Poznámka 69

Tamt., str. 35. Je patrné, že pojetí vnímání jako vytváření obrazů spojuje Schellinga s Bergsonem. K tomu srv. M. Petříček, Fikce obrazu: Bergsonova imagologie, in: Filosofie Henri Bergsona, str. 40–46. Ani Schelling, ani Bergson nepojímají obraz v obvyklém významu, totiž jako představu, která je distinktní vůči zobrazenému, k němuž bychom se mohli dostat nějak přímo bez zprostředkování obrazem. Vidíme např. krajinu na obraze a můžeme ji vidět i „přímo“ bez zprostředkování obrazem. Schelling řekne, a domnívám se, že to má na mysli i Bergson, že to, Reflexe 47:Příroda a svoboda:Reflexe 47:Příroda a svoboda:co se domníváme vnímat jako vnější skutečnost, je námi vytvořený obraz. Vnímáme obrazy, které vytváříme svým tělesným schématem, jak říká Schelling. Schelling pojímá vnímání jako vyplňování prostoru bez jeho reálného vyplnění. Srv. F. W. J. Schelling, Naturphilosophie, str. 272. Tímto zdánlivě paradoxním termínem má na mysli jeho čistě duchovní popis (rein geistiges Beschreiben), jenž je funkcí pohybu organismu v prostoru (srv. tamt., str. 444–448). Petříček se v této souvislosti dostává i ke zde probíranému tématu: „… Bergsonova redukce na ,obrazy‘ odhaluje pole ,před-subjektivní‘: ,subjekt‘ se zde objevuje teprve tehdy, když mezi ,obrazy‘ pozorujeme centrum indeterminace… Bergson sestupuje ve své imagologické fikci až k takovému poli před vnímáním, v němž jediným principem popisu je pohyb…“ Srv. Petříček, Fikce obrazu, str. 46. Podle Schellinga si nemateriální, imanentní obraz světa vytváří každý organismus ve své sensibilitě, a děje se tak na základě jeho pohybu v prostoru. Platí to tedy i pro organismy, jež ještě nejsou subjekty svého jednání. Subjektivita se objevuje teprve u organismu, který je vytržený z identity s celkem universa, jak jsem o tom mluvil výše. Řečeno s Bergsonem, zóna indeterminace jeho jednání vykazuje maximální kvantitu a jeho vnímání je vědomé. Petříček to formuluje tak, že se u tohoto organismu objevuje odchylka od reflexivního, tj. reaktivního pohybu, a tato odchylka „v sobě implikuje výběr, rozdělení a volbu“ (srv. tamt.). Svoboda je pro Bergsona tedy dána jako zóna indeterminace, v níž je otevřena možnost volby mezi alternativami, jak se vztahovat k vnějším podnětům. K tomu srv. rovněž J. Čapek, Bergsonovo pojetí svobody, in: Filosofie Henri Bergsona, str. 65–90.