Poznámka 7

Podobný důsledek, jenž také mimo jiné jasně ukazuje rozdíl mezi stupnicí u Aristotela a stoiků, se objeví poté, co uvážíme vztah lidské duše a nejvyššího stupně, jímž je božská duše, což je vposledku při stoickém pojetí božství kosmos sám: lidská duše se od božské duše neliší principiálně, ale pouze svou nedokonalostí, která však nakonec spočívá pouze v její částečnosti, kontrastující s úplností božské duše kosmu. To jest, člověk je pouhá část kosmu, a v tom je také determinován, na druhou stranu je však část, jež je stejnou modalitou pneumatu jako celek – a v tom je naznačena podstata jeho autonomie, a nakonec i možnost svobody (eleutheria). Ke stoické scala naturae viz též V. Mikeš, Scala naturae u starých stoiků, in: V. Hušek – L. Chvátal (vyd.), „Přirozenost“ ve filosofii minulosti a současnosti, Brno 2008.