Poznámka 35

Srv. D. Henrich, Zur theoretischen Philosophie Kants, in: Philosophische Rundschau, 1–2, 1953–1954, str. 145. Z novější literatury se k pojetí, že Kant vychází ze smyslové danosti předmětu jako jevu, kloní např. Beatrice Longuenesse. Ukazuje, že představa jednotlivých dat, která je podle empirismu tím prvotním, je podle Kanta až odvozená, jestliže je až výsledkem syntetického uchopení jevu – poprvé v syntéze aprehenze (B. Longuenesse, Kant and the Capacity to Judge, str. 37). Wilfrid Sellars tuto kantovskou intepretaci rozšířil do obecné teze proti lockovskému, ale také carnapovskému empirismu ve svém argumentu proti „mýtu daného“, důležitém pro současné tzv. analytické kantovství. Nazírání tak představuje akt myšlení, který je veden předmětem, zatímco soud určuje předmět způsobem, v němž iniciativu přebírá určující myšlení (srv. k tomu příkladně W. Sellars, Some Remarks on Kant’s Theory of Experience, in: The Journal of Philosophy,64, 1967, str. 633–647; dále pak J. McDowell, Mind and World, Cambridge [Mass.] 1994). Toto pojetí, přestože se odvolává na Kanta, jde nad rámec jeho pojetí ve dvou ohledech: 1) považuje názory za jednotné v tom smyslu, že vždy již obsahují pojem, ačkoli jinak, než jak je tomu v soudu: názory podle tohoto pojetí obsahují pojem jakožto vjemy; 2) zaměňuje tak kantovský vjem jako aprehenzi, která je již případem myšlení, za jev, tj. neurčenou, a tedy dosud nemyšlenou názornou komplexní představu předmětu. Teprve po zpřesnění v těchto dvou bodech by bylo možné uplatnit v promýšlení kantovského rámce zajímavou Sellarsovu a McDowellovu úvahu o vztahu vjemu a soudu jako dvou modů pojmové aktivity, které se liší tak, že ve vjemu je myšlení vedeno jevícím se předmětem, zatímco v případě soudu „přejímá iniciativu“ samo myšlení, řídící se přitom kategoriemi jako svými vnitřními regulativy.