Husserlova nauka o celku a části a její význam pro fenomenologii

Hynek Janoušek

Motto

Ich habe den Eindruck, daß diese Untersuchung allzuwenig gelesen worden ist. Mir selbst bot sie eine große Hilfe, wie sie ja auch eine wesentliche Voraussetzung für das volle Verständnis der folgenden Untersuchungen ist.

E. Husserl, Logische Untersuchungen,
Vorwort zur zweiten Auflage, B XV.

Tato studie si klade za cíl osvětlit význam a dopad jedné základní distinkce Husserlova třetího logického zkoumání, které se věnuje teorii vztahu celků a částí. Tato teorie slouží v kontextu Husserlova díla jako nástroj či „páka“, jak se o tom Husserl sám vyjadřoval. Zkoumání tohoto vztahu má proto zásadní význam pro Husserlovu fenomenologii, [1] neboť když Husserl na mnoha místech svých textů mluví o variaci, fundaci, o syntetických a analytických zákonech, mnoha čtenářům zůstává skryto, že ve většině případů užívá tyto termíny – a to naprosto vědomě – s přímým odkazem na svá mereologická zkoumání. Pokusím se tedy zasadit zmíněnou nauku nejdříve do celkové systematiky Logických zkoumání, z níž vyrostla, a poté ukázat, jak se z mereologie naopak zpětně buduje systematika celku, která však již opouští meze Logických zkoumání. Tak se mi snad podaří předvést onen zvláštní kruhový pohyb, který Husserla donutil k samostatnému zařazení zdánlivě postradatelných úvah o částech a celcích do seznamu velkých témat Logických zkoumání.

1. Problematika částí a celků a projekt čisté logiky

Problematika částí a celků se u Husserla poprvé ohlašuje v kontextu závěrečných pasáží prvního svazku Logických zkoumání, nesoucího podtitul Prolegomena k čisté logice. [2] Zde nalezneme dva důležité paragrafy [3] popisující první dva ze tří hlavních úkolů tzv. čisté logiky.

Čistá logika jakožto věda o ideální formě jakékoli teorie vůbec (a takové vědě říká Husserl vědosloví) má na všech úrovních své výstavby vždy dvě stránky. Na jedné straně stojí formy významů a jejich kombinací, které jsou podmínkou možnosti teoretické jednoty věd jakožto „souborů“ vzájemně fundovaných vět – tuto stránku čisté logiky nazývá Husserl formální logikou nebo formální apofantikou v nejširším smyslu. A jelikož každé poznání je nutně poznání týkající se nějaké věcné oblasti, tvoří korelát formální logiky (tj. druhou stránku vědosloví) takzvaná formální ontologie, která zkoumá kategorie a „formy“ předmětů jako takových. Jinými slovy, formální ontologie zkoumá kategoriální formy předmětnosti jako takové, čistá formální logika kategoriální formy významu jako takového (přičemž nejvyšší formou významu je teorie, nejvyšší formou předmětu je předmětná oblast teorie).

Husserl rád vyjmenovává příklady pojmů druhého řádu, které v těchto dvou oblastech v rámci čisté logiky získáváme a jejichž „předměty“ se čistá logika zabývá, tj. v nichž provádí podstatné náhledy. Na straně formální logiky uvádí Husserl často pojmy pojem, věta, pravda, vyvození atd., [4] na straně formální ontologie pojmy věc, fakt (Sachverhalt), jednota, mnohost, [5] vztah atd. Podíváme-li se na téma této studie, tedy na vztah částí a celku, je jasné, že nejdříve spadá do oblasti formální ontologie. Vztah části a celku je přece v prvé řadě vztahem mezi předměty. Formální povaha tohoto vztahu je dobře patrná z následujícího Husserlova výroku ze začátku třetího Logického zkoumání, v němž člení předměty na jednoduché a složené.

„Každý předmět je skutečnou či možnou částí, tzn. existují skutečné či možné celky, které jej zahrnují. Na druhé straně asi ne každý předmět potřebuje mít části, a tak se naskýtá ideelní rozdělení předmětů na předměty jednoduché a složené.“ [6]

Je zřejmé, že každý předmět už z titulu toho, že je to předmět, [7] může být částí. Díky tomu je také ukázáno, že vztah části a celku je dostatečně formální předmětnou kategorií, [8] a tak o tomto vztahu může Husserl bez obav napsat, že „z tohoto důvodu by patřilo systematické místo jeho výkladu do čisté (apriorní) teorie předmětů jako takových, ve které se pojednávají ke kategorii ,předmět‘ náležející ideje jako část a celek, subjekt a vlastnost, individuum a species, rod a druh, relace a soubor, jednota, počet, řada, přirozené číslo, velikost atd., jakož i apriorní pravdy týkající se těchto idejí.“ [9]

Husserl se v právě uvedeném citátu čtenáři vlastně omlouvá, že s rozborem formální kategorie části a celku nebude čekat až na svůj spis o formální ontologii (k jehož sepsání de facto nikdy nedošlo). Dodejme ještě, že pro všechny nauky o předmětných formách a kategoriích podle Husserla platí, že by měly v oblasti kategorií nejprve rozlišit základní typy primitivních předmětností a možné formální kombinace těchto předmětností (to by zde mělo asi znamenat rozlišení základních typů objektů a jejich možné komplikace v komplexní objekty či v jednoduchá fakta [Sachverhalte]), dále pak další komplikace těchto jednoduchých fakt ve složená fakta.

