Martha C. Nussbaum, Upheavals of Thought

Cambridge University Press, Cambridge 2001, 751 stran
Blanka Knotková-Čapková

Martha C. Nussbaum [1] (*1947) je profesorkou Právnické a Theologické fakulty Chicagské university, externí spolupracovnicí Katedry klasických studií, členkou Výboru jihoasijských studií, členkou výboru Programu pro lidská práva a zakladatelkou a koordinátorkou Centra pro komparatistiku ústavního práva. Působí v předsednictvu Výboru mezinárodní spolupráce (Commitee on International Cooperation) a Výboru pro postavení žen Americké filosofické společnosti (Commitee on the Status of Women of the American Philosophical Association). Je členkou Rady Americké akademie věd a umění (Council of the American Academy of Arts and Sciences) a členkou Výboru Americké rady vědeckých společností (Board of the American Council of Learned Societies). Je držitelkou čtrnácti čestných doktorátů amerických a kanadských universit a vysokých škol i university v Utrechtu, a členkou Finské akademie věd.

Široký autorský záběr Marthy Nussbaum lze charakterizovat jako interdisciplinární zkoumání několika základních témat, jejichž ústředními dimenzemi je hledání spravedlnosti v oblasti teorie myšlení i konkrétní politické praxe, a otázky etické v nejširším slova smyslu, tedy z hlediska vztahů společenských i individuálních, z hlediska jejich politického dopadu i vnitřního osobního prožívání. Komparativní východisko autorce poskytuje antické klasické myšlení, jehož je důkladnou znalkyní a jež přímo tematizuje dvě z jejích starších prací (Aristotle’s De Motu Animalium, 1978, a The Fragility of Goodness: Luck and Ethics in Greek Tragedy and Philosophy, 1986, 20022). Druhá z citovaných prací je ukázkou dalšího charakteristického rysu jejího originálního autorského přístupu, jímž je záměrné propojování filosofických a literárních textů. [2] Nussbaum nevnímá vědecký a umělecký projev jako oddělené diskursy, ale jako komplementární i překrývající se výpovědi, poskytující různé, doplňující se úhly pohledu. Závěr takového pozorování však nevede k finální relativizaci či k dekonstrukci subjektu, pouze hledá co nejotevřenější, pluralitní perspektivu. Konečným smyslem je autorce nalezení normativního schématu s universální platností, na samotnou možnost jej vytvořit nerezignuje. Tato universalita však má být rámcovou charakteristikou, při vědomí specifických zvláštností individuálního vývoje a kulturně podmíněných konkrétních podob. Jde tedy o universalitu pluralitní, vycházející do značné míry např. z J. S. Milla, která odmítá jak morální relativismus nebo nihilismus, tak apriorní sociálně hierarchické paradigma.

Zmíněnými komparativními úhly pohledu, k nimž se Nussbaum v některých pracích obrací, jsou dominantním proudem západního myšlení marginalizované diskursy, především feministický a kulturně relativistický. Pokud jde o feminismus, je Nussbaum nejbližší jeho liberální proud, ve shodě s liberálními feministkami také přisuzuje přednostní význam vzdělání (viz její práce Cultivating Humanity: A Classical Defense of Reform in Liberal Education, 1997), s čímž koresponduje např. i formulace, že emoce nás „učí poznání o nás samých“ (Upheavals of Thought, str. 247), nebo rozpracovaný význam vzdělání pro „ideály občanství“ (tamt., str. 426–428). Věnuje pozornost feministickým tématům, jako postavení a diskriminace žen ve společnosti (Sex and Social Justice, 1998, a Women and Human Development, 2000, recenzovaná v Reflexi, 22, 2001), problematice práv gayů a lesbických žen (Sexual Orientation and Human Rights in American Religious Discourse, spolueditorství se Saulem M. Olyanem), z metodologického hlediska však genderová analýza pro její texty primárním východiskem není, i když ji zmiňuje v dílčích aspektech (např. Upheavals of Thought ve 3. kapitole, u tématu socializace v raném dětství). Z formálního hlediska by Nussbaum charakterizovalo jako feministku užívání generického feminina namísto maskulina, [3] což je dnes v anglicky psané feministické literatuře celkem běžné.

