Milena Fridmanová – Jan Puc (vyd.), Filosofie lidského, příliš lidského

Červený Kostelec (Pavel Mervart) 2011, 236 str.
Jan Petříček

Plný text (PDF): Milena Fridmanová – Jan Puc (vyd.), Filosofie lidského, příliš lidského

Díla Friedricha Nietzscheho podněcují spíše k celkovým výkladům než detailním analýzám a svou přístupností snadno svádějí k rychlé četbě. Již pro své zaměření na jediný Nietzschův spis tudíž stojí za pozornost publikace Filosofie lidského, příliš lidského, v níž kolektiv (především) mladých českých badatelů u příležitosti vydání prvního českého překladu knihy Lidské, příliš lidské (Menschliches Allzumenschliches, 1878) předkládá soubor studií, jež se podrobně zabývají různými stránkami této Nietzschovy knihy. Čtenář tak získává možnost zamyslet se tentokrát nad úžeji zaměřenými interpretacemi a spolu s interprety těsněji sledovat zákruty Nietzschových textů.

Studie jsou v publikaci rozřazeny do tří oddílů. V prvním nalezneme příspěvky zabývající se motivy I. hlavy prvního svazku Lidského, příliš lidského: tedy především „vědeckou“ pozicí, na kterou se zde Nietzsche v rámci svého boje s metafyzikou nově staví, a Nietzschovými názory na povahu lidského poznání. Druhý, volněji vymezený oddíl (nazvaný „Umění, výchova, styl“) shrnuje texty, v nichž se dostávají ke slovu témata související s Nietzschovým chápáním génia, umění a (nejen) umělecké tvorby. V sekci třetí se pak ve středu pozornosti ocitá postava „svobodného ducha“ – důležitá nietzschovská figura, která se právě v díle Lidské, příliš lidské objevuje poprvé. Na konci knihy je navíc připojen rozhovor s autorkou českých překladů Nietzschových děl, překladatelkou a fotografkou Věrou Koubovou. Ta rovněž pro sborník vytvořila několik fotografií, jež inspirovaly motivy objevující se i v samotných studiích.

Jak upozorňuje na úvod své stati Radostná, nebo zlomyslná věda? Robert Roreitner, slovo „věda“ v Lidském, příliš lidském nepoukazuje pouze k reálným vědám, nýbrž i k jistému svébytnému Nietzschovu projektu – k „historii etických a religiózních pocitů“. Roreitnerova studie se pak zabývá především poměrem tohoto projektu k rané Nietzschově kritice vědy. Zjišťuje přitom, že nová Nietzschova věda se nekryje se „sókratovskou vědou“, kritizovanou ve Zrození tragédie (Die Geburt der Tragödie aus dem Geiste der Musik, 1872). Ve skutečnosti se proti „sókratovství“ „vymezuje … v zásadě stejným způsobem jako dřívější artistní metafyzika“ (27). [1] Stejně tak na tento projekt – v němž jde o zkoumání dějin skrytých za našimi pojmy – nelze vztáhnout kritiku známou ze spisku Über Wahrheit und Lüge im außermoralischen Sinne (O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním, 1873), podle které dílo vědy spočívá v „nereflektovaném užívání“ pojmů (33). Tato „historie“ není konečně ani onou od života zcela odtrženou historií líčenou v druhé Nečasové úvaze. Nechce sice odpovídat na konkrétní přítomné otázky, ale přesto není zcela nezaujatá, neboť minulé poznává „jako to, co nyní chybí“ (36). Roreitnerův text považuji za jeden z nejzdařilejších příspěvků sborníku: autor se v rozlehlé krajině Nietzschova raného díla pohybuje s obdivuhodným přehledem a Nietzschovu „vědu“ se mu daří představit v neobvyklém a velmi pozoruhodném světle. Ukazuje se, že v ní není třeba vidět jen jakousi prostou metodu psychologického demaskování, tušící všude opak toho, co se jeví na povrchu, nýbrž že ji lze chápat jako opravdovou, byť velmi svéráznou, historii. Z Roreitnerova zkoumání vztahu této „vědy“ k životu je dále patrné, že může mít i pozitivnější úlohu než zpochybnit morální ideály či metafyzické představy odhalením jejich nízkého původu. [2]

