Poznámka 5

T. Hobbes, Leviathan, XXXI, str. 197–198. W. F. C. Hood rád píše „Morální Zákon“ s velkými písmeny, která ukazují na silně moralizující podtext (W. F. C. Hood, Divine Politics of Hobbes, str. 123). Tento způsob psaní však Hobbes nepoužívá ani tehdy, když se jedná o to, odkrýt „a religious moral statement“ v následujícím tvrzení: „the laws of nature have regard unto conscience“ (De cive, IV, 21). Nesmíme zapomínat, že Hobbes nazývá zákony morálními pouze proto, že se týkají mravů (mores) a zvyků (De cive, III, 31) a že rád používá sousloví „přirozený a morální zákon“ (například De cive, IV, 1). Přirozené a morální zákony určují nejrozumnější mravy a zvyky v přirozeném stavu, nejedná se však o žádný moralizující záměr. Co se týče „a religious moral statement“, který podle Hooda vychází z Hobbesova morálního „přesvědčení“, které Hobbes nikdy neopustil, stačí připomenout, že přirozené zákony jsou závěry teleologického uvažování, tedy úsudky, a že hlas svědomí je pouhým soudem, který může být mylný a který není ze své podstaty zárukou. Tím zredukujeme toto vyznání morální víry na prostou tautologii nebo přinejlepším na tvrzení, že je třeba si neprotiřečit a vynášet soudy v souladu s vlastními závěry. Na druhou stranu víme, že nespravedlnost je rozporem (injuria) a absurdností. Dovídáme se, že ten, kdo není v souladu se svým vlastním rozumovým rozhodnutím, je nespravedlivý (a absurdní). Proč tedy Hobbes nevezme na pomoc bibli a nepřipomene, že pouze Bůh zná lidská srdce a pozná opravdově spravedlivé, když by mu to pomohlo žít ve své době klidným životem a v naší době se zalíbit Hoodovi? Toto však není příliš důležité, neboť dokud jsou lidé podřízeni pouze přirozeným zákonům, tedy pokud žijí v přirozeném stavu, neexistuje pro ně podle Hobbese ani dobré ani špatné, ani spravedlivé ani nespravedlivé.