Pokud jde o kulturně relativistický diskurs, nepřijímá jej Nussbaum jako důvod k rezignaci na universalistické modely, bere však v úvahu jeho kritiku evropocentrické arogance; v případech, kdy srovnávací vhled do jiného kulturního prostředí v textu sama hlouběji nerozpracuje, [4] alespoň jej naznačí a zdůrazní jeho význam (Upheavals of Thought, např. str. 24, 26, 161, aj.). O její snaze zkoumat globální otázky jako pluralitní fenomény svědčí mimo jiné i pozornost, kterou věnuje dílu autora palestinského původu, žijícího v USA, Edwarda Saida. V recenzi Saidovy knihy Reflecions on Exile (Úvahy o exilu) Nussbaum zjevně souzní se Saidovou charakteristikou „benigního globalismu,“ již lze najít „v environmentálním hnutí, ve vědecké spolupráci, ve všeobecném úsilí o prosazování lidských práv, v globálních myšlenkových koncepcích, které kladou důraz na společenství a sdílení, oproti rasové, genderové nebo třídní nadvládě“ (New York Times, 18/2/2001). Zcela protikladné vůči kulturně relativistickým koncepcím je však její kategorická charakteristika liberálně demokratického individualismu jako prostoru, který vytváří nejlepší předpoklady pro rozvoj jedince i společnosti (viz např. Upheavals of Thought, str. 480–481); tato charakteristika je formulována jako universálně platná.

Název Upheavals of Thought odkazuje k metaforickému vyjádření citového zlomu, rozbouření, erupce, jak ji popisuje Marcel Proust ve své knize Hledání ztraceného času (viz str. 88); o Proustově poetice ve vztahu k tématu emocí (obzvláště lásky) je pak samostatně pojedáno v 10. kapitole. Název má konotovat geologický termín výzdvihu zemské kůry, který vytvoří zásadní zlom, vypne se k dosud netušeným výšinám, zároveň však vzniknou i nové propasti. Obraznou paralelou je silný cit, jehož působení je stejně ambivaletní – povznese člověka k závratné radosti a „morálnímu dobru,“ může jej však i uvrhnout do nejhlubší deprese a stavu, kdy škodí druhým (pojem zla Nussbaum v podstatě nerozebírá, pojem dobra splývá se zdravým rozvojem jedince a společnosti a je charakterizován přitakáním životu). City tedy utvářejí krajinu naší mysli, stejně jako pohyby zemské kůry krajinu kolem nás.

Na začátku textu autorka staví otázku, co je podstatou emocí, jsou-li pouze nekontrolovaným výrazem živočišné energie, nebo se v nich skrývá vnitřní moudrost, soudnost, vědomí a porozumění? Mají-li svou vlastní kognitivní strukturu, jež je sama částečně narativní formou, jak uvádí Proustův hrdina, pak je třeba udělat v rámci filosofie etiky spolu s konvenčními filosofickými texty místo i literatuře (a vizuálnímu umění, zejména pak hudbě, o níž pojednává 5. a 14. kapitola). Předpoklad, z něhož autorka vychází a který podrobuje zkoumání, je následující: Emoce mají dalekosáhlé důsledky pro teorii praktického myšlení, pro normativní etiku, a pro vzájemný vztah etiky a politiky.

Je-li řeč o normativním etickém hledisku, je toto rovněž v obecném principu charakterizováno hned zpočátku, a dále pak specifikováno. „Člověk nemůže říci, jakou roli by emoce v morálce (nebo v mimomorálních aspektech dobrého života) měly hrát, aniž by obhajoval celostné normativní hledisko“ (str. 11). Toto normativní hledisko „by mělo vytvářet prostor pro vzájemnost a úctu k druhému; mělo by lidi pojímat jako cíle o sobě, nikoli jako prostředky k něčemu“ (srv. Women and Human development), „a jako tvůrce, nikoli jen pasivní příjemce užitku; mělo by zahrnovat přiměřenou míru zájmu o potřeby druhých, včetně těch, kteří žijí na vzdálených místech; mělo by vytvářet prostor pro vztahy ke konkrétním lidem, jež budou vnímáni jinak než ostatní“ (str. 12).

