Poznámka 6

Avšak je rozdíl mezi tím filosofovat a vydávat se za filosofa. To druhé se děje v povýšeném tónu, kdy je despotismus nad rozumem lidu (ba dokonce nad svým vlastním rozumem), prostřednictvím připoutání ke slepé víře, vydáván za filosofii. Sem pak například náleží „víra v bleskovou legii za časů Marka Aurelia“ nebo víra, „že před Julianem Apostatou v troskách Jeruzaléma zázrakem vzplál oheň“. Tato víra je vydávána za vlastní, skutečnou filosofii a její protiklad je nazýván „uhlířskou nedůvěrou“ (jako by uhlíři hluboko v lesích byli pověstní nedůvěrou vůči pohádkám, které se k nim donesou). K tomu se připojuje ujištění, že filosofie již před dvěma tisíci lety dospěla ke konci, protože „Stageiřan toho vydobyl pro vědu tolik, že svým následovníkům zanechal jen málo důležitého, co by mohli objevit“. Tak nejsou rovnostáři politického zřízení pouze ti, kteří jako Rousseau chtějí, aby si občané státu byli navzájem rovni, jelikož každý je vším. Rovnostáři jsou také ti, kteří chtějí, aby si všichni navzájem byli rovni, protože kromě jednoho nejsou dohromady ničím. Jsou to monarchisté ze závisti: na trůn usazují nejprve Platóna, pak zas Aristotela, aby – při vědomí vlastní neschopnosti samostatně myslet – nemuseli snášet protivné srovnání s jinými současníky. A tak se povýšený člověk (především prostřednictvím právě zmíněného nároku) vydává za filosofa tím, že veškerému dalšímu filosofování učiní přítrž obskurantismem. – Tento fenomén nelze představit lépe v jeho vlastním světle, než jak to činí Vossova bajka (Berlinische Monatsschrift, November 1795, poslední list), báseň, která je sama o sobě hodná hekatomby.