Sladká nevědomost. Sextos Empeirikos o lidském štěstí

Ondřej Krása

V posledních desetiletích zájem o Sexta Empeirika značně vzrostl – v renomovaných časopisech se pravidelně objevují články věnované různým problémům spojeným s jeho dílem, k autorovi vycházejí monografie a sborníky, zkoumá se jeho vliv v dějinách myšlení. Domnívám se, že toto intenzivní zkoumání je zcela na místě. Dílo Sexta Empeirika představuje totiž nejen mimořádně bohatý a často jediný zdroj zpráv o myšlení řady autorů hellénistické doby, ale je pozoruhodné i díky tomu, že tvoří nejkompletnější a nejsystematičtější svědectví o pyrrhónském skepticismu – filosofickém směru, který hrál významnou roli nejen v rámci antického myšlení.

Cílem tohoto článku je rozvinout ty rozměry Sextova díla, které umožní vidět pyrrhónský skepticismus [1] jako významný protipól klasického antického uvažování o člověku a jeho místu ve světě, [2] a představit jej tak jako specifický a svého druhu unikátní myšlenkový tvar, tvořící alternativu k běžně známým a v další tradici daleko silněji reflektovaným koncepcím.

1. Dva interpretační přístupy k pyrrhónské skepsi

V povědomí širší filosofické obce jsou s dílem Sexta Empeirika spojeny především tzv. tropy, argumentační postupy napadající tvrzení s nárokem na pravdivost. Podíváme-li se na korpus Sextova díla, [3] shledáme, že tropy, a především jejich konkrétní aplikace, zabírají více jak 9/10 z celkového počtu stran, a tvoří tak dominantní část celého korpusu. Je proto zcela pochopitelné, že čtenář bude po prvním přečtení považovat právě tropy za jádro Sextovy filosofie.

Významná část interpretů Sextova díla dává tomuto prvnímu dojmu v jistém smyslu za pravdu. Ačkoli pasáže, ze kterých se většinou vychází při celkovém výkladu pyrrhónské skepse, [4] obsahují i řadu jiných témat, [5] přesto tito autoři přisuzují klíčovou úlohu epistemologickým úvahám a za organizační princip celé Sextovy filosofie považují kategorii poznání. [6] Při takovémto přístupu je pak přirozené chápat tropy jako výsostného reprezentanta epistemologického zaměření pyrrhonismu, a přikládat jim proto centrální roli.

V opozici vůči epistemologické interpretaci Sextova díla rozvíjí druhá skupina interpretů takový výklad pyrrhónské skepse, ve kterém není centrální kategorie poznání, ale kategorie štěstí. Podle těchto interpretů je skepticismus v podání Sexta Empeirika zaměřen na dosažení blaženosti a na všechny části pyrrhónské nauky, tropy nevyjímaje, je třeba pohlížet přes toto v širokém smyslu etické zacílení. [7] ^{, , lt;} [8]

Nebudu se zde snažit rozhodnout načrtnutý interpretační spor na základě textových odkazů. Domnívám se, že Sextovo dílo je natolik různorodé a do té míry přístupné protichůdným interpretacím, že snaha vykázat adekvátnost toho kterého výkladu s ohledem na vybrané pasáže textu je vždy napadnutelná s poukazem na jiné pasáže, nebo dokonce tytéž pasáže interpretované jinak. Mým cílem je ukázat, že rozvineme-li dostatečně Sextem představovanou etickou úvahu, získáme nejen myšlenkový tvar, který bude schopen řešit určité interpretační problémy epistemologického výkladu, [9] ale především získáme systematicky zajímavou a z hlediska tradičních antických myšlenkových konceptů značně neobvyklou myšlenkovou stavbu, která pyrrhónský skepticismus učiní radikálnější výzvou, než jakou je skepticismus interpretovaný epistemologicky. [10]

2. Problémy spojené s epistemologickou strategií výkladu pyrrhónského skepticismu

Oproti modernímu pojímání skepticismu, které jej chápe takřka výhradně jako teoretický projekt, panuje v rámci bádání o antickém pyrrhonismu shoda, že se tento filosofický směr nevyčerpává teoretickými úvahami, ale že jeho integrální součástí je snaha prakticky formovat život. Pyrrhónský skepticismus se neomezuje na pouhý intelektuální výkon, ale je návodem učícím, jak žít život tak, abychom byli šťastni. Dokonce i radikální zastánci epistemologické interpretace Sextova díla uznávají, že skepticismus má tento nárok na formování života. [11] Pyrrhonismus není jen intelektuální výzvou, s níž se sice máme potýkat, ale jež má pouze vytříbit naše uvažování; je plnohodnotným systémem, který vznáší nároky na náš praktický život.

Přes tuto široce sdílenou shodu o celkovém nároku pyrrhónské skepse se epistemologicky orientovaní interpreti málokdy zevrubně zabývají jinými než explicitně epistemologickými rovinami skepticismu a spíše se zdá, že možnost založení celkového nároku skepticismu na epistemologii bez dalšího předpokládají. Než přistoupím k představení vlastního, na etické rovině založeného výkladu pyrrhonismu, popíšu jeden z klíčových momentů pyrrhonismu v jeho celkovém nároku – vzdání se soudu (epoché) – a ukážu, že k jeho pochopení musíme přijmout jinou perspektivu výkladu pyrrhonismu, než jakou nabízí epistemologická interpretace.

2.1. Epoché

Vzdání se soudu, epoché – tj. postoj, ve kterém o věci nesoudíme, ani že se má tak a tak, ani že se tak a tak nemá [12] – patří k nejznámějším momentům pyrrhónské nauky. Slovo samotné je jedním z nejfrekventovanějších termínů Sextova díla a vyskytuje se v řadě klíčových pasáží korpusu. [13] Nepřekvapí proto, že epistemologická i etická interpretace klade na vzdání se soudu silný důraz.

