Poznámka 61

Následující analýzy však nevyčerpávají Hegelův výklad křesťanství napříč jeho spisy. Například v Přednáškách o filosofii náboženství tvoří figura nešťastného vědomí teprve přechod k výkladu christologie. Situace je zde tedy do značné míry odlišná. V následujícím se tak omezuji pouze na Fenomenologii ducha. Jistá pochybnost však může vyvstat i v jejím rámci, jelikož se četné motivy pojednávané problematiky vracejí i v některých dalších pasážích Fenomenologie, totiž při přechodu od uměleckého ke zjevenému náboženství. Pozice zjeveného náboženství, kterou zde netematizuji, je však Hegelem opakovaně vztahována k nešťastnému vědomí jako společnému základu všech podob, nutných pro zrození Ducha, který ví o sobě jako o Duchu, a jako ke středu a porodní bolesti tohoto procesu (srv. G. W. F. Hegel, Phänomenologie des Geistes, str. 491–492; česky str. 455–456). Společně se Siepem se domnívám, že je těmto pasážím třeba rozumět jako interpretaci té podoby Ducha, kterou je křesťanství Hegelovy doby, a nikoliv křesťanství starší, pojednané již v části nešťastné vědomí (srv. L. Siep, Der Weg der Phänomenologie des Geistes, str. 235). Dionysiova negativní theologie tedy nemůže být pochopena jako součást pozice zjeveného náboženství, a to mimo jiné také proto, že jí chybí řada dějinných zkušeností, z nichž se zjevené náboženství rodí.