dedukci kategorií pro toto vydání napsal celou znovu. Na zmiňované poznámce je ovšem v naší souvislosti nejdůležitější to, že zde Kant naznačuje, že za základ důkazu transcendentální dedukce kategorií by bylo možné vzít teorii soudu:
„Diese Aufgabe… hat indessen große Wichtigkeit, und, wie ich es jetzt einsehe, eben so große Leichtigkeit, da sie beinahe durch einen einzigen Schluß aus der genau bestimmten Definition eines Urteils überhaupt (einer Handlung, durch die gegebene Vorstellungen zuerst Erkenntnisse eines Objekts werden) verrichtet werden kann.“ (Kurz. J. K.) [39]
Je to nyní právě § 19 B-dedukce, v němž Kant zavádí definici soudu, a sice zjevně z toho důvodu, aby její pomocí objasnil tu myšlenkovou aktivitu (Handlung), na jejímž základě dokážeme myslet rozmanitost jako jednotu. Neboť definice soudu, kterou Kant v § 19 udává, říká, že soud není nic jiného než určitý způsob, jímž jsou dané poznatky uváděny v objektivní jednotu apercepce:
„…so finde ich, daß ein Urteil nichts anderes sei, als die Art, gegebene Erkenntnisse zur objektiven Einheit der Apperzeption zu bringen.“ (B 141) [40]
Abychom pochopili, jak má tato definice soudu umožnit provést závěr a vyřešit tak úkol, o čemž Kant mluví v citované poznámce, je nejprve třeba pokusit se rozvinout implikace spočívající v pojmu rozmanitosti smyslového názoru vůbec a jejího myšlení jako jednoty, neboť je to právě rozmanitost, která má být onou aktivitou uváděna v jednotu sebevědomí. Chceme přitom vyjít ze souvislosti, která je při interpretaci transcendentální dedukce kategorií často přehlížena. Touto souvislostí je Kantův záměr zdůvodnit v Kritice čistého rozumu možnost syntetických soudů a priori, k němuž dala podnět Humova analýza zákona kauzality ústící ve skepsi ohledně jeho platnostních nároků. [41] Prvním krokem k tomuto zdůvodnění je transcendentální dedukce kategorií prokazující je jako pojmy objektivně platné. Mají-li být syntetické soudy a priori možné, je totiž nejprve třeba oprávnit platnostní nárok těch apriorních pojmů, které v těchto soudech mají figurovat na místě subjektu a predikátu jako určení předmětu vůbec. [42] Jak již bylo řečeno, má se tak stát tím, že se o nich ukáže, že bez jejich používání na rozmanitost danou ve smyslovosti není žádná zkušenost možná.
Syntetický soud je nyní takový soud, při němž mám:
„…aus dem gegebenen Begriff hinausgehen, um etwas ganz anderes, als in ihm gedacht war, mit demselben im Verhältnis zu betrachten.“ (A 154/B 193–194; kurz. J. K.) [43]
Podmínka specifikovaná termínem „etwas ganz anderes“ není u analytických soudů ex definitione splněná. Lze to ukázat na příkladu, který Kant uvádí v „Transcendentální dialektice“, aby ozřejmil rozdíl mezi bezprostředním poznáním u analytických soudů a jeho zprostředkovaností u soudů syntetických:
„Daß in einer Figur, die durch drei gerade Linien begrenzt ist, drei Winkel sind, wird unmittelbar erkannt; daß diese Winkel aber zusammen zwei rechten gleich sind, ist nur geschlossen.“ (A 303/B 359; kurz. J. K.) [44]
Že se v geometrickém obrazci, který je vymezený třemi úsečkami, nacházejí tři úhly, je soud, který uvádí do vzájemného vztahu takové dva pojmy, o nichž lze ukázat, že jeden je součástí druhého, a o nichž tedy právě nelze ukázat, že v jednom je v porovnání s jiným myšleno „etwas ganz anderes“. Řeknu-li ale, že tyto tři úhly spolu svírají stoosmdesát stupňů, pak jsem provedl soud, o němž právě neplatí, že by uváděl do vzájemného vztahu takové dva pojmy, z nichž jeden by byl součástí druhého. Pojem geometrického obrazce vymezeného třemi úsečkami sice obsahuje představu tří úhlů, ale nelze o něm analyticky, tj. pouze aplikací zásady sporu, ukázat, že by v sobě zahrnoval představu, že součet těchto úhlů se rovná součtu dvou pravých úhlů. Tato představa k němu musí teprve „přistoupit“ pomocí geometrické konstrukce zmíněného obrazce, a tedy pomocí rekurzu k „něčemu zcela jinému“ než je původně v tomto pojmu myšleno. [45] V tomto smyslu se představy uvedené do vzájemného vztahu oním druhým typem soudu chovají k sobě navzájem jako „etwas ganz anderes“, a jen tento typ soudu lze definovat jako syntetický. Takový soud je nyní apriorní právě tehdy, jestliže k nahlédnutí jeho pravdivosti nemusíme rekurovat k empirickým danostem, jako je tomu v případě soudu, kdy součet úhlů v trojúhelníku se rovná součtu dvou pravých úhlů.