Podíváme-li se blíže na místa, ve kterých se epoché vyskytuje, shledáme, že se o ní většinou hovoří ve dvou kontextech. Na jedné straně je představována jako výsledek skeptických argumentačních postupů. Při charakterizaci prvního Ainesidémova tropu [14] čteme: „Pročež, když vznikají různé jevy v závislosti na rozdílech mezi živočichy […], je nutné vzdát se soudu.“ [15] Podobných míst, které kladou epoché jako závěr skeptické argumentace proti dogmatickým tezím, bychom našli velké množství. [16] Epoché je v těchto pasážích úzce propojena s pyrrhónskými tropy a zdá se, že je vztažena k epistemologickému, tj. k poznání zaměřenému úsilí.

Druhým kontextem, v němž epoché hraje důležitou úlohu, jsou etické úvahy. Sextos představuje epoché jako nezbytný krok k dosažení etického cíle, blaženosti v podobě klidu. „A když se [skeptikové] vzdali soudu, náhle přišel klid ve věcech mínění.“ [17] Vzdání se soudu je v těchto kontextech spojeno s etickou, tj. ke štěstí vztaženou dimenzí skepticismu.

Dvojí role epoché v pyrrhónském projektu je dobře vidět v některých Sextových shrnujících vyjádřeních:

„Skepticismus je schopnost klást věci, které se jeví, a věci, které myslíme, každým možným způsobem do opozice, z čehož pak, pro rovnocennost protivných věcí a myšlenek, dospíváme k vzdání se soudu (epoché) a posléze ke klidu (ataraxia).“ [18]

Epoché hraje roli prostředkujícího článku, který spojuje tu rovinu skepticismu, která je zaměřená na problematiku poznání, tj. rovinu, kterou je nabíledni chápat jako epistemologickou, a etickou rovinu pyrrhonismu. Vzdání se soudu je na jednu stranu závěrem tropů, na druhou stranu tvoří předstupeň blaženosti ve formě ataraxie.

Vzhledem k této dvojí roli epoché se právě ona nabízí jako vhodné místo k řešení sporu mezi výše naznačenými směry interpretace skepticismu. V této kapitole se omezím na ukázání nedostatečnosti výkladu epoché z epistemologické perspektivy. Nejprve předvedu, že kdybychom přijali epistemologický výklad, bude zaujetí epoché krokem, který nelze vysvětlit z jádra skepticismu, tj. z úvah, jejichž organizačním principem je kategorie poznání, a tedy krokem, který je v tomto smyslu nesystematický, [19] a posléze se zaměřím na ty pasáže Sextova díla, které charakterizují proces vedoucí ke vzdání se soudu neepistemologicky a které nám umožní vidět epoché jako organickou součást skepticismu. [20] Níže pak předvedu možnost výkladu epoché skrze etickou interpretaci. [21]

2.1.1. Epoché a epistemologická interpretace

Epistemologická interpretace pyrrhónského skepticismu tvrdí, že jádrem pyrrhonismu jsou úvahy vedené touhou vyjasnit problematiku poznání. Z této perspektivy jsou pak chápány argumentační postupy, tropy, ukazující nezaloženost dogmatických tvrzení, tj. tvrzení říkajících, že se něco má tak a tak. [22] V souvislosti s epoché tento postoj předpokládá, že vztah mezi argumentačními postupy a epoché lze vysvětlit z perspektivy poznání. [23]

Přijměme tedy zkusmo epistemologickou perspektivu pohledu na tropy. Bohužel zde není prostor ke sledování jednotlivých skeptických argumentačních postupů a zkoumání jejich platnosti. [24] Zrekapituluji proto jen Sextovu vlastní charakterizaci skeptických argumentů. Základní strategií skepticismu je postavit proti sobě neslučitelné výroky a ukázat, že mezi nimi panuje vztah rovnocennosti, isosthenia. [25] Co míní touto rovnocenností, charakterizuje Sextos následovně:

„Rovnocenností myslíme rovnost z hlediska důvěryhodnosti a nedůvěryhodnosti, pročež žádné z protivných tvrzení není důvěryhodnější než jiné.“ [26]

Budeme-li chápat rovnocennost epistemologicky a přihlédneme-li k podobě argumentačních postupů, můžeme ji, domnívám se, vyložit následovně: to, že skeptické tropy vedou k rovnocennosti, znamená, že ke každému soudu můžeme vytvořit jiný soud s předchozím neslučitelný, a přitom stejně platně odůvodněný. Žádný soud si nemůže činit nárok na to být z hlediska pravdivosti lépe odůvodněný než jiný soud. Každý soud je vposled nezajištěný, tj. jeho zdůvodnění není takové, že by vylučovalo možnost pravdivosti neslučitelného soudu.

Epistemologická interpretace, zdá se, tvrdí, že pokud přijmeme fakt rovnocennosti protivných tvrzení, a tedy nezajištěnosti každého soudu, je zdržení se soudu (epoché) epistemologicky nejoprávněnější postoj – pokud nemáme dostatečně pádný argument spíše pro pravdivost jednoho tvrzení než pro pravdivost jiného tvrzení, je z hlediska poznání nejlepší nesoudit o pojednávané věci vůbec.