Oba následující články, studie Jana Puce a Martina Rabase, se podrobně zaobírají první hlavou Lidského, příliš lidského. Nezajímají se ani tak o konkrétní obsah kritiky metafyzické filosofie, která je hlavní náplní tohoto textu, nýbrž spíše o pozici, z níž Nietzsche tuto kritiku podniká. Puc se ve své stati Protiklad pravdy a omylu a Nietzschova koncepce vědy ptá zejména na to, zda Nietzschova vlastní „vědecká filosofie“ nakonec sama nevykazuje „metafyzické“ rysy. Formulaci stanoviska, které tomuto podezření uniká, dle Puce v Nietzschově textu najít lze: popírá-li metafyzika nutnou vzájemnou spjatost pravdy a omylu, nietzschovský genealog vždy počítá s tím, že jeho objev může být později vyvrácen. A usiluje-li metafyzika o to, odkrývat skrytou „podstatu“ věcí, Nietzschova věda chce jen ukazovat jejich „druhou stranu“ (55). Kromě této úvahy nacházíme v Pucově článku pokus využít jednu z Nietzschových tezí, jež jsou namířeny proti metafyzice (jde o zpochybnění představy, že hluboké city odkrývají cosi hlubokého o světě), ke kritice způsobu, jakým Heidegger využívá zkušenosti úzkosti. Je důležité, že se tímto způsobem Nietzschovo tvrzení ocitá mimo svůj obvyklý kontext: protože je Nietzschova kritika „metafyziky“ nepochybně v mnoha ohledech šita na míru metafyzice schopenhauerovské, velmi snadno lze podlehnout dojmu, že má vlastně jen velmi omezený dosah. Bohužel četbu Pucovy studie poněkud znepříjemňuje častý výskyt nedbalých a stylisticky neobratných formulací. [3]

Rabas v úvodu svého článku Výklad lidského smyslu a jeho východiska deklaruje explicitně, že se bude zabývat primárně základy Nietzschovy kritiky metafyziky, nikoliv touto kritikou samotnou. Konkrétněji se zajímá zejména o Nietzschovo chápání pravdy. Východiskem úvah vztahujících se k tomuto tématu je zjištění, že Nietzsche odmítá jednak předpoklad samostatně existujícího „nitra“ světa, které naše subjektivita jenom překrývá „povrchem sestávajícím z pouhých fenoménů“ (62), jednak koncepci pravdy jako „pravdy o tomto nitru“ (73). Zastává naopak pojetí, dle kterého „je skutečnosti vlastní, že je spoluvytvářena“ námi (64). Významný je především způsob, jakým Rabas Nietzschovy myšlenky o pravdě a poznání uvádí do vztahu s jeho pojmem života: sledování této souvislosti mu umožňuje v pozadí fragmentárních Nietzschových úvah – jež v prvním plánu většinou jen poukazují na nedostatečnost metafyziky nebo naznačují, jakou sehrávala roli v lidském životě – odkrýt jednotnou a obecnou teorii zdrojů a dění „lidského smyslu“. Rabasovo čtení některých aforismů na první pohled nemusí působit zcela přirozeně, [4] ale přinejmenším ve svých základních rysech je jeho interpretace nepochybně udržitelná.

Rabasova stať se dotýká celé řady témat a má poměrně složitou logickou strukturu. Proto může být poněkud obtížné se v ní zorientovat a konstatovat, k jakým výsledkům přesně autor dospěl. Čtenář by ocenil, kdyby bylo v textu užito některého z prostředků, které zvyšují jeho přehlednost (konkrétnější vymezení záměru studie v úvodu, závěrečné shrnutí, průběžné informování čtenáře o tom, „kde“ se v textu nachází, apod.). Připomínky podobného druhu by asi bylo možno adresovat i autorům některých dalších příspěvků publikace. [5]

První oddíl sborníku uzavírá článek Andrey Javorské Pravda, myslenie a dvojznačnosť sveta. Pole, které se tento příspěvek snaží pokrýt, je velmi rozsáhlé: jsou zde představeny hlavní motivy Nietzschových úvah o pravdě a poznání ze všech jeho raných děl. Javorská tak usiluje o jakýsi celkovější pohled na danou problematiku. To jí pak umožňuje podívat se na Nietzschovy koncepce zvnějšku a pokusit se ve vztahu k odlišným filosofickým pozicím vymezit jejich obecné charakteristiky. Zabývá se tak Nietzschovým odporem k „chápání pravdy jako pravdivosti“ (78) či souvislostí jeho myšlenek s pojetím pravdy coby „neskrytosti“ (85). Z tohoto hlediska je autorčin přístup nepochybně přínosný – z odstupu a v kontrastu k jiným pojetím dobře vysvítají základní tendence a motivace Nietzschova myšlení. Široký záběr stati s sebou nicméně nese jistá úskalí: vzhledem k jejímu malému rozsahu (je dokonce nejkratším textem celého sborníku) v ní většina Nietzschových tezí může být jen zreferována. [6] Na vysvětlení těchto tezí, zkoumání jejich vzájemných vztahů či na podrobnější četbu Nietzschových textů již místo nezbývá. Obraz, který předkládá, je proto do jisté míry neurčitý a abstraktní.

