Jazyk mezi protiklady. Poznámky k Husserlově filosofii jazyka v Logických zkoumáních

Petr Urban

Přemyslu Kokešovi

Husserlovo myšlení je možné charakterizovat jako pohyb v napětí mezi mnoha protiklady: jednota – rozmanitost, objektivita – subjektivita, idealita – realita, apriorita – aposteriorita atd. Cílem našeho příspěvku je ukázat, že tento základní rys Husserlova myšlení je exemplárně přítomen ve filosofii jazyka Logických zkoumání a že protiklady, do nichž zde Husserl vetkává fenomén jazyka, jsou často neoprávněně radikální, což se projevuje mimo jiné v tom, že se mu nedaří zmírnit jejich napětí jinak než pomocí umělých konstrukcí nebo neopodstatněné hierarchizace. Páry protikladů v Husserlově popisu jazyka budeme sledovat v tomto pořadí:

1) Logická zkoumání je nezbytné zahájit analýzami jazyka – Platnost logických zkoumání je na jazyce nezávislá

2) Neexistence, přítomnost, monolog – Existence, nepřítomnost, komunikace

3) Idealita a objektivita významu – Realita a subjektivita významové intence

4) Idealita výrazu – Realita výrazu

5) Apriorní gramatika – Empirické gramatiky

6) Jazyk jako nahodilá opora myšlení – Jazyk jako nezbytný prostředek myšlení.

Následující text začíná interpretací některých pasáží z Úvodu k druhému dílu Logických zkoumání, v nichž nás zajímá především role, kterou Husserl připisuje zkoumáním jazyka v celku spisu, pokračuje interpretacemi prvního a čtvrtého Logického zkoumání, v nichž se pokoušíme objasnit Husserlovo pojetí jazykového výrazu a významu a koncepci apriorní gramatiky, a končí poznámkou o Husserlově pojetí vztahu jazyka a myšlení na základě interpretace teorie fundace z pátého Logického zkoumání.

1) Logická zkoumání je nezbytné zahájit analýzami jazyka – Platnost logických analýz je na jazyce nezávislá

První protiklad, do kterého Husserl zasazuje fenomén jazyka, souvisí s místem a významem, které připadají analýzám jazyka v Logických zkoumáních.

Druhý díl Logických zkoumání, jehož rozsah představuje zhruba trojnásobek prvního dílu, začíná zkoumáním „Výraz a význam“, jehož tématem je výhradně problematika jazyka. Tento postup objasňuje Husserl v Úvodu k druhému dílu úvahou o nutnosti zahájit logická zkoumání analýzami jazyka. [1] Husserl zde tvrdí, že „jazyková zkoumání patří jistě k filosoficky nezbytným přípravám pro výstavbu čisté logiky, neboť jedině s jejich pomocí lze přivést vlastní objekty logického výzkumu k neomylné jasnosti“. [2] V posledním paragrafu téhož Úvodu ale Husserl konstatuje, že logické analýzy jsou co do svého smyslu na jazyce zcela nezávislé: „Analýzy, které budou následovat, mají svůj smysl a svou epistemologickou hodnotu nezávisle na tom, zda skutečně existují jazyky a komunikace lidí, jíž mají sloužit, a zda vůbec existuje něco takového jako lidé a příroda, nebo zda se to vše vyskytuje jen ve fikci a možnosti.“ [3]

Jak je možné hájit nezávislost smyslu logických analýz na analýzách jazyka, jestliže mají být právě analýzy jazyka nezbytným prostředkem k objasnění logických objektů? A jak je možné dospět pomocí analýz jazyka k logickým souvislostem, jestliže má platit nezávislost smyslu logických analýz na jazyce? Tento problém, do něhož vyúsťují výše uvedená protikladná určení, by zůstal otevřeným dilematem, pokud bychom trvali na tom, že jazykové analýzy, které provádí zejména 1. zkoumání druhého dílu, jsou analýzami na půdě fakticky daného jazyka a jejich výsledky jsou tudíž vázány na existenci tohoto jazyka.

Pro Husserla zde však dilema neexistuje. Jeho odpověď na výše položené otázky se opírá 1) o specifické vymezení povahy jazykových zkoumání, která jsou povolána k zahájení logiky, a 2) o protiklad výzkumu ideálních možností a výzkumu faktických skutečností.

Při analýzách jazyka, které jsou povolány k zahájení logických zkoumání, podle Husserla nejde „o gramatická zkoumání v empirickém smyslu vztaženém na nějaký historicky daný jazyk, nýbrž o zkoumání onoho nejobecnějšího druhu, která patří k širší sféře objektivní teorie poznání“ [4] To, co má Husserl především na mysli, je zkoumání, které označuje jako „čistou gramatiku“. Čistá gramatika je ve čtvrtém Logickém zkoumání vymezena jako věda o jazykovém a priori, které má předcházet všem faktickým gramatikám a empirickým obecnostem. Toto čistě-gramatické a priori chápe Husserl jako ideální kostru jazyka, jíž je vlastní autonomie logických struktur. Čistá gramatika je tedy jak zkoumáním jazyka, tak „naukou o formách významů“, [5] a tudíž nikoli pouhou jazykovou propedeutikou logiky, nýbrž již jednou ze základních vrstev logiky.

