Poznámka 119

Zdá se poněkud přehnané (a nedoložené) chápat čas jako animi distentio ve smyslu „nemoci ducha“ (malattia dello spirito), tj. jeho rozštěpu (tak F. Chiereghin, Il tempo come possibilità interiore del male in Agostino, in: L. Alici aj. [vyd.], Il mistero del male, str. 187–189). Ve svých kázáních Augustin skutečně užívá výrazu distentus pro popis nemoci: ad genus humanum, quasi unum hominem languidum ab Oriente usque ad Occidentem distentum et iacentem, misit medicus potens servos suos (Ser. 345,7, NBA 34, 80). I zde však patrně míní především natažení či napětí. Podobně kupř. Serm. 243,4,4 (NBA 32/2,674): ubi videmus certe in cithara nervos distentos. V Augustinově analýze času v Confess. XI,23,30–31,41 (CCL 27,209–216) je distentio (jako překlad Plótinovy διάστασις, srv. Enn. III,7[45],11,41) konstitutivním aspektem ducha, srv. kupř. P. Ricoeur, Čas a vyprávění, I, přel. M. Petříček, Praha 2000, str. 19–55; L. Alici, La funzione della distentio nella dottrina agostiniana del tempo, in: Augustinianum, 15, 1975, str. 325–345; týž, L’altro nell’io in dialogo con Agostino, str. 241–249.