Poznámka 15

Výraz je významově-historicky sice zatížen, ale ne příliš – a navíc zřejmě správným způsobem. U myslitelů před Aristotelem nemá zvláštní filosofický význam; někdy idiomaticky odlišuje to, co skutečně je (kat’ hypostasin), od zdánlivého bytí. U Plótina se stane významnějším: hypostaze jsou tvary odhalování apofatického Jednoho. Srv. zejména jeho traktát O vědoucích hypostazích: „hypostaze jsou ale jiné (ve vztahu) k Onomu, od něhož jsou, přičemž Ono zůstává jednoduché, to, co je od něho, je ze sebe množství a je na Onom závislé“ (Enn. V,3[49],12,18–20; přel. autor). V Písmu svatém je zachován základní význam pod-stojícího, neboť může označovat základy domu, základ naděje apod.; u řecky píšícího židovského myslitele Filóna znamená především samostatnost, svébytnost. V Listě Židům (1,3) má hypostasis enigmatický význam, který budí u exegetů rozpaky (srv. také podobně nejasné místo v 2Kor 9,4). V křesťanství o třech Božích hypostazích (tedy v později vytvořené západní terminologii třech „osobách“) mluví už Origenés a Dionýsios Alexandrijský, ale nedogmaticky; v jejich době a ještě dlouho potom se hypostasis významově často kryla s pojmem úsia (bytost); tak ještě v anathematech prvního ekumenického církevního koncilu v Nikaji čteme „z druhé hypostaze neboli úsie“; podobná synonymnost je charakteristická pro theologický jazyk sv. Athanasia. V trojičních a christologických sporech se tyto pojmy postupně oddělují. Hypostasis začíná označovat konkrétní existenci „osoby“ (na rozdíl od obecného „bytí“, bytnosti, jsoucna, úsia, nebo „přirozenosti“, fysis). Odsud byla později přejata také do filosofie, dokonce současné; setkáváme se s ním např. v raných spisech Emmanuela Lévinase. Moje používání pojmu se od theologického a moderního filosofického užívání liší svým centrálním postavením, které ukazuje na zásadní přesun do metaontologie radikálně myšlené „subjektivity“. Na druhou stranu jsou pro mě pořád ještě zajímavé odstíny, které doznívají z jeho historie: ne zcela definovaný význam, který setrvává kdesi na okraji ontologie; náboženské konotace; jméno druhotného, nikoli Prvního, které zároveň evokuje individuálnost a konkrétnost jednotlivého života. Zejména však hypostaze (v proměněném, netheologickém kontextu) může evokovat beze zbytku plnou realizaci celé „bytnosti“ v každé hypostazi. Podrobněji o historii slova a pojmu srv. zejména studii H. Dörrie, Hypostasis. Dějiny výrazu a významu, přel. M. Pokorný, in: Orthodox revue,2, 1998, str. 63–119.; koncentrovanější přehled: G. Florovski, Vostočnie otci IV. veka, Paříž 1990, str. 16–17 (dostupné také v srbském překladu D. Lučiće, Vrnačka Banja 1997, str. 25–26). Nejhlubší filosofickou tematizaci dějin problému jsem našel v díle současného řeckého myslitele S. Ramphose, Ho kaemòs toû henós. Kephálaia tês psychikês historías tôn Hellénon (= Touha po jednom. Kapitoly z duševních dějin Řeků), Athény 2000, zejména str. 102 n.