Vznik z nutnosti v Platónově Timaiovi

Martin Ritter

Studie se snaží určit, co přesně v Platónově Timaiovi znamená ”vznik z nutnosti”, z jakého důvodu je k popisu nutnosti nezbytné postulovat existenci chóry, jak máme tuto entitu chápat, a konečně v jakém smyslu je matematická konstituce stoicheiai živlů dílem nutnosti, resp. rozumu. Výklad bere v potaz některé textové nesrovnalosti a nejprve ukazuje, že z nutnosti vznikají (existují) parciální tělesa, tento materiál vjemového světa, a zákonitosti jejich střetů, které jsou alogon. Tyto fenomény jsou sice jistým, jim přiměřeným způsobem logizovány, a to čísly a tvary, jimiž demiurg uspořádává, tj. přemlouvá matérii, touto ”logizací” však není zrušen jejich charakter nutnosti, protože není překonána prostorovost, dimenzionalita těchto jevů, která s sebou nese jisté nutné charakteristiky a vztahy. Důvodem těchto charakteristik je způsob bytí chóry, kterou lze po Timaiově podrobném výkladu ztotožnit se zcela neurčitým prostorem, analogickým Kantovu čistému názoru prostoru, přesněji řečeno s principem (nejenom tohoto) prostoru. Studie dokládá, že chóra není látka ani příčina pohybu, a osvětluje, že i v rámci výkladu vzniku z nutnosti musí být při díle demiurg, poněvadž ryzí princip nutnosti, jenž je implikován v bytostných rysech neurčitého prostoru, nelze sám o sobě vůbec uchopit.

„Dva směry. – Pokusíme-li se pozorovat zrcadlo o sobě, neobjevíme nakonec nic než věci na něm. Chceme-li uchopit věci, nepřijdeme nakonec k ničemu než k zrcadlu. – To je nejobecnější historie poznání.“ [1]

Pokusíme se určit, co přesně v Platónově Timaiovi znamená vznik z nutnosti. Vůdčí se musí stát otázka, proč je k popisu vzniku z nutnosti nezbytné zavést existenci chóry, jak je tato „entita“ chápána a jaký je vztah mezi chórou a ananké. Podstatný bude též problém, nakolik a v jakém smyslu je matematická konstituce prvků dílem nutnosti nebo rozumu.

V souladu se strukturou Timaia se textově opřeme o prostřední část tohoto dialogu (47e–69a), [2] neboť právě v ní se popisuje to, co vzniká nutností. V místě 47e Timaios konstatuje, že „dosavadní náš výklad týkal se … toho, co bylo stvořeno rozumem; třeba však vedle toho promluviti o tom, co vzniká nutností“. Na řádcích 68e pak shrnuje, že „toto všechno tímto způsobem ve světě vznikání z nutnosti vzniklé“ musel demiurg učinit součástí svého kosmického díla, a konstatuje, že „nyní máme připraveny – jako stavitelé stavební dříví – druhy příčin, z nichž má býti srouben zbývající výklad“.

Podle Timaia je třeba mluvit o tom, co vzniká nutností, jelikož počátek světa spočíval ve směsi nutnosti a rozumu: „byl tedy na počátku stavěn tento vesmír působením nutnosti, přemáhané … od rozumné přemluvy“ tak, aby vedla „většinu ze vznikajícího k nejvyšší dokonalosti“ (48a). Popis vzniku z nutnosti má tedy uchopit to, co rozum přemlouvá, onoho „neurčitého činitele, pokud má podle své přirozenosti vliv“ (48a).

Timaios chce především pohlédnout na přirozenost živlů „před vznikem světa i na stav, v jakém předtím byly“ (48b). Kvůli svému výkladu však musí zavést třetí arché: vedle neměnného inteligibilního vzoru a jeho vznikajícího viditelného obrazu existuje také to, co je zprvu nazváno „příjemkyně“ (hypodoché) veškerého vznikání podobající se „kojné“ (tithéné; 49a6–7).

