Poznámka 10

Budiž mi zde dovoleno in extenso ocitovat jednu pasáž, jež dává myšlence dějinnosti člověka poměrně jednoznačný výklad: „… dějiny [jsou] vždy koncipovány podle pojetí svobody. Je-li však svoboda nikoli, jako v německém idealismu, charakter absolutna, nýbrž konečného bytí, pak otřesy těch míst, na nichž se bytí usazuje a uzavírá, jsou uzlová místa dějin. Dějiny spočívají v těchto otřesech. Dějiny proto mohou být jen takto, v rámci konečné otřesenosti, smysluplné. Proto však právě dějiny též nemohou být jednou provždy ,ovládnuty‘. Problémem dějin není ovládání přírody v člověku, není též harmonie, není konečná nějaká fáze, vyřešení těch či oněch společenských opozic a bojů. Co člověk chce být, vyplývá z toho, jak si rozumí, a jak si rozumí, souvisí s tím, jak se ukazuje bytí. … Co znamená za těchto okolností historie na fenomenologickém podkladě? Nic než vzít za základ historie fakt, historie konstatovaných událostí, historii porozumění, historii otevřenosti. Jinými slovy, pochopit otevřenost samu jako historii.“ J. Patočka, Péče o duši, III, str. 493.