Bylo však právě řečeno, že pojem vztahu celku a části je pro Husserla natolik klíčový, že mu chce rovnou věnovat celé jedno samostatné zkoumání, a to bez ohledu na to, že souborný název prvních pěti zkoumání, do nichž je tento rozbor umístěn, nese název Výzkumy k fenomenologii a teorii poznání (tj. oblastí, kde toho pouze s metodou logické formalizace skutečně nepořídíme mnoho). [10] Je tedy namístě se ptát, co je z Husserlova hlediska na vztahu části a celku tak zásadního – existuje přece mnoho jiných, zajímavých a zdá se že i základnějších formálních kategorií (jednota, vztah atd.), které by si také mohly vysloužit svá vlastní mimořádná zkoumání.

Odpověď je obsažena v důsledcích první a základní distinkce, kterou v třetím logickém zkoumání nalézáme. Jde o distinkci mezi samostatnou a nesamostatnou částí. Toto rozlišení je uváděno snad v každém textu, který se třetího logického zkoumání týká. I my je zde zopakujeme, a sice nejdříve v jeho gnoseologicky formulované variantě:

„Při zaměření pohledu na jisté obsahy máme evidenci, že změna či odstranění přinejmenším jednoho z obsahů, které jsou s nimi spoludány (avšak nikoli v nich zahrnuty), by musela změnit či zrušit je samé. U jiných obsahů tuto evidenci nemáme; myšlenka, že by při libovolné změně či odstranění všech obsahů, jež s nimi koexistují, zůstaly samy nedotčeny, není vnitřně sporná. Obsahy prvního druhu jsou myslitelné jen jako části obsáhlejších celků, zatímco ony druhé se jeví jako možné i v takové situaci, kdy by kromě nich neexistovalo vůbec nic, tedy ani nic, co by se s nimi spojovalo v celek.“ [11]

Stačí dodat, že oněm prvním obsahům říká Husserl momenty (Momente), zatímco ty druhé nazývá kusy (Stücke),a získáme tak první vyjádření distinkce mezi nesamostatnou a samostatnou částí. Ta se ve výše uvedeném citátu opírá o kritérium evidence, od té však lze odhlédnout tak, abychom získali objektivní definici nesamostatné a samostatné části, čímž se zabývá v § 5 třetího Logického zkoumání. Tam o samostatných částech (resp. obsazích – tyto dva pojmy jsou v následujícím citátu, ač jinde ne, zaměnitelné) čteme:

„Jinými slovy řečeno, v ,povaze‘ obsahu samého, v jeho ideální podstatě, není založena závislost na jiných obsazích, obsah je ve své podstatě, díky níž je tím, čím je, lhostejný vůči všem ostatním obsahům. Může tomu být fakticky tak, že spolu s jeho existencí jsou v souladu s empirickými zákonitostmi dány obsahy další; avšak ve své ideálně uchopitelné podstatě je tento obsah nezávislý, tato podstata sama v sobě, tedy a priori, nevyžaduje spojení s žádnou jinou podstatou.
Odpovídajícím způsobem spočívá smysl nesamostatnosti v pozitivní myšlence závislosti. Obsah je ze své podstaty vázán na jiné obsahy, nemůže být, pokud spolu s ním nejsou zároveň jiné obsahy. Není přitom třeba zdůrazňovat, že tyto obsahy jsou s ním sjednoceny. Cožpak existuje podstatná koexistence bez alespoň volného spojení či ,prolnutí‘? Nesamostatné obsahy tedy mohou existovat pouze jakožto části obsahu.“ [12]

Náš další popis týkající se důležitosti třetího Logického zkoumání pro systematiku Husserlovy filosofie se zaměří spíše na problematiku nesamostatných částí a zmíní jen to nejdůležitější. Předtím bych však chtěl zmínit i několik obtíží, které se po přečtení definice samostatných částí mohou u čtenáře objevit.

