Vzpomínka a zamyšlení o Rádlovi a Masarykovi

(K 100. výročí Rádlova narození)
Jan Patočka [1]  

Uvědomil jsem si, že se prakticky hned tak někde neodehrálo, aby nějaký myslitel založil stát. To se odehrávalo v antice, jak známo, ale v moderní době to není zvykem. Ovšem interesantní je toto: je sice známo, že Masaryk nemá sám žádnou originální filosofickou myšlenku, ale to ještě neznamená, že není originální myslitel. A když si vezmete starou Rádlovu knížku Úvahy vědecké a filosofické, tak tam máte velice pozoruhodné postřehy o Masarykovi, nejlepší které kdy byly udělány. [2] Za prvé je tam Masaryk srovnáván s Nietzschem. Před světovou válkou! (Ty Úvahy jsou v souboru z roku 1914, ale jsou to články, které jsou starší.) A kromě toho se tam velice krásně píše o tom zvláštním způsobu Masarykově, že totiž svoje myšlenky nikdy nevykládal přímo, nýbrž oklikou přes výklad někoho jiného (jehož výklady vždy nebývají nějak zvlášť úchvatné nebo hluboké), ale že ta jeho hlediska mají vždycky nějaký smysl. A dále že má sice tento sklon k objektivitě, ale na druhé straně že okamžitě, když ho to chytne, skáče do toho svého výkladu a se svým subjektem se začne hádat, a – zkrátka a dobře – že u něho je takováto moderní kritická tendence, která se nechce pouštět do bezbřehé anebo do nějaké uvolněné spekulace, ale při tomto kriticismu moderním že nikdy neopouští tu empatickou náladu, která charakterizovala platonismus (a Rádl jmenuje také mystiku a ještě nějaké další směry). A na tomto skutečně mnohé je. Masaryk je doopravdy takováto trochu zvláštní figura muže činu, který s Nietzschem má společné to, že čin staví proti pouhé historii, že je individualista, že je ostrý kriticista, že má takový temný názor na skutečnost a přesto není pesimista, že se nedává opít nějakými skvělými stipulacemi, nýbrž hledí se podívat do jejich pozadí, zkrátka tyto všechny rysy jsou jim oběma společné. Masaryk je svého druhu nutkavý myslitel, který staví člověka před určitá rozhodnutí a nechá ho měřit na tom rozhodnutí, kterého je sám schopen. Toto je skutečně pravda a odehrálo se to v největší míře tím, že Masaryk utvořil stát. To znamená, že lidi postavil před nutnost a nechal je rozhodovat se pro to, jestli tento stát – tj. způsob, jak lidé žijí, ale také pro co žijí – chtějí svým životem udržovat, anebo ne. Z tohoto hlediska je skutečně určeno celé české myšlení mezi dvěma válkami: buď jako nohsledství Masaryka, nebo jako jeho kritika, a to kritika buď pozitivní anebo negativní, a negativní buď z hlediska radikálně levého nebo z hlediska konzervativního. Anebo je to posléze snaha o prohloubené pokračování, ovšem to pouze v tomto jednom výjimečném případě Rádlově.

Nejhorší jsou ti nohsledi, poněvadž to jsou ti, kteří se drželi slov svého Mistra, a protože v těch slovech nic není, tak z toho udělali takovou holou omáčku jako „Masaryk – filosof demokracie“, „demokracie a humanita“ a všechny tyto žvatly, které samy o sobě právě nic neznamenají, pokud z nich vymizí obsah, který jim dává situace a rozhodování v ní. Celý ten problém „Masaryk“ je tohle: já jsem udělal riskantní stát, na nejvyšší míru riskantní, který se nemůže udržet za pohodlí a poklidu, poněvadž má v sobě strašlivé problémy a málo moci. A přesto jsem vám tento stát jaksi stvořil a dělejte sami. A protože jsem ho udělal z hlediska svého pojetí češství a to jsem vyložil v České otázce a v Janu Husovi atd. [3] – tam jsem vyložil ten puritánský a tvrdý ideál, na který jaksi spoléhám, že toto Češi jsou, že toto Češi také dokáží –, tak pokud ten stát chcete, musíte anebo byste měli to takto dělat. Toto je Masarykova výzva k českému národu.

Zajímavé je, že všichni kritikové jsou kritikové z pohodlí. Kritikové zleva, ti se chtějí spolehnout na něco dalšího, když zde již není Rakousko. To byl Šmeral: [4] my chceme federativní Rakousko a to přetvořit v dělnický stát – a když to nejde v Rakousku, tak se opřít o Moskvu. Ale sami dělat něco samostatného, to je nesmysl! V podstatě za levicovou kritikou Masaryka je vždycky toto: chtít se spolehnout na něco obrovského. A ti pravicoví, konzervativní kritikové, to jsou hlavně historikové. Nejduchaplnější a nejobratnější je Pekař. [5] Je to kritika Palackého a Masarykovy české filosofie dějin, bere to od podlahy, poněvadž tam je to skutečné jádro, a ukazuje, že filosofie českých dějin u Masaryka neodpovídá skutečnosti. Jenomže Pekař zapomíná, že tato filosofie českých dějin je především osobní ideál Masarykův, který je utvořen ne pro praeterito, nýbrž pro futuro. A sám nemá pro futuro nic. Sám má pro futuro jen to, že je pan profesor a že chce bádat. A že chce bádat o všech možných etapách českých dějin; a přitom vzdychat. To máte u Pekaře pořád, se samými těmi pobělohorskými elegiemi… Pak zde byli filosofové [6] z toho takzvaného boje o svobodu české filosofie, a to je podobné. Tito lidé byli proti té pozitivistické a masarykovské hierarchii, poněvadž ti měli rozdělené katedry a oni chtěli taky. A byli to často velmi informovaní lidé, měli velký zájem o všechno možné a moc toho uměli. Nejlepší byl Vorovka. [7] Bylo možné se u nich dovědět všechno možné o filosofii dvacátých let a o nejrozmanitějších lidech, ale oni chtěli být metafyziky a filosofy; to bylo v té podobě nadmíru zdůrazňováno. A Rádl je označoval jako pozitivisty, čímž je strašlivě dožíral. [8] Oni si mysleli, že hájí metafyziku, a on jim říkal pozitivisté! Doopravdy tam šlo o to, že to byli profesoři celkem konzervativní, někteří byli dokonce i radikálně konzervativní, jako Pelikán – fašista, [9] jiní byli zase takoví idealisté spiritistického rázu jako Hoppe… [10] Interesantní všelijaké zjevy to sice byly, ale byli to lidé, kteří nevěděli, jak svou indiferencí podřezávají tenkou větev, na které sedí.

A pak tu byl ten nejzajímavější zjev, totiž skutečný pokračovatel, a to byl Rádl. To bylo pozoruhodné stvoření! Byl zároveň pokračovatel a kritik, protože měl jednak velmi úzký vztah k Masarykovi a jednak byl vůči němu strašně kritický. A ta kritika šla právě na týž základ, který kritizovali také historikové, jenomže jinak. On nekritizoval to, co bylo, nýbrž kritizoval to, co by mělo být, to budoucí. Především ukazoval, že pokud se Masarykova státní idea má skutečně udržet, nemůže se s Masarykem plně jít, musí se to zrevidovat a opakovat a zejména, že ten stát není možný jako národní, že problém státní ideje je problém vztahu k Němcům v celé historii, a zejména také v pojetí našich historiků, že národnost se musí pojmout jinak, nežli jsme na to zvyklí od obrození, že i Masaryk toto herderovsko-palackého pojetí přijal ne dost kriticky, že je potřebí postavit program státu jako program ryzí demokracie, na kterém se všechny národnosti mohou shodnout. Tento program měl přebudovat naši státnost. [11]

Toto byla ohromná smělost a naše veřejnost to vůbec nepřijala, kromě určitých výjimek. Když jednou o Rádlovi mluvil ministerský předseda, tak ho prohlásil za zrádce. A Masaryk ho neměl rád! Masaryk ho odmítal a měl raději kolem sebe ten takzvaný Hrad, což byli kupodivu ti nohsledi. Právě tito nohsledi z Masaryka skutečně udělali bezzubou věc, která se nehodila k ničemu jinému, nežli k přežvykování, a která způsobila, že běžný maloměšťák ho mohl strávit a že mohl tuto strašnou věc, kterou Masaryk udělal a kterou hodil této společnosti na krk jako její strašný úkol, brát jako samozřejmost. Ze všech Masarykových myšlenek, které jsou myšlenkami vždy jenom pro aktivního člověka jednajícího v situaci, si udělali takovou – nedá se říci bez zápachu – ale takovou menzovou omáčku; to máte třeba ve třetím díle Čapka. [12] A je to hrozné, protože tito lidé to byli, kteří potom provedli s Masarykovou republikou to, co víme, že se stalo. Oni to jsou, kteří v největší míře zodpovídají za ten mravní debakl. Mravní debakl není jenom tam, kde se aktuálně dělá kolaborace a děje se aktuální demoralizace, nýbrž také tam, kde je demoralizace potenciální, kde je chabost, jakási lidská diathése, pohodlí, povrchnost v myšlení a v nazírání, z kterých nic jiného nemůže vzejít, dostaví-li se okolnosti, nežli demoralizace. Myslím, že tohoto se česká společnost nedá ušetřit a týká se to její velké části, té rozhodující z tohoto úhlu pohledu.

Je pochopitelné, že Rádla považovali veskrze všichni v nejlepším případě za podivína, zbrklého člověka, v horším případě za faktor zrady. Ale ve skutečnosti to byl jediný člověk, který pokračoval v tom, co Masaryk začal, a snažil se to udělat ještě přísnějším a hlubším. Víte, jak to s ním dopadlo: v roce 1934 byl prezidentem mezinárodního filosofického kongresu v Praze, kterému dal program „diskuse demokracie s jinými systémy“ a na který pozval Sověty, Němce, Italy a jako zástupce demokracie Francouze atd. [13] Byla to kompletní parita, ovšem poněvadž Rusové nepřijeli, Italové poslali jen takové zdvořilé pány, Němci poslali – pravda – dva význačné muže, [14] Francouzi poslali senátora Barthélemyho, který se pak projevil jako kryptofašista a přitom měl obhajovat demokracii, tak to byl debakl. Ale Rádl to připravil se vší silou, ovšem rok nebo dva po tom úplně zkolaboval a byl už tak nemocen, že už nejenom nemohl pracovat, nýbrž s nikým se nesměl stýkat. V takovém stavu setrval skoro až do smrti a krátce před smrtí pak napsal tu knížečku Útěcha z filosofie. [15]

Vzal jsem si teď opět do ruky Dějiny biologických teorií a znovu jsem si připomněl, jaké je to krásné dílo. [16] Jednatřicetiletý člověk napsal takovouto knihu?! A ne že by se byl před tím celý život připravoval! On měl přece v mládí dosti vzrušený život: nějakou dobu byl v noviciátě, pak vystoupil z církve a potom přistoupil na evangelictví, studoval pak biologii, napsal několik prací o věcech biologických s jistou naturfilosofickou strunou. A pak ho napadlo vylíčit na dějinném pozadí zápas idealistické biologie v první polovině století s tou mechanisticko-materialistickou doktrinou. Pro toto udělal ještě historické pozadí, kde ukazoval, jak se tyto věci připravují a jak se dostávají do moderny, a to všechno s ohromnou sečtělostí, ale na základě takové docela zvláštní metody, která nevykládá doktriny, nýbrž vykládá vědu jakožto dílo vědeckých individualit. To je ta věda: vědci, jejich tendence, jejich zkušenost a jejich život. A pochopitelně to znamená, že věda, to nejsou na prvním místě doktriny, nýbrž jejich porozumění jsoucnu, o které jim jde. Je to všechno ohromně živé a napínavé a stojí to velice za čtení i dnes.

K Rádlově charakteristice patří, že to byl také velký bojovník. Když jste ho viděli – on měl něco takového pošetilého v obličeji, ale zároveň to byl velice svérázný, ušlechtilý obličej. Byl velice přímý, skoro až bezohledný tam, kde šlo o určitý názor, ale neobyčejně noblesní a rytířský tam, kde šlo o osobu. Strašně ho dráždila takzvaná prestiž, takový suchý herbartovský styl; herbartovství byla Vídní podporovaná filosofie, samozřejmě bezzubá, bezduchá, která se u nás prosazovala po rozvrácení hegelianismu. Hegelianismus zde měl zástupce, ale vláda ho odstranila. Dastisch, když psal o Augustinu Smetanovi, tak ho raději odmítl. To Rádla tak podráždilo, že když psal O české filosofii přírodní, napsal tam jednu poznámku pod čarou, kde sice toto všechno nevykládá, ale kde říká, jak je to trapné, když se o Augustinu Smetanovi, o jeho titulacích naturfilosofických, píše s takovým despektem. [17] (A přitom to dělal taky.)

Jinak třeba k té bezohlednosti: když se kupříkladu připravoval kongres v roce 1934, požádal Rádl profesora Krále, o kterém věděl, že dělá dějiny české filosofie, aby k tomu napsal brožuru – propagační brožuru pro kongres. Král ji skutečně napsal. Ovšem dovedete si představit, jak ta brožura vypadala. Takový malý referát se spoustou jmen. Bylo to hrozné, žádná treska nemůže být tak suchá, jako byla ta brožura! Samozřejmě to byl kolega, dokonce vlastník dvou kateder a já nevím co vše. Druhý by se byl strašně rozpakoval a byl by hledal všelijaké kličky, ale Rádl mu ji prostě vrátil – vytištěnou! Bez jakýchkoli rozpaků. To víte, ještě dnes starý Král pění, když slyší jméno Rádl. Král se velmi rozčílil a stěžoval si na všech možných stranách, až to Rádlovi bylo trapné. Už nevím, komu on to tenkrát říkal: „Ten Král, kdyby ono v něm bylo aspoň něco směšnýho!“ [18] On nesnášel takovéto lidi, kteří neměli nic svého. Měl rád třeba odpůrce, ale aby to byly nějaké individuality, aby to bylo něco, co má hrany a tak dále. Ale zase na druhé straně, toto bylo jeho maximum, nikdy jsem od něho neslyšel o někom říct něco skutečně nepřátelského nebo negativního v nějakém nenávistném smyslu.

A sebe nešetřil nikdy! Už to, jak se exponoval! On žil ve skutečné úzkosti o republiku a byl jediný – myslím – skutečně významný muž první republiky, který ji měl na svědomí; on si ji vzal na svědomí. Následkem toho nemohl jinak, než napsat tu Válku Čechů s Němci, za kterou ho kaceřovali, Národnost jako vědecký problém a všechno to, co dělal. [19] On Masaryka pochopil tak, jak jsem již řekl: Masaryk, to je paradoxní spojení extrémně kritické tendence moderní s metafyzickou náladou, kterou nechce a není schopen opustit.

Muž tak velikého formátu, takový učenec z trosek, musel za první republiky publikovat takové malé brožurečky, protože se vyjadřoval k aktuálním problémům. A tak napsal také jednu brožurku, kterou – když vám přijde do ruky – tak prosím vás čtěte: Krize inteligence. [20] Tam vykládal myšlenku, že od středověkého klerika k dnešnímu intelektuálovi je pořád takový sestupný postup. Z klerika, který má základ v transcendentnu a v theologii, se stane filosof, který již theologii posílá k šípku, prestiž filosofa potom přejde na odborného vědce a z odborného vědce přejde na takového muže technické praxe a vůbec úspěšného ředitele. Tohle je ta cesta, která sestupuje, kterou sestupujeme. On, jako právě ten, který tuto cestu nechtěl spolupodepsat, se spojil s několika moderními theology barthovského směru a založil Křesťanskou revui, která měla provozovat ne nějakou abstraktní theologii, nýbrž jaksi zkonkrétnit náboženský život v Masarykově republice. [21]

Byl to pozoruhodný život a pozoruhodný člověk a myslím, že česká filosofie mezi válkami má být pochopena z tohoto hlediska, jak jsem vám to nyní řekl, a že je to něco svérázného a zvláštního. A teprve tou figurou Rádlovou! Myslím, že na Masaryka a na Rádla je potřebí skutečně se podívat z tohoto hlediska. Je ale falešné chtít jim dávat něco, co jim nepatří. Podle mého je kupříkladu nesprávný přístup, co je v té Machovcově knížce, [22] kde se z Masaryka dělá když ne přímo existencialista, tak někdo, kdo existencialistům předcházel, jakoby to jenom nedomyslel. A takové práce se pořád robí. Masaryk i Rádl byli existence; Masaryk na prvním místě byl muž činu, který jedná v situaci, která se jasní právě tím, že ji uchopí a odpovídá jí. A působí tím, že ta situace odpovídá jemu. Čtyřiašedesát roků tomu člověku trvalo, nežli přišel jeho okamžik, ale pak okamžitě skutečně realizoval to, co viděl, že se od něho žádá. Toto on byl. Ale být existencí, to neznamená mít pojem existence a neznamená to mít pochopení něčeho takového jako existenčních vztahů. Toto u Masaryka ani u Rádla není. U Rádla to zvlášť klame, protože Rádl je filosof života. Vy už dneska tyto věci bohužel neznáte a je to škoda. Já doufám, že vidíte z toho, co říkám, že je to škoda a že česká filosofie v meziválečném období není žádné nic, že to je něco, co sice nevytvořilo myšlenky filosoficky nové, ale co ukázalo in concreto, co i moderní filosof může a jaké konkrétní problémy se kolem něho vynoří, jak duchovně rozvíří skutečnost, lidskou skutečnost kolem sebe. Je to sice nakonec tragédie, ale snad jsou tragédie něco smysluplného. Aspoň to, že poezie tragická je považována za tu nejvyšší, není asi náhodou.

Ale k té Rádlově knize jsem vám chtěl říct toto: Dějiny biologických teorií jsou Rádlův nejvyšší vrch. V češtině existuje jenom jeden svazek, ale ony jsou dva. Původně to vyšlo německy v roce 1905, česky vyšel jen druhý svazek pod titulem Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století u Laichtera 1909. [23] Chtěl jsem zde přečíst několik takových záhadných vět z poslední kapitolky, která je o Marešovi. Kdo byl Mareš, to už asi nevíte: český fyziolog, který se zabýval filosofickými otázkami a filosofickými názory a napsal počátkem tohoto století knihu, která byla mezi naší filosofickou veřejností, a zejména v přírodovědeckých kruzích velice čtená: Idealismus a realismus v přírodní vědě. [24] Je to jistě i dnes zajímavá kniha. František Mareš hledal útočiště v Kantovi. On byl svým hlubokým smýšlením idealista, ale nemohl se vyhnout vlivu Darwinovu, a tak se to snažil nějak řešit po kantovsku. To znamená, že mechanismus platí pro svět jevů, ale někde v hloubce je něco víc. Rádl ho dost ostře kritizuje, ale pak tady na konci říká; to vám přečtu, protože to je originální způsob Rádlův: „Jak Mareš došel oné věty, bránící darwinismus? Chce překonati darwinovství, nechce jít s Haecklem; vzal Kanta a jeho brýlemi se podíval na toto učení; uviděv je v jiných barvách, doporučuje ony brýle. Začal tam, kde máme skončit: pryč se všemi brýlemi a vlastníma očima se podívejme na věc; napřed musíme pochopit, co chce Darwin, a pak teprv jej lze srovnávati s Kantem. Chtěje uniknouti školské vědě, Mareš nenašel jiné cesty než vrhnout se v náruč – školské filosofii. Ale pravda není ani ve vědě, ani ve filosofii, jest jen v každém člověku samotném: jen čemu sám tak pevně věřím, že mne žádné dokazování, žádné vyvracení ve víře nezviklá, jen to je pravda a jen touto svojí pravdou mohu měřiti svět od chloupků broučích až do učení Kantů a Darwinů. A tak skončeme tím…“ Celý ten svazek o boji, od Goetha a Cuviera a těchto mužů až po současný boj zadních vojů darwinovských a protidarwinovských – tak skončeme tím: „Kant, Darwin, Haeckel, Mareš, všichni mají pravdu.“ Jak by ne, když je pravda v nich. „Ale pravdou nejsou ty formulky, které čteme v jejich knihách a které káží jejich žáci, nýbrž živá pravda jest jen to, co tyto učence k jejich spisům, jejich výrokům vedlo, to neuvědomělé, co jen někdy a bez vůle lidské do vědomí prozáří, co však člověka v jeho jednání vede, co celému jeho životu dává smysl. Pravda není ani na papíře, ani v experimentech, ani v rozumu, ani v srdci, je jedině tam, kde všechny tyto věci jedno jsou. A tuto pravdu poznat jest nejvyšším cílem lidským, neboť povědět ji světu nelze – nanejvýš lze sdělit se o ni s přítelem.“ [25] Tak to máte: existence, komunikace, všechno je to tam! Jenže naneštěstí je tady ještě jiný text. (Nezlobte se na mne, že jsem zase tak odběhl od našich věcí.) [26]

Rádl je tedy proti tomu, čemu se říká objektivní pravda, a v tom se jaksi shoduje s tím, co je existencialismus, a hlavně v takové podobě, jako je ta, kterou probíráme. [27] Ale jak on to chápe, že je to v člověku? Říká to takto: „Zdá se nám sice, že jest příroda sama o sobě nezávislá na lidech, že lidé žili a žijí pořád ve stejném okolí, spřádajíce si o něm představy, druhdy fantastické a zhola nesprávné, ale čím dál tím přiléhavější, až po mnoha a mnoha tisíciletích lidské vědění bude dokonalým opakováním přírodního dějství. Zdá se nám, že pravdy leží kolem nás jako roztroušené peníze a že objevit znamená náhodou najíti na cestě životem vzácnou hotovou věc; nenajdu-li ji já, najde ji druhý, neobjevíme-li ji dnes, objeví se zítra nebo po stu letech, a jest docela jedno, kdy a kdo ji objeví, neboť záleží jen na tom, všimnout si jí a zvednout ji. Toto naše zdání však jest velkým psychologickým klamem. Kde jest ta příroda, o které si člověk tvoří představy, jak ji rozeznáte od lidských myšlenek? Což bychom dosud nepřekonali starého učení, že člověk přišel z jiných končin do tohoto světa a že teprv ex post kus po kuse jej poznává?“ Ale tohle nemyslí jako nějaký subjektivní dar: „Což není člověk synem přírody, její nutnou součástí? A když jest, tedy i všecka jeho činnost je přírodní činností:“ tu máte existencialismus: „jednání lidské jest stejně kusem přírody, jako pád kamene, jako záře světla. Jest? Zajisté jest; nuže, pak i myšlení lidské jest přírodním dějstvím, jest stejně věcné jako dýchání, jako pohyb svalový; co si Harvey o oběhu krevním myslil, to bylo reálním kusem přírody, vědeckému rozboru přístupným; kde však jest skutečný oběh krevní? ,Nejskutečnější oběh krevní‘ jest pro osobu A ten, který tato osoba zná, a pro osobu B ten, který zase tato osoba prozkoumá; mimo takový oběh krevní, o kterém určitá osoba ví, není ve zkušenosti žádného jiného. Lidské vědění (živé vědění, nejen mluvení o tom, že vím, ne školská nauka, nýbrž přesvědčení) není tedy opakováním přírodního dějství, nýbrž jest samo přírodou. Opakováním jest teprv, když přestane býti živým věděním a stane se vzpomínkou, reprodukcí toho, co jsme věděli; ale i pak jest vzpomínkou na vědění, ne na přírodu samu. Věda prožívaná jest tedy lidským tvořením, vázaným na určité lidi, jest řadou událostí, není řadou soudů, jest res gestae, ne průpovědí o věcech. Pravdu logickou lze formulovat a odvodit z jistých všeobecných principů; reální, živé objevy, události vědecké lze pouze popisovat.“ [28] Tak to je docela něco jiného, ne? On je to filosof života, to byla tenkrát velká vlna. Velcí filosofové života jsou Schopenhauer a Dilthey, Diltheyova škola, a Nietzsche; proto se Rádl cítí Nietzschemu strašně blízký a má ho rád. Když tady mluví o tom, že pravda je v člověku, tak míní toto a nemíní to, co Heidegger, nemíní to porozumění, které nás vede a které nás otevírá pro svět.

Ale vidíte, že to byl Někdo! Poslyšte, čtěte ho, kde na to přijdete! Ku příkladu, když on zde píše o Masarykovi a o Nietzschem, to je skutečně pozoruhodná věc a je to velký požitek. [29] Byl to muž, který také strhoval tím, jak přednášel. Byl velice prostý ve svém výrazivu, neliterátský, nepatetický, a přitom dovedl říct najednou věci, které v člověku ulpěly na celý život. Letos je stoleté jubileum, narodil se 1874. [30] My jsme takový, jak se říká demokratický národ od podlahy, sláma nám čouhá z bot, protože naši rodiče ještě měli kořeny na venkově, ale jsou v tomto národě určité osobnosti, které jsou celou svou povahou „pány“, a on byl jeden z nich. Masaryk také. Tohle jsou skutečně asi dvě základně odlišné lidské možnosti a dva základně odlišné lidské typy: páni a ti, co nejsou pány. [31] Páni nenaříkají, nesvěřují se, jsou nepatetičtí. Sentimentalitu a takovéhle věci, to vynašli Jean-Jacques Rousseau a jemu podobní, kdežto páni – ti měli Duši; to byl Voltaire. Že jsou pány, to znamená, že jsou pány sebe, svého času, svých dispozic, stačí na všechno, co si vytknou, nejsou uspěchaní a stojí nad sebou i nad jinými. A ti druzí, to jsou opaky. Tento člověk kupříkladu nepochybně měl tvrdý a těžký život, který si neulehčoval. Pracovitý byl nesmírně, to člověk může jenom obdivovat. Tvrdá věc pro něho byla, že ho nikdo nevyslyšel. Strašně tvrdé pro něho muselo být to, že nejen druzí, ale že Masaryk ho nepochopil. Tak toto je taková naše vzpomínka k Rádlovu výročí.

V těch spisech z období republiky jako je Moderní věda [32] – to také moc doporučuji, to je také velmi zajímavá kniha – tam je zase něco podobného k Husserlovi. Ale Rádl Husserla neměl rád, řadil ho mezi filosofy, které stavěl na úplně opačný pól, mezi objektivisty, kterým s oblibou říkal spinozisté. A Spinoza, to byl pro něho horor, protože měl všechno jaksi vymezené, objektivní, v systému. Rádlovo hledisko bylo biologické, on se k vědě blížil z jiné strany nežli řekněme Husserl, pro kterého věda je především matematická přírodověda. Ale také Rádl v Moderní vědě se zabývá matematickou přírodovědou a jejím vztahem k životu, k vědám o živém, k vědě o životě. A také on konstatuje, tak jako Husserl v této úvodní partii, [33] že faktologická věda v druhé polovině 19. století je jenom etapa vědy, že to není věda všechna ani věda všech dob, a tvrdí, že v dnešní přírodovědě to nejrozhodnější nejsou všechny ty obrovské objevy, které se týkají třeba atomárního světa a já nevím čeho všeho, nýbrž že to nejpozoruhodnější je, že vědci se začínají zase ptát po smyslu toho, co studují, a že tedy smysl, význam už nevylučují z předmětu svého bádání, jak to činila faktologická věda. Tímto končí Moderní věda.

A pak je tu Útěcha z filosofie, kterou mnozí z vás snad viděli, i když ji možná nečetli. To je totiž Rádlova knížka, která vyšla po válce, po jeho smrti. [34] A je to zase knížka statečná, i když má takový strašný titul: je to titul vzatý od Boëthia. Když Boëthius seděl ve vězení a očekával tu strašnou smrt, napsal dílko, v kterém opakoval na základě nové situace – na základě situace, kterou prožíval, situace prvního římského imperia v rozkladu – problematiku, kterou Platón vylíčil v dialogu Gorgias. Člověk filosof, který stojí tváří v tvář těm, kteří mu – existenci – ukazují nefilosofii v jejím plném, abych tak řekl, kajmanství: člověk spravedlivý, když bude pokračovat svou cestou, bude vydán do rukou těm, kdo ho potupí a zničí. Boëthius vidí pokus o uskutečnění spravedlnosti v konkrétní podobě římského státu a klade tuto otázku tváří v tvář jeho rozkladu. A „útěcha z filosofie“ spočívá v tom, že filosofie ho učí za této situace, kdy všechno empirické se zdá dosvědčovat opak, pevně stát na tom, co je jeho filosofická existence a jeho životní víra. Když Rádl volil tento titul, tak to neznamená jenom to, že on sám potřebuje útěchu. On ji jistě také potřeboval, umíte si představit: člověk, který žil nějakých pět šest roků v úplné izolaci, nesměl a nemohl s nikým mluvit, šel s bídou jednou za den na procházku. Věděl, že je válka, ale nevěděl mnoho o tom, co se ve světě děje. Ale samozřejmě jako filosof měl o významu toho, že je válka a co se to stalo, pravděpodobně náhled hlubší, nežli – řekl bych – mnozí z těch, kteří sledovali a očekávali s napětím, jak to dopadne. Tak když on mluví o „útěše z filosofie“, je to reminiscence na Boëthia a na tu situaci, kterou asi nevidí o mnoho světleji. A je to kniha, která mluví zase o témže problému, o problému „příroda pravá, zakoušená“ a „příroda hotová“. Je to tedy problém přirozeného světa v rádlovské verzi! Četli jste Útěchu? Tam na konci je obrázek anatoma, který provádí pitvu na nějakém zločinci, utopeném zločinci, aby nebyl porušen, aby nebyly porušeny jeho tkáně. A on se mu náhle na stole probudí a vytřeští oči. Ten anatom samozřejmě strne hrůzou, co to provedl, a potom musí putovat do Říma, aby prosil o rozhřešení. A Rádl říká: ten svět, jak my ho zpracováváme, je jako ten utopenec. Co když na nás jednou vytřeští oči, promluví a řekne: co to se mnou lidi děláte? [35]

Ta knížka je typicky rádlovská a také rádlovsky nevyvážená. Problém, který pojednává, je hluboký, ale je to rádlovské také v tom, že Rádl nemá žádnou doktrinu. To není filosof, na kterého by se dalo navazovat, se kterým by se dalo nějakým způsobem spolupracovat, to je filosof, který vás nabádá k tomu, abyste filosofovali sami. To je zase něco blízkého existencialismu, ale jak vidíte, je to něco jiného. A kdo tuto odlišnost nevidí, ten těmto autorům nepřidává, nýbrž ubližuje. Proto si myslím, že ta Machovcova kniha o Masarykovi po této stránce není dobrá, není to správné, a ani pokusy vykládat existencialisticky Rádla nesouhlasí. Rádla existencialisticky vykládal jeden z jeho vynikajících žáků, kterého vy už dnes asi ani podle jména neznáte, a to byl Karel Kupka. [36] Byl to sociolog, jeden z našich sociologů, který skutečně slyšel Maxe Webera v posledním roce jeho života, a tento Karel Kupka byl v úzkém styku s Rádlem, strašně ho obdivoval. Ke konci života začal studovat Jasperse a podobné myslitele a byl překvapen mnohými shodami. Ale myslím, že ty shody přehnal.

Tak to jsem vám chtěl říct k tomu, když to tak hlavou táhne, víte: že česká filosofie a české myšlení mezi dvěma válkami [37] něco bylo, a to především proto, že tady byl ten velký pán a hrdina.