Poznámka 1

Způsob, jakým Platón vstupuje do kulturně-společenského prostoru vymezeného starší básnickou tradicí, sleduje P. Hobza, jr., Oralita řecké kultury, in: Filosofický časopis, 54, 6, 2006, str. 905–919. Hobza v otázce Platónova vztahu k básnictví právem zdůrazňuje etický aspekt celé problematiky a v této souvislosti se zaměřuje především na objasnění platónské mimésis, kterou nechápe pouze v tradičním ontologickém, resp. ontologicko-epistemologickém smyslu, ale zároveň upozorňuje na její důležitý výchovný (autor říká „psychologický“) aspekt. Poukazy na vhodné či nevhodné „napodobování“ určitého chování lze vskutku v obou zmíněných platónských pasážích nalézt v hojné míře (za všechny srv. Resp. 386a6–388d8 nebo Resp. 605c8–606b9). Tím se Platónovo kritické vymezení vůči básnictví posouvá na půdorys paideia a odtud je i pochopitelný jeho agonální ráz – právě na tomto výchovném poli soupeří Platón se silnou básnickou tradicí. K etickému aspektu mimésis se ve své studii obšírně vyslovuje i P. Murray (vyd.), Plato on Poetry, Cambridge 1997, viz zejména str. 3–6.