Poznámka 47

Úplné znění pasáže, o kterou se opírám, je následující: „Pokud je duch myšlen jako bezprostřední, jednoduchý a v klidu, není to duch. Neboť duch je bytostně toto: být zcela činný. Blíže řečeno je činností manifestace sebe sama. Duch, který se nemanifestuje či nezjevuje, je něčím mrtvým. Manifestovat se znamená: stávat se pro něco jiného. Jako stávání se pro něco jiného vstupuje do protikladu, rozdílu vůbec, a tak je to zkonečnění ducha. Něco, co je pro jiné, je v tomto abstraktním určení právě něčím konečným. Má proti sobě jiné, má v tomto jiném svůj konec, svou mez. Proto duch, který se manifestuje, určuje sebe sama, vstupuje do jsoucna, propůjčuje si konečnost, je druhým momentem. Třetím momentem však je, že duch se manifestuje podle svého pojmu, bere zpět do sebe svou první manifestaci, překonává ji, přichází k sobě samému, stává se pro sebe a je takový, jaký je o sobě. … Duch je toto: mít sebe sama jako předmět. V tom spočívá jeho manifestace: být vztahem předmětnosti, být něčím konečným. Třetím momentem je, že duch je sám sobě předmětem, že je v předmětu smířen se sebou, že dospěl ke svobodě; neboť svoboda spočívá v tom, být u sebe sama“ (tamt., I,1827, str. 85, ř. 567–587).