Aby objasnil, co tato entita vlastně je, rozebírá Timaios problém, jak obtížné je nazývat věci jejich jmény, tedy v tomto případě živly jmény živlů. Timaos poukazuje na to, že živly se do sebe navzájem mění, že si nezachovávají svou identitu: něco, co v jistém okamžiku nazveme ohněm, se za chvíli může stát vzduchem. Timaios z toho vyvozuje, že takto „jsoucím“ věcem, tj. jsoucím tak, že se v čase proměňují, nemáme přisuzovat stálou identitu (říkat o nich „toto“), nýbrž máme říkat, že jsou „takovéto“ (toiúton). To, co se mění, sice může být v dané chvíli ohněm, ale za chvíli už ohněm nebude.

Nejde však pouze o to, že se jedna smyslově vnímatelná věc může za chvíli ukázat „být“ věcí jinou. Je totiž zároveň nepopiratelné, že všechny věci, které se jeví být ohněm, mají společné cosi, díky čemu se právě jeví být ohněm. A právě toto, „co jest stále takové a sobě podobné, přecházejíc kolem dokola“ (49e), lze označit jako toiúton. Všimněme si, že ono toiúton není idea živlu, nýbrž něco, co vzniká a zaniká, avšak tak, že je pokaždé stejné (tj. právě „takovéto“); právě díky tomuto vždy stejnému „takovémuto“ můžeme měnící se fenomén nazvat např. ohněm.

Tato skutečnost není nevýznamná, protože, jak ještě uvidíme, právě takovým toiúton je to které stereometrické těleso, jež je základem smyslově vnímatelných živlů. Timaios to v dané chvíli pouze naznačuje ve svém příkladu se zlatem (50a–b). Bude-li někdo vytvářet ze zlata různé tvary a ukáže na určitý trojúhelník z něj vytvarovaný s otázkou, „co to je?“, pak nemáme říkat, že to je trojúhelník, nýbrž zlato. A totéž platí pro přirozenost toho, co vše přijímá, pro onu zkoumanou „příjemkyni“: je to „tvárná hmota“ (ekmageion), která je utvářena a uváděna do pohybu věcmi, které do ní vstupují a na jejichž základě se (pouze) jeví mít různé kvality v různých chvílích (50c). Timaios říká, že podivný způsob tohoto vstupování mimémat budeme sledovat později.

Na základě dosavadního výkladu tedy musíme rozlišit tři druhy (gené), nyní připodobněné matce, otci a dítěti (50c–d). Zároveň je podle Timaia zřejmé, že příjemkyně vznikání musí být prosta všech určení, všech tvarů (50e–51a): „jest to jakási věc neviditelná a beztvará, všechno přijímající, která však jakýmsi těžko vysvětlitelným způsobem náleží do světa rozumového“.

Podle Timaia je rovněž třeba položit si otázku, zda vůbec existují ideje, tj. např. oheň sám o sobě. Jelikož však nechce zahlcovat výklad dlouhým exkursem, vyslovuje se zprvu pouze hypoteticky: pokud existuje rozdíl mezi nús a doxa alethés, pak existují také věci, které jsou přístupné čistě rozumově, bez účasti smyslového vnímání (51a–b). A ihned dodává, že taková diference vskutku existuje: za prvé, nús v nás vzniká učením, kdežto doxa alethés přemlouváním (hypo peithús); za druhé, nús je vždy provázen pravdivým důvodem (met’ aléthús logú), kdežto pravdivé mínění je alogon.

Když jsme takto prokázali existenci idejí, můžeme shrnout, že existují tři jejich různé „druhy“: (1) neměnné, nevznikající, smyslům nepřístupné ideje, (2) s nimi homonymní, v určitém místě (en tini topó) vznikající věci, chápané míněním doprovázeným aisthesí, (3) chóra, která nevzniká a nezaniká, nýbrž je vždy, všemu skýtá místo a není vnímatelná smysly, nýbrž jen „jakýmsi nepravým usuzováním“ (52a–b). Pozoruhodné přitom je, že pokud myslíme na chóru, jako bychom se uváděli do snu, a takto „zasněni“ si myslíme, „že všechno, co jest, musí být někde“, a vlastně tak popíráme existenci idejí (52b–c).