Článek Miloše Miškovského Umění jako most mezi metafyzikou a vědou, úvodní příspěvek druhého tematického bloku publikace, nabízí přesný a přehledný výklad postavení, které v Lidském, příliš lidském zaujímá umění. Nietzsche se v této knize – jistě i ve snaze distancovat se od Zrození tragédie, jež umění přisuzuje jedinečný význam – vůči umění často staví velice kriticky a podezřívavě, především pak vyvrací jeho nárok poskytovat vhled do podstaty světa. Jak ale Miškovský správně zdůrazňuje, při bližším zkoumání se stává zřejmé, že i v Lidském, příliš lidském je umění v mnoha ohledech hodnoceno kladně. Umění tedy není jen dědicem metafyziky, ale též jakýmsi „předstupněm vědy“ (102), a to zejména proto, že od něj věda přejímá jeho distancovaný postoj ke světu. Jen tento postoj – který umožňuje mít radost i z pozorování „negativních aspektů života a světa“ (106) – přitom činí vědu se všemi jejími „nemilosrdnými a nepříjemnými pravdami“ (107) pro člověka snesitelnou.

Milena Fridmanová se ve své stati Génius člověkem zabývá způsobem, jakým Nietzsche ve spise Lidské, příliš lidské reinterpretuje figuru génia. Nietzsche polemizuje hlavně s představami o géniových zázračných schopnostech: génius netvoří na základě náhlého vnuknutí, ani nemá přístup k hlubší skutečnosti skryté za jevy (111 nn.). Navzdory této Nietzschově kritice ideálu génia (jež je namířena především proti Schopenhauerovi a Nietzschovým vlastním dřívějším přesvědčením) však dle autorky neplatí, že by géniovi v Lidském, příliš lidském nepřipadala žádná pozitivní úloha: ač je zbaven svých nadlidských vlastností, pro rozvoj kultury má stejně klíčový význam jako v Nietzschově raném díle (129). Je přínosné, že Fridmanová Nietzschovy koncepce vykládá na pozadí srovnání s Kantem a (hlavně) Schopenhauerem; kromě toho, že jsou tak Nietzschovy úvahy zasazeny do náležitého kontextu, tento přístup autorce umožňuje odpoutat se od litery Nietzschových textů a zaměřit se spíše na jejich věcný přínos. [7]

Text Ireny Martínkové Nietzsche vychovatel se snaží napříč Lidským, příliš lidským (a s přihlédnutím k textu Schopenhauer jako vychovatel, jedné z Nečasových úvah) sledovat téma výchovy. Čtenář v něm tudíž nalezne především bližší vymezení cíle výchovy, jímž je dle Nietzscheho „zrození génia“ (134), a zkoumání vychovatelské úlohy génia samotného. Martínková se v článku zabývá řadou textů, které s tématem výchovy bezprostředně nesouvisejí (aforismy, které se věnují kultu génia, působení uměleckých děl apod.). To není nutně na škodu; naopak, díky jejich zařazení do méně obvyklých souvislostí se otevírají nové způsoby, jak je číst. Přesto by snad textu prospělo, kdyby v něm Martínková zohlednila např. též aforismy o původu génia z páté hlavy Lidského, příliš lidského (§ 230–234) – tedy pasáže, které se z celé knihy k tématu „výchovy génia“ váží možná nejtěsněji. Podobně jako u článku J. Puce je také třeba litovat toho, že se nedostalo o něco větší pozornosti jazykové stránce textu. [8]