Tento postoj však není tak neproblematický, jak by se na první pohled mohlo zdát. Přepokládá totiž, že jedinou epistemologicky konsekventní reakcí na vědomí nezaloženosti našich soudů je vzdání se souzení. Tento názor vyrůstá z perspektivy, která vidí souzení pouze skrze kategorii odůvodněnosti. Podíváme-li se však na souzení z perspektivy pravdivosti a nikoli odůvodněnosti – což je jistě epistemologicky relevantní perspektiva –, ukáže se, že soudy lze smysluplně zastávat i přes jejich neodůvodněnost. Pokud je cílem soudu pravdivost chápaná jako korespondence obsahu soudu se skutečností, může vědomé zaujetí nezaloženého soudu splnit tento cíl, aniž by zároveň bylo naplněno kritérium odůvodněnosti. Takový postoj je navíc v souladu s výtěžkem skeptické argumentace. Soudím-li, že přede mnou na stole stojí počítač, mohu mít pravdu i přesto, že nejsem schopen uvést jediný relevantní důvod pro toto své tvrzení. Nekladu-li navíc toto své tvrzení jako lépe odůvodněné než tvrzení s ním neslučitelné, dostál jsem rovněž epistemologickým závazkům skeptické argumentace. Epistemologicky konsekventní reakcí na vědomí nezaloženosti veškerých soudů je jak epoché, tak vědomé zaujetí neodůvodněného mínění. [27]

Otázka, před niž nás staví epistemologická interpretace, proto zní: Proč bychom se měli uchýlit ke zdržení se soudu spíše než k zaujetí mínění? Na tuto otázku však nelze z perspektivy epistemologické interpretace odpovědět. Pokud totiž přijmeme výtěžek epistemologicky interpretovaných tropů, tj. že žádné tvrzení není lépe odůvodněné než tvrzení s ním neslučitelné, nemůžeme najít žádný pádný důvod k zaujetí epoché spíše než k zaujetí nepodloženého mínění. Jelikož žádný důvod pro tvrzení A není lepší než důvod pro tvrzení B, není možné, aby existoval nějaký lepší důvod pro vzdání se soudu než pro vědomé zaujetí nezdůvodněného mínění. Epistemologická interpretace, která chce vysvětlit vztah mezi tropy a epoché na základě kategorie poznání, je vedena výtěžkem své analýzy tropů k principiální nemožnosti odůvodnit přechod od tropů k epoché.

2.1.2. Epoché jako léčba

V předcházejícím oddílu jsem se pokoušel interpretovat tropy epistemologicky. Podívejme se nyní na to, jak Sextos sám tropy charakterizuje v poslední kapitole Nástinu pyrrhonismu, pojmenované „Proč skeptik někdy záměrně předkládá málo přesvědčivé argumenty“: [28]

„Skeptik je milovníkem lidí, a proto chce podle možnosti argumenty léčit domýšlivost a unáhlenost dogmatiků… Kvůli tomu přívrženec skepse neváhá předkládat argumenty, které jsou někdy velmi přesvědčivé a jindy zjevně slabé, a to vědomě, protože často slabší argumenty stačí k dosažení jeho cíle.“ [29]

Cílem skeptických argumentů tak podle této pasáže není poskytnout co nejpádnější argumenty a vyjasnit naši situaci vzhledem k poznání, jak tvrdila epistemologická interpretace. Cílem je vyléčení – nechme zatím stranou otázku, jaká je to vlastně nemoc, která má být argumenty vyléčena [30] –, a bude-li člověk vyléčen velmi slabými argumenty, skeptik použije tyto; jsou-li naopak zapotřebí argumenty silnější, budou použity zase ony. [31] Skeptické argumenty podle citované pasáže nemají odhalit pravdu, ale způsobit určitý stav, uzdravit.

V této části Nástinu pyrrhonismu hovoří Sextos o cíli skeptického úsilí lékařskou terminologií. Bude úkolem třetí části této práce podrobně vypracovat cíl skeptické nauky na základě jiných pasáží Sextova spisu, které lékařskou terminologii nepoužívají. Zde se omezím pouze na tvrzení, že k cíli skepticismu integrálně patří vzdání se soudu. [32] To, co mají skeptické tropy způsobit, je mimo jiné i vzdání se soudu.

Podíváme-li se nyní na vztah mezi skeptickými argumenty a epoché z perspektivy představené na závěr Nástinu pyrrhonismu, je zjevné, že by bylo neadekvátní tento vztah vykládat v termínech argumentační důslednosti či argumentačních závazků. Slabé argumenty, k jejichž používání se zde skeptik hlásí, jsou charakteristické právě tím, že z nich kýžený výsledek nijak nevyplývá. Podle tohoto popisu nemají argumenty člověka zavazovat k zastávání epoché, ale mají způsobit, že člověk epoché zastává. „Skeptická nauka se nazývá … vzdávající se soudu (efektiké) podle stavu, který ve zkoumajícím po zkoumání vzniká.“ [33]

Epistemologická interpretace chtěla interpretovat jak argumenty samé, tak důvod vzdání se soudu skrze kategorii poznání. Viděli jsme, že v případě důvodu vzdání se soudu se jí to nedařilo. Právě představená interpretace chápe nejen přechod k epoché, ale i samy argumentační postupy jako kroky vedené snahou dosáhnout etického cíle. Tato interpretace totiž tvrdí, že argumenty, jimiž skeptik dosahuje etického cíle, k němuž epoché patří, nejsou regulovány epistemologickou důsledností, ale potřebou způsobit vytyčený cíl. Skeptik používá takové argumenty, které jsou schopny v posluchači vyvolat kýžený stav, a neohlíží se na to, jestli jsou z hlediska poznání a pravdy v pořádku. Tato interpretace tak dokáže, oproti interpretaci epistemologické, vyložit oba dosud probírané prvky skepticismu, totiž tropy a epoché, skrze jeden princip: skrze etický cíl.

3. Etická interpretace skepticismu

V předcházejícím oddílu jsem se pokusil ukázat, že epistemologická interpretace skepticismu nedokáže vysvětlit přechod od tropů ke vzdání se soudu. Při diskusi Sextovy vlastní charakteristiky tohoto přechodu jsem pak v náznaku představil interpretaci, jejímž jádrem je etický rozměr pyrrhónské nauky. Cílem této části mého článku bude představit etickou interpretaci Sextova díla.