Husserl zároveň provádí jakoby extrémní eidetickou redukci, neboť obhajuje nezávislost analýz jazyka na faktu jazyka tvrzením, že jejich výsledky jsou identické, ať již je jejich východiskem faktický jazyk, nebo jeho pouhá fikce či ideální možnost.

V žádné z těchto úvah však Husserl neřeší důležitou otázku, zda vlastní povaha jazyka připouští takový rozestup, jaký implikuje protiklad faktické, empirické perspektivy a apriorní, logické perspektivy. Zároveň si také neklade otázku, zda výsledky zkoumání eideticky redukovaného jazyka nepředstavují neoprávněné zobecnění a absolutizování výsledků, které jsou vždy vázány na konkrétní jazyk nebo na skupinu jazyků, z nichž byly abstrahovány.

2) Neexistence, přítomnost, monolog – Existence, nepřítomnost, komunikace

Základní funkcí znaku je podle Husserla ukazování přes sebe na něco jiného. [6] Výchozím bodem úvah prvního Logického zkoumání je rozlišení dvou typů obecné znakové funkce: poukazování a vyjadřování. [7] Podstatu poukazování chápe Husserl tak, že „nějaké předměty nebo stavy věcí, o jejichž výskytu má někdo aktuální poznatek, poukazují tomuto člověku na výskyt jistých jiných předmětů nebo stavů věcí v tom smyslu, že přesvědčení o bytí jedněch je jím prožíváno jako motiv (a sice jako neevidentní motiv) pro přesvědčení či domněnku o bytí druhých.“ [8]

Do ostrého protikladu k takto vymezeným poukazujícím znakům staví Husserl vyjadřující znaky, které definuje jako „znaky s významem“. [9] Čím se však přesně liší poukazování a vyjadřování?

Poukazování je podle Husserla podstatně spojeno s existencí a nepřítomností. a) „To, co nám má sloužit jako poukaz…, musíme vnímat jako existující.“ [10] Totéž platí i o předmětu, na nějž je poukazováno: „k podstatě poukazování náleží poukazovat na fakt, na existenci“. [11] b) Poukazování je vždy faktickou událostí. „Ve vlastním smyslu lze něco nazývat poukazem pouze tehdy a tam, kde to fakticky slouží nějaké myslící bytosti jako poukazování na něco.“ [12] c) K poukazování může docházet jen tam, kde poukazující předmět vystupuje v aktuálním názorném poli. Tomu odpovídá podmínka, že předmět, na nějž je poukazováno, musí nejprve ležet mimo aktuální názorné pole. Je-li již poukazovaný předmět aktuálně dán, ztrácí poukazující předmět svoji poukazující funkci.

Naopak vyjadřování je podle Husserla podstatně spojeno s ne-existencí a přítomností. a) Výraz může něco vyjadřovat, aniž by fakticky existoval [13] : „Neexistence slova nás neruší. Ale také nás ani nezajímá. Neboť z hlediska funkce výrazu jako výrazu na ní vůbec nezáleží.“ [14] Husserl hovoří také o lhostejnosti vyjadřování vůči existenci vyjadřované předmětnosti: „předmět jmenování nemusí vůbec existovat“ [15] ; „nezáleží vůbec na tom, zda … existuje nebo zda je fiktivní, či dokonce nemožný.“ [16] b) Vztah mezi výrazem a tím, co je vyjádřeno, nemusí být fakticky vykonán, neboť nejde o reálnou událost, nýbrž o ideální vztah. [17] Výraz plní svou vyjadřující funkci nezávisle na tom, zda jej někdo skutečně používá, či nikoli. Faktická událost vyjadřování, skutečného použití výrazu je pouze nahodilá realizace tohoto ideálního vztahu. c) Význam je fundován výrazem. Vztah fundace implikuje současnou danost fundujícího a fundovaného členu. Přechod od výrazu k významu neimplikuje žádný rozestup mezi znakem a označovaným, neboť výraz je vždy v témž okamžiku sjednocen se svým významem.

Obě takto protikladně určené znakové funkce podle Husserla podstatně spolupůsobí v komunikaci, kterou Husserl chápe jako souhru poukazující a vyjadřující funkce: Jestliže používáme jazykové výrazy v komunikativním úmyslu, pak jimi nějakému adresátovi manifestujeme akty, které právě prožíváme, a pomocí této manifestace mu sdělujeme to, co právě míníme. Podmínkou zdařilé komunikace je korelace mezi soupatřičnými fyzickými a psychickými prožitky komunikujících osob, která musí být vždy zprostředkována fyzickou stránkou řeči. [18] Adresát pojímá podle Husserla jazykové znaky na jedné straně jako výrazy, ale na druhé straně zároveň jako poukazy, a sice poukazy na existenci psychických aktů v mysli adresanta. [19]

