Poznámka 2

U všech těchto závěrů Platón postupuje přinejmenším důsledně. Bez pochyby – třebaže nezřetelně – před ním vyvstala otázka, která byla jasně vyslovena teprve nedávno: „Jak jsou možné syntetické věty apriori?“ Pokud by tehdy dokázal uhádnout to, co bylo objeveno teprve později – totiž že rozhodně existují názory apriori, ale nikoli názory lidského rozvažování, nýbrž názory smyslové (označujeme je jako názory prostoru a času), že tedy veškeré předměty našich smyslů jsou jevy, a dokonce i jejich formy, které můžeme apriori určovat v matematice, nejsou formami samých věcí o sobě, nýbrž jsou to (subjektivní) formy naší smyslovosti, které tedy platí pro veškeré předměty možné zkušenosti, ale ani o krok dál –, pak by čistý názor (jejž potřeboval, aby pochopil syntetické poznání apriori) nehledal v božském rozumu a jeho praobrazech veškerého bytí, jakožto v samostatných objektech, a nezažehl tak pochodeň blouznění. – Jednu věc totiž nahlédl: pokud by chtěl tvrdit, že v názoru, jenž se nachází v základu geometrie, je možné empiricky nazírat objekt sám o sobě, pak by geometrický soud a celá matematika byly pouhou zkušenostní vědou. To odporuje nutnosti, která (spolu s názorností) je právě tím, co jí zajišťuje tak vysoké postavení mezi všemi vědami.