Zdá se, že Timaios nyní dospěl k cíli, který si vytyčil. Vyložil, co je oním třetím druhem, a tak si zároveň připravil cestu pro popis toho, v jakém stavu byly živly před vznikem světa: chóra přijímala tvary živlů, ale protože ty byly navzájem nepodobné a nevyvážené, způsobovaly chaotické pohyby, přičemž to, „co si jest navzájem nejvíce nepodobno, přichází nejdále od sebe, nejpodobnější však co nejvíce jest nakupeno na totéž místo: proto i každý z těchto živlů zaujímal jiné místo, dříve než z nich uspořádáním vznikl vesmír“ (53a).

V této pasáži se však dostáváme do interpretačních potíží. Timaios říká, že před vznikem vesmíru byly živly „bez rozumného řádu a míry“, ba že měly jen „jakési stopy své vlastní podstaty“, ale když bůh začal vesmír pořádat, „tu nejprve určitě odlišil tvary a čísly oheň, vodu, zemi a vzduch“ (53b). V následujícím výkladu pak popisuje uspořádání a vznik živlů, a to právě prostřednictvím postulování základních tvarů (trojúhelníků) a jejich číselně vyjádřitelného uspořádání (53c–55d). Zdá se tedy, že tento výklad již nepopisuje vznik z nutnosti, nýbrž vznik, v němž spolupracuje rozum a nutnost.

Jak ale potom chápat shrnující závěry pasáže 68e–69a, kde se dosud popsané fenomény chápou jako „z nutnosti vzniklé“? Což Timaios právě nepopsal souměrné živly i souměrné vztahy mezi nimi, na jejichž základě vystavěl i popis komplexnějších látek a jejich „chemických“ vztahů, jakož i výklad účinků těchto látek na lidské tělo (pathémat), včetně pocitu libosti a nelibosti? Byly tyto výklady popisem vzniku z nutnosti, nebo popisem kooperace rozumu a nutnosti? [3]

Nabízí se odpověď, patrně správná, že počínaje místem 53b, tj. po shrnujícím popisu „živelnatění živitelky“ před vznikem veškerenstva, se již vykládá nutnost přemluvená, tj. nutnost, jejíž procesy jsou již souměrně uspořádány. Jinak řečeno, není to ještě popis kooperace rozumu a nutnosti, nýbrž popis přípravy (přemlouvání) nutnosti, jejíž (uspořádané) procesy pak bude rozum využívat jako „výpomocné příčiny“, zatímco dokonalost dodá tomu, co vzniká, zcela sám (srv. 68e). To je ovšem přinejmenším nedůsledné: Timaios by tak vlastně tvrdil, že demiurg „přejímá“ to, co si již upravil tak, aby to mohl využít při tvorbě dokonalého světa. Ale problém je věcný: existuje-li diference mezi vznikem z rozumu a vznikem z nutnosti, není tomu potom tak, že ve fenoménech vznikajících z nutnosti by neměl být při díle demiurg? Než se dostaneme k řešení tohoto problému, připomeňme si, co podle Timaia vzniká z nutnosti. Je totiž zjevné, že fenomény představené v rámci celého popisu nejsou zvoleny náhodně, ale že je jim společné něco, na základě čeho je lze označit právě za vznikající z nutnosti.

Jsou to „věci, které ochlazují a zahřívají, ztužují a rozpouštějí a které působí takovéto vlastnosti“, avšak „nejsou schopny mít žádný rozum (logon) ani mysl obrácenou k něčemu (nún eis úden … echein)“ (46d). Ještě přesněji lze říci, že jsou to příčiny, „které vznikají v oblasti věcí, jež jsou uváděny do pohybu jinými věcmi a uvádějí do pohybu jiné věci na základě nutnosti“ (46d), takže, „jsou-li ponechány bez rozumnosti, vykonávají bez jakéhokoli pořádku to, co se zrovna nahodí“ (46e).