Husserl se však domnívá, že existuje i takové užívání jazyka, při němž se poukazující a vyjadřující funkce zcela oddělují. Řadou argumentů se pokouší dokázat, že tato situace nastává ve vnitřním monologu „osamoceného duševního života“ [20] : „V monologické řeči nám slova nemohou sloužit jako poukazy na existenci psychických aktů, protože toto poukazování by tu bylo naprosto bezúčelné. Příslušné akty totiž v tomtéž okamžiku prožíváme.“ [21] „Za normálních okolností si zde vystačíme s představenými slovy namísto slov skutečných. Ve fantazii nám vyvstává vyřčený nebo vytištěný slovní znak, ale tento znak popravdě vůbec neexistuje.“ [22]

Husserlova idea čistého monologu neimplikuje představu „privátního jazyka“. Ten, kdo mluví o samotě, používá obecně závazná slova a obecně platná gramatická pravidla, je členem jazykového společenství. Čistotu vnitřního monologu chápe Husserl tak, že tato řeč není obrácena na žádného vnějšího příjemce. Osamocený subjekt může sice mluvit sám k sobě, jeho řeč ale podle Husserla v žádném případě není sdělováním, neboť ve skutečném sdělování je vždy určitý rozestup mezi adresantem a adresátem, který je překlenován pomocí existujícího jazykového znaku. Řeč osamoceného duševního života má být právě mezním případem, kdy adresant a adresát spadá dokonale vjedno. Obsah řeči je cele prožíván v tomtéž okamžiku, kdy je vyřčen.

Tento pohyb Husserlovy argumentace by jistě bylo možné interpretovat jako pokus o fixaci důležitého rozdílu dvou podstatných jazykových funkcí: sdělující a vyjadřující funkce. Jisté napětí, které mezi těmito jazykovými funkcemi vládne, by pak bylo možné pojmout jako podstatný a neredukovatelný rys každého jazyka. Husserl jde ale jinou cestou: pomocí argumentu vnitřního monologu separuje vyjadřovací funkci a vyzdvihuje ji nad sdělující funkci jako jedinou podstatnou. Svůj popis jazyka redukuje následně téměř výhradně na popis vyjadřovací funkce, resp. na popis paradigmatické situace, kdy pomocí výrazu jednoznačně označujeme určitý předmět.

Tento postup se musí ve světle moderní lingvistiky a filosofie jazyka jevit jako velmi nelegitimní. Každé nepředpojaté zkoumání jazyka může sotva obcházet skutečnost, že vlastní doménou jazyka je komunikace. Husserl v tomto smyslu volí pro své zkoumání jazyka jako východisko mezní případ. Co jej k tomu vede? Nepochybně je to teoretický záměr Logických zkoumání, jemuž jsou tyto analýzy jazyka podřízeny. Zkoumání jazyka jsou ve službě formálně obecné teorie vědy a zaměřují se primárně na ideální jazyk vědy. Hypotéza čistého monologu umožňuje Husserlovi ukázat právě ty aspekty jazyka, které spadají do tohoto rámce. Pro čistě logickou sémantiku je naprosto lhostejné, zda jazykové znaky fungují komunikativně, či nikoli.

Základní úskalí tohoto Husserlova přístupu je obsaženo ale již v samém jeho počátku, totiž v postulované čistotě protikladu poukazující a vyjadřující funkce, komunikace a monologu. Může být jazykový výraz skutečně oproštěn od veškerého vztahu k existenci a od podstatného fenoménu nepřítomnosti označovaného? Zajisté tomu tak není, pokud lze prokázat, že podmínkou možnosti vnitřního monologu je právě intersubjektivní komunikace, a ne naopak. Jacques Derrida velmi přesvědčivě ukázal, že se Husserlovi nedaří předvést jediný přijatelný případ výrazu, který by byl zcela oproštěn od veškerého poukazování. [23] Husserl sám na několika místech prvního Logického zkoumání hovoří tak, jako by si byl dobře vědom toho, že vyjadřovací funkci nelze v její čistotě separovat od funkce sdělující: „Řeč o manifestaci, významu a předmětu patří podstatně ke každému výrazu. Každým výrazem je něco manifestováno, v každém je něco signifikováno a něco jmenováno nebo nějak jinak označováno.“ [24] Nabízí se tedy interpretace, že počáteční nepřiměřeně ostré odlišení poukazující a vyjadřující funkce odvádí Husserla od možnosti důkladného studia jejich vzájemného „proplétání“ [25] a vede ho k nelegitimnímu rozhodnutí jejich vztahu jako prosté hierarchie.

3) Idealita a objektivita významu – Realita a subjektivita významové intence

Nápadným rysem tematizace jazyka v Logických zkoumáních je kombinování dvou odlišných perspektiv, subjektivního a objektivního způsobu zkoumání. [26] Tato dualita perspektiv souvisí se základní dualitou v samém jádře spisu. Dva díly Logických zkoumání [27] představují na první pohled zcela odlišné myšlenkové světy. Zatímco v prvním díle Husserl neúnavně potírá logický psychologismus, hovoří o logických předmětech oproštěných od jakéhokoli vztahu k subjektivnímu myšlení a rozvrhuje ideu čisté logiky jako ideální a apriorní teorie vědy, provádí v druhém díle obrat k deskriptivně-psychologickému zkoumání subjektivních prožitků a tvrdí, že „všechny předměty a předmětné vztahy jsou pro nás tím, čím jsou, jen díky od nich podstatně odlišným aktům mínění, v nichž jsou nám představovány, v nichž před námi vystupují právě jakožto míněné jednoty. Pro deskriptivně-psychologický (fenomenologický) způsob zkoumání neexistuje nic než tkanivo takových intencionálních aktů.“ [28] Oba tyto motivy Logických zkoumání se liší ve svém původu. Zatímco objektivně-logické úvahy o ideálních prvcích a strukturách vědy jsou v mnohém ohledu zavázány Bolzanově Vědosloví (1837), [29] představují intencionální analýzy druhého dílu originální rozvinutí Brentanovy deskriptivní psychologie.

