Poznámka 7

Jeden slavný držitel těchto tajemství se v této souvislosti vyjádřil následujícím způsobem: „Pokud musí rozum, jakožto zákonodárce vůle, říkat fenoménům (čímž se zde rozumí svobodné činy lidí): ty se mi líbíš – ty se mi nelíbíš, potud musí nahlížet fenomény jako účinky realit.“ Z toho pak vyvozuje, že zákonodárství rozumu nevyžaduje pouze formu, nýbrž matérii (látku, účel) jako určující důvod vůle, tj. musí předcházet pocit libosti (či nelibosti) z nějakého předmětu, pokud má být rozum praktický. – Tvrdím, že tento omyl, který by – pokud bychom mu nezabránili – zničil veškerou morálku a neponechal by nic jiného než maximu štěstí, která ve skutečnosti vůbec nemůže mít objektivní princip (protože tato maxima se liší podle rozdílnosti subjektů), tedy tento omyl může být plně objasněn jen prostřednictvím prubířského kamene citů, o němž nyní pohovořím. Libost (či nelibost), která nutně musí předcházet zákonu, aby došlo k činu, je patologická; avšak ta, před níž musí zákon nutně předcházet, aby byla vyvolána, je morální. Základem patologické libosti jsou empirické principy (matérie vůle), naproti tomu základem morální libosti je čistý princip apriori (u kterého se jedná toliko o formu určení vůle). – Tímto lze také snadno odhalit chybný závěr (fallacia causae non causae), neboť eudaimonista tvrdí: libost (spokojenost), na niž bere poctivý člověk ohled, aby ji jednou ve vědomí svého dobře vedeného způsobu života pocítil (tedy výhled na jeho budoucí štěstí), je přece vlastním popudem k tomu, aby svůj život vedl dobře (podle zákona). Totiž proto, že ho předem musím pokládat za řádného a zákona poslušného člověka – tj. za někoho, u nějž zákon předchází libosti –, aby v budoucnu pociťoval při vědomí svého dobře vedeného způsobu života duševní libost, jde o prázdný kruh vyvozování, abychom libost, která je následkem, učinili příčinou takového způsobu života.