Poznámka 3

Toto pochopení je v tradici přítomno již od Augustina (De civ. Dei, II,14; česky: O obci Boží, přel. J. Nováková, Praha 2007, I, str. 82). Jeho působení lze rozpoznat v Goethově vlivném výkladu božské inspirace v dialogu Ión jako ironicky myšlené persifláže, která má dát čtenáři najevo Platónův odmítavý postoj k básnictví. J. W. Goethe, Plato als Mitgenosse einer christlichen Offenbarung (1796), in: Goethes Sämtliche Werke, XIII, vyd. F. Bergemann – M. Hecker, Leipzig 1914, str. 213. Tento výklad v zásadě přejal F. Schleiermacher, Einleitung zu Ion,in: Platons Werke, II,1, Berlin 1818^22lt;, str. 261–262. Kriticky k tradičním výkladům viz R. Neuhöfer, Platónův Ion. Soustavný úvod s překladem, Brno 1908, str. 11–14, a zejm. H. Flashar, Der Dialog Ion als Zeugnis Platonischer Philosophie, Berlin 1958, str. 2–4. Nověji zastává uvedenou interpretaci S. Halliwell, The Republic’s Two Critics of Poetry, in: O. Höffe (vyd.), Platon. Politeia, Berlin 2011, str. 244; či R. Barfield, The Ancient Quarrel between Philosophy and Poetry, Cambridge – New York 2011.