Etická interpretace skepticismu vychází z přesvědčení, že Sextovo dílo je třeba chápat skrze cíl, kvůli němuž je celý skepticismus prováděn. V první části tohoto oddílu proto představím etický cíl pyrrhónského snažení. V části druhé se pak pokusím ukázat, jaké důsledky má takto pochopený cíl vzhledem k dalším aspektům skeptické filosofie.

3.1. Cíl skepticismu

„Cílem skeptika je klid (ataraxia) ve věcech mínění a uměřenost (metriopatheia) ve věcech nutných.“ [34] Jak se ukáže později, nejedná se o dva nezávislé cíle – uměřenost je totiž s klidem úzce propojena a dosažení jednoho cíle implikuje dosažení cíle druhého. Jelikož Sextos sám hovoří mnohem více a důkladněji o cíli prvním, tj. o klidu, budu se i já zabývat nejprve tímto cílem.

3.1.1. Ataraxia

Klid, ataraxia, je pojem, který hraje v hellénistické filosofii klíčovou roli. Dvě z nejvlivnějších filosofických škol hellénistické doby – totiž stoikové a epikúrejci – používají pojem ataraxie k definování cíle svého snažení. Přes poměrně široký konsensus ohledně centrální role ataraxie nabývá tento pojem pokaždé výrazně jinou podobu.

Abychom pochopili, co klid znamená v kontextu skeptických úvah, vyjděme od pasáže ze Sextova díla Proti etikům. [35] Obecným rysem Sextových úvah o cíli skeptického úsilí je výrazná převaha negativní charakterizace tohoto cíle nad jeho pozitivním určením. Sextos zevrubněji popisuje stav, který je opakem klidu, stav neklidu, taraché, přičemž stav ataraxie popisuje na základě kontrastu s tímto stavem.

„Veškeré neštěstí totiž vzniká skrze nějaký neklid (taraché). Ale každý neklid postihuje lidi buď skrze intenzivní usilování o něco, nebo skrze intenzivní vyhýbání se něčemu. Všichni lidé však intenzivně usilují o to, co považují za dobré, a vyhýbají se tomu, o čem soudí, že je špatné. Pročež veškeré neštěstí vzniká z usilování o dobré věci jakožto dobré a z vyhýbání se zlým věcem jakožto zlým.“ [36]

Neklid, který je zdrojem veškerého neštěstí, vzniká z intenzivního usilování a vyhýbání. Toto intenzivní usilování a vyhýbání má pak svůj zdroj v posuzování věcí jako dobrých a špatných. Sextova úvaha o povaze neštěstí se skládá, jak vidíme, ze tří kroků: 1. veškeré lidské neštěstí lze vysvětlit skrze pojem neklidu; 2. neklid má svůj zdroj v intenzivním usilování a vyhýbání; 3. intenzivní usilování a vyhýbání vzniká díky posuzování věcí jako dobrých a špatných.

Ad 1) První krok své úvahy, totiž že veškeré neštěstí je založeno na neklidu, Sextos nijak nezdůvodňuje, a ani já se mu zde přímo nebudu věnovat; jedná se o myšlenku, která nemá svůj původ u Sexta a k jejímu pochopení bychom se zřejmě museli vypořádat s řadou koncepcí, které přesahují rámec skepticismu. Sextos je nicméně přesvědčen, že je věcí široké shody vést paralelu mezi dvojicí blaženost–neštěstí (eudaimonia–kakodaimonia) a klid–neklid (ataraxia–taraché). [37] Tato paralela bude, jak doufám, srozumitelnější, projdeme-li druhý krok Sextovy úvahy.

Ad 2) Abychom pochopili druhý krok Sextovy úvahy, totiž že neklid je založen na usilování a vyhýbání – nechme zatím stranou otázku, proč Sextos hovoří o intenzivním usilování a vyhýbání [38] –, musíme pojmout neklid specifickým způsobem. Jak je zřejmé z prvního kroku Sextovy úvahy, ataraxia a taraché, klid a neklid jsou pro skepticismus ekvivalenty štěstí a neštěstí. Velmi důležitým momentem, který nám umožní přejít od dvojice ataraxia-taraché ke kategoriím usilování a vyhýbání, je způsob, kterým je štěstí v Sextově díle pojímáno. Štěstí totiž není pro skepticismus stavem, který by bylo možné uchopit jakkoli vnějškově – dokonalý skeptik může nabývat vnějškově velmi různých podob v závislosti na prostředí, které ho obklopuje, aniž by přestával být v každé z těchto podob dokonalým skeptikem, aniž by přestával být ve stavu klidu. [39] Rozhodující pro skeptika nejsou „objektivní“ rysy jeho stavu, ale způsob, kterým se vztahuje k sobě samému. Pro skeptika není rozhodující jeho vnějšková podoba, ale prožívání vlastního stavu. Štěstí a neštěstí jsou tak pro Sexta konstituovány zakoušením či prožíváním, nikoli jakoukoli vnějškovou charakteristikou.

Kdybychom u této charakterizace zůstali, mohlo by se zdát, že se nejedná o nikterak unikátní myšlenku. Z dějin filosofie známe mnoho směrů, které chápou štěstí a neštěstí jako stav duše a vymezují se vůči definování štěstí skrze vnější okolnosti. Specifičnost skeptického postoje ke štěstí tkví v pochopení onoho žádoucího stavu duše nikoli skrze poznání, spravedlnost či jiné gnoseologické a morální kategorie, jak je v tradici zvykem – v těchto koncepcích je onen žádoucí stav duše určen například jako stav, ve kterém duše poznává, je uspořádána spravedlivým způsobem atd. –, ale skrze prožívání svého stavu. Pro štěstí není klíčové, zda jsou složky duše v náležitém stavu či poměru, nýbrž zda svůj vlastní stav pociťujeme jako šťastný. Štěstí totiž podle skeptika spočívá v tom, že zakoušíme svůj vlastní stav jako šťastný, a to, jaký tento stav z hlediska tradičních kategorií je, není důležité.