Analýza emocí by podle autorky měla přispět k vytvoření mezikulturně platného etického paradigmatu. Emoce se vztahují k objektům, které jsou však mimo kontrolu člověka. Nussbaum zde uvádí jako jednu z charakteristik neologismus „aboutness“, od slova „about“ („o“, „o-ost“), tzn. že city jsou o něčem, vztahují se k něčemu, a tato vztahovost je součástí citové identity; jsou mnohdy partikulární a nevyvážené; navíc jsou vnitřně rozporné – láska se mísí s nenávistí, radost s obavou atd. Budeme-li však své city pouze odmítat a nepokusíme-li se je analyzovat, pochopit zdroj jejich působení, ponechá nás to nechráněné ve vztahu k důsledkům, které nejsme s to mít pod kontrolou. Toto pochopení může pak mít podle autorky i význam pro politickou etiku, poněvadž poskytne občanům určitého společenství sociální základ pro „imaginativní i citové zdraví.“

Nussbaum vymezuje emoce podle jejich vnitřních charakteristik a obsahu, nikoli ve vztahu k jiným součástem lidské psychiky. K základním jejím tezím patří, že emoce jsou eudaimonické, přičemž eudaimonii interpretuje ve smyslu všestranného rozkvětu lidské osobnosti, nikoli ve smyslu utilitaristického sebeuspokojení. K tomuto rozkvětu, a vůbec k přežití, emoce nejen přispívají, ale ten není bez nich vůbec možný. Emoce tedy nejsou „iracionální,“ ale mají svou vlastní inteligenci, jsou vyjádřením úsudku o světě, reakcí na něj, přiznáním jedincovy potřebnosti, neúplnosti a nedokonalosti, a obsahují tudíž morální dimenzi ve smyslu individuálním i společenském.

Pojem citu (emoce) Nussbaum vymezuje od přesvědčení (belief), u něhož není nezbytný silný vnitřní prožitek a zkušenost, pocitu (feeling), který je spíše záležitostí okamžiku, je povrchnější a může být i bezděčný, úsudku (judgment), jenž je sice – podle kongnitivně evaluativní teorie, již Nussbaum v jádru přijímá – základem emoce, jeho koncept je však užší; na rozdíl od emoce nemusí obsahovat prvek imaginace. Pohnutka, chuť (appetite) je charakterizována jako tělesná potřeba, v podstatě pud; nálada (mood) se nezbytně nevztahuje k určitému objektu, kdežto emoce je vztahová vždy.

Kniha je strukturně rozdělena na tři oddíly. První, analyzující oddíl, emoce vymezuje z hlediska významu a náplně pojmu, z hlediska vývoje biologického, antropologického a psychologického, a z hlediska společenského působení a společenských vztahů. Druhý a třetí oddíl se zaměřují na dvě vybrané emoce, „pozitivní,“ které podle Nussbaum mohou i mají působit jako součást etiky ve smyslu individuální morálky i normativní mravnosti: soucítění (compassion) a láska (love). Třetí oddíl, Ascents of Love (Cesty lásky vzhůru), představuje propojení prvku etického, estetického a náboženského, jeho základem jsou vybrané autorské či konkrétně textové příklady.

Různé aspekty vývojového hlediska jsou v rámci textu podstatné, protože zdůrazňují význam, jaký autorka připisuje konkretizaci a specifikaci, jež je doložena příklady (jako jeden z příkladů analyzovaných emočních stavů, motivací i vývojových důsledků uvádí opakovaně svou citovou reakci na smrt vlastní matky, což je příznačné pro její osobní autorské nasazení).

Ve 2. kapitole se vyrovnává s některými psychologickými teoriemi (Seligman, Lazarus, Oatley, Ortony, Zajonc aj.). Opět se v zásadě ztotožňuje s teoriemi kognitivními. V souvislosti s tezí, že zvířata mají emoce (i když v některých případech na jiné úrovni ve srovnání s člověkem i druhy mezi sebou navzájem), uvádí i další charakteristiku emocí, k níž se později opakovaně vrací, zejména ve 3. (literárně dokumentovaném) oddílu: totiž narativní charakter emocí. Cit tak vystupuje vlastně jako příběh lidského života, který sice má své rámcové universální paradigma, jeho konkrétní podoba je však vždy specifická, určená vývojem biologického druhu, vývojem osobním, i kulturně podmíněná.