Rozhodující je nyní zjištění, že ani předpoklad, že soud je jednáním, díky němuž dokážeme myslet rozmanitost jako jednotu, nestačí k tomu, abychom pochopili charakteristický znak, který o této jednotě musí platit, má-li být charakterizovatelná jako syntetická. Tento znak je definován tak, že elementy rozmanitosti v ní obsažené musí i při svém sjednocení podržovat svou rozdílnost, tj. jeden každý z elementů této rozmanitosti se musí i přes jejich spojenost v jednotu chovat vůči každému jinému elementu této rozmanitosti jako „etwas ganz anderes“. Otázkou je, co nám umožní pochopit tuto skutečnost. Odpověď na ni se pokusíme dát interpretací dvou míst, která jsou klíčová pro pochopení syntetického charakteru rozmanitosti myšlené jako jednota.
Kant nejprve v poznámce k § 15 říká:
„Ob die Vorstellungen selbst identisch sind, und also eine durch die andere analytisch könne gedacht werden, das kommt hier nicht in Betrachtung. Das Bewußtsein der einen ist, sofern vom Mannigfaltigen die Rede ist, vom Bewußtsein der anderen doch immer zu unterscheiden, und auf die Synthesis dieses (möglichen) Bewußtseins kommt es hier allein an.“ (B 131, pozn.) [46]
Omezení, které Kant zavádí pomocí termínu „sofern“, stanovuje zjevně podmínku, za níž lze mluvit o nějaké množině vědomých představ jako o rozmanitosti. Touto podmínkou je, že vědomí, které máme o jedné představě, musí být odlišitelné od vědomí, které máme o druhé představě. Důležité totiž je, že zde Kant neříká, že vědomí jedné představy je již vždy odlišné od vědomí druhé představy, nýbrž že, pokud máme moci mluvit o rozmanitých vědomích, je třeba obě vědomí navzájem odlišit. Obě vědomí, která o představách máme, nemají tedy charakter rozmanitosti ze sebe samých, nýbrž tento charakter získávají teprve tím, že je dokážeme vzájemně odlišit v aktech jejich doprovázení představou „já myslím“ (B 131–132). To je ale opět možné pouze tehdy, jestliže to, co je v nich uvědoměno, je vzájemně odlišné a má v tomto smyslu charakter rozmanitosti. Je tomu tak z toho důvodu, že výraz „já myslím“, doprovázející naše představy, nakolik jsou vědomými, je zcela formální a co do obsahu zcela prázdné vědomí (A 345–346/B 404). Je tedy sice podmínkou vědomí představ, ale nedají se z něj odvozovat žádná rozhodnutí vzhledem k odlišnosti představ, takže představy, pokud jsou odlišné, musí takovými být původně a bez ohledu na to, zda jsou doprovázeny vědomím „já myslím“ nebo ne. Tato představa původní neredukovatelnosti toho, co je nezbytným předpokladem vědomí odlišnosti různých vědomí o představách, a tedy vědomí identity sebevědomí, [47] je tím, od čeho nelze odhlédnout v žádném deduktivním důkazu toho typu, který má Kant na mysli v transcendentální dedukci kategorií.