Oba díly Logických zkoumání jsou přesto součástí vnitřně jednotného celku. Jeho záměrem je obhájení a objasnění možnosti vědy, resp. vědeckého poznání. Husserl v poslední kapitole Prolegomen rozvíjí ideu čisté logiky jako vědy, jejímž úkolem je zabývat se otázkou „ideálních podmínek možnosti vědy nebo teorie vůbec“, a na tomtéž místě připouští, že k této otázce je možné přistupovat jak v „objektivně-logickém“, tak v „subjektivním“ smyslu. [30] Deskriptivně-psychologické analýzy druhého dílu slouží k objasnění základních logických pojmů a patří v tomto smyslu nedílně do projektu čisté logiky a tedy i do myšlenkového světa, který byl otevřen dílem prvním. Fenomenologii Logických zkoumání charakterizuje úsilí o syntézu těchto dvou odlišných východisek. Řečeno ve zkratce: „Fenomenologie je idealita významu plus intencionalita.“ [31]

V subjektivní tematizaci jazyka vychází Husserl z reflexe na prožitek normálního užití jazykového výrazu. Husserl v jeho struktuře rozlišuje tři vrstvy psychických prožitků: a) akty názorné danosti znaku jakožto fyzického předmětu b) akty prázdného mínění označovaného předmětu c) akty názorné danosti označovaného předmětu. [32]

Důvod pro oddělení aktů a) od aktů b) a c) spatřuje Husserl v prožitkové změně, které si můžeme všimnout při přechodu ze situace, kdy se k určitému znaku vztahujeme jako k běžnému předmětu mimo veškerou znakovou funkci, do situace, kdy se k němu vztahujeme jako ke smysluplnému výrazu. Když např. kontrolujeme kvalitu tisku, je pro nás vytištěné slovo stopou tiskařské barvy na papíře. Jedná se o standardní případ vnímání. Jestliže však sledování fyzické stránky přejde ve čtení, změní se podstatně charakter našeho prožitku: jev výrazu se spojuje s aktem, který zprostředkovává představení zcela jiného předmětu a naše vědomá aktivita se přesouvá výlučně do výkonu této nové intence.

Rozlišení aktů b) a c) opírá Husserl o zkušenost, že výrazy můžeme smysluplně užívat i tehdy, když nemáme názornou představu předmětů, které jsou jimi označovány. Např. u výrazů „pravidelný tisíciúhelník“ nebo „5 × 786“ matně rozumíme, o čem je řeč, ale toto rozumění není vyplněno příslušným názorem. V případě výrazů absurdit (kulatý čtverec atp.) je názorná danost předmětu dokonce principiálně vyloučena. Ve všech těchto případech prožíváme tedy jen názornou danost výrazu a nenázorné mínění označované předmětnosti.

Z toho, že názorná danost označovaného předmětu není nutnou podmínkou pro rozumění výrazu, vyvozuje Husserl závěr, že významuplnost výrazu spočívá v aktu prázdného mínění. Vzhledem k této okolnosti označuje Husserl tento akt (b) jako „významovou intenci“ a příslušný názorný akt (c) jako „významové vyplnění“. Pouze ve výlučném případě názorného rozumění dochází k tomu, že názorné akty „s větší nebo menší přiměřeností vyplňují (potvrzují, posilují, ilustrují) významovou intenci výrazu.“ [33] „Zvuk slova se sjednocuje nejprve s významovou intencí, a ta se opět sjednocuje … s příslušným významovým vyplněním.“ [34]

Poté, co Husserl lokalizoval významuplnost výrazu do aktu významové intence, všímá si dále toho, že významuplnost úzce souvisí se vztahem výrazu k určité předmětnosti: „Výraz něco míní a v tomto mínění se vztahuje na něco předmětného.“ [35] Na druhé straně si je Husserl jasně vědom toho, že se význam výrazu nemůže krýt s označovaným předmětem: „Několik výrazů může mít tentýž význam, a přitom různé předměty, a naopak několik výrazů může mít různé významy, a přitom tentýž předmět.“ [36] Jako příklad z první skupiny uvádí Husserl obecné výrazy „kůň“, „stůl“, „dům“ a jako příklad z druhé skupiny dvojici výrazů „vítěz od Jeny“, „poražený od Waterloo“.

Jaká je tedy souvislost mezi významovou stránkou výrazu a jeho předmětným vztahem, platí-li jak to, že teprve díky významové intenci získává výraz vztah k určitému předmětu, tak to, že na podstatných změnách na straně významové intence nezávisí nutně změny na straně předmětu?

