Poznámka 64

T. Hobbes, Leviathan, XXVI, 273. H. Warrender (Political Philosophy of Hobbes, str. 279) tvrdí, že teorie závazku je u Hobbese založena na poslušnosti přirozenému zákonu proto, že přirozený zákon je jádrem věčné spásy, která je nejvyšším zájmem člověka. Tato teorie je jistě teorií Johna Locka, ale celé Hobbesovo myšlení je založeno na tvrzení, že nejvyšším zájmem člověka je uniknout, jak jen to je možné, pozemské smrti, která je nejvyšším zlem. Warrender toto připouští v jedné poznámce (ze které však nevyvozuje závěry, str. 273, pozn. 4), kde správně upřesňuje, že existují případy citované Hobbesem, kdy starost o věčnou spásu převáží nad strachem ze smrti, ale že se tyto případy týkají výjimečných věřících, kterým se Bůh přímo zjevil nebo kteří jsou světci. Tyto činy, které jsou ostatně uznávány i nevěřícími, nemají váhu, neboť víra zde zakládá pouze jeden typ závazku, který není možno zevšeobecnit, zvláště když víra v Boha nebo ve věčné tresty není závazkem. Proč tedy Warrender zevšeobecňuje na straně 279 v rozporu se svým vlastním názorem ze strany 273?#Abychom shrnuli svůj názor, uvažujme o obratu, na kterém Warrender trvá: závazek je u Hobbese závazkem morálním. Pokud chápeme slovo morální jako Moralität, jedná se o zásadní chybu a anachronismus. Pokud vnímáme morální závazek jako závazek přirozený, jak uvádí někdy sám Hobbes, tedy závazek vzešlý z lidské přirozenosti a z nutnosti jejího rozvoje, jedná se o částečnou pravdu. Pokud konečně chápeme morální ve smyslu Sittlichkeit, jako souhrn zvyků a mravů ve státě, dostáváme se k Hobbesově učení, avšak pod podmínkou, že uznáme mnohost neredukovatelných pramenů takovéhoto závazku, s čímž Warrender nesouhlasí.