Pokud se na tyto „věci“, resp. „příčiny“, podíváme konkrétněji, pak lze jako jim společné vyzdvihnout to, že se týkají té nejelementárnější, nejparciálnější „dimenze“ světa, totiž dimenze sómatických „atomů“, materiálu, z něhož je svět sestaven. Vznik z nutnosti popisuje to, co bychom mohli označit jako fyzikální zákony, jimiž se tělesnost řídí a které lze uchopit prostřednictvím tvarů a čísel. Těmi je ovšem již demiurg „uspořádává“, a tak si připravuje „výpomocné příčiny“ pro stavbu veškerenstva.

Avšak je-li tato interpretace správná, o to naléhavější je otázka, zda vůbec existuje nějaký vznik z nutnosti, s nímž by demiurg nemohl vůbec nic dělat, nýbrž který by musel přijmout tak, jak je. Přesněji řečeno: existuje vůbec nějaká nutnost, která by mu bránila uspořádat svět čistě z rozumu, čistě rozumově? Existuje vůbec nějaká příčina zvaná nutnost, která jej přinutila, aby neučinil svět ryze božským?

V jistém smyslu nejpřirozenější výklad toho, s čím se demiurg musí – jakožto s nutností – potýkat, co musí uspořádávat, chce-li stvořit co nejlepší kosmos, zní, že tímto „materiálem“ jsou „stopy živlů“ v chóře, které demiurg přetváří v materiál, s nímž již lze úspěšně pracovat. Problém je však v tom, že jeho následný výklad vzniku živlů žádné takové přetváření nezachycuje.

Timaios vychází z toho, že živly jsou sómata, tělesa (53c5–6), každé těleso má však hloubku (c6–7). Hloubka je nutně obklopena přirozeností plochy (c7–8) a rovinná plocha se skládá z trojúhelníků (c8–9). Všechny trojúhelníky pak mají počátek ve dvou, které Timaios rozlišuje prostřednictvím rovnosti či nerovnosti úhlů a stran (53c9–d4), a to jsou počátky (archén, 53d4–5) ohně i ostatních těles, říká Timaios, podle pravděpodobného výkladu spjatého s nutností (d4–6). [4]

Poté si Timaios klade za cíl určit, jaká jsou čtyři nejkrásnější tělesa, navzájem nepodobná, ale schopná ze sebe vznikat (53e1–3). Pokud tuto otázku zodpovíme, nalezneme pravdu o vzniku země, ohně a toho, co je mezi nimi (ana logon en mesói; 53e3–5). Tato část Timaiova výkladu je posléze (54d3–4) označena jako popis vzájemného vznikání živlů.

Poté se přechází k úvaze, jaký tvar má každý ze živlů jednotlivě a ze setkání jakých čísel vznikl (54d4–6). Popisují se tak čtyři [5] nejkrásnější stereometrická „tělesa“ a způsob jejich sestavení, tj. vzniku, z určitého počtu základních trojúhelníků, které jsou chápány jako prvky (stoicheion) těchto stereometrických útvarů. V souvislosti s tímto výkladem se řeší otázka, kolik světů bůh stvořil (55c7–55d6).

Nakonec Timaois dochází k rozdělení jednotlivých stereometrických útvarů mezi živly (55d6–56c3). Zmíní se při tom, že pokud jde o analogie mezi jejich množstvím, pohyby a dalšími dynameis, musíme soudit, že je bůh uspořádal ana logon, nakolik to přirozenost nutnosti dovolovala (56c3–7).

Tento výklad vzniku živlů nepopisuje žádné přetváření „stop živlů“, v němž by tyto entity kladly odpor, který bychom mohli ztotožnit s působením nutnosti. Na druhou stranu se tu o nutnosti přeci jen mluví, a to na dvou místech. Prvním je vcelku nenápadná zmínka o tom, že hloubka je nutně (anankéi) obklopena přirozeností plochy (53c7–8), druhým je ona obtížně přeložitelná věta o pravděpodobném výkladu spojeném s nutností (d5–6).

