Poznámka 40

Srv. G. W. F. Hegel, Phänomenologie des Geistes, str. 145 (česky str. 169). Výklad těchto a následujících podob nešťastného vědomí jako ztělesněných v konkrétních historických útvarech hájí řada autorů, například Patočka v poznámkách ke svému překladu Fenomenologie ducha (pozn. 28, 29); L. Siep, Der Weg der Phänomenologie des Geistes, Frankfurt a. M. 2000, str. 112–118; T. Pinkard, Hegel’s Phenomenology, Cambridge 1994, str. 70; R. Stern, Routledge Philosophy Guidebook to Hegel and The Phenomenology of Spirit, London 2002, str. 92; T. Rockmore, Cognition: An Introduction to Hegel’s Phenomenology of Spirit, Oxford 1997, str. 77–79; F. Chiereghin, Freedom and Thought: Stoicism, Skepticism, and Unhappy Consciousness, in: K. R. Westphal (vyd.), The Blackwell Guide to Hegel’s Phenomenology of Spirit, Oxford 2009, str. 67; J. Hyppolite, Genesis and Structure of Hegel’s Phenomenology of Spirit, přel. S. Cherniak – J. Heckman, Evaston 1979, str. 196. Proti interpretaci jednotlivých podob sebevědomí jako odkazů na konkrétní historické události se staví J. Burbidge, „Unhappy Consciousness“ in Hegel: An Analysis of Medieval Catholicism?, in: J. Stewart (vyd.), The Phenomenology of Spirit Reader, New York 1996, str. 192–209. Burbidge má samozřejmě pravdu v tom smyslu, že se tyto pasáže (stejně jako všechny formy vývoje Ducha) neomezují na konkrétní historická období. Na druhou stranu jsou konkrétní historické události ztělesněním jednotlivých vývojových etap Ducha a Hegel poměrně typicky rozvíjí své analýzy na pozadí konkrétních uměleckých děl, myslitelů či událostí. Takto například v případě celých filosofických systémů může Beierwaltes trefně podotknout, že jednotlivé filosofie jsou „konkretizacemi či momenty v rozvoji logické ideje či logiky jakožto ideje“ (W. Beierwaltes, Hegel a Proklos, str. 170). Je tedy daleko spíše třeba hájit umírněnější tezi, jak to činí například výše zmíněný Siep, podle něhož jednotlivé figury rezonují s historickými událostmi, aniž by se však vzájemně beze zbytku vyčerpávaly.