Tématem studie Josefa Šlerky Patos distance jako cíl rétorické strategie je problematika literární formy Nietzschových textů. Podle Šlerky Nietzsche upřednostňuje především takové literární prostředky, které čtenáře vedou k tomu, aby zaujal „kritickou distanci k tvrzenému“ (153) a podněcují jej k vlastnímu myšlenkovému výkonu. Za takovýto prostředek je pak – kromě jiných postupů, jež Šlerka rovněž zmiňuje – [9] pro její „otevřenost a neukončenost“ možné považovat i samotnou formu aforismu (152). K zmíněnému odstupu chce podle Šlerky Nietzsche čtenáře dovést mj. proto, aby jej osvobodil od „moci formy a pojmů“ (153) – které nutně odhlížejí „od individuálního a zakrývají tak skutečné“ (148) – a donutil jej „skutečně se podívat na svět, o kterém se mluví“ (153). Tento distancovaný přístup podle autora zároveň odpovídá stavu, který Nietzsche v pozdějších spisech označuje jako „patos distance“. Proto ve studii nalezneme též stručný a (na některých místech snad poněkud příliš) hutný rozbor tohoto pojmu (153 nn.). Jak by mělo být patrné už z tohoto shrnutí, Šlerkův text nápaditým způsobem propojuje na první pohled nesouvisející Nietzschovy myšlenky. Na základě toho pak upozorňuje na významnou skutečnost, totiž že celé Nietzschovo dílo napříč svými různými oblastmi a fázemi svědčí o jistém setrvalém postoji: o Nietzschově preferenci „aktivity“ před „reaktivitou“ (147).

Šlerkova stať je závěrečným textem druhého oddílu sborníku. Blok o figuře svobodného ducha otevírá článek Jakuba Chavalky „Nemoc“ svobodného ducha a cesty jeho uzdravení. Podle Chavalky je pro porozumění této postavě zapotřebí obrátit se k první hlavě Lidského, příliš lidského, neboť v té nacházíme „dramatizaci situace, v níž se ocitá svobodný duch“ (166). Touto situací – situací, kdy věda zničila všechny dosavadní ideály, a kdy proto nad lidstvem visí hrozba nihilismu – se pak autor ve své studii zabývá především. Snaží se přitom ukázat, že právě ve snaze vyřešit problémy představené v úvodních textech Lidského, příliš lidského Nietzsche vypracovává svou pozdější filosofickou metodu – „psychologickou analýzu lidského hodnocení“ (168). Volba tohoto interpretačního přístupu je rozhodně namístě: skutečně se zdá vhodné zamyslet se u příležitosti četby Lidského, příliš lidského nad původními zdroji koncepcí, které jsou lépe známy z Nietzschových vrcholných děl, které však v zárodečné podobě můžeme nalézt už zde. Tím spíše lze možná litovat toho, že způsob, jakým pozdější Nietzschova pozice na zmíněné problémy odpovídá, je v textu spíše jen naznačen. [10]

V elegantním textu Hanse Rainera Seppa Mezi tmou a světlem nalezne čtenář pokus o fenomenologicky inspirovanou interpretaci postavy „stínu“ z úvodního a závěrečného dialogu knihy Poutník a jeho stín, poslední části Lidského, příliš lidského. V rámci tohoto výkladu se Sepp kromě jiného zabývá aforismy, v nichž se pracuje s motivem vztahu k „nejbližším věcem“ (177 nn.), s motivem „noci“ (coby času, kdy je namísto „nejbližším věcem“ klíčový význam přisuzován metafyzickým „nejzazším obzorům“) (179 nn.) nebo s tématem „srovnávání“ různých kultur či „světů smyslu“ (182 nn.). Na základě interpretace těchto textů pak autor popisuje, jakou podobu získává svět zkušenosti v jednotlivých fázích poutě „svobodného ducha“, a zdařile tak upřesňuje a doplňuje obraz této cesty, který Nietzsche načrtl v předmluvě k prvnímu svazku Lidského, příliš lidského. Díky fenomenologickému zaměření Seppova textu vhodně vystupuje do popředí „existenciální“ rozměr Nietzschova obratu od metafyziky k „vědě“ – obratu, v němž nejde jen o upřednostnění nepochybných nenápadných pravd před svévolnými spekulacemi, nýbrž právě také o změnu životní orientace, o nové docenění „nejbližších věcí“.