Kdybychom spolu s Novotným četli citovanou větu tak, že se v ní vyvozuje „počátek ohně i ostatních těles podle úsudku pravděpodobného pro jevy nutnosti“, pak by tu byly ve hře dvě jasně odlišené roviny: na jedné straně „jevy nutnosti“, jež můžeme ztotožnit s materiálními procesy mezi základními tělesy, na straně druhé „pravděpodobný úsudek“, jímž strukturu těchto jevů uchopujeme. Toto rozdělení je však výkladový krok, který možná zastírá důležitý, přitom však problematický vztah mezi principem nutnosti a pravděpodobnou řečí.

Připomeňme si, že jedním z hlavních úkolů, jichž se demiurg musí ujmout, je přemlouvání nutnosti. Ponechme zatím stranou otázku, co takto přemlouvá, a ptejme se jinak: co k tomuto přemlouvání, resp. při tomto přemlouvání, používá? Jsou to, jak jsme viděli, čísla a tvary. Proč právě čísla a tvary? Patrně proto, že to, co demiurg přemlouvá, je přístupné právě tomuto typu „přemluvy“, tj. geometrickému utváření.

Připomeňme si rovněž, o čem Timaios mluvil poté, co dospěl k uchopení chóry. Když vyvodil existenci chóry a mimémat, jež se v ní obrážejí, považoval za nutné zdůvodnit, že kromě těchto dvou „entit“ vůbec existují také ideje. Své zdůvodnění přitom založil na rozlišení rozumu, jímž se pravdivě poznávají ideje, a pravdivého mínění, jehož se nenabývá učením, nýbrž přemlouváním, a které je navíc alogon.

Nejen koncept „přemlouvání“, ale i pojem „alogon“ má v kontextu Timaia značný význam. Jako sféru toho, co je alogon, lze označit právě to, co vzniká z nutnosti; již jsme citovali Timaiova slova, podle nichž vedlejší příčiny „nejsou schopny mít žádný logos“ (46d). Není pochyb o tom, že toto rozlišení „logických“ a „a-logických“ věcí je značně vyostřené: Timaios vposled míní, že logos je vlastní pouze duši, resp. rozumu. V této perspektivě logos nemůže náležet žádným tělesným věcem. Na druhou stranu je zřejmé, že tělesnost lze jistým, jí přiměřeným způsobem „logizovat“. Tímto prostředkem jsou právě čísla a tvary. [6] Jestliže demiurg takto „matematizuje“ tělesnost, pak ji tím „přemlouvá“, a toto přemlouvání nemá, nemůže mít charakter čistě jen rozumového výkonu, protože při něm dochází k setkání rozumu a ne-rozumu, tj. nutnosti.

Vrátíme-li se nyní k citované větě o výkladu, který spojuje pravděpodobnost s nutností, můžeme přitakat Gadamerovu překladu („mit Notwendigkeit plausiblen Logos“), jenž ukazuje, že dotyčná řeč se musí stávat „plausibilní“ s nutností, tj. být hodnověrná tím, že je vůči nutnosti přiměřená. Avšak ještě výstižnější je překlad Cornfordův, který hovoří o výkladu, jenž pravděpodobnost s nutností slučuje, „mísí“. Podle Cornforda je Timaiův výklad sloučen s nutností, jelikož „v důsledcích počátečního předpokladu [7] jsou zahrnuty nutně dané charakteristiky prostoru a logická nutnost geometrické konstrukce“. [8] Nyní se pokusíme ukázat, že princip, jenž stojí na pozadí vzniku z nutnosti, princip, jenž znemožňuje, aby bylo veškerenstvo ryze rozumné, je vskutku prostor sám, tj. chóra, kterou ovšem musíme co možná nejpřesněji definovat.

