Poznámka 3

G. Martin, Immanuel Kant, str. 18. Martin ukazuje, s jakými věcnými alternativami se Leibniz musel vyrovnat za předpokladu, že prostor a čas jsou považovány za něco, v čem existují skutečné věci, aniž by ony samy zanikaly, zaniká-li ta či ona věc, která je v nich skutečná. Klade důraz na Leibnizovu korespondenci s Clarkem, která se stala důležitou pro Kanta, protože v ní Clark zastupoval newtonovské stanovisko, a tudíž šlo vlastně o diskusi Newton – Leibniz. Kant byl přitom přesvědčen, že ony tři eventuality, které sám později bude považovat za neplatné – že prostor a čas by byly buď substancí, nebo akcidentem, anebo reálnou relací –, jsou vyloučené již Leibnizem (tamt., str. 14). Leibniz, podle něhož prostor a čas jsou ordines, non res, je považuje za relace, resp. relační řády. Vychází přitom z pojetí relace, která není reálná, tak jako jsou reálné věci, jejichž bytí je identické s bytím monád a jejich modifikací, ale není ani jen představovaná ve smyslu scholastické relatio rationis. Martin ukazuje, že Leibniz se ve svém pojetí prostoru a času kloní k typu relace, která je jakýmsi středem mezi oběma opačnými pojetími relace a kterou Tomáš Akvinský, Duns Scotus a Ockham určili jako transcendentální relaci, relatio transcendentalis. Ta není pouze představenou relací ve smyslu relatio rationis, nýbrž lze na ni v určitých ohledech pohlížet i jako na relatio realis (tamt., str. 17).