Podíváme-li se na to, co je charakteristickým znakem zakoušení štěstí, zdá se být poměrně bezproblémové tvrdit, že klíčovou součástí tohoto prožitku je pocit uspokojení. K pociťování štěstí jakožto cíle, k němuž je napjato veškeré naše snažení, patří spokojenost s tím, že jsme právě v tomto a nikoli v jiném stavu. Štěstí je totiž stavem, který je nejdokonalejší ze všech stavů, tj. stavem, který chceme pro něj sám a nechceme jej kvůli ničemu jinému. Člověk je tak podle Sexta šťastný tehdy, když je se svým stavem zcela spokojen.

Pochopíme-li stavy ataraxie a taraché, tedy štěstí a neštěstí, tímto způsobem, bude zřejmé, proč při jejich definování hraje usilování a vyhýbání se tak důležitou úlohu. Každé usilování a vyhýbání se totiž obsahuje pocit nespokojenosti: usiluji-li o něco, musím vnímat svůj stav jako nedokonalý, jako stav, který vyžaduje změnu, vyhýbám-li se něčemu, musím považovat svůj aktuální stav za změnitelný způsobem, o který nestojím, a tedy opět za nedokonalý (jedná se o stav, který není dokonalý, právě protože je změnitelný negativním způsobem). Stav, ve kterém o něco usilujeme a něčemu se vyhýbáme, je tedy stavem nešťastným. Jelikož v tomto stavu nejsme se svým stavem spokojeni, neprožíváme sami sebe jako bytosti šťastné. Pro pochopení Sextovy koncepce si je třeba uvědomit, že platí nejen tato implikace, totiž že kdykoli o něco usiluji či se něčemu vyhýbám, jsem nešťastný, ale i implikace opačná, totiž že kdykoli o nic neusiluji ani se ničemu nevyhýbám, jsem šťastný. Pochopit tuto druhou implikaci je důležité právě proto, že Sextovým lékem na neštěstí je přivození stavu, ve kterém, pokud možno, o nic neusilujeme a ničemu se nevyhýbáme. Nebudu zde tuto druhou implikaci obšírně zdůvodňovat, ale omezím se pouze na tvrzení, že její platnost je založena na přesvědčení, že kdykoli pociťuji nedokonalost svého stavu, usiluji o jeho změnu ve stav dokonalý, z čehož vyplývá, že kdykoli o nic neusiluji, nepociťuji svůj stav jako nedokonalý.

Z výše uvedeného je doufám srozumitelné, proč Sextos tvrdí, že příčinou neklidu, a tedy neštěstí, je usilování a vyhýbání se. Neklid totiž spočívá v pociťování nedokonalosti vlastního stavu, a tento pocit je úzce spjat s usilováním o jeho změnu; kdybychom o nic neusilovali a ničemu se nevyhýbali, znamenalo by to, že jsme se svým stavem spokojeni, a jsme tedy ve stavu ataraxie.

Tato úvaha, domnívám se, rovněž činí srozumitelnějším Sextův úvodní krok – ztotožnění štěstí s ataraxií a neštěstí s taraché. Štěstí je totiž, podle Sexta, stavem, s nímž jsem zcela spokojen, stavem, ve kterém o nic neusiluji a ničemu se nevyhýbám. Z hlediska pociťování je to tedy stav klidný, nic mne v něm nenutí, abych se o cokoli zasazoval – stav štěstí je zde stavem spočinutí.

Ad 3) Třetím krokem Sextovy úvahy je tvrzení, že silné usilování a vyhýbání se vzniká na základě posuzování věcí skrze kategorie dobra a zla. Abychom pochopili tento pro celkovou interpretaci skepticismu klíčový bod, musíme rozvinout úvahu, na které jsme založili interpretaci předchozího kroku.

Výše jsem se snažil ukázat, že štěstí a neštěstí jsou pro Sexta kategorie definované skrze vztahování se k sobě samému: šťastni jsme tehdy, když prožíváme sami sebe jako šťastné. Tento sebevztah však není pro Sexta dále nestrukturovanou jednotou. Sebevztah totiž může být realizován různými způsoby. Důležité přitom je, že souzení je pouze jedním z těchto způsobů. Člověk se může sám k sobě vztahovat různými mohutnostmi a mohutnost zodpovědná za souzení, rozum, je pouze jednou z nich.

Pokud Sextos tvrdí, že za intenzivní usilování a vyhýbání je zodpovědné posuzování věcí skrze kategorie dobra a zla, tvrdí, že určitý typ vztahování se k sobě samému, totiž vztahování se k sobě samému po způsobu posuzování věcí skrze kategorie dobra a zla, je zodpovědný za příčinu neklidu, a tedy neštěstí. Sextos nezůstává u pouhého konstatování této příčinné souvislosti, ale rozpracovává argument, který má výše uvedený krok úvahy zdůvodnit.

