Poznámka 12

Aristotelova argumentace v tomto citátu nemusí být na první pohled zcela srozumitelná, proto je třeba ji důkladněji rozebrat. V první knize Metafyziky Aristotelés charakterizuje monistický prvek takto: „Neboť to, z čeho se všechny věci skládají, z čeho jakožto svého prvotního zdroje vznikají a do čeho nakonec zanikají – jsoucnost (úsia) sama totiž trvá a mění se pouze vlastnosti –, tak to nazývají prvkem a principem věcí.“ (Met. 983b8–11) Monisté podle Aristotela vysvětlují rozmanitost jevového světa na základě zhušťování a zřeďování (srv. výše citovaná pasáž Phys. 187a12–23). Vezmeme-li za příklad monistického prvku třeba vzduch, pak jeho zředěním vzniká oheň a jeho zhuštěním voda a země. A nyní se dostáváme k jádru Aristotelovy argumentace: Jestliže existuje jediný prvek jakožto princip a ostatní prvky jsou pouze jeho metamorfózou, pak i prvky vzniklé jeho metamorfózou musí mít stejný směr pohybu. Jinými slovy, protože zhušťování a zřeďování je kvalitativní změna, musí si prvek, který těmito procesy prochází, zachovat svou úsii (substanci, jsoucnost), tj. své charakteristické znaky, mezi něž podle Aristotela patří především jeho přirozený pohyb. Kdyby se tedy změnil přirozený pohyb onoho primárního prvku, resp. principu, pak by to znamenalo, že se tento prvek nemění kvalitativně, nýbrž substančně. Kdyby se však změnil substančně, pak by tento prvek již nebyl (monistickým) principem světa, resp. tím, „z čeho věci vznikají a do čeho zanikají“. Substanční změna toho kterého prvku by tedy popřela jeho postavení jakožto principu.