Proč je vůbec nezbytné postulovat „živitelku vznikání“, chceme-li popsat vznik z nutnosti? A přesněji řečeno: proč by bylo nezbytné tak precizně vykládat její bytostné rysy, kdybychom se nakonec měli spokojit s oním vágním obrazem, podle něhož „chůva všeho stvoření vodnatějíc a ohnivějíc a přijímajíc tvary země a vzduchu … jeví se v rozmanitých podobách“ (52e)?

Pokusíme se ukázat, že význam výkladu chóry se nevyčerpává jeho využitím v právě citovaném popisu, ale že chóra je konstitutivním prvkem, bez něhož je nemyslitelný, přesněji řečeno nepředstavitelný popis matematické konstituce živlů. Tuto tezi míníme rovněž tak, že popis matematické konstituce živlů konkrétně popisuje onen „nevypověditelný a podivný způsob“, jímž se v živitelce obrážejí mimémata jsoucen, způsob, který nám Timaios výslovně slíbil popsat „později“ (50c). Jinak řečeno, popis živelnatění živitelky, které se dělo před vznikem vesmíru, ještě nevyložil, jakým způsobem tento vznik mimémat v chóře fakticky probíhá. Tento popis podává až onen výklad, [9] v němž se pracuje se základními trojúhelníky (toiúton z příkladu se zlatem), přičemž chóra (tode či túto z téhož příkladu) je tu i nadále základním, byť výslovně již neanalyzovaným principem, jenž stojí za charakterem nutnosti takto v ní vznikajících fenoménů.

Jak se postupně konkretizuje představa o tom, co je chóra? Na jedné straně je uchopena metaforami spjatými s ženským, pasivním, přijímajícím principem. Je to „příjemkyně“ (hypodoché, 49a6; dechomené fysis, 50b6) podobající se kojné (tithéné, 49a6), ba dokonce se přirovnává k matce (métér, 50d). Je však vcelku jasné, že podobně jako ideje nejsou otcem v běžném slova smyslu, také tuto „matku“ nemůžeme chápat doslova. Sledujeme-li, jak se Timaios snaží specifikovat představu o chóře, pak zejména vidíme, že má zaručit existenci něčeho, co je podmínkou možnosti vzniku smyslových jevů (toiúton), přitom však zůstává stále totožné (tode). Chóra je to, „v čem“ (en hó) se objevují, vznikají a „odkud“ (ekeithen) zase mizí, zanikají.

Příklad se zlatem (50a4–b5) pak silně evokuje představu látky, hmoty. „Příjemkyně“ však nejenže není žádným z „tvarů“, kterých je o sobě zcela prosta (pantón ektos eidón), aby dokázala všechny tvary přijmout a nepokřivit (50d2–51a3), ale dokonce se říká, že „stále do sebe všechno přijímá a vůbec nikdy nepřijme žádného tvaru“ (50c). Je to dosti paradoxní představa: chóra je sice schopna přijmout všechno, ale zároveň stále zůstává sama sebou, tj. nestává se oněmi tvary, které do sebe přijala. Chóra je něco zcela jiného než tělesa, která se v ní objevují; nelze ji z těchto těles složit ani do ní rozložit (51a4–b6).

Již poslední dvě zmíněné charakteristiky by nás měly odradit od toho, abychom ji ztotožňovali s látkou. Chóra je zcela neurčitá, beztvará, smyslově nevnímatelná, tedy nejen neviditelná, ale na rozdíl od hmoty také nehmatatelná. Říci lze alespoň tolik, že má části: Timaios nyní uchopuje přirozenost této příčiny tak, že se jako určitý živel jeví ta její část (meros), která přijímá miméma vzoru (51b2–6). Pokud pečlivě sledujeme Timaiovy metaforické opisy, pak lze chóru snad nejpřesněji uchopit jako trojrozměrné a zcela průhledné zrcadlo, které je prostorem pro zrcadlení idejí, přičemž výsledek tohoto zrcadlení je tím, co známe jako sféru genesis, vznikání a zanikání.