„Neboť ten, kdo soudí, že je něco od přirozenosti dobré nebo špatné, je neustále neklidný. Když nemá domnělá dobra, soudí, že je trápen přirozenými zly, a podle své úvahy usiluje o dobra. Když je získá, upadne ještě do většího neklidu, protože se nerozumně a neuměřeně vzruší a kvůli strachu, že se to změní, dělá všechno, aby neztratil věci, které se mu zdají dobrými.“ [40]

Posuzujeme-li věci jako dobré a špatné, pak jsme buď ve stavu, kdy tyto věci nemáme, anebo je máme. Pokud je nemáme, pak nejsme s tímto stavem spokojeni, a snažíme se proto ony domněle dobré věci získat. Pokud je však máme, nejsme na tom o nic lépe, protože se bojíme, abychom tato dobra neztratili. [41] Pokud tedy budeme posuzovat věci skrze kategorie dobra a zla, budeme stále o něco usilovat – o domnělá dobra –, nebo se něčemu vyhýbat – domnělým zlům. Každopádně nikdy nebudeme se svým aktuálním stavem spokojeni: buď nebudeme spokojeni pro nepřítomnost dober, nebo pro možnost přítomnosti zel.

Velmi zajímavým aspektem této Sextovy úvahy je její formální charakter. Nezáleží totiž na tom, které věci člověk považuje za dobré a které za špatné; nespokojenost s vlastním stavem, a tedy neštěstí, vyrůstá čistě ze samotného souzení skrze tyto kategorie. Ať už bude člověk považovat za dobro poznání a spravedlnost či jejich opaky, stále bude nešťastný. Bude-li totiž o věcech vůbec soudit, že jsou dobré nebo špatné, bude stále o něco usilovat a něčemu se vyhýbat, a bude tak stále nespokojený a nešťastný.

Abychom pochopili závažnost této Sextovy úvahy, je důležité uvědomit si, že souzení o věcech skrze kategorie dobra a zla není jen jedním případem souzení, ale že nakonec veškeré souzení je, podle Sexta, odvozeno od souzení skrze kategorie dobra a zla. Sextos se totiž domnívá, že veškeré posuzování věcí, veškeré snahy o posouzení toho, jak se věci mají, jsou vposled řízeny touhou po štěstí. „Lidé velikého nadání … zkoumali, co je ve věcech pravdivé a co falešné, aby díky rozhodnutí těchto otázek dosáhli klidu.“ [42] Kdykoli si něco myslíme a kdykoli se snažíme přijít na to, jak se věci mají, děláme tak proto, abychom skrze pravdu dosáhli štěstí. Kdykoli tedy soudíme, jsme vedeni úvahou, že pravda je něco dobrého, tj. něco, co vede ke štěstí.

Odtud je již zřejmé, proč Sextos považuje vzdání se soudu za integrální součást skepticismu. Vzdáme-li se soudu, usilování a vyhýbání založené na těchto soudech odpadne, a náš život tak bude klidnější a šťastnější.

3.1.2. Metriopatheia

V předchozím oddílu jsme definovali skeptický cíl skrze kategorii ataraxie, klidu – štěstí spočívalo v absenci usilování a vyhýbání, ve spokojenosti s vlastním stavem. Sextos však používá k definování cíle skeptického projektu nejen pojem klidu, ale i pojem uměřenosti. Úkolem této části textu tedy bude ukázat, v čem uměřenost spočívá a v jaké je souvislosti s konceptem klidu.

Jak jsem se pokusil ukázat výše, dosažení klidu je vázáno na zrušení jistého typu usilování a vyhýbání se, tedy jistého typu nespokojenosti s vlastním stavem, typu, který je závislý na posuzování věcí skrze kategorie dobra a zla. Pro pochopení konceptu uměřenosti je důležité si uvědomit, že skepticismus zná i jiné typy nespokojenosti, a tedy neklidu a neštěstí, než ty závislé na souzení.

„Nemyslíme si, že se skeptik vůbec netrápí; tvrdíme, že se trápí kvůli věcem nutným, neboť souhlasíme s tím, že se někdy třese zimou, že je někdy vyprahlý žízní a že zakouší podobné věci. Ale i při takovýchto věcech dotírají na běžné lidi dvě věci: jednak samotný pocit a neméně pak myšlenka, že tyto věci jsou od přirozenosti zlé. Ale skeptik se zříká tohoto přidaného souzení, že každá z těchto věcí je od přirozenosti zlá, a vyjde z těchto situací uměřeněji. Kvůli tomu tedy říkáme, že ve věcech mínění je cílem skeptika klid a ve věcech nutných uměřenost.“ [43]

Z tohoto citátu je zřejmé, že hovořit o klidu jako jediném cíli skeptika je nepřesné: klid je cílem skeptika pouze tehdy, pokud se jedná o věci závislé na mínění. V těchto věcech totiž lze dosáhnout klidu pomocí vzdání se soudu. Avšak existují i situace, ve kterých vzdání se soudu nedokáže způsobit spokojenost s vlastním stavem, a tedy klid. Například při žízni je sice část nespokojenosti s vlastním stavem skutečně způsobena posuzováním žízně jako věci špatné, a právě tuto část lze vzdáním se soudu odstranit, ale i po provedení epoché bude stav žízně stále stavem nepříjemným. V těchto situacích budeme pociťovat nespokojenost zcela nutně. Jediné, co v těchto situacích můžeme dělat, je jejich nepříjemnost oslabit tím, že nespokojenost umenšíme o tu její část, která je závislá na souzení. V těchto situacích proto nemůže být cílem skeptika klid – není v nich totiž dosažitelný –, ale jen nejmenší možná míra nespokojenosti, kterou Sextos nazývá uměřeností.

