Poznámka 12

Toto kramaření s tajemstvím je zcela zvláštního druhu. Jeho adepti se nijak netají tím, že své světlo zažehli u Platóna; a tento domnělý Platón beze všeho přiznává, že pokud se ho zeptáme, v čem spočívá (co se jím osvětluje), nedokáže to říci. Avšak tím lépe! Rozumí se totiž samo sebou, že on, druhý Prométheus, kvůli tomu zcizil jiskru přímo na nebi. Tak můžeme snadno hovořit povýšeným tónem, pokud jsme zdědili starý šlechtický titul a pokud můžeme říci: „V naší přemoudřelé době ihned bývá vše, co je řečeno či učiněno na základě citu, pokládáno za blouznění. Nebohý Platóne, pokud bys na sobě neměl pečeť starých časů a pokud by nebylo možné, aby si někdo nárokoval učenost, dokud by tě nepročetl, kdo by tě chtěl ještě číst v prozaické době, v níž je nejvyšší moudrostí vidět jen to, co máme před nosem, a nepřijímat nic, co nelze uchopit přímo rukama?“ – Tento závěr ovšem není vyvozen správně; dokázáno je příliš mnoho. Aristotelés, v nejvyšší míře prozaický filosof, má přece na sobě také pečeť starých dob a podle oné zásady má nárok na to, aby byl čten! – V zásadě je však veškerá filosofie prozaická a návrh filosofovat dnes opět poeticky by snad mohl být chápán jako návrh pro obchodníka, aby své záznamy nadále nepsal v próze, nýbrž ve verších.