2. Koncepce samostatných částí

a) Za prvé je třeba zdůraznit, že Husserlovi jde při definici samostatných částí o myšlenkovou možnost, [13] nikoli o faktickou možnost samostatné existence části. Živá hlava vznášející se ve vzduchu a oslovující kolemjdoucí je empirickou absurditou, přesto je to myslitelná možnost (tj. hlava živé bytosti spadá v tomto smyslu do kategorie samostatných částí, jak velmi pěkně dokazuje Carrollova Alenka v říši divů). Barva nepokrývající plochu, intenzita tónu oddělená od výšky tónu, to jsou podle Husserla myšlenkové nemožnosti, zařazující takovéto části do kategorie momentů.

b) Tím padá i druhá námitka, která je pouze reformulací a rozvedením námitky první. S odkazem na Aristotela může být vznesen dotaz, zda některé speciální druhy částí, právě např. části živých organismů (a mnoho jiných druhů částí), nejsou myslitelné jako oddělené od těla pouze more geometrico:jenže pak už to právě nejsou části, leda podle jména, nikoliv co do své podstaty, neboť součástí jejich podstaty je právě aktuální (v tomto případě životně funkční) spojení s celkem (zde tedy s celkem živého těla), tj. ztrátou funkčního spojení ztrácejí i své bytí. S ohledem na bod a lze odpovědět, že zde máme co dělat s empirickou, nikoli logickou podstatou živých částí: živé části oddělené od těl a vykonávající svou funkci jsou právě logicky, nikoli však empiricky (tj. v oblasti toho, co uznáváme o povaze světa naší smyslové zkušenosti) samostatné, a to zde úplně stačí.

c) námitky v bodech a a b spočívají v záměně logické a empirické samostatnosti. Husserlova mereologie se pohybuje pouze na rovině dané „logicky bezrozporným“ bytím částí. Tato rovina má však poskytnout rozlišení, které umožňují patřičné reformulace, jimiž bychom získali definice empirické samostatnosti a empirické nesamostatnosti, jak o tom Husserl sám hovoří v § 12, B vydání třetího Logického zkoumání:

„Je zřejmé, že smysl hlavních pojmů, o nichž jsme v tomto paragrafu pojednali – celek a část, samostatnost a nesamostatnost, nutnost a zákon –, se podstatně změní, jsou-li chápány nikoli ve smyslu případů podstat, tedy nikoli jako čisté pojmy, nýbrž jako pojmy empirické. Pro účely našich následujících zkoumání ale není nutné tyto empirické pojmy a jejich vztah k čistým pojmům podrobně vyjasňovat.“ [14]

Filosoficky zajištěné reformulování z roviny „absolutní“ do roviny empirické by tedy bylo příliš velkým výkonem přesahujícím jak možnosti Logických zkoumání (už jen díky nutnosti formulovat poznání z indukce, které je pro empirickou rovinu podle Husserla charakteristické), tak potřebu, kvůli níž je v Logických zkoumáních mereologie probírána.

d) Každé myšlení části mimo aktuální koexistenci s jinými obsahy mění deskriptivní obsah této části. To však nestačí na to, abychom i o samostatných částech tvrdili nesamostatnost, neboť určující je zde možnost myslet si danou část mimo či bez začlenění do nějakého celku. Chci-li například vědět, zda je stránka knihy samostatnou částí, stačí se jen zeptat, zda si lze myslet tuto stránku jako existující mimo knihu či bez knihy, jejíž část aktuálně tvoří. Tím, že si ji myslím/představuji mimo knihu, a dokazuji tak, že jde o logicky samostatnou část, však oproti původnímu stavu měním její deskriptivní obsah, protože nyní k ní patří např. relace být mimo aktuální koexistenci se svým celkem. Stejně tak každá proměna původního celku nějak změní i deskriptivní povahu uvažované části, nezmění však podstatný rys části, pokud jde o její logickou oddělitelnost a neoddělitelnost.

e) Častá nedorozumění plynou z mnohých Husserlových výroků, že samostatné části jsou části, které si můžeme představit jako existující i bez toho, že by kromě nich existovalo něco jiného. Husserl se ve vydání B snaží nahradit výraz představitelnost výrazem myslitelnost. Ostatněve vydání A se snaží upozornit, že nemá na mysli podmínky, díky nimž si můžeme část zpřítomnit v názoru (např. nutnost, že věci vyvstávají na pozadí), nýbrž myšlenkovou možnost izolovaného bytí uvažované části, která se v názoru dává a jakožto možnost potvrzuje, či vyvrací. Tento rozdíl dvou oblastí podmínek možnosti je snadno zaměnitelný. Objasňuje jej následující citát:

