M. Heidegger, Ludwig von Ficker. Briefwechsel 1952-1967

K vydání připravil Matthias Flatscher, Stuttgart 2004, 176 str.
Aleš Novák

Plný text (PDF): M. Heidegger, Ludwig von Ficker. Briefwechsel 1952-1967

Ludwig von Ficker [1] byl spisovatelem, nakladatelem a esejistou, který spolu s Karlem Krausem určovali intelektuální život především ve skomírající rakousko-uherské monarchii, ale i v předválečném Německu. V roce 1910 založil kultovní časopis Brenner, byl dvorním vydavatelem a patronem básníka Georga Trakla, měl blízko k Ludwiku Wittgensteinovi (právě přes L. von Fickera rozdal L. Wittgenstein své dědictví rakouským umělcům) a Rainer Maria Rilkemu. Byla to právě Heideggerova přednáška o Traklovi, [2] která obě výrazné individuality svedla dohromady, což především von Fickerovi zpočátku přinášelo nemalou kritiku od židovských literátů a intelektuálů. Nicméně právě vztah k von Fickerovi a von Fickerovy reference o Heideggerovi výrazně pomohly k tomu, že Heidegger začal být stran židovských intelektuálů, pokud to zrovna nebyl Adorno či Arendtová, pomalu „brán na milost“, takže ze vzájemného vztahu profitoval především německý filosof.

Podobně jako v případě Heideggerovy korespondence s básnířkou Immou von Bodmershofovou, [3] a na rozdíl od zdvořilostní korespondence s Bernhardem Weltem a Maxem Müllerem, [4] je i tato korespondence „nabitá“ myšlenkovými motivy, které se pochopitelně v první řadě týkají jednak vztahu básnění, myšlení a řeči, jednak Georga Trakla. Publikace sestává ze dvou částí: v první je obsažena bohatě komentovaná korespondence (celkově 60 dopisů na str. 33–100); v druhé jsou otištěny dva von Fickerovy a jeden Heideggerův text týkající se osoby a díla Georga Trakla (str. 101–137, komentář str. 139–172). Von Ficker dává nepokrytě najevo svůj obdiv k německému filosofovi, který na oplátku vyzdvihuje von Fickerův přínos k dějinám německého intelektuálního života od počátku 20. století. Heidegger se von Fickerovi přiznává, že během jeho příspěvku o posledním setkání s G. Traklem v krakovském špitálu se mu do očí vedraly slzy dojetí. Skutečně bylo až tragické, jaká souhra okolností zabránila L. Wittgensteinovi, aby na von Fickerovu přímluvu zachránil Traklovi život, avšak přijel o tři dny později a nalezl Trakla již mrtvého. Důstojník Wittgenstein měl totiž na rozdíl od „civila“ von Fickera šanci dostat duševně zhrouceného Trakla domů do Innsbrucku. Neméně pozoruhodné je, jak silně věřící katolík von Ficker ohleduplně obchází konfrontaci s katolickým renegátem Heideggerem ve věci interpretace Traklova básnického díla, a dokonce Heideggera brání před konfesní kritikou stran jiných Traklových vykladačů, o čemž je možné získat detailní odkazy v tradičně bohatém poznámkovém aparátu, jak je pro ediční práci nakladatelství Klett-Cotta typické.

Byly to básně Georga Trakla, při jejichž interpretaci Heidegger naplno využil hermeneutického klíče Součtveří (Geviert) Země a Nebe, božských a smrtelných. [5] Řeč jako „souzvuk ticha“ se stává radikalizací určení řeči jako „domu bytí“ z Heideggerova Dopisu o „Humanismu“. [6] To souvisí s proměnou určení povahy lidství člověka z „pastýře bytí“ ze zmíněného Dopisu ve smrtelníka tak, jak to odpovídá motivu Součtveří, v jehož rámci smrtelní čelí božským, přijímají Nebe, uchovávají Zemi a zmáhají smrt (ve smyslu přijetí smrti). [7] Von Ficker nadšeně vítá možnost rozšíření interpretačních perspektiv Traklova díla, byť stál před Heideggerovým dílem bezradný, podobně jako je bezradná většina heideggerovských badatelů. Nicméně nesnaží se na rozdíl od dnešních historiků filosofie tento nesnadný a klíčový motiv Heideggerova pozdního myšlení ani bagatelizovat, ani zesměšňovat, ani vzývat jako (pseudo)mytické orákulum. Von Ficker si je vědom své filosofické (ne)kompetentnosti a Heidegger zrovna tak tuší, jaké meze pochopení mu jsou vytyčeny. Avšak von Ficker, aniž by plně chápal smysl motivu Součtveří, jasně ví, že Heidegger se jím pokouší uchopit a artikulovat, byť jakkoli podivně, cosi bytostného, co je tradiční historicko-učeneckou, filologicko-puristickou „metodou“ nepřístupné. A právě podivuhodnost Heideggerovy řeči je jednoznačným dokladem toho, že se Heidegger pokouší o cosi zásadního. Jestliže Heidegger používá nezvyklý styl řeči, tak to má své zdůvodnění v samotné záležitosti, o kterou v myšlení jde (Sache des Denkens), nemá to ani analogii ani oporu nikde mimo tuto záležitost samu. Von Ficker na vlastní kůži zakouší údiv jako počátek filosofování, byť již sám nemá sil tuto cestu sledovat. Je to údiv nad přiblížením toho, co je nepřiblížitelné, nicméně stále přítomné nablízku: toho, co Heidegger v pozdní fázi svého myšlení nazývá das Unscheinbare – to, co je nepatrné a zároveň nikoli zdánlivé. Jde o motiv tzv. „blížící se blízkosti“ (die nährende Nähe) jakožto „srdce“ Součtveří, v němž Heidegger fixuje samotný motiv „Ereignis“. Von Ficker v údivu sleduje Heideggerovy náznaky ve vzpomínce na Trakla, který si také volil podivuhodný styl řeči, který nemá oporu a zdůvodnění nikde jinde než sám v sobě. Kdyby Trakl neusiloval o vyslovení čehosi, co si vynucuje svůj patřičný styl řeči, jistě by ho nepoužil; to bychom se však o žádném Traklovi ani nedozvěděli. Tak jako bychom se nedozvěděli o Heideggerovi. Anebo je ve snaze znemožňovat interpretaci klíčových úvah Součtveří politický zájem, jenž usiluje o to, aby z Heideggera zbyla skutečně jenom jeho groteskní „rektorská angažovanost“, tedy rezignace na vyrovnání se s podstatným myslitelským odkazem shrnujícím dosavadní dějiny západního myšlení? Tedy rezignace na filosofii samu? Je to snaha arogantně se zaklínat slovy jako „filosofie“ a „srozumitelnost“ proto, aby se vlastně žádná filosofie neděla, abychom zůstali u obrábění historických „dat“ a hromadili nepotřebné „sekundární“ studie pro ně samé? Současný akademický, politikou svázaný a určený provoz se má od pokorného Ludwiga von Fickera mnohé co učit.