Poznámka 53

Pojetí konzervativních teoretiků vývoje, podle nichž by Platón mohl v určitém období hovořit jen o tom, co vychází najevo ve spisech, stojí v rozporu s programatickými větami z Faidra a VII. listu. Jelikož Platón zkrátka vědomě chce být ve spisech zdrženlivý, je každý literární pozitivismus, který věří, že jej tam přesto může určit e silentio, metodicky nepřiměřený. To je navíc posíleno oněmi odkazy na nevyslovené (srv. výše, pozn. 7), jimž věcně odpovídá ústní nauka. Pokus konzervativního výkladu Platóna postavit teorii idejí – např. s odkazem na dialog Euthyfrón (5d, 6d n.) – za každou cenu před teorii principů, sám ztroskotává již na tom, že tato nejranější zmínka o teorii idejí by měla být podle výsledků jazykové statistiky chronologicky kladena nanejvýš do současnosti s dialogem Lysis, pravděpodobně však až do pozdější doby (tak H. von Arnim, Sprachliche Forschungen zur Chronologie der Platonischen Dialoge, Wien 1912, str. 230; U. von Wilamowitz-Moellendorff, Platon. Leben und Werke. Beilagen und Textkritik, II, Berlin 1920^22lt; [1919^11lt;], str. 68 n.; F. Ueberweg – K. Praechter aj., Grundriß der Geschichte der Philosophie, Graz 1953^1313lt;, str. 238 n.); dialog Lysis lze jen obtížně oddělit od teorie principů Ústavy a Symposia (jako doplněk přistupuje dialog Prótagoras [357b] a jedno sókratovského kroužku megariků, srv. H. J. Krämer, Arete, str. 490 nn., 499 nn., 505 nn.). Stačí zde navíc konstatovat, že nějaký Platónův vývoj je vůbec sotva prokazatelný. Tím se nijak předem nerozhoduje otázka, zda skutečně došlo k rozšíření základní pozice. V každém případě je však zřejmé, že problém vývoje nedostačuje pro řešení zde probíraných základních otázek, zda byl Platón v první řadě systematikem nebo problematikem, dogmatikem nebo aporetikem. Jakmile se rozběhne diskuse o tom, zda již raný nebo až střední Platón zastával systém dochovaný v referátech, je tím již přiznán systematický charakter jeho filosofování a principiální dvojkolejnost spisovatelství a orality.