U tématu emocí z hlediska kulturně společenského se Nussbaum kriticky vyrovnává s teoriemi sociálního konstruktivismu (sociálního učení) a behavioralismu; nevěnuje prakticky pozornost genderovým analýzám (např. Sandře Bem). Jako základní faktory kulturní podmíněnosti, které mohou výrazně ovlivnit citový život, uvádí následující: fyzické podmínky společenství, metafyzické, náboženské a kosmologické představy, praktické zvyklosti, systém jazyka a sociální normy. Za ilustrativní příklad v této souvislosti posloužila charakteristika typických rysů amerického pojetí smutku, které autorka demonstruje na oskarovém filmu Tearms of Endearment (česky Cena za něžnost), a to jak z hlediska recepčního, tj. reakce diváků, tak tvůrčího, tj. fabulace příběhu, konstruování situací a charakterologie postav. Universální emoční dimenzí smutku, která jde napříč kulturami, tu je podle Nussbaum motiv předčasné smrti mladé matky v důsledku nemoci. Kulturně podmíněný je např. výběr nemoci (není to tuberkulóza ani podvýživa, ale rakovina), dále např. genderová specifikace postav, romantické pojetí milostné lásky a čisté lásky mateřské, i celkové vyznění tragédie v duchu typického amerického optimismu, takže se nejeví jako bezvýchodná, ale jako oslava života i statečného boje se smrtí – který nemá metafyzickou dimenzi a nepočítá s posmrtným pokračováním.

Kromě emocí soucítění a lásky, jež jsou tématy samostatných oddílů, věnuje Nussbaum větší pozornost již zmíněnému smutku (grief), radosti (joy), vděčnosti (gratitude), úžasu (wonder), pocitu viny (guilt), strachu (fear), hněvu (anger), závisti (envy), hanbě (shame), žárlivosti (jealousy) a odporu (disgust). [5] Většinu z nich rozebírá zejména v souvislosti s emočním vývojem a socializací v raném dětství; soustřeďuje se zde jak na jejich genezi, tak na jejich morální perspektivu v dospělosti, tedy jakým způsobem nadále ovlivňují eudaimonický vývoj jedince i jeho vztah ke společenství. Významnou (jistěže protikladnou) roli zde hraje na jedné straně soucítění, na druhé odpor, nechuť, lhostejnost. Sociálními důsledky emočního stavu odporu, získaného v dětství, může být, a bývá, jeho projekce směrem ven, často např. vůči vybrané marginalizované skupině obyvatel. Projevuje se pak jako misogynie, antisemitismus, xenofobie, homofobie a podobně.

Žárlivost a hněv jsou charakterizovány jako asymetrie mezi potřebou dítěte mít svou pečovatelskou („mateřskou“) osobu zcela pro sebe, a reálnou možností, resp. nemožností, aby tomu tak bylo. Neuspokojení této potřeby Nussbaum vidí i jako pravděpodobnější vysvětlení Oidipova komplexu než jako freudovskou interpretaci sexuální motivovanosti. [6] Za jeden z hlavních zdrojů negativních, tedy jedinci i společnosti škodících emocí, Nussbaum považuje takové působení v raném dětství, které dítěti neumožní vyrovnat se s vlastní nedokonalostí, zranitelností, závislostí, slabostí, prostě lidskostí. Etickou perspektivu citové výchovy vidí ve vzájemnosti, ve „zralé ne-závislosti,“ v podpoře základních lidských schopností či možností (capabilities – srv. Women and Human Development a viz níže), jež bude směřovat od jakékoli formy partikularismu (etnického, náboženského aj.) k „internacionálnímu humanismu.“ [7]

Soucítění Nussbaum pojmově vymezuje od lítosti (pity), soucitu (sympathy) a vcítění, empatie (empathy). Probírá pojetí soucítění u vybraných myslitelů (např. u Aristotela, Platóna, stoiků, Kanta, Schopenhauera, Nietzscheho aj.), text však cíleně směřuje k praktické otázce: „Čím pozitivním mohou emoce jako takové přispět k úvahám o morálce, osobní i společenské?“ (str. 298). Odpovědí jsou navržené způsoby, jak může společnost, jež hledá spravedlnost, legitimně na soucítění spoléhat a jak je může kultivovat. V této souvislosti Nussbaum navrhuje „konkrétní praktické strategie“, které mají podporovat výchovu a vzdělávání k soucítění. Zahrnují výchovu k empatii, sdílení a aktivnímu zájmu o druhé, což může pomoci zprostředkovat rozsáhlé humanitní a umělecké vzdělání; Nussbaum zdůrazňuje význam četby krásné literatury, která svými příběhy o osudech druhých lidí tuto empatii rozvíjí. Vzdělání by mělo být multikulturní, i když rozvíjení takové empatie nás „nezavazuje ku kulturnímu relativismu, k názoru, že každá kultura je stejně dobrá, nebo k jakémukoli typu odmítavého přístupu ke kulturní kritice“ (str. 432). Nussbaum dodává, že je třeba chránit nezávislost umění před moralizováním, ať už náboženským nebo sekulárním; pod dojmem jejího textu se však lze jen těžko ubránit dojmu, že právě toto sama činí.