Ideál uměřenosti bychom mohli rovněž vyjádřit skrze výše opomenutou specifikaci usilování a vyhýbání, kterou Sextos opakovaně používá. Spojení „intenzivní usilování“ nacházíme na řadě míst, na kterých je ideál klidu vysvětlován. [44] Význam Sextovy specifikace usilování a vyhýbání můžeme chápat jako způsob, jímž se projevuje dvojí zacílení skepticismu. Prostřednictvím vzdání se soudu můžeme odstranit intenzivní usilování a vyhýbání, avšak jistý typ usilování a vyhýbání stále přetrvá. Můžeme se sice vymanit z posuzování věcí skrze kategorie dobra a zla, ale ve chvíli žízně budeme i přesto usilovat o její uhašení. Toto usilování již nebude intenzivní, protože intenzivní usilování je spjato se souzením, zato však bude nevyhnutelné. Vzhledem k intenzivnímu usilování je možno hovořit o jeho ustání, a tedy o klidu, ataraxia. Usilování jako takové však nemůže zcela ustat, a proto Sextos pro popis tohoto aspektu života skeptika používá jiného ideálu, ideálu uměřenosti, metriopatheia.

I přes toto dvojí zacílení skeptického úsilí je přínosné vyjádřit cíl skepticismu pouze vzhledem k ideálu klidu: skepticismus usiluje o spokojenost s vlastním stavem, což, jak jsem se pokusil ukázat výše, znamená usilování o klid. V určitých věcech je člověk schopen dosáhnout klidu zcela, totiž v těch věcech, které jsou zcela závislé na souzení. V určitých věcech však člověk klidu dosáhnout nemůže; i v těchto věcech by sice dosažení klidu bylo vítané, ale člověk bohužel nemá schopnosti být i v těchto situacích se svým stavem spokojen. Proto při jejich popisu přichází ke slovu cíl náhradní, který je určen jako umenšení nespokojenosti a neklidu na minimální pro člověka dosažitelnou míru. Tomuto cíli pak Sextos říká uměřenost.

3.2. Skepticismus jako protipól klasické antické filosofie

V předchozím oddíle jsem se pokusil ukázat, k jakému cíli je skepticismus zaměřen a jakým způsobem tohoto cíle dosahuje. Nyní se budu snažit rozvinout skeptickou pozici na základě takto představeného cíle. Pro níže představené úvahy většinou neexistuje přímá textová opora. Předkládaná interpretace rozvádí a domýšlí některé klíčové momenty Sextových spisů, přičemž vodítkem této interpretace je snaha rozvinout ty rysy Sextova díla, které ukazují skepticismus jako výrazný protipól ke klasickému antickému uvažování o člověku a jeho místu ve světě.

Cílem skepticismu je klid, který jsme interpretovali jako spokojenost s vlastním stavem. Cestou k dosažení tohoto stavu je rezignování na výkony rozumu – pokud se ke světu a k sobě samému vztahujeme skrze rozum, tj. vposled skrze kategorie dobra a zla, budeme vždy se svým stavem nespokojeni.

Tato etická úvaha je již na první pohled značně neobvyklá. Klasické antické myšlení totiž chápe lidské štěstí jako stav, který je velmi úzce spjat s výkonem té složky, která je specifická právě pro člověka, totiž s výkonem rozumu. Lidské štěstí je v tradičním pojetí spojeno s poznáním světa a skrze ně se realizuje. Skepticismus naproti tomu tvrdí, že veškeré výkony rozumu, tedy i poznání, jsou na překážku lidskému štěstí – pokud o něčem soudíme, posuzujeme svět skrze kategorie dobra a zla, a jsme tak, jak jsme viděli výše, vždy se svým stavem nespokojeni, a tedy nešťastni. Skepticismus tak, oproti klasické představě, vidí lidské štěstí nikoli v realizaci specificky lidské mohutnosti, totiž rozumu, ale v jejím zrušení, ve vzdání se soudu. [45]

Abychom pochopili radikalitu, k níž se skepticismus svou etickou tezí o zrušení výkonů rozumu hlásí, musíme se obrátit ke zvláštní povaze této etické nauky samé. Skeptické přesvědčení o neblahém vlivu veškerého souzení na lidské štěstí má tu zajímavou vlastnost, že nezáleží na věcech, které jsou za dobré a zlé považovány – neštěstí vzniká v důsledku samotného užití kategorií dobra a zla, a nikoli v důsledku jejich užití na ten který předmět. Pokud tomu však takto je, stává se samotná skeptická úvaha o příčině štěstí a neštěstí úvahou, která užívá kategorií dobra a zla, a je tedy sama příčinou neštěstí. Sextova etická úvaha totiž sama stanovuje, že něco je dobré a něco zlé – zlé je o věcech soudit, dobré je naopak vzdát se soudu –, a vede tedy k tomu, že stále o něco usilujeme a něčemu se vyhýbáme, a potažmo jsme stále nespokojeni se svým stavem. Výše představená úvaha o příčinách lidského štěstí a neštěstí totiž jasně tvrdí, že souzení o věcech vede k neštěstí a že vzdání se soudu je naopak cestou ke štěstí. Kdybychom se tedy podle této úvahy zařídili, stále bychom usilovali o vzdání se soudu nebo se vyhýbali souzení. Avšak jelikož usilování jako takové je příčinou neštěstí, je i skeptická etická úvaha jednou z příčin usilování a vyhýbání, a je tak sama příčinou neštěstí – je jedním ze zdrojů zla.

Z této analýzy je patrné, že má-li člověk dosáhnout štěstí v intencích skeptické etické úvahy, nesmí tuto úvahu sám provádět a být si jí vědom. Pokud by se totiž skeptik vzdával soudu s tím, že souzení je zlo a příčina neštěstí, a naopak vzdání se soudu je dobro a příčina spokojenosti, byl by přesně v tom stavu, který Sextos popisuje jako nevyhnutelně nešťastný; ať už člověk ona domnělá dobra má, nebo je nemá, stále je se svým stavem nespokojen. [46] Jedinou cestou, jak skeptik může dosáhnout štěstí, je tedy o stavu vzdání se soudu nepřemýšlet. Skeptik, má-li být schopen dosáhnout štěstí, nesmí provádět výše představenou etickou úvahu.

