Poznámka 3

J. A. Airtsen, Medieval Reflections on Truth, Amsterdam 1984, se snaží dokázat, že středověké pojetí pravdy, jak je vypracoval zejména Tomáš Akvinský ve spise De veritate, přesahuje výrokovou či sémantickou rovinu a je vposled integrální povahy, protože podtrhuje i transcendentální aspekt pravdy, který ji uvádí v relaci jak vůči bytí, tak vůči Bohu. Toto integrální pojetí je však postupně opuštěno a v dnešní analytické filosofii se soustřeďuje pozornost jen na sémanticko-výrokovou stránku adekvační teorie, pokud ji ještě vůbec drží, anebo výlučně na syntaktickou oblast, jak o tom svědčí pojetí pravdy vycházející z koherentního souvisu pravdivých výroků. V tomto konceptu pravdy se už naprosto odhlíží od relace výrok: věc. Vnější realitě nevěnuje analytický filosof žádnou pozornost. Více o tom se lze dočíst v knize, kterou z řady pozitivistických a analytických textů uspořádal Gunnar Skirbekk, norský filosof, a vydal ji pod názvem: Wahrheitstheorien. Eine Auswahl aus der Diskussionen über Wahrheit im 20. Jahrhundert, Frankfurt a. Main 1977. Škoda, že mezi příspěvky nezařadil např. Pannebergovu stať Was ist Wahrheit. Grundfragen systematischer Theologie, Göttingen 1967, str. 202–222, která by byla spolu s přetiskem Heideggerových poznámek o pravdě (přetisk ze Sein und Zeit) dobrým korektivem jednostranných a zúžených úvah analytických filosofů.