Ve svém koncipování ústřední role soucítění v oblasti politické etiky se Nussbaum stručně dotýká role médií, politických vůdců, ekonomických modelů (ostře kritizuje model, v jehož středu stojí člověk trhu, homo economicus) a právního systému, zejména trestního práva. Jako k paradigmatickému kritériu se vrací ke své koncepci „functional capabilities“, základních potenciálních schopností funkčního projevu, které mají být vlastní každé lidské bytosti a které jsou ústředním tématem její knihy Women and Human Development: The Capabilities Approach (český překlad tohoto „desatera,“ viz Reflexe, 22, 2001, str. 100–101). Do čtvrtého bodu tohoto výčtu je zahrnuta imaginace, pátý bod se týká citů, sedmý vztahů.

Metodologicky nejproblematičtější částí celé knihy je dle mého názoru třetí oddíl, „Cesty lásky vzhůru“. Především, normativní kritéria, která autorka v kapitole 9 explicitně na fenomén lásky vztahuje (soucítění, vzájemnost a individualitu), respektive třetí z těchto kritérií, je velmi těžko obhajitelné jako universální, a nikoli kulturně podmíněné. Individualita účastníků procesu lásky zde zřetelně vychází z anticko-křesťanského pojetí – „Každý člověk má jen jednu příležitost žít na tomto světě, příležitost žít život, který je pouze jeho a nikoho jiného“ (str. 480). Zcela stranou tak zůstávají možnosti výkladu, který by vycházel z cyklického pojetí života a světa (např. buddhismus, hinduismus). Lze se pak jen tázat, kam se poděla deklarovaná pluralita, zvláště ve výrocích typu „jakékoli pojetí lásky, které [tato kritéria] podrývá, se jeví jako společensky podezřelé“.

Druhou závažnou námitkou, již lze vůči třetímu oddílu textu vznést, je otázka reprezentativnosti zvolených autorů a textů (Platón, Spinoza, Proust, Augustin, Dante, Emily Brontë, hudební skladatel Gustav Mahler, Whitman a Joyce). Nic proti subjektivnosti výběru (jaký by ostatně mohl být jiný než subjektivní), pokud text vnímáme jako předem definovaný, vymezený kulturní záběr, ohraničený ideovými kritérii, jež formulují předchozí kapitoly. Jeho zasazení do kontextu, který si dělá universální normativní nárok, jej však poněkud zpochybňuje. V podstatě bychom mohli z tohoto výběru snadno vyvodit závěr, který Nussbaum jinak odmítá, že totiž schůdky na cestě lásky vzhůru prostě světu poskytuje tradiční kánon euroamerického maskulinního diskursu; autorka žena – Brontë – je ve výběru jediná, autor (či autorka) např. z Asie žádný. Ženy jako aktérky a účastnice procesu lásky jsou tak zpodobňovány téměř výhradně mužskou autorskou optikou. Vyváženosti výběru autorů by jistě prospělo alespoň zahrnutí transgenderových variací Virginie Woolf, když už výběr končí modernisty, v dané podobě však jeho účelovost bije do očí. Je sporné, lze-li literaturu takto používat pro účelové potřeby jiného oboru, byť je záběr textu interdisciplinární; na rozdíl od styčných ploch se sociologií a psychologií, kde Nussbaum cituje některé odborníky a reaguje na ně, ponechává v posledním oddíle zcela nepochopitelně stranou literární kritiku i literární teorii, ačkoli modely citových vztahů a jejich literárního zpracování různé literárně teoretické směry důkladně analyzují. [8]

Třetí oddíl knihy je esejem na pomezí odborné a krásné literatury, což byl patrně i autorský záměr. Je působivým (a vcelku tradičním) příběhem o některých vybraných podobách lásky. Směřuje k ideové vizi eudaimonické lásky, která by měla povznášet, být „cestou vzhůru.“