Z první věty, která vyzvedává důležitý znak charakteristický pro analytickou jednotu představ, lze nyní via negationis odvodit podmínku, za níž lze mluvit o syntetické jednotě rozmanitosti. [48] Má-li být jednota rozmanitosti syntetická, nesmí být jedna představa interpretovatelná prostřednictvím druhé analyticky, tzn. jedna představa nesmí být odvoditelná z druhé představy aplikací zásady sporu, jako např. u soudu, že v obrazci vymezeném třemi úsečkami se nacházejí tři úhly. [49]
Druhé místo, z nějž lze odvodit důsledky pro analýzu pojmu syntetické jednoty rozmanitosti smyslového názoru vůbec, je v poznámce k rozdílu analytické a syntetické jednoty apercepce a jejich vzájemného vztahu v § 16. Zde Kant již pozitivně stanovuje podmínku, za níž lze mluvit o nějaké jednotě představ jako o jednotě syntetické. Kant zde říká:
„Eine Vorstellung, die als verschiedenen gemein gedacht werden soll, wird als zu solchen gehörig angesehen, die außer ihr noch etwas Verschiedenes an sich haben, folglich muß sie in synthetischer Einheit mit anderen (wenngleich nur möglichen Vorstellungen) vorher gedacht werden, ehe ich die analytische Einheit des Bewußtseins, welche sie zum conceptus communis macht, an ihr denken kann.“ (B 133–134, pozn.) [50]
Podmínka jednoty rozmanitosti představ jako jednoty syntetické stanovuje, že o syntetické jednotě rozmanitosti lze mluvit pouze u takové jednoty představ, z nichž každá podržuje svou rozdílnost vůči všem ostatním i bez ohledu na jejich vzájemnou spojenost v jednotě, a z nichž se tedy každá chová v tomto smyslu vůči všem ostatním jako „etwas ganz anderes“. Že Kant chce na tomto místě skutečně stanovit takovou podmínku, jednoznačně vyplývá z okolnosti, že v textu zdůrazňuje termín „Verschiedenes“ a tento termín bezprostředně spojuje s termínem „synthetische Einheit mit anderen“. Termín „Verschiedenes“ tím přebírá definitorní funkci syntetické jednoty rozmanitosti a doplňuje tak podmínku stanovenou termínem „etwas ganz anderes“.
Z takové interpretace vyplývá, že k tomu, aby byla rozmanitost smyslového názoru vůbec myšlena jako syntetická jednota, nestačí, aby byly její elementy vzájemně spojeny, nýbrž je spíše nutno, aby její elementy i v rámci svého spojení neustále podržovaly to, co z nich činí právě elementy rozmanitosti, a aby tedy jeden každý z nich byl vzhledem ke všem ostatním definován – kromě všech jiných možných znaků, které z něj činí element určitým konkrétním způsobem utvářené rozmanitosti – především tím znakem, který má definiční funkci rozmanitosti vůbec. Tento znak je definován termín „Verschiedenes“, a každý z elementů rozmanitosti, pokud má vůbec být elementem rozmanitosti, musí tedy vůči všem ostatním tento znak vykazovat a chovat se vůči nim jako „etwas ganz anderes“, a to i tehdy, anebo lépe řečeno právě tehdy, je-li tato rozmanitost myšlena jako jednota, a blížeji jako syntetická jednota.
Syntetická jednota rozmanitosti tedy není syntetickou jenom v onom prvoplánovém a triviálním smyslu, který se odvolává na způsob jejího vzniku prostřednictvím syntetizující myšlenkové aktivity sebevědomí, kdy je jedna představa připojována ke druhé. Pro Kantovu teorii poznání je důležitější spíše onen smysl syntetické jednoty rozmanitosti, podle nějž je synteticita jednotícího spojení představ definována tím, že představy i přes své spojení v jednotu podržují svou vzájemnou a původní odlišnost, která teprve způsobuje, že u takovéto jednoty představ lze mluvit o syntetické jednotě rozmanitosti.
Z provedené analýzy smyslu pojmu syntetické jednoty rozmanitosti smyslového názoru vůbec lze odvodit důsledky důležité pro charakter jednotících funkcí, jejichž používáním má syntetická jednota rozmanitosti vznikat, a které se tedy nakonec ukáží být rozhodujícími pro vedení argumentu prvního kroku transcendentální dedukce kategorií.
III
Jednotící vztah rozmanitosti, definovaný jednotící funkcí, musí být takového druhu, že jím nezaniká vzájemná diference představ, která je podmínkou toho, abychom u jednoty těchto představ mohli mluvit o syntetické jednotě rozmanitosti, a která je tedy rovněž podmínkou možnosti všech syntetických soudů jako syntetických, ať jsou apriorní či aposteriorní. Poukázali jsme na to, že podle Kantova přesvědčení to má být definice soudu, která má být s to tuto souvislost vyložit. Tato definice musí být tedy rovněž s to pomoci objasnit základní charakter funkcí jednoty rozmanitosti definované jako syntetická.
K metodologickým zvláštnostem transcendentální dedukce kategorií v obou vydáních Kritiky čistého rozumu patří skutečnost, že se v ní, co se její celkové strategie týká, Kant neřídí logickým pojmem dedukce, nýbrž že se řídí spíše tím pojmem dedukce, který byl ještě v 18. stol. běžný v právní praxi u tzv. dedukčních spisů, v nichž šlo o zdůvodnění oprávněnosti majetkových nároků. [51] Metodickým požadavkem kladeným na dedukční spisy bylo, že se mají vyhýbat rozvleklým diskusím ohledně principů, generalizacím, exkursům, které jsou zajímavé jenom pro právní teoretiky, ale nepřispívají k vedení právního argumentu samého. „A deduction should be brief, solid but not subtle, and perspicious.“ [52] Tímto historicko-metodologickým poukazem lze vysvětlit, proč v B-dedukci Kant nerozvádí teorii soudu, ale drží se svého záměru ohlášeného v již citované poznámce v předmluvě ke spisu z r. 1786, že onen „závěr“ lze provést na základě přesně stanovené definice soudu. A tak místo teorie soudu, která by nám umožnila pochopit klíčovou roli, kterou soud hraje v obou nižších premisách polysylogismu § 20 (B 143), nacházíme v § 19 pouze definici soudu, která jako každá definice předpokládá patřičnou teorii a nemůže tedy sloužit jako vysvětlení. [53] Říká-li tedy Kantova definice soudu v § 19, že soud je určitý druh myšlenkové aktivity (Handlung), jímž je rozmanitost daných poznatků uváděna v objektivní jednotu apercepce (B 141), pak sice na základě Kantových úvah v §§ 16–18 můžeme chápat tu její část, která mluví o objektivní jednotě apercepce, ale rozhodně z ní nepochopíme, co to znamená, že je „do ní“ uváděna rozmanitost daných poznatků, a obecněji jakkoli definovaná rozmanitost, a hlavně nepochopíme, jak se to má odehrávat. A protože nám toto pochopení neumožní ani zbývající textová část § 19, musíme kvůli němu rekurovat k jiným Kantovým textům.
V tzv. „tiché“ dekádě sedmdesátých let, která začíná v roce 1770 publikací disertace De mundi sensibilis atque intelligibilis forma et principiis, na jejímž základě se Kant stal profesorem metafyziky a logiky v Königsbergu, a končí v roce 1781 prvním vydáním Kritiky čistého rozumu, se Kant pokoušel teorii soudu vypracovat. Toto úsilí, které máme dokumentováno v jeho poznámkách z tzv. duisburgské pozůstalosti, [54] pocházející z poloviny 70. let, je charakterizováno tendencí pojmově uchopit rozdíl analytických a syntetických soudů. Kantova teorie soudu vzniká tedy na pozadí rozlišení analytických a syntetických soudů. Tato souvislost je doložena nejlépe v následující poznámce:
„Der Satz der identitaet und Widerspruchs enthalt die Vergleichung zweyer praedicate a und b mit x, aber nur so, daß der Begriff a von x mit b verglichen wird, also wird das x unnütze… Ein Grundsatz der analysis, aus dem nichts obiective erkannt wird… Wenn ich beyde praedicate auf das x referire und dadurch aufeinander, so ist es synthetisch.“ (Kurz. J. K.) [55]
Na rozdíl od analytických soudů, v nichž je pojem A o objektu X srovnáván s pojmem B na základě zásad identity a sporu, a objekt X se tedy v tomto typu soudů stává nadbytečným – z toho důvodu jimi není poznáváno nic objektivně, neboť v nich jde jen o to ukázat, zda lze pojem B odvodit z pojmu A aplikací zásad identity a sporu, přičemž jsou oba dva pojmy srovnávány bezprostředně –, má struktura syntetických soudů zcela jinou podobu. [56] V nich vztahuji dva predikáty k sobě navzájem teprve tím, že je vztahuji k nějakému objektu X, jehož určeními se tím oba predikáty stávají v soudové struktuře typu „A je B“, z nichž jeden stojí v této soudové struktuře na místě subjektu a druhý na místě predikátu. Teprve tento typ soudu je tedy epistemicky relevantní, a to právě proto, že jenom