Chóra je natolik odhmotněna, že se nakonec stává jakousi podivnou noetickou entitou. Timaios nejprve říká, že „jakýmsi těžko vysvětlitelným způsobem náleží do světa rozumového“ (51b1–2), přesněji řečeno „podílí“ se na něm, aby později dodal, že je chápána „bez účasti smyslů jakýmsi nepravým usuzováním“ (logismó tini, 52b2–3). Co je tento nehmotný princip, který je schopen vše přijmout, avšak sám se při tom nijak nemění? Princip v zásadě noetický, avšak podivným způsobem? Domníváme se, že „aporetičnost“ podílení se chóry na noetickém způsobu bytí je způsobena primárně tím, že chóra – jakožto prostor, v němž se zobrazují ideální živly – má v protikladu k idejím bytostně prostorová meré, takže chceme-li ji myslet, musíme si ji (ovšem bez pomoci smyslů) představit.

V souvislosti s Timaiovými rozpaky ohledně způsobu poznávání chóry je dle našeho mínění podnětné srovnání s Kantovou explikací metafyzického pojmu prostoru v Kritice čistého rozumu. Kant dokazuje na jedné straně to, že pojem prostoru je apriorní, tj. neodvozený z empirické (smyslové) zkušenosti, na straně druhé to, že prostor není původně pojem, nýbrž názor. Při dokazování apriornosti pojmu prostoru Kant pracuje se stejnou intuicí jako Timaios. Podle Timaia jsme – jakožto bytosti nikoli čistě rozumové, nýbrž poznávající (též) pouhé jevy – přesvědčeni, že „všechno, co jest, musí býti někde, na některém místě“ (52b). Kant říká totéž přesněji: „Prostor je tedy považován za podmínku možnosti jevů, a nikoli za nějaké z nich odvozené určení, a je to představa a priori, která je nutně vnějším jevům základem.“ [10]

První dva kroky Kantovy argumentace odpovídají Timaiovu vyvození nezbytnosti postulovat chóru jakožto podmínku možnosti jevů. Kantův důkaz, že prostor je původně dán v názoru, pak podle našeho mínění vychází ze stejných intuicí, které vedou Timaia k tvrzením o aporetické noetičnosti chóry: Kant poukazuje na to, že představa prostoru obsahuje charakteristiky, které nejsou vlastní pojmům, nýbrž musejí mít svůj původ v názoru, přičemž pojem prostoru je bez těchto rysů zcela nemyslitelný. Zatímco ve třetím bodě svého výkladu Kant kontrastuje vztah prostoru a jeho částí se vztahem pojmu a jeho extenze, ve čtvrtém bodě staví do kontrastu prostor a jeho části se vztahem pojmu a jeho intenze. [11] Snaží se tedy upozornit na to, že vztah jednoty a mnohosti je v případě prostoru zásadně jiného typu než v případě pojmů. Kant to vykládá takto: zatímco pojem je představa, která je společným znakem („ideou“) mnoha různých představ („jevů“), které tudíž obsahuje „pod sebou“, prostor obsahuje tyto různé představy „v sobě“; [12] všechny části prostoru totiž existují zároveň, a to jako jeho vymezení.

Kant tímto argumentem řeší obtížný problém, který Timaia vlastně netrápí, jeho úvahy však dobře ukazují, proč je prostor entitou, jejíž myšlení má aporetické rysy: pojem prostoru je pojem vskutku neobvyklý, protože snažíme-li se jej myslet, vykazuje charakteristiky, které nejsou vlastní myšlenkovým entitám, nýbrž názorům; tyto názorné charakteristiky přitom tvoří samu jeho bytnost.

Může se zdát, že přirovnávat chóru k prostoru, který analyzuje Kantova argumentace, je zcela neudržitelné. Což není chóra mytologickou živitelkou a matkou vznikání, nikoli přísně racionálním novověkým prostorem? [13] Podle našeho mínění nikoli: postup Timaiovy argumentace naopak vykazuje snahu očistit pojem chóry od mytologických příměsí a vhodně zvolenými metaforami co nejpřesněji uchopit, čím ve své podstatě je.

Tvrdíme, že Timaios se tak rozsáhle věnuje specifikování toho, čