Poznámka 4

Je například s podivem, že Jean Piaget (viz Psychologie de lʼintelligence, Paris 1947) nachází v tvarové psychologii sotva co jiného než novou verzi staré teorie vrozenosti. Role zkušenosti ve vývoji člověka ale ve skutečnosti není v této škole nijak potlačena, což je nejlépe vidět na příkladu Koffky (K. Koffka, Die Grundlagen der psychischen Entwicklung, Osterwieck a. Harz1921), který dlouho stavěl do protikladu kategorie Lehren a Reifen a ve své Psychologii (in: Die Philosophie in ihren Einzelgebieten, vyd. M. Dessoir, Berlin 1925) popsal nejen proces ustavování Gestalten, ale také celou řadu přechodových forem, od synkretických vazeb vlastních dítěti až po Und-Verbindungen dospělého. Tvarové psychology neodlišuje od Piageta role zkušenosti, která hraje u obou stejně významnou roli, nýbrž způsob, jakým rozumějí vztahu mezi vnitřkem a vnějškem, mezi danými podmínkami a jejich biologickým a psychologickým zpracováním. Z hlediska tvarových psychologů hromadění zkušeností jednoduše umožňuje restrukturalizaci, která na vyšší úrovni znovuustaví rovnováhu mezi živým tvorem a jeho prostředím. Ve svých nejlepších pasážích popisuje tento vývoj i sám Piaget. Nakonec však sklouzne zpět ke kvaziempiristickému pojetí zkušenosti – patrně proto, že nedokáže vzít dostatečně vážně základní princip tvarové psychologie, podle nějž celek v žádném případě není prostou sumou svých částí. Při četbě Piagetova pojednání La Construction du réel chez lʼenfant (Paris 1937) se tak místy zdá, jako by přechod k vyššímu typu vnímání a chování byl jednoduše vysvětlitelný úplnějším a přesnějším sbíráním zkušeností – které ovšem samo předpokládá reorganizaci pole vnímání a ustavení zřetelně souvisejících forem.