tímto typem soudu dochází k popisu, nebo jak by Kant řekl, k určování nějakého neznámého objektu X. Poslední věta citované Kantovy poznámky formuluje tedy v naší souvislosti klíčovou tezi, že tehdy a jen tehdy, jestliže A a B jsou vztaženy (referovány) k X, lze smysluplně mluvit o jejich vzájemném vztahu, a že pouze takovýto typ vztahu A a B lze definovat jako syntetický. [57] Soudová struktura typu „A je B“ má potom ve své explikované formě následující podobu: totéž X, které jednou odpovídá popisu udaném v deskriptivním pojmu A, odpovídá i popisu udaném v deskriptivním pojmu B. [58]
Podle definice § 19 je nyní soud určitý druh myšlenkové aktivity (Handlung), jíž je daná rozmanitost vztahována k objektivní jednotě sebevědomí (Apperzeption). Teprve tím, že je každý jednotlivý element rozmanitosti vztažen k objektivní jednotě sebevědomí, je takový jejich vzájemný vztah, který je současně jejich jednotou, konstituován. Element rozmanitosti A se vztahuje k elementu rozmanitosti B a tvoří s ním jednotu teprve tehdy a jenom tehdy, jestliže se jak A tak B již vztahují k X (objektivní jednotě sebevědomí). Pouze tento typ vzájemného vztahu A a B umožňuje myslet jejich jednotu tak, že v jejím rámci nezaniká jejich vzájemná diference, která je konstitutivní pro to, abychom o jejich jednotě mohli mluvit jako o jednotě rozmanitosti, a tedy jako o jednotě syntetické. Tato skutečnost má své zdůvodnění právě ve zprostředkovanosti vztahu mezi A a B, neboť při jejich bezprostředním vztahu by se nedala s jistotou vyloučit možnost, že by jím A bylo redukováno na B tím, že by určení, která definují A jako rozdílné vůči B, jeho přímým vztahem k B, přecházela na B, et vice versa. Tuto možnost musí ale Kant s naprostou jistotou vyloučit, jestliže se mu má podařit vykázat možnost syntetických soudů.
Má-li vztahem A a B k X dojít k jejich vzájemnému vztahu, pak je nutné, aby X vykazovalo identitu jak vzhledem k A tak vzhledem k B. Musí to být jeden a tentýž identický objekt, který teprve jako takový způsobuje, že když jsou A a B vztaženy k němu, jsou vztaženy k sobě navzájem. Jenom z identity X se ale tato souvislost ještě odvodit nedá. Je totiž představitelné, že X vykazuje identitu jak vůči A tak vůči B i tehdy, je-li součástí té množiny rozmanitosti, jejíž součástí jsou i A a B. V tom případě by se ale opět nedalo s jistotou tvrdit, že vzájemný vztah A a B nastává teprve tím, že jsou nejprve nezávisle na sobě vztaženy k X, a že tedy jejich vzájemným vztahem nezaniká diference konstituující je jako rozmanitost. Kantova definice pojmu objektu proto netvrdí, že objekt je tím, v čem je sjednocena daná rozmanitost, nýbrž charakteristickým způsobem tvrdí, že objekt je tím, v pojmu čeho je sjednocena daná rozmanitost (B 137). Syntetická jednota rozmanitosti může tedy vznikat pouze tak, že elementy této rozmanitosti jsou myšleny ve vzájemném vztahu tím, že jsou vztaženy nezávisle na sobě k objektu prostřednictvím pojmu tohoto objektu: teprve pojem objektu X zajišťuje identitu objektu jak vzhledem k A tak vzhledem k B, která je nutná pro to, aby jejich vztahem k objektu X došlo k jejich vzájemnému vztahu. Tato funkce přináleží pojmu objektu zjevně právě proto, že není součástí té množiny, jejíž součástí jsou A a B. Vlastnost nebýt součástí množiny, jejíž součástí jsou A a B, nepřináleží pojmu objektu X ale ve slabém smyslu, podle nějž by sice nebyl součástí množiny, jejíž součástí jsou A a B, ale mohl by být součástí množiny, jejíž součástí jsou A’ a B’, event. A’’ a B’’ atd. Jeho odlišnost je spíše genetická: pojem objektu X není, resp. nesmí být, principielně co do svého původu součástí žádné množiny charakterizovatelné jako rozmanitost smyslového názoru.
