Poznámka 24

V tomto smyslu nejde o pouhé umlknutí afirmací a negací či umlknutí rozumu, jak naznačuje D. Peroutka (Negativní theologie Tomáše Akvinského, in: Reflexe, 38, 2010, str. 3–18), ale o umlknutí tváří v tvář Bohu jakožto μονή, kterému se otevíráme díky výše představenému propojení afirmací a negací. Zajímavé je, že Peroutka na tuto skutečnost sice (s odvoláním na Roquese) sám upozorňuje, přesto však Tomášovu koncepci negativní theologie interpretuje jako racionalizaci negativní theologie platónské (v širokém slova smyslu), která je podle něj iracionalistická, mlží a devalvuje pojmové myšlení. Ve skutečnosti však rozdíl mezi oběma koncepcemi spočívá pouze v rozdílných metafyzických východiscích, v rozdílném pojetí bytí. Je přitom přinejmenším troufalé jedno z nich bez dalšího označit za rozvinutější. Interpretujeme-li Dionysia tak, jak jsem se pokusil ukázat zde, zbývá se vyrovnat pouze s jediným Peroutkovým argumentem. Podle něj disponují platonici pouze dynamickým pojetím nekonečnosti, zatímco Tomáš je schopen nekonečnost Boha myslet aktuálně. Zde se však znovu ke slovu dostává rozdílnost metafyzických východisek obou systémů – pro platoniky tento argument neplatí, jelikož za aktualitu považují intelekt, a proto musí být to, co jej převyšuje ne-aktuální, tzn. dynamické. Δύναμις se zde ovšem nevypovídá ve stejném smyslu jako o stvořeném jsoucnu, nýbrž jde o jednotu, která je více než δύναμις a více než ἐνέργεια. Peroutkova teze se proto v mém chápání omezuje na tvrzení, že platonici a peripatetici zakládají negativní theologii na rozdílných metafyzických východiscích.