M. Heidegger, Zu Ernst Jünger

K vydání připravil Peter Trawny, in: Gesamtausgabe, Bd. 90, IV. Abteilung, Frankfurt a. M. (Klostermann) 2004, 472 str.
Aleš Novák

Plný text (PDF): M. Heidegger, Zu Ernst Jünger

Ernst Jünger [1] je v našich zemích filosoficky téměř neznámou veličinou. Proto Patočkův závěrečný Kacířský esej působí téměř jako zjevení, když v něm podává Jüngerovy analýzy frontového zážitku blízkosti smrti a destrukce války. Knižně u nás vyšla v překladu M. Petříčka, jr. a J. Němce roku 1994 Jüngerova meditace Chůze lesem; [2] M. Ajvaz pak roku 1995 vydal překlad prozaického dílka Na mramorových útesech. [3] Nicméně jeho nejzásadnější práce, studie Der Arbeiter (Dělník), [4] je u nás prakticky neznámá. Zato pro myšlení Martina Heideggera byla tato Jüngerova studie plodným partnerem v myslitelské diskusi ihned po zveřejnění. O tom nás zpravuje nejnovější svazek Heideggerových sebraných spisů – a zároveň nejočekávanější od roku 1989, kdy vyšlo posthumní dílo Beiträge zur Philosophie. Vom Ereignis [5] –, který vyšel péčí Petera Trawnyho z Bergische Universität ve Wuppertalu a který zahrnuje Heideggerovy zápisky a poznámky z let 1932–1954. Svazek je rozdělen na dvě základní části a na obsáhlý dodatek, který je z editorského hlediska v rámci Heideggerovy Gesamtausgabe velkým – a nutno říci, že příjemným – překvapením. První část tvoří Poznámky (Aufzeichnungen) k Ernstu Jüngerovi (3–207), [6] druhou část pak Diskuse (Aussprache) o Ernstu Jüngerovi (211–266). V dodatku, jenž tvoří téměř polovinu knihy (269–468), jsou zpracovány Heideggerovy poznámky přímo k textu Jüngerových studií, v první řadě k Dělníkovi, včetně faksimile dvou stránek Dělníka posetých Heideggerovými poznámkami (301 až 468). Dodatek dále přináší poznámky z roku 1954 (283–299), které jsou nadepsány Gestalt a které je možné číst v souvislosti s tehdejšími Heideggerovými úvahami ohledně povahy moderní techniky ve smyslu Ge-Stell. [7] Obsahem dodatku jsou ještě dva Dopisy jednotlivým bojovníkům (271–282), jejichž adresátem je H.-H Groothoff, [8] jenž se roku 1939 účastnil Heideggerova semináře týkajícího se výkladu Nietzschovy Druhé Nečasové úvahy, která v rámci Gesamtausgabe vyšla v r. 2003. [9] Tyto dva dopisy z listopadu 1939 jsou nabité myšlenkovým materiálem odkazujícím explicitně k Heideggerově práci na výše zmiňovaných Beiträge.