V článku Nespravedlivost poznání jako východisko pro koncept svobodného ducha, poslední studii sborníku, se Petra Lomozová snaží o porozumění vztahu postavy svobodného ducha a postavy vědce. Za tím účelem pak pečlivě rozebírá především aforismy vztahující se k pojmům „čistého“ a „spravedlivého“ poznání (195 nn.). Tyto analýzy odhalují, že oba postoje, postoj vědce i svobodného ducha, představují určitou odpověď na problém nutné perspektivnosti každého poznání, které je spjato s hodnocením. Reakce vědce pak spočívá v tom, že se snaží poznávat „čistě“, tj. bez jakéhokoliv hodnocení. Svobodný duch naproti tomu poznání jeho hodnotícího a perspektivního charakteru zbavit nechce; namísto toho na „nespravedlivost“ každé jednotlivé perspektivy odpovídá tím, že hlediska střídá a vzájemně vyvažuje (209). Text P. Lomozové tak velmi dobře ukazuje, s jakým odstupem už v samotném Lidském, příliš lidském Nietzsche k „vědeckému“ stanovisku přistupuje. Užitečným způsobem rovněž načrtává cestu vedoucí od raných Nietzschových úvah o poznání k „perspektivismu“ jeho zralého díla.

Krátce se ještě na publikaci podívejme v celku: Již byla řeč o nižší jazykové úrovni některých příspěvků a o tom, že by některé texty mohly být přehlednější a srozumitelnější. Je opravdu škoda, že nebyla věnována větší péče závěrečné úpravě příspěvků. Byť v různé míře, nedostatky tohoto charakteru se týkají velké části článků – celkový dojem z knihy tak jimi nemůže zůstat neovlivněn.

Bezpochyby je v pořádku, že celá jedna část publikace je věnována první hlavě Lidského, příliš lidského, jistě nejdůležitější a nejobtížněji interpretovatelné části této Nietzschovy knihy. Nelze si však nevšimnout toho, že motivy této hlavy (nutná nepravdivost lidského poznání, vztah vědy a života apod.) hrají – trochu nečekaně – klíčovou roli i v příspěvcích oddílu třetího (výjimku tvoří pouze text H. R. Seppa). Tato témata jsou tedy v knize zastoupena možná až nadmíru. Naopak snad mohly v publikaci dostat větší prostor ty Nietzschovy aforismy, jež se věnují problémům spjatým s morálkou – tématu morálky přísluší v Lidském, příliš lidském přinejmenším stejně důležité místo jako tématu umění (koneckonců právě „morální pocity“ jsou jedním z hlavních předmětů Nietzschovy „vědy“).

Jak se dočteme v předmluvě, publikace nemá být pouhým „sborníkem nezávislých článků, ale spíše kompaktní sbírkou na sebe navazujících či vůči sobě polemických kapitol“ (16). Explicitně na sebe ovšem žádné články sborníku nereagují. Některé studie pak sice předkládají interpretace, jež vposled nejsou slučitelné, ale ve středu těchto statí nikdy nestojí přesně tytéž problémy a nesoulad mezi různými výklady většinou není příliš ostrý, takže předložené texty nepůsobí ani jako texty polemické implicitně. Ani záměr editorů, aby články publikace zčásti tvořily kapitoly jednotného výkladu, nebyl dle mého soudu uskutečněn zcela úspěšně. Je pravda, že vzácně některé z textů využívají závěrů textů jiných; v některých případech jsou však do nich tyto závěry začleněny spíše neorganicky. [11] V každém případě autoři ve svých statích pokaždé znovu uvádějí čtenáře do celkového rámce, v němž se pohybují, a sledují v nich především své vlastní cíle. Jestliže tedy editoři sborníku usilovali o to, aby kniha tvořila jakýsi těsnější celek, zůstali spíše jen v půli cesty.

Navzdory některým výhradám je závěrem třeba konstatovat, že převážná část textů ve sborníku je kvalitní a že recenzovaná publikace je bezesporu přínosná. [12] I přes své relativně úzké tematické zaměření sborník podává o knize Lidské, příliš lidské neobvykle komplexní obraz. Lidské, příliš lidské je známé především jako dílo, v němž se Nietzsche rozchází s filosofií svého raného období (a tak i s Wagnerem a Schopenhauerem) a v němž se kriticky obrací proti ideálům s tímto obdobím spjatým. Tento aspekt Nietzschova spisu se pak samozřejmě dostává ke slovu i v našem sborníku. Jeho přispěvatelé jsou však zároveň s to nalézt překvapivě mnoho bodů, v nichž Nietzsche v Lidském, příliš lidském na své dřívější myšlení navazuje, a kromě Nietzschových polemik si všímají pozitivních koncepcí, jež stojí v jejich pozadí. [13] Díky tomu se jim pak daří Lidské, příliš lidské – spíše opomíjený spis, v němž je snadné spatřovat pouhé svědectví o jisté přechodné fázi Nietzschova myšlenkového vývoje – představit i v jeho vnitřní filosofické zajímavosti.