Jedinou možností, jak skeptik může dosáhnout vzdání se soudu, aniž by upadl do neštěstí, je nezáměrné vzdání se soudu, tj. skeptik se vzdá soudu, aniž by považoval vzdání se soudu za dobro a cestu ke štěstí.

„To, co se říká o malíři Apellovi, platí i o skeptikovi. Neboť o onom se říká, že chtěl namalovat pěnu u koňských úst. Avšak nedařilo se mu to, a tak své úsilí vzdal a hodil houbu, do které utíral zbytky barev z malování, na obraz. Když houba zasáhla obraz, vyobrazila pěnu u koňských úst. A tak i skeptikové chtěli dosáhnout klidu skrze rozhodnutí rozporů ve věcech a myšlenkách, ale jelikož toho nebyli schopni, vzdali se soudu. A když se vzdali soudu, přišel – jakoby náhodou – klid, jako stín následuje tělo.“ [47]

Skeptik se tedy neuchyluje ke vzdání se soudu úmyslně, nechce od počátku docílit vzdání se soudu, a podle naší interpretace je to dokonce jediný způsob, jak dosáhnout cíle skepticismu, klidu. Skeptik se domnívá, že cestou ke štěstí je „rozhodnutí rozporů ve věcech a myšlenkách“. Protože se mu však nedaří tyto rozpory rozhodnout, vzdá se soudu. Důvodem pro vzdání se soudu není přesvědčení o propojenosti souzení a neštěstí, ale spíše jakási zoufalost v úsilí dobrat se pravdy. Tento Sextův popis stávání se skeptikem velmi dobře ilustruje právě provedenou úvahu: kdyby skeptik od počátku usiloval o vzdání se soudu, nikdy by ke klidu a štěstí nedospěl. Ke štěstí lze dojít jen „jakoby náhodou“.

Předložená úvaha by se dala vyjádřit i následovně: Skepticismus je směr, který nás vede přes vzdání se soudu ke štěstí. Skepticismus je však zároveň i směr, který nás vede ke štěstí jen tehdy, pokud nepovažujeme vzdání se soudu za cestu ke štěstí. Oba tyto nároky lze skloubit pouze tehdy, budeme-li důsledně rozlišovat mezi praktikujícím skeptikem a teoretikem skepticismu. Teoretik skepticismu zná strukturu štěstí a ví, které cesty k němu vedou, ale právě proto nemůže být nikdy šťastný. Praktikující skeptik neví, že štěstí lze dosáhnout skrze vzdání se soudu, ale právě proto ho také jedině může dosáhnout. Skepticismus je směr, který vede skeptika ke vzdání se soudu a ke štěstí, aniž by mu mohl ozřejmit, že právě vzdání se soudu je cesta ke štěstí. Skepticismus tak musí před praktikujícím skeptikem zakrývat svou vlastní povahu: praktikující skeptik nesmí vědět, jaká je vlastní povaha skepticismu, nesmí vědět, co je vlastním smyslem činnosti, kterou provádí, nesmí rozumět sám sobě. Skepticismus se v této interpretaci obrací proti jedné ze základních maxim řecké etiky, maximě „Poznej sebe sama!“ Abychom dosáhli klidu a štěstí, nesmíme znát pravý smysl činnosti, kterou vykonáváme, nesmíme vědět, co se s námi děje, a čím tedy jsme.

Takto představený skepticismus je radikálním popřením klasických etických úvah. Oproti umocňování specificky lidské mohutnosti, totiž rozumu, vede k jejímu popření a tvrdí, že právě a jedině jejím popřením můžeme dosáhnout toho, co mají za cíl i klasické antické etické koncepce, totiž štěstí. Popření rozumu má pak nejen podobu rezignace na poznávání světa, ale i podobu zastírání vlastní činnosti. Skepticismus tak vede k popření obou základních etických maxim řecké filosofie „Poznej svět!“ a „Poznej sebe sama!“.

4. Závěr

Na začátku tohoto článku jsem se pokusil nastínit dvě interpretace pyrrhónského skepticismu – interpretaci epistemologickou a interpretaci etickou. Epistemologická interpretace vycházela především z argumentačních postupů, tropů, ukazujících neadekvátnost nároků na vědění. Etická interpretace se opírala o úvahu o příčinách štěstí a neštěstí. Důležitým aspektem skepticismu v jeho etické interpretaci je zakrývající charakter celého skeptického projektu. Skepticismus musí, z výše popsaných důvodů, zakrývat praktikujícímu skeptikovi pravou povahu cíle, o nějž usiluje. Podíváme-li se z této perspektivy na celek Sextova díla, ukáže se, že Sextos až na výjimky vskutku nepředstavuje skepticismus jako etický projekt a na většině míst hovoří o skepticismu výhradně skrze kategorii poznání – většina díla je zasvěcena představení tropů, a především pak jejich konkrétním aplikacím. Sextos tak na většině míst představuje skepticismus především jako projekt, jehož cílem není dosažení štěstí skrze vzdání se soudu, ale prozkoumání sporné otázky z hlediska pravdy a nepravdy a zaujetí epoché jako postoje, který je důsledkem tohoto k pravdě orientovaného zkoumání. Z hlediska etické interpretace tedy Sextos umně a zcela v duchu skeptického projektu zakrývá na většině míst pravou povahu skeptického projektu.

Epistemologická interpretace skepticismu se tak z pozic interpretace etické jeví jako podlehnutí rétorickému aspektu Sextova díla. Epistemologická interpretace totiž posuzuje skepticismus skrze ty momenty, jejichž cílem je přivést skeptika ke vzdání se soudu, aniž by se mu přitom odhalilo, že právě toto je pravý cíl skeptických technik.