Heidegger byl Jüngerovými úvahami od počátku fascinován, byť je s ním nesdílel a byl vůči Jüngerovi vždy kritický. [10] Pro Heideggera totiž Jüngerovo myšlení stojí plně na půdě Nietzschovy základní metafyzické pozice (27, 31–32, 45, 50 et pass.), kterou Heidegger charakterizuje jako vůli k moci (Wille zur Macht). Nicméně nejkritičtější je Heidegger tehdy, když tvrdí, že Jünger si tohoto faktu není zcela vědom (vynikající III. úsek první části, str. 11–16, nadepsaný: Zaslepenost Ernsta Jüngera a bytostná mez na základě základní metafyzické pozice Nietzscheho.) Heidegger přichází s radikálním tvrzením, že „Der Arbeiter od Ernsta Jüngera je na základě základní metafyzické pozice Nietzscheho vytvořená metafyzika správně pochopeného … imperiálního ,komunismu‘.“ [11] Jüngerovo dílo o Dělníkovi podle Heideggera „spočívá na dějinném základu povahy završené epochy novověku a přivádí tuto povahu ke slovu“. [12] Figura dělníka (Gestalt des Arbeiters) [13] je radikalizací povahy subjektivity, kterou Heidegger ad hoc vymezuje následovně: „Člověk je základem a cílem nikoli jen sebe samého, nýbrž je sám sebou pouze tak, nakolik a pokud je základem a cílem jsoucího v celku a potvrzuje se v této roli.“ [14] Pravou povahou završené subjektivity je motiv práce: „Takže i povaha dělníka, tj. jeho figura je určena charakterem bytí jsoucího ve smyslu práce (vůle k moci).“ [15] Je-li technika prostředkem totální mobilizace matérie a nejvyšší reprezentace figury dělníka, je třeba ji podle Heideggera promýšlet důkladněji: „Technika má hlubší povahu, nežli se domnívá Jünger.“ [16] A je to motiv techniky, který v Jüngerově práci o Dělníkovi zaujímá centrální pasáž druhého dílu. [17] Ten Heideggera povzbuzoval v promýšlení nutnosti odehrávající se v povaze techniky, již Heidegger postupně uchopuje v termínech Machenschaft – zhotovitelnost; a Ge-Stell – totální manipulovatelnost. První z termínů se objevuje v polovině třicátých let, aby byl radikalizován po roce 1945 v motivu Ge-Stell, který udělal největší kariéru v Heideggerově brémském cyklu Vhled do toho, co jest. [18] Motiv Machenschaft je ve třicátých letech plodem Heideggerových kursů o Nietzschovi, neboť Machenschaft je plně promýšlena jako vyhrocení vůle k moci ve věčném návratu téhož. Heidegger totiž považuje vůli k moci a věčný návrat téhož za vnitřně bytostně související motivy základní metafyzické pozice v rámci dějin Bytí (Seynsgeschichte), kterou si spojujeme se jménem Friedricha Nietzscheho. Heidegger základní metafyzickou pozici charakterizuje tak, že to je „pravda ohledně jsoucího v celku, v kteréžto pravdě se musí vždy nacházet ta či ona epocha, aby mohla být čímsi dějinným“. [19] Zhotovitelnost–Machenschaftodkazuje jednak k zhotovování (Machen), ale i k motivu moci (Macht). Technika je pro dělníka prostředkem dosažení planetárního panství figury dělníka. Je jak prostředkem moci, tak také prostředkem k moci, což se – jak dle Jüngera, tak dle Heideggera – navenek demonstrovalo mimo jiné v technické válce, u čehož Jünger zůstává, zatímco Heidegger tento povrchní fakt analyzuje k jeho hlubší nutnosti a povaze, jež se tají v celkovém založení západního myšlení usilujícího o bezpodmínečné uchopení a zajištění jsoucího v celku ve smyslu trvale a bezpečně kdykoli disponovatelného (nejprve v tzv. novověku) poznatku–mathéma či (posléze v tzv. moderně) zdroje–Bestand. Proto je pro Heideggera povaha novověkého myšlení mathématická: zaostřená na to, co je uchopitelné, zajištěné, jisté, disponovatelné pro pochopení.

Technika však pro Heideggera není jenom prostředkem či způsobem totální mobilizace světa figurou dělníka, jak to definuje Jünger, nýbrž technika je „pravdou jsoucího v celku ve smyslu Machenschaft–zhotovitelnosti“ (80). Je to dokonce tato povaha techniky (Wesen der Technik), která jakožto epochální podoba pravdy bytí vymezuje povahu práce a z ní se určující figuru dělníka (109), což je v zásadě opačně, než jak je tomu u Jüngera. Heidegger neustále apeluje na fakt, že Jünger není žádný myslitel, nýbrž jen – což neznamená nic pejorativního! – vizionář, který ostrým zrakem popisuje svou epochu ze stanoviska vůle k moci. Přes všechny výhrady k Jüngerovu pojetí povahy techniky Heidegger kvituje, že právě motiv techniky je tím, co Jünger oproti Nietzschovi vidí zřetelněji (264). Jünger totiž podle Heideggera Nietzschovi rozumí ze všech součastníků a tzv. vykladačů nejlépe (227), jelikož se – podle Heideggera – „zachytil ve skutečnosti takové, jak ji v myšlení protrpěl Nietzsche“ (214). Nicméně podle Heideggera „nejde ani o Jüngera, ani o Nietzscheho, ale o náš poměr ke skutečnosti ve smyslu vůle k moci“ (220), jde o to, abychom napomáhali jejímu překonání v jiný počátek (214, 220, 222), což již explicitně zasahuje do úvah obsažených v Příspěvcích k filosofii, pojednávajících O Ereignis (GA 65). Heideggerova role v tomto napomáhání, kterou přirovnává k uvedení do pohybu, k svého druhu jízdě, je velice specifická: [20] „Při této jízdě bych nanejvýše chtěl převzít roli kormidelníka, jenž se snaží udržet přibližný kurs. Kapitánem plavidla, jímž jsme my sami, je však tajemství dějin, které nám jde vstříc.“ A je to proto, že Heidegger si je plně vědom toho, co se Jüngerovou zkušeností s figurou dělníka odehrává: „Jünger v oblasti rozvrhování poslední metafyziky Západu zřetelněji nahlíží dějiny 20. století a rysy její budoucnosti.“ [21]