„Znamená to pro fenomenologickou sféru, tj. pro sféru skutečně prožívaných obsahů, že takový [scil. samostatný] obsah může být vyňat z veškerého prolnutí s koexistujícími obsahy, tedy vposled vytržen z jednoty vědomí? Zjevně nikoli. V tomto smyslu jsou neoddělitelné všechny obsahy. A totéž platí pro jevící se věcné obsahy vzhledem k celkové jednotě jevícího se jako takového. Představujeme-li si obsah hlava koně, pak si jej kvůli tomu přece představujeme nevyhnutelně v jisté souvislosti, obsah vyvstává na spolujevícím se předmětném pozadí, je nevyhnutelně dán zároveň s velkým počtem jiných obsahů a je s nimi též jistým způsobem sjednocen…
Odlučitelnost neznamená nic jiného, než že tento obsah můžeme v představě podržet jako identický, a přitom neomezeně (libovolně, aniž by to zákon založený v podstatě předmětu zakazoval) obměňovat připojené a veškeré spoludané obsahy; to znamená, že tento obsah by zůstal nedotčen odstraněním jakéhokoli libovolného souboru spoludaných obsahů.“ [15]

f) Námitku, že všechny části jsou části nějakého celku (stejně jako např. rab není myslitelný bez pána, není ani část myslitelná bez celku), a proto je uvažování izolovaně existující části absurdní a žádná část není samostatná, budeme spolu s Husserlem probírat na místě této studie, které se bude zabývat vztahem analytických a materiálních apriorních zákonů.

3. Koncepce nesamostatných částí, jejich význam pro metodu variace a jejich uplatnění v konkrétních Husserlových naukách

Poté co jsme se vyrovnali s některými možnými problémy týkajícími se určení samostatných částí, můžeme se nyní pokusit popsat, jak Husserl vidí povahu zbývajícího typu částí, jimiž jsou tzv. nesamostatné části čili momenty. Ty jsou nutně nemyslitelné bez přináležení k obsáhlejšímu celku či struktuře, do níž jsou začleněny. Této nutnosti myslet si takovou část za každých okolností sjednocenou s nějakým dalším obsahem říká Husserl potřeba doplnění (Ergänzungsbedürftigkeit). [16] Nyní však přichází velmi důležitá věc: potřeba doplnění nesamostatné části má svou nutnou povahu, a jestliže se na tuto povahu zaměříme, získáme tzv. podstatný zákon (Wesensgesetz), jímž se potřeba doplnění řídí. [17] Tento zákon udává vzhledem k nesamostatné části jednak nutnou povahu (typ) části, která může toto doplnění uspokojovat, jednak nutný způsob přináležení, kterým je moment do celku začleněn. Tomuto doplnění nesamostatné části jinou částí říká Husserl vztah fundace [18] či fundování, přičemž nesamostatná část je částí fundovanou, doplňující část částí fundující.Husserl také stále upozorňuje na to, že nesamostatnost konkrétní části tkví v této části jakožto části určitého typu, nikoli v nahodilém faktu jejího individuálního bytí (tj. tkví ve specifické povaze části). Zákon nesamostatnosti může být v tomto ohledu formulován s různým stupněm obecnosti. Nejobecnější formulace by mohla znít: Určitá nesamostatná část je nutně určitým způsobem sjednocena s určitou jinou částí. Takové sdělení by nebylo příliš informativní. Naštěstí lze tento zákon specifikovat, přičemž specifikace vždy naráží na nějakou úroveň obecnosti, pod kterou již nemůže jít (to záleží na tom, s jakým typem nesamostatné části máme co do činění). Tak například pro moment barva bychom podle Husserla mohli stanovit takovýto podstatný zákon: Nesamostatná část typu barva je po způsobu vnitřního rysu sjednocena s částí typu rozloha. Zákon zde tedy tkví ve species (druhu) barva a species rozloha. Nižší úroveň jím již není regulována a jsou v ní možné libovolné variace, které se však odehrávají v zákonitě předepsaném „poli“. Například modrá barva (tj. druh barvy modrá) nemá předepsáno, jak velkou rozlohu má zabírat, nebo např. druh intenzity tónu nepředepisuje druh výšky tónu, jejíž je intenzitou atd. Zákon, že všechny modré barvy pokrývají nějakou rozlohu, netkví tedy v jejich specifické diferenci (že jsou modré) ani ve faktu bytí jednotlivé části, nýbrž v nadřazeném druhu (že modrá je druh barvy a všechny barvy přece pokrývají rozlohu), a to lze podle Husserla nazřít s evidencí. Odkrytí povahy nesamostatné části, povahy doplnění a povahy doplňujícího členu, tj. odkrytí všech momentů podstatného zákona, nás samo sebou odkazuje na variaci jakožto metodu, kterou podstatný zákon určíme. Po prvotní identifikaci konkrétního momentu můžeme v myšlenkové variaci přirozeně přejít k odhalení toho, jaký způsob doplnění si tento moment žádá, jaká nejnižší úroveň specifické povahy momentu toto doplnění předepisuje, jakou specifickou úroveň doplňujících částí zákon předepisuje a jaký je nejnižší specifický způsob doplnění. Husserl má za to, že tato variační metoda odkrývání zákonů fundace v nějakém smyslu předpokládá možnost intence a vyplnění obecného, neboť to, co variací nazíráme, jsou určení obecného zákona, tj. „co“, „na co“, „jak“, instanciované v konkrétní nesamostatné části a charakterizující typ výsledné jednoty. Variace pak vždy předpokládá něco, co se nemění, a něco, co se obměňuje. Vidíme-li konkrétní barevný moment, můžeme přejít k variaci na straně doplnění a myslet si, že např. pokrývá krychle, koule, plochy různých tvarů a velikosti. To, co zde je podržováno a nazíráno jako trvající, je species rozlehlost a tvar, které je pro všechny variace v oblasti doplnění nesamostatné části společné. To, co se mění, jsou specifikace těchto species instanciované konkrétními tvarovými rozlohami, čímž se dokazuje jejich nezávislost na zákoně. Indikátorem neměnných mezí je zde bytí (popř. nutné změny bytí) nesamostatné části, jejíž doplnění variujeme, neboť kdybychom chtěli variovat např. samotné species rozloha (např. myslet si barvu jako pokrývající zvuky, vůně, pachy atd.), okamžitě by se podle Husserla vyjevila absurdita takového pokusu ve ztrátě bytí výchozího momentu, které s nimi nemůže utvářet bezprostřední jednotu. Variace můžeme činit i na straně výchozího momentu a obměňovat třeba jeho specifické diference (např. měnit odstíny jeho barvy), aniž by se měnila povaha závislosti nově nastupujících variant, čímž se dokáže, že ani závislost konkrétního momentu, od něhož jsme vyšli, nebyla předepsaná jeho specifickou diferencí, nýbrž nějakým nadřazeným druhem. Jiný příklad takovéto variace odhalující podstatné zákonitosti uvidíme v pasáži o syntaktických pravidlech jednoty významu.

Variace je tedy u Husserla velmi často [19] metodou sledování linií fundace, jejichž povahu lze popsat prostřednictvím podstatných zákonů popisujících povahu nesamostatných částí. Pojem zákona fundace nesamostatné části, který si jako metodu svého popisu a odhalování vyžaduje variaci, však předpokládá teorii nesamostatných částí, která je sama úsekem mereologie, a je jí proto záhodno spolu s jejím kontextem vypracovat samostatně, což je pravým věcným motivem samostatnosti třetího Logického zkoumání. Také lze tvrdit, že tam, kde Husserl hovoří o podstatách a podstatných zákonitostech, má často na mysli určení částí a struktury fundace sledované ve výše zmíněných odkazech daných podstatou nesamostatných částí, od nichž se vychází. Ukázkovým příkladem uplatnění tohoto postupu je celé páté a šesté logické zkoumání se svými výzkumy vedoucími k analýze intencionální podstaty aktu (páté zkoumání) a poznávací podstaty aktu (šesté zkoumání) nebo například analýza pojetí druhého z páté kartesiánské meditace, která sleduje, v jakých částečných konstitutivních aktech je fundován celkový předmětný smysl druhého jakožto alter ego.

Tento pohled na třetí Logické zkoumání (mereologie jako oblast, v níž lze získat pojem fundování, který předepisuje variační metodu) lze však výrazně prohloubit. Jak je patrné z úvodu této studie, fundace opřená o zákony nesamostatných částí přesahuje oblast fenomenologie a lze ji využít např. v matematice (Husserl sám upozorňuje na roli fundace a variace v geometrii). Podívejme se nejdříve na uplatnění mereologie v oblasti tzv. analytického apriori, přičemž by se měl ukázat centrální význam distinkce samostatných a nesamostatných částí pro formální logiku.

Již v úvodu jsem stručně charakterizoval čistou logiku, která má podle Husserla čistě apriorní povahu a týká se ve svém celku zkoumání nutných rysů teorie jako takové. Charakterizoval jsem dvě stránky, které čistá logika podle Husserla má, a zařadil jsem mereologii do druhé stránky, tj. do oblasti formální ontologie zabývající se předmětnými kategoriemi a formami jejich spojení, platnými pro všechny předměty bez ohledu na jejich materiální povahu. Právě v tomto ohledu, tj. v tom, že zákony formální ontologie neberou ohled na materiální povahu věcí a samy o sobě dokonce ani individuální existenci nějakých věcí nepředpokládají, spočívá dle Husserla jejich analytičnost. Analogicky se to má se stránkou čisté logiky, kterou Husserl nazývá formální logikou. I zde analytičnost znamená, že zákony popisují pouze kategorie významů a pravidla jejich korektní kombinace, tj. pravidla forem spojení významových kategorií, bez ohledu na jejich materiálně významové ozvláštnění. [20] K získání kategorií v obou oblastech však již Husserl nemá žádný trik typu Kantova manévrování s aristotelskou logikou. Nejpravděpodobnější je, že u Husserla jednotlivé kategorie získáváme formalizací postupně, a sice jednotlivými pokusy o formalizaci vedené myšlenkou předmětné oblasti vůbec (ontologické kategorie), resp. teorie vůbec (kategorie významů), při níž nacházíme kategorie, které lze uplatnit ve všech předmětných oblastech, resp. teoriích, bez ohledu na materiální specifikace. Nás zde zajímá pouze to, že některá určení získaná v oblasti formální ontologie lze bez obtíží přenést do oblasti formální logiky v tom smyslu, že také oblast jejích významů je typem předmětné oblasti a formy významů jsou spojení mezi předměty sui generis. Tak lze do formální logiky přenést i teorii samostatných a nesamostatných částí. Tímto přenesením mereologie do oblasti významů, které je pro teorii významů zcela základní, se zabývá velká část čtvrtého logického zkoumání, jak napovídá jeho samotný název – Rozdíl mezi samostatnými a nesamostatnými obsahy a Idea čisté gramatiky. Jeho první věty hovoří naprosto jasnou řečí:

„V následujících úvahách chceme zaměřit naši pozornost na fundamentální rozdíl v oblasti významů, který se skrývá za nenápadnými gramatickými rozlišeními mezi kategorematickými a synkategorematickými, uzavřenými a otevřenými významy. Objasnění takovýchto rozdílů nás vede k uplatnění našeho obecného rozlišení mezi samostatnými a nesamostatnými předměty na oblast významu tak, že rozdíl, jejž máme na mysli v nynějším zkoumání, lze charakterizovat jakožto rozdíl mezi samostatnými a nesamostatnými významy.“ [21]

Rozdíl mezi samostatnými a nesamostatnými významy je v oblasti teorie významu velmi často uplatnitelný (lze jej uplatnit např. při definici morfému). Na nejnižší úrovni Husserlovy formální logiky jím však lze postihnout rozdíl mezi kategoriální formou a kategoriální matérií věty (výroku) jakožto nejnižší jednotky teorie. Větu zde, zdá se mi, Husserl nakonec implicitně chápe v souladu s tradicí jako samostatnou komplexní jednotu vytvořenou predikací. Formalizace zde postupuje tak, že ze správně utvořené věty vypustí všechny samostatné významové části (tj. části, které mají význam i bez zkoumaného významového celku, do něhož jsou začleněny) tím, že za ně dosadí neurčitou proměnnou,a získá tak nesamostatné části, které, jak vyplývá z logiky věci, jsou jednak v oněch samostatných fundovány, jednak společně představují formu spojení samostatných částí ve významovou jednotu (celek významu). Další postup na této úrovni by na základě toho, co bylo řečeno o třetím Logickém zkoumání, měl být zřejmý.

„Ke každému případu nesamostatného významu náleží, poté co jsme zcela obecně objasnili o nesamostatných předmětech vůbec, určitý podstatný zákon, který řídí jejich potřebu doplnění jinými významy, tj. ukazuje druhy a formy souvislostí, v nichž musí být začleněny.“ [22]

„V žádné oblasti nemůžeme každou libovolnou jednotlivost sjednotit s každou libovolnou formou. Nýbrž oblast jednotlivostí a priori omezuje počet možných forem a určuje zákonitosti jejich vyplnění.“ [23]

Jinými slovy – pokoušíme-li se variovat proměnné, v nichž jsou fundovány části tvořící formu věty (můžeme jí říkat syntaktická forma), zjistíme, že ne všechna dosazení jsou syntaktickým zákonem vyjadřujícím nesamostatnou povahu syntaktické formy dovolena, což nám umožňuje toto syntaktické pravidlo teprve explikovat. Jen některá konkrétní dosazení vytvoří jednotný významový útvar (jednotný smysl), v našem případě větu, ostatní dosazení vytvoří absurdní kombinace. Možnost dosazení tkví ve vhodném, syntaktickým zákonem předepsaném typu dosazované části, tj. v našem případě ve významové kategorii, jejímž je dosazovaná část případem. Tomuto úkolu vypracovat sady podstatných syntaktických zákonů vyjadřující podstaty syntaktických momentů (tj. forem) říká Husserl úkol vypracování nauky o formách významů (Formenlehre der Bedeutungen). [24] Tato nauka u Husserla předchází nauce o objektivní platnosti věty, tj. nauce o možné logické bezrozpornosti věty. Husserl proto rozlišuje „věty“ syntakticky nesmyslné (unsinnige Sätze), např. „a nebo jestli za také“, a věty logicky nesmyslné či – jak říká Husserl – protismyslné (widersinnige Sätze), např. „kulatý trojúhelník je geometrické těleso“.

Mělo by být zřejmé, že abychom mohli projekt čisté logiky vůbec zahájit, musíme mít již některé její části vypracované, a to především nauku o samostatných a nesamostatných částech. Tím se opět dokazuje zásadní důležitost mereologie, která si vynucuje její samostatné pojednání v rámci Logických zkoumání. K tomu lze dodat, že i na vyšší úrovni tzv. logiky platnosti (bezrozpornosti) se Husserl snaží pojmout samotný logický rozpor jako vztah zákonitého vylučování mezi dvěma částmi nárokujícími si doplnění vzhledem k témuž celku. [25] Zákonité vylučování částí v celku je totiž jak na analytické, tak na syntetické úrovni apriorních zákonitostí (viz následující) dáno povahou nesamostatných částí.

Vraťme se nyní k nedávno popsanému příkladu s barvou a rozlohou. Již z něj je patrné, že význam Husserlovy mereologie nekončí na formálně ontologické úrovni, ale že ji lze podle Husserla použít jako zcela zásadní nástroj i při výkladu tzv. syntetických zákonitostí a priori patřících do tzv. materiálních ontologií. Všechna takováto pravidla materiálních ontologií samozřejmě předpokládají platnost pravidel formální ontologie, v jejichž mezích se pohybují a k jejichž platnosti či neplatnosti se vůbec nemohou vyslovovat. Znění materiálně syntetických zákonitostí získáváme výše popisovanou variací, vycházející ze sledování linií fundace materiálních momentů universálního smyslu něčeho jakožto předmětnosti jednotlivé oblasti. [26] Ve vztahu materiálního a analytického v mereologii však dostáváme příležitost poukázat na skrytou obtíž Husserlovy mereologie, a sice v otázce: Kam patří rozdíl mezi samostatnými a nesamostatnými obsahy? Je to formálně, či materiálně ontologická distinkce? Existuje totiž nesamostatnost a samostatnost, která se vztahuje na formálně ontologické kategorie. Tak například kategorie vlastnost (Beschaffenheit) je fundována v kategorii předmět (Gegenstand). Kategorie část je fundována v kategorii celek – cokoli (bez ohledu na své materiální ozvláštnění) je částí, je částí pro nějaký celek. Kategorie část je tedy sama nesamostatnou částí vzhledem ke kategorii celek. Jelikož, jak jsme uvedli, platí, že všechny předměty mohou být částmi, lze se na každý předmět, tj. i na každou kategorii, každé individuum atd., podívat jako na část, a pak se řeč o samostatných, bez existence čehokoli dalšího myslitelných částech, jeví jako absurdní. To je však omyl, neboť rozdíl mezi samostatnými a nesamostatnými částmi celku je rozdílem mezi částmi, které částmi být musí, a částmi, které částmi být mohou, což lze chápat jako materiální ozvláštnění v rámci analytického zákona, vyplývajícího z nesamostatné povahy kategorie část. Jestliže je něco část, musí eo ipso existovat příslušný celek; některé části ale částmi být nemusí, tj. jsou materiálně uvažovatelné jako jediné prvky svého universa a izolovaně uvažovány pak existenci celku již nevyžadují (nejsou to již ani části, nýbrž jen izolované obsahy).

Jestliže se však Husserl dívá na materiální region vposled jako na oblasti zařazující své předměty do oblasti v čase jsoucích individuí, pak rozdíl samostatného a nesamostatného předmětu nemůže spadat jen do oblasti materiálních ozvláštnění, protože jinak by např. nesamostatnost formální kategorie část (nebo např. formální spojky nebo) vyplývala z její materiální povahy, což je (logický) nesmysl. Tudíž nám nezbývá než říci, že tento rozdíl je také rozdíl formálně ontologický. Zde však narážíme na nejasnosti ohledně toho, co to znamená pro něco být formálně ontologickou kategorií. Když Husserl praví, že tyto kategorie získáváme v oblasti ideje předmětu vůbec, jako by naznačoval, že formální kategorie lze nalézt ve všech předmětných oblastech bez ohledu na jejich materiální povahu. Jenže k tomu, abychom věděli, zda je nějaký předmět samostatný, či nesamostatný, musíme vědět, o jaký předmět se jedná – nestačíjen vědět, že to je předmět. Jinými slovy, jestliže mi někdo poručí, abych říkal pravdu o předmětné oblasti materiální teorie, kterou vůbec neznám (představa jistě surreální), mohu se zachránit tím, že o této materiální oblasti budu říkat formálně-ontologické triviality typu: V této oblasti nalézáme mnohost jednotlivých předmětů, tyto předměty jsou spolu ve vztazích a liší se svými vlastnostmi, lze na ně uplatnit vztah části a celku. Není však jisté, zda mohu předem říci: V této mně naprosto neznámé oblasti lze nalézt samostatné a nesamostatné části. Není totiž jisté, zda není myslitelná předmětná oblast, v níž jsou všechny předmětnosti nesamostatnými částmi, anebo naopak oblast, v níž jsou jen některé předmětnosti nesamostatné. V takovém případě by nešlo se stejnou samozřejmostí říci, že kategorie samostatné části je formální kategorií, což ovšem Husserl v úvodu třetího Logického zkoumání tvrdí.

