Poznámka 17

Závěr, že „všichni [přírodní filosofové] považovali protiklady nějak za principy“ (Phys. I,5,188a26), vyvodí Aristotelés pouze z nauky Parmenidovy, jenž v doxa-části své básně hovoří o teplu a chladu (188a20), z nauky monistů („těch, kteří uznávají řídké a husté“ 188a22) a z nauky Démokritovy, který hovoří o plném a prázdném, resp. jsoucnu a nejsoucnu (188a22). – Pokud jde o Empedoklea a Anaxagoru, tak na začátku šesté knihy jsou uváděni v běžné perspektivě jako pluralisté, resp. jako zastánci vícero principů (189a11–17). Empedokleovo učení je pak ještě dvakrát zmiňováno v souvislosti s jeho naukou o lásce a sváru (188b34, 189a24). O Empedokleově a Anaxagorově učení se tedy v páté a šesté kapitole, kdy se vypracovávají obecné principy aristotelského schématu, ani jednou nepojednává ve stejné perspektivě jako na začátku čtvrté kapitoly.