Ale ani tím ještě není odvozena celá souvislost implikovaná v pojmu syntetické jednoty rozmanitosti smyslového názoru vůbec. Spíše je nutno trvat na třetí a rozhodující vlastnosti jednotící funkce rozmanitosti. Tato vlastnost spočívá v tom, že logický obsah pojmu objektu nesmí být odvozen z té diference, která konstituuje A a B jako rozmanitost, a to ani v její apriorní podobě, neboť ani v tomto případě by se nedalo s jistotou tvrdit, že vztahem A a B k X nezaniká jejich charakter rozmanitosti. Tento obsah musí být spíše nezávislý na všech diferencích, které lze v rámci rozmanitosti vykázat, a to i a priori, a musí být tedy toho druhu, že je v něm před veškerou daností rozmanitosti – a priori – založen typ vztahu představ A a B k X, a tedy jejich vzájemná jednota, a tím také jednota a identita sebevědomí subjektu, který tuto rozmanitost myslí. Tomuto typu pojmu objektu odpovídají přesně pojmy Kantovy tabulky kategorií.
Pokusíme se to ukázat na logickém obsahu první z relačních kategorií, kategorie vztahu substance a akcidentu. Logické obsahy jednotlivých kategorií explikuje Kant v kapitole „O důvodu rozlišení všech předmětů na fenomény a noumeny“. O první relační kategorii zde Kant říká:
„Lasse ich die Beharrlichkeit… weg, so bleibt mir zum Begriffe der Substanz nichts übrig, als die logische Vorstellung vom Subjekt, welche ich dadurch zu realisieren vermeine, daß ich mir Etwas vorstelle, welches bloß als Subjekt (ohne wovon ein Prädikat zu sein) stattfinden kann.“ (A 242–243/B 300–301) [59]
Nemůžeme se zde zabývat tím, proč lze logický obsah první relační kategorie explikovat teprve abstrakcí od časového modu trvání. Tato souvislost patří k problematice transcendentálního schematismu a při naší interpretaci ji proto můžeme nechat stranou. Co taková abstrakce ale rozhodně nemůže znamenat, je, že by byl logický obsah pojmu substance odvozen ze smyslovosti a těch diferencí, které lze vykázat v rámci smyslovosti, a to nejenom a posteriori, nýbrž i a priori, neboť představa něčeho, co může v soudové struktuře typu „A je B“ zaujímat pouze místo subjektu, je nezávislá na časovém modu trvání a není odvozena z tohoto modu proto, že ji žádným způsobem z tohoto modu odvodit nelze. [60] Totéž platí korelativně o představě něčeho, co může v soudové struktuře typu „A je B“ zaujímat pouze místo predikátu. Tyto dvě logické představy subjektu a predikátu musím ovšem realizovat představami něčeho, co jim odpovídá pojmově, [61] totiž na jedné straně představou něčeho, co není určením ničeho jiného, a na druhé straně představou něčeho, co je určením něčeho jiného; anebo řečeno jinak: představou něčeho, co lze určovat a co samo již neurčuje nic jiného, a představou něčeho, co určuje něco jiného a není samo určováno. Je zjevné, že ani tyto dvě představy nejsou odvozeny z časových modů trvání a uplývání. A je rovněž zjevné, že je k sobě navzájem nemohu vztahovat bezprostředně a přitom bezrozporně. Vztahuji je k sobě tedy právě tehdy, jestliže je myslím jako vztažené k nějakému objektu jako jeho určení tím, že na tomto objektu vykazuji jednou substanciální a podruhé akcidentální momenty: totéž X, na němž jednou myslím moment určovatelnosti, myslím podruhé jako určené. Totéž X, které jednou odpovídá popisu být stolem, odpovídá podruhé popisu být hnědý. První relační kategorie stanovuje tedy vztah dvou představ k objektu X jako substance a akcidentu nezávisle na všech jejich ostatních diferencích, a to znamená a priori. Toto soudové spojení představ zajištěné apriorně ale neznamená, že stůl by byl díky němu nutně hnědý, stůl je samozřejmě hnědý nahodile, jestliže jej natřu bílou barvou, bude bílý. To ostatně plyne analyticky z pojmu akcidentu. Empirické pojmy stolu a hnědé barvy nemusejí vytvářet spojení. Tvoří-li ale spojení, je to pouze díky relaci substance a akcidentu artikulované a priori v první relační kategorii (B 142). [62]
Jestliže tedy v rámci nějaké množiny rozmanitosti myslím její elementy tímto způsobem, totiž jako takto definovaná určení nějakého objektu, pak jsem je vztáhl k sobě a zjednal tím mezi nimi jednotu, kterou lze definovat jako syntetickou proto, že takovýto typ vztahu nechává nedotčenu jejich vzájemnou diferenci. Pojmy Kantovy tabulky kategorií nejsou tedy ničím jiným: „…als Vorstellungen der Dinge überhaupt, sofern das Mannigfaltige ihrer Anschauung durch eine oder andere dieser [sc. der Urteile überhaupt] logischen Funktionen gedacht werden muß.“ [63] Tedy syntetickou jednotu rozmanitosti smyslového názoru vůbec dokážeme myslet pouze prostřednictvím kategorií.
V souvislosti s touto úvahou a v souvislosti s Kantovými úvahami v §§ 16–18 musí proto být definice soudu v § 19 interpretována takto: soud je ten typ myšlenkové aktivity (Handlung), jíž jsou elementy dané rozmanitosti vztahovány k jednomu identickému objektu prostřednictvím pojmu tohoto objektu, a protože je tím dosahováno jejich jednoty, je tím současně dosahováno objektivní jednoty a identity sebevědomí subjektu, který tuto rozmanitost myslí. Jenom v tomto smyslu je soud vztahem dané rozmanitosti k objektivní jednotě sebevědomí a jenom v tomto typu vztahu lze jednotu rozmanitosti definovat jako syntetickou. Objektivní jednota sebevědomí je tedy syntetickou jednotou rozmanitosti smyslového názoru vůbec myšlenou a priori prostřednictvím kategorií jako pojmů objektu vůbec. Protože je takto určené myšlení možné pouze díky kategoriím, je tím prokázána jejich obecná a objektivní platnost pro veškerou rozmanitost smyslového názoru vůbec.
IV
I když dokážeme zajišťovat a priori jednotu a identitu svého sebevědomí v jeho vztahu k rozmanitosti smyslového názoru tím, že dokážeme myslet tuto rozmanitost jako jednotu prostřednictvím kategorií jako apriorních pojmů jednoho identického objektu této rozmanitosti, není tím ještě rozhodnuto o tom, zda tomu tak bude i tehdy, vezmeme-li v úvahu strukturu rozmanitosti smyslového názoru v modu jevení.
Toto zjištění provedené v § 22 patří k nejcharakterističtějším znakům Kantovy transcendentální filosofie. Pro pochopení jeho strategie v dedukci je tedy rozhodující pochopit nejprve, proč právě objasněný výsledek prvního důkazového kroku ještě nestačí k prokázání, že jevy nejsou utvářeny tak, že by je rozvažování nedokázalo shledat přiměřenými podmínkám své jednoty, tj. kategoriím. Otázkou je, proč zde Kant neprovádí vcelku triviální vyvození, podle nějž by to, co platí pro rozmanitost smyslového názoru vůbec, platilo eo ipso také pro všechny předměty zkušenosti. Odpověď na tuto otázku je nutno hledat v poukazu na skutečnost, že takovéto vyvození by ponechávalo stranou právě to, co je charakteristické pro transcendentální dedukci kategorií, totiž objasnění problému vzájemné přiměřenosti kategorií a jevů. [64] Argument transcendentální dedukce kategorií bude tedy muset být syntetický, protože v jeho druhém kroku bude muset přistoupit něco, co nelze získat analyticky rozvinutím implikací spočívajících v pojmu syntetické jednoty rozmanitosti smyslového názoru vůbec. Důvodem je to, že představa rozmanitosti smyslového názoru vůbec nezahrnuje ještě představu toho, co je charakteristické pro předměty zkušenosti jakožto předměty smyslovosti:
„Nimmt man also ein Objekt einer nicht-sinnlichen Anschauung als gegeben an, so kann man es freilich durch alle die Prädikate vorstellen, die schon in der Voraussetzung liegen, daß ihm nichts zur sinnlichen Anschauung Gehöriges zukomme: also, daß es nicht ausgedehnt, oder im Raume sei, daß die Dauer desselben keine Zeit sei, daß in ihm keine Veränderung (Folge der Bestimmungen in der Zeit) angetroffen werde, usw. Allein das ist doch kein eigentliches Erkenntnis, wenn ich bloß anzeige, wie die Anschauung des Objekts nicht sei, ohne sagen zu können, was in ihr denn enthalten sei.“ (B 149; kurz. Kant) [65]
Tato pasáž není důležitá jenom proto, že v ní Kant přesněji než v § 21 specifikuje předpoklad, s nímž pracuje v prvním důkazovém kroku. [66] V naší souvislosti je důležitá zejména proto, že v ní Kant provádí výčet určení, která přináležejí každému předmětu zkušenosti jakožto předmětu smyslovosti a která nelze rozvinout analyticky z pojmu rozmanitosti smyslového názoru vůbec, jež, jak jsme viděli, je sjednocována tak, že je v ní myšlen identický objekt pomocí apriorních pojmů tohoto objektu, tedy objekt logický. Tato určení lze shrnout do teze, že o předmětech zkušenosti, objektech smyslových názorů, lze mluvit pouze tehdy, jsou-li dány v prostoru a času jako v apriorních formách jejich jevení, jež Kant explikuje v „Transcendentální estetice“. Aby tedy zůstal dedukční argument i ve svém druhém kroku transcendentálním argumentem, budou to právě tyto formy, k nimž se bude vztahovat. [67]
Jak nyní dojde za těchto předpokladů k překonání počátečního deficitu prvního kroku? Přijmeme-li, že platí výsledek prvního kroku, který o kategoriích ukazuje, že jsou funkcemi syntetické jednoty rozmanitosti smyslového názoru vůbec, bude rozhodující argumentační posun spočívat v poukazu, který Kant formuluje následovně:
„Wir haben Formen der äußeren sowohl als inneren sinnlichen Anschauung a priori an den Vorstellungen von Raum und Zeit, und diesen muß die Synthesis der Apprehension des Mannigfaltigen der Erscheinung jederzeit gemäß sein, weil sie selbst nur nach dieser Form geschehen kann. Aber Raum und Zeit sind nicht bloß als Formen der sinnlichen Anschauung, sondern als Anschauungen selbst (die ein Mannigfaltiges enthalten) also mit der Bestimmung der Einheit dieses Mannigfaltigen in ihnen a priori vorgestellt…“ (B 160; kurz. Kant) [68]
To, že se veškerá syntéza aprehenze, tj. sjednocování empirické rozmanitosti dané v podobě počitků, musí odehrávat v souladu s formami vnitřního a vnějšího názoru, je souvislost, jejímuž objasnění věnuje Kant dlouhý § 24. Všimneme-li si termínů, které Kant v textu zdůrazňuje, pak dostaneme řadu: formy – názory – jednota. Co tím chce Kant naznačit? Protože formami názorů jsou představy prostoru a času, je nutno je samotné pochopit jako názory, tj. jako představy, které v sobě obsahují rozmanitost, jež je definována jako čistá (apriorní) rozmanitost různých časů a prostorů. Máme-li ale o těchto formách jednotné představy, je tomu tak jen proto, že si je dokážeme představit jako sjednocené. Nyní ale již první krok ukázal, že veškeré představování jednoty jako jednoty se může odehrávat jenom díky kategoriím, a ukázal také, jak se to děje.
Je-li tato úvaha správná, pak lze Kantův základní argument ve druhém kroku transcendentální dedukce kategorií, pojatý jako její završení, v jeho souvislosti s výsledkem argumentace prvního kroku shrnout takto: veškerá syntéza empirické rozmanitosti, jevící se v jevech, je možná pouze v souladu s apriorními formami názoru, protože tyto jsou právě formami všeho toho, co se jeví. Tato syntéza by ale nebyla možná, kdybychom si nedokázali utvořit jednotnou představu o těchto apriorních představách, obsahujících rozmanitost, kterou si ale dokážeme utvořit pouze díky apriorní kategoriálně řízené syntéze rozmanitosti dané v nich a priori, protože teprve tato druhá syntéza z nich dělá jednotné představy. Empirická syntéza má tedy za předpoklad apriorní syntézu a jestliže dokážeme syntetizovat empirickou rozmanitost, je to jenom díky kategoriím jako podmínkám jednoty apriorní syntézy prováděné rozvažováním na rozmanitosti dané a priori ve formách jevení jakožto představách. Můžeme proto s jistotou vyloučit, že by jevy mohly být strukturovány tak, že by je rozvažování nedokázalo shledávat přiměřenými podmínkám své jednoty, protože rozvažování vkládá jednotící smysl [69] do samotných forem jevení jevících se předmětů. Kategorie jsou tedy podmínkami možnosti zkušenosti, která není ničím jiným než právě syntetickou jednotou empirické rozmanitosti jevících se předmětů, a platí a priori o všech předmětech zkušenosti.
Zpětné odkazy: Reflexe 20