Vraťme se však zpět k materiální ontologii. Rozdíl nesamostatných a samostatných částí se specifikuje v různých materiálních regionech různým způsobem. Stejně jako formální ontologii získáme podle Husserla tím, že se na libovolnou předmětnou oblast (a na předměty v ní) zaměříme jako na předměty vůbec, tak materiální ontologii získáme tím, že se na konkrétní předměty podíváme jako na předměty svého materiálního typu, čímž získáme první vodítka pro odhalení materiálně regionálních kategorií. Husserlova (transcendentální) myšlenka intencionality si však žádá, abychom se na danost jednotliviny na pozadí jejího typu, díky němuž pro nás má tato jednotlivina smysl, nedívali naivně, nýbrž jako na nesamostatný korelát intencionálních aktů, které samy tvoří význačnou oblast materiality. Variujeme-li jednotlivinu, nacházíme jak na straně jejího materiálního typu, tak na straně různých intencionálních výkonů, které ji míní a v nichž se podle Husserla také konstituuje jevení (dávání) jednotliviny, řadu momentů (tj. nesamostatných částí), jejichž variačním sledováním postupně naplňujeme úkol (a zároveň odhalujeme nové úkoly) noeticko-noematické analýzy tak, jak ji Husserl popisoval např. v Kartesiánských meditacích.

Závěr

Další zajímavé distinkce Husserlovy mereologie zde již nebudeme sledovat. Pomineme rozdíl celků jednotných z fundace (při jejichž definici bychom se mohli obejít i bez pojmu celku v přísném smyslu) a čistě formálních celků daných libovolnou kolektivitou intencionálního zaměření (jako když si myslíme pospolu třeba místnost grantové agentury, požár a budovu soudu jako tři naprosto nahodilé prvky právě utvořené množiny). Pomineme Husserlova rozlišení bezprostředních a zprostředkovaných, jednostranných a recipročních fundací, jakož i o sobě bližších a o sobě vzdálenějších členů celku fundace. Pomineme zde i zcela zásadní rozdíl mezi časovými a prostorovými vztahy fundace a mezi odlišenými a prolnutými částmi. Studie již snad svůj účel splnila a ukázala, že Husserlova mereologie nebyla jen krátkou odbočkou ve výstavbě Logických zkoumání, nýbrž životně důležitým momentem výstavby Husserlovy filosofie se vším, co toto slovo znamená. Sloužila totiž k uchopení pojmu zákona a jeho vztažení k pojmu nesamostatné části, a jelikož tyto zákony vyrůstající z povahy nesamostatných částí a vyjadřující nutné vztahy závislosti, které tyto části mají ke svému okolí, nacházíme v Logických zkoumáních na každém kroku, a to již na nejnižší úrovni čisté logiky a ve všech oblastech materiálních ontologií, je bez mereologie třetího logického zkoumání Husserlova filosofie nemyslitelná a její obsah nepochopitelný. To se týká především chápání určité privilegované materiální ontologie, kterou představuje oblast intencionálních aktů, jež tvoří naprosté centrum myšlenky fenomenologie jakožto vědy popisující konstituci veškeré objektivity v proudu prožitků vědomí.

Zde je však třeba dodat ještě jednu důležitou poznámku. Celá Husserlova koncepce čisté logiky, a tudíž i celá koncepce mereologie, předpokládá určitou teorii názoru. Rozdíl mezi samostatnými a nesamostatnými částmi jak v oblasti formální, tak v oblasti materiální je nazíraným předmětným rozdílem. Odvoláním na předmětný názor tak pro Husserla končí veškerá diskuse se skeptikem, který by chtěl napadnout nutnou platnost husserlovských distinkcí. Vztaženo na celou čistou logiku tak před Husserlem povstává úkol konkrétně ukázat, co je to vlastně onen „logický“ názor, v němž celá oblast čisté logiky nalézá svou artikulaci a své zdůvodnění, a jak popsat povahu intencionality, která jej dosahuje. O to se Husserl snaží až v šestém logickém zkoumání, kde se mu však nedaří dosáhnout požadované jasnosti a jednoznačnosti svých výsledků. Tím se také ukazuje určité nebezpečí, které pro Husserlův rozvrh Logických zkoumání představují jinak, např. jazykově založená zdůvodnění nutné, popř. „zdánlivě“ nutné povahy některých našich předmětných rozlišení. To je však problematika, která již přesahuje téma tohoto článku. [27] [*]