Poznámka 14

Výrazy μέγιστα a τιμιώτατα v dialozích počínajíc Ústavou se proto nevztahují ani tak k nejvyšším idejím jako spíš k principům ústních přednášek (srv. k tomu Ep. VII,344e2: πάντων ἐν βραχυτάτοις κεῖται; 344a8 n.: ἀλήθεια ἀρετῆς εἰς τὸ δυνατὸν [καὶ] κακίας). Pathos místa ve Faidru 278c–e by ostatně byl také zcela bezdůvodný, pokud by zde Platón měl na mysli pouze nejvyšší ideje jako totožnost, různost, klid, pohyb, stejnost, nestejnost atp., jež právě nejsou z dialogů vyloučeny, nýbrž jsou v Parmenidovi a Sofistovi podrobně probírány. Nebyla to mimochodem zrovna malá slabina obvyklého výkladu τιμιώτατα jakožto idejí, že nebyl schopen ani filosoficky, ani psychologicky vysvětlit, jak by Platón, který se v dialozích trvale vyslovuje o idejích (odkud přece také pochází celý platónský „idealismus“ následné doby), měl přesto tvrdit, že o nich ve vlastním smyslu nikde nemluvil. Výklad směřující k principům má naproti tomu tu výhodu, že nezůstává vězet v jakémsi – filosoficky a psychologicky nepodloženém a bezradném – mysticismu, nýbrž vede jasnou dělicí čáru mezi ústní naukou pracující s principy a psaným dílem bez principů a zároveň může pomocí principu filosoficky dostatečně vysvětlit „nevyslovitelnost“, o níž hovoří VII. list (H. J. Krämer, Arete, str. 27, pozn. 27; str. 465, pozn. 67).