Klíč k řešení tohoto problému nachází Husserl v rozlišení určitosti předmětného vztahu a směru předmětného vztahu. [37] Výrazy „vítěz od Jeny“ a „poražený od Waterloo“ mají odlišný význam a identický předmět, protože vyjadřují odlišný způsob mínění jednoho a téhož předmětu. Významy těchto výrazů se liší, protože se liší určitost jejich předmětného vztahu, jejich předmět je ale identický, protože je identický i směr jejich předmětného vztahu. Obecné výrazy si uchovávají naopak identický význam i při změně předmětného směru, neboť je jimi vyjadřován stále stejný způsob mínění rozmanitých předmětů: „akt znamenání je určitý způsob mínění toho kterého předmětu“. [38]

Touto argumentací spěje Husserlovo subjektivní zkoumání jazykového vyjadřování k závěru, že významuplnost výrazu spočívá výhradně v psychickém prožitku významové intence, a sice v jeho intencionální funkci zprostředkování vztahu ke konkrétně určitému předmětu.

V § 11. prvního Logického zkoumání ohlašuje Husserl obrat od „subjektivního zkoumání“ ke „zkoumání objektivnímu“ a zahajuje jej poukazem na běžnou jazykovou zkušenost: Na otázku po smyslu a významu určité výpovědi podle Husserla každý odpoví takto: „To, co tato výpověď vypovídá, je totéž, ať již ji ve formě tvrzení vysloví kdokoli a ať již tak učiní za jakýchkoli okolností a v jakémkoli čase.“ [39]

Tento poukaz míří na důležitou skutečnost, že významy jazykových výrazů jsou opakovatelné jako něco totožného, identického v libovolně mnoha případech svého vyjádření, a zároveň identického pro libovolně mnoho subjektů, tj. objektivně platné. Bez této identity a objektivity významů by nebyl možný identický diskursu a intersubjektivní jazyková komunikace. Identita významu při proměnách smyslové stránky výrazu znamená zároveň podmínku možnosti překladu mezi různými jazyky.

V souladu s intencí prvního dílu Logických zkoumání interpretuje Husserl identitu a objektivitu významů jako idealitu „obecných předmětů“ [40] a tu definuje jako „výlučný protiklad reality a individuality“. [41] Husserlovým paradigmatem je zde výraz matematického významu: to, co vyjadřuje věta „tři výšky trojúhelníka se protínají v jednom bodě“ je „něco v přísném smyslu slova identického, je to jedna a táž geometrická pravda“. [42] Významy „tvoří ideálně uzavřený soubor obecných předmětů, pro než je něčím nahodilým, mají-li být myšleny a vyjádřeny.“

Přejděme nyní k syntéze obou hledisek. Husserl na jedné straně tvrdí, že významuplnost výrazu spočívá v psychickém prožitku významové intence, na druhé straně ale tvrdí, že význam výrazu je nadčasovou ideální jednotkou, v níž není ani stopy po prožívání a prožívajícím subjektu. [43] Reálný, subjektivní a individuální případ stojí v ostrém protikladu k ideální a objektivní entitě: „Můj soudový akt je prchavý prožitek, vznikající a zanikající. Avšak to, co výpověď vypovídá, tento obsah: to, že se tři výšky trojúhelníka protínají v jednom bodě, není nic vznikajícího a zanikajícího. Kdykoli já nebo někdo jiný pronášíme ve stejném smyslu jednu a tutéž výpověď, tolikrát je vždy znova souzena. Soudové akty se případ od případu liší. Avšak to, co tyto akty soudí, co výpověď znamená, je vždy totožné.“ [44]

Napětí mezi těmito dvěma charakteristikami významové stránky jazyka se Husserl pokouší zmírnit následující konstrukcí: Vztah ideálního významu a individuálních významových intencí je vztahem species a jejích individuálních případů. Stereotypním příkladem tohoto vztahu je pro Husserla vztah obecného rodu červeň a individuálního červeného momentu na reálném předmětu. [45] Husserlovi se tento příklad hodí především proto, že objasňuje přechod od individuálních jednotlivostí k jednotě species. Do popředí vystupuje myšlenka ideující abstrakce a důraz je kladen nikoli na individuaci ideálních významů v subjektivních danostech, nýbrž na zařazení významů do třídy obecných ideálních předmětů.

V souladu s výsledkem subjektivního zkoumání (významuplnost výrazu spočívá ve specifické intencionální funkci významové intence) vymezuje Husserl jako individuální protějšek ideálního významu nikoli celý prožitek významové intence, nýbrž jen tu jeho část, která zprostředkovává určitost předmětného vztahu, totiž intencionální matérii a kvalitu: identita ideálního významu je v individuálních významových intencích „zastoupena“ intencionální podstatou.

