Poznámka 4

Tamt., B VIII: „Diese Verlegenheit wegen eines Prinzips … findet sich hauptsächlich in denjenigen Beurteilungen, die man ästhetisch nennt…“ Z neosobní formulace „die man ästhetisch nennt“ je zřejmé, že zde Kant ještě nemíní čisté soudy vkusu, jak se jimi bude následně v Kritice soudnosti zabývat, ale poukazuje na celou sféru soudů obvykle nazývaných „estetické“, tj. v Kantově terminologii sféru soudů vkusu, ať už čistých nebo nikoli (a dále soudů o vznešeném, které zde můžeme nechat stranou); z této oblasti se vyčleňují čisté soudy vkusu, a ty jsou zase výkladovým paradigmatem estetických soudů v Kantově zvláštním pojetí, tj. soudů, jejichž určující základ je subjektivní (viz KdU, § 1, B 3). Zmíněné „rozpaky“, pokud jde o posuzování krásna a vznešena, v zásadě odpovídají běžně pociťovanému dilematu, které Kant zformuluje a vyřeší v §§ 56–57 pod titulem „antinomie vkusu“.