Husserlův sémantický přístup má své silné i slabé stránky. Kombinace subjektivního a objektivního zaměření umožňuje věrným způsobem popsat jazykovou praxi jako souhru subjektivních a intersubjektivních aspektů. Takový přístup vykazuje větší komplexnost než každý jiný, který se jednostranně zaměřuje jen na jednotlivou stránku jazyka. Na druhé straně však Husserl zachází v obou směrech příliš daleko. Označení významových intencí jako smysl-udělujících aktů, vyvolalo mezi interprety opakovaně dojem, že zde Husserl hájí sémantiku a la „Humpty Dumpty“. [46] S ohledem na subjektivní zaměření byla proto Husserlova koncepce s jistým oprávněním, ale přesto chybně řazena mezi intencionalistické teorie významu, a v tomto smyslu jí byla vytýkána iluze „privátního jazyka“. Naopak vymezení významů jako ideálních jednotek, jejichž bytí je nezávislé na bytí myslících a vyjadřujících se subjektů, připomínala často, a nikoli náhodou „pojmový realismus“ či „platonismus“. [47]

Sama konstrukce ideálního významu jako species složky aktu je z mnoha důvodů nepřesvědčivá. Jestliže je ideální význam pochopen jako species, pak je danost ideálního významu možná jen v logickém procesu idealizující abstrakce. Při normálním používání jazykových výrazů jsme podle Husserla vždy primárně zaměřeni na označovanou předmětnost, a nikoli na ideální význam. Ten se může stát předmětem našeho zaměření jedině v následné „logické reflexi“, která pomocí ideující abstrakce v reflexi na rozmanité intencionální podstaty představuje příslušný ideální význam sám. Individuální významové intenci je tím odepřena přímá prožitková danost identického významu, avšak naše původní zkušenost identity významu je zkušeností identického „co“ v rozmanitých výpovědích. Pojetím významu jako ideální struktury aktu se dále stírá objektivní aspekt danosti významu. Význam není zajisté identický s intencionálním předmětem aktu, ale přesto je něčím jako předmětnou jednotou, která je nezávislá jak na reelných složkách aktu, tak i na jejich idealizaci. Zohlednění míněné předmětnosti jako takové, k němuž Husserl dospěl plně až po objevu fenomenologické redukce, mělo proto zásadní sémantické důsledky. Přednášky o teorii významu z letního semestru 1908 kritizují Logická zkoumání za jednostranný „noetický“ pojem významu a předkládají novou koncepci, podle níž je významem „předmět v ,jak‘ způsobů svého mínění“. [48] Toto vymezení přejímají také Ideje k čisté fenomenologii, I (1913), a rozvíjejí je dále pod názvem „noematický smysl“.

4) Idealita výrazu – Realita výrazu

Ve vztahu k jazykovému výrazu rozlišuje Husserl dvojí idealitu: idealitu významu a idealitu výrazu samého: „Při otázce po významu nějakého výrazu (např. kvadratický zbytek) nerozumíme samozřejmě výrazem tento hic et nunc zvnějšněný zvukový útvar, prchavý a identicky se již nikdy nevracející zvuk. Máme na mysli výraz in specie. Výraz ,kvadratický zbytek‘ je identicky týž, ať již ho zvnějšní kdokoli.“ [49]

Touto úvahou odhaluje Husserl důležitý rozdíl, který je v moderní lingvistice znám jako rozdíl „type“ a „token“ a který souvisí s možností identické opakovatelnosti výrazu v abstrakci od jeho významové stránky. Výraz „pes“ je stále jedním a týmž výrazem, i když se s ním setkáváme v nekonečném množství smyslově odlišných případů: mluvíme o témž výrazu v případě psaného i mluveného slova, a mluvíme o témž výrazu, i když je slovo vysloveno jednou hlubokým hlasem, podruhé vysokým hlasem, a i když je jednou napsáno na papíře a podruhé vyřezáno ve dřevě. Výraz sám nelze proto ztotožňovat s jeho rozmanitými reálnými výskyty.

Jazyk podle Husserla již z hlediska své znakové stránky žije v napětí mezi idealitou a realitou, mezi jednotou a mnohostí. Vztah výrazu jako ideální jednotky a výrazu jako individuálního reálného výskytu je v Logických zkoumáních pojat jako vztah species a jejích individuálních případů. [50]

Toto pojetí implikuje již známý důsledek: Při běžném mluvení a rozumění, v němž výrazy nefungují jako fyzické případy, nýbrž jako „typy“, musí podle Husserla docházet stále k výkonu ideující abstrakce. Při normální jazykové praxi se však nic takového zajisté neděje. Husserl je zde opět na stopě významnému rysu jazyka, avšak kvůli chybějící diferenciaci typů ideality nedokáže adekvátně čelit problému identity výrazu v rozmanitosti jeho individuálních výskytů.

To se mu podaří teprve po vydání Logických zkoumání: právě díky rozlišení různých typů ideality odmítá dále pojímat idealitu jazykových znaků jako idealitu species. [51] Identický výraz sám nyní chápe jako jednotlivost, ale ne smyslovou, nýbrž „ideální“, a tuto tezi opírá o zjištění, že v každém konkrétním jevu výrazu zachycujeme přímo „ideálně-identický“ výraz sám a ne pouze jeho individuálně smyslový „případ“. Identický výraz nyní označuje jako „individuální typus“. Toto řešení se již v náznaku nachází v Logických zkoumáních, kde Husserl na několika místech hovoří o tom, že pro vyvolání významové intence není rozhodující konkrétní podoba výrazu, nýbrž jen „všude znova rozpoznatelný tvar“, který je obsažen v názorném obsahu představy výrazu. [52]

5) Apriorní gramatika – Empirické gramatiky

Další protiklad, do něhož Husserlův popis vplétá fenomén jazyka, se týká jazyka jako struktury. Jazyk má podle Husserla „nejen své fyziologické, psychologické a kulturně historické základy, nýbrž i své apriorní základy … a nelze myslet žádný jazyk, který by nebyl tímto apriori podstatně spoluurčen.“ [53] „Tak jako se odděluje ve vlastní logické oblasti to apriorní jako ,čistá logika‘ od empiricky a prakticky logického, tak se v gramatické oblasti odděluje to, co je ,čistě‘ gramatické, tj. právě apriorní (,ideální forma‘ jazyka, jak se výstižně říkalo), od toho, co je empirické.“ [54]

To, co formuje jazyk jako strukturu, se tedy podle tohoto pojetí dělí na apriorní a empirické. Vztah těchto protikladných pólů pojímá Husserl jako hierarchický, protože apriorní základy jazyka považuje za „absolutně pevnou ,ideální kostru‘, která se více či méně dokonale projevuje v empirickém rouše.“ [55] Co jsou tyto „apriorní základy“ jazyka? Husserl je definuje jako „podstatné formy významů a apriorní zákony jejich spojování“. [56] To však není nic jiného než souhrn všech významových forem a ostatních útvarů, které z nich lze odvozovat díky zákonům spojování a modifikace. Systém významových forem je podle Husserla apriorní v tom smyslu, že jej můžeme odkrýt pouhou analýzou obecné ideje významu.

Husserl však sám tvrdí, že formální významové apriori je možné získat jen na základě analýzy konkrétních významových souvislostí. Prvotní významové útvary a podstatné kategorie podle Husserla získáváme prostřednictvím formalizace a generalizace na základě konkrétních příkladů, které poskytuje faktický jazyk. Východiskem přístupu ke sféře významových struktur je tedy analýza fakticky daných výrazů, tj. empiricko-gramatických řečových souvislostí. Může být na této cestě skutečně dosaženo pravého apriori, které předpokládá čistá gramatika, totiž a priori formálních významových struktur, které jsou zcela nezávislé na faktickém jazyce?

Každý možný jazyk musí podle Husserla disponovat prostředky, které mu umožňují vyjádřit všechny tyto podstatné významové struktury, jinak není vůbec jazykem. Tento názor se jeví jako analytický důsledek předem přijaté a v podstatě svévolné definice jazyka jako ideálně jednoznačného znakového systému ve službě vědy. Husserlova čistá gramatika se obratem proměňuje v čistou významovou analýzu a při pokusu o objasnění vztahu jazykových a logických struktur Husserl postupně ztrácí to, co je jazykovým strukturám skutečně vlastní.

6) Jazyk jako nahodilá opora myšlení – Jazyk jako nezbytný prostředek myšlení

Poslední protiklad, na který chceme na tomto místě poukázat, se týká Husserlova pojetí vztahu myšlení a jazyka. Logická zkoumání na jedné straně hovoří o jazyce jako o nahodilé opoře myšlení, která může zcela odpadnout, ale na druhé straně jsou si vědoma nezbytnosti jazyka pro uskutečnění aktů „vyšší intelektuální sféry“. Odpověď na otázku tohoto vztahu nalezneme především v teorii fundace významové intence v názorné představě výrazu.

Husserl odmítá názor, že představa výrazu a významová intence stojí vnějšně vedle sebe jako pouze současně prožívané akty, a tvrdí, že oba tyto akty tvoří „vnitřně spjatou jednotu“ jednoho složeného aktu. Jedním z hlavních rysů tohoto celkového aktu je nerovnocennost jeho složek. Husserl ji popisuje takto: „Prožíváme jedno i druhé, představu slova a smysl-udělující akt; zatímco však prožíváme představu slova, nežijeme již vůbec v představování slova, nýbrž žijeme výlučně ve výkonu jeho smyslu, jeho znamenání.“ [57] Představa slova jakoby ustupuje aktu významové intence, odklání zájem od sebe sama v její prospěch.

Navzdory této asymetrii složek v celkovém aktu rozumění výrazu přisuzuje Husserl představě výrazu roli „nutného základu“ významové intence. [58] Jednotu představy výrazu a aktu významové intence označuje jako jednotu fundujícího a fundovaného aktu. Logická zkoumání jsou v tomto ohledu ale nejasná. Husserl na jedné straně odmítá pojetí, že by vztah představy výrazu a významové intence představoval přísný vztah fundace, v němž předměty zúčastněných aktů vstupují jako součásti do předmětu celkového aktu (např. předměty prostých vjemů vstupují jako subjekt a predikát do jednoty stavu věcí, který je předmětem odpovídajícího soudu). [59] Na druhé straně mu však chybí dostatečně konkrétní představa o tom, jak vypadá specifická jednota fundace výrazu představy a významové intence – jakou roli v ní hrají jednotlivé akty a jaký vztah mezi nimi přesně panuje. Husserl se zde spokojuje s poměrně vágní koncepcí dvou „pojetí“, která se účastní celkového aktu rozumění výrazu: „Díky prvnímu pojetí vzniká jev pouhého znaku jako zde a nyní daného fyzického objektu (např. zvuku slova). Toto první pojetí však funduje pojetí druhé, které zcela překračuje prožívaný počitkový materiál a nenalézá v něm již svůj analogický stavební materiál pro nyní míněnou a zcela novou předmětnost.“ [60]

Husserl říká, že „význam nemůže takříkajíc viset ve vzduchu“ [61] a že vždy vyžaduje jistou názornou „oporu“. [62] Toto tvrzení je založeno na premise, že realizace intencionálního aktu jako konkrétního prožitku vyžaduje zapojení nejméně tří jeho složek: matérie, kvality a plnosti. [63] Protože čistá významové intence v protikladu k názornému aktu neobsahuje „nic z plnosti svého předmětu“, nemůže získat bez spojení s jistou plností konkrétní, tj. samostatné bytí. Právě tuto konkrétnost jí zajišťuje názorná plnost představy výrazu. Oporou významové intence přitom není celek představy výrazu, nýbrž jeho názorná složka. [64] , [65]

Na druhé straně není závislost významové intence na jazykovém znaku podle Husserla výlučná. [66] Funkci názorné plnosti představy výrazu může převzít názorný obsah libovolného názorného aktu. [67] Významová intence může proto vystupovat mimo veškeré spojení s jazykovými znaky, čehož příkladem je např. poslech melodie, při němž na základě aktuálního vnímání předjímáme další průběh melodie ve formě prázdné intence, která má svou názornou oporu v aktuální smyslové danosti. [68] Husserl uvažuje i o případu „bezeslovného poznávání“, k němuž podle něj dochází např. tehdy, když prožíváme sled určitých intuicí, aniž by se nám při tom vybavila příslušná slova. Podle Husserla mohou i v této souvislosti vystupovat prázdné významové intence, a to tak, že se asociativně napojují na prožívané názory. [69]

Jestliže Husserl v Úvodu k druhému dílu Logických zkoumání říká, že „soudy, které patří k vyšší intelektuální sféře, obzvláště k sféře vědecké, lze sotva provést bez jazykového výrazu“, [70] mluví pouze o relativní nutnosti jazykového znaku a váže ji pouze k úzce vymezené oblasti myšlení. [71]

Husserlovo zkoumání jazyka se i v tomto ohledu nakonec ukazuje jako podstatně determinované rámcem celého spisu, totiž ideou čisté logiky jako formálně obecné teorie vědy. Jazyk je nezbytný ne pro myšlení jako takové, nýbrž pro myšlení vědecké. [72] Završení vědeckého poznání se podle Husserla vždy odehrává v jazykovém vyjádření evidentních poznatků. Husserlova tematizace nezbytnosti jazyka pro vědecké myšlení tedy v žádném případě neznamená tematizaci konstitutivní role jazyka pro myšlení jako takové.

***

Pokusili jsme se ukázat, že Husserlovo pojetí jazyka v Logických zkoumáních není žádnou naivní koncepcí, která by pouze přejímala tradiční schémata. Husserl se v Logických zkoumáních snaží zkoumat jazyk v mezích teoretické bezpředsudečnosti [73] a dosahuje na této cestě mnoha trvalých zisků: daří se mu popsat jazykovou praxi jako souhru subjektivních a intersubjektivních aspektů, jako proplétání odlišných jazykových funkcí; díky teorii intencionality úspěšně vyvrací sémantický omyl, že významem výrazu je fantazijní představa nebo označovaný předmět; odhaluje důležitý rys ideality ve znakové stránce jazyka a v neposlední řadě si je vědom důležité role, kterou hraje jazyk pro uskutečnění složitějších myšlenkových aktů.

Na druhé straně je však zjevné, že analýzy jazyka jsou v Logických zkoumáních provedeny ne kvůli jazyku samému, nýbrž na podporu celkové koncepce spisu a hrají roli pouhé přístupové cesty k vlastnímu objasnění logických předmětností a jejich poznání. Husserlův popis jazyka často jednostranně vyzdvihuje pouze ty aspekty, které ladí s předem daným rámcem apriorní teorie vědy. Podstatné aspekty zkoumaného fenoménu jsou kvůli předem přijatým teoretickým rozhodnutím vytrženy ze svého propletení a zasazeny do nepřiměřeně ostré opozice, kterou se Husserlovi nedaří překlenout.

Toto napětí je nepochybně stopou základního napětí Husserlova myšlení jako celku, totiž napětí mezi neoblomnou věrností zkušenosti a nekritickým rozvíjením přejatých předpokladů v jednotě teoretického systému. Husserlův pokus o bezpředsudečné zkoumání jazyka v Logických zkoumáních skrývá ve svém jádře obě tyto tendence a lze jej v tomto smyslu oprávněně považovat za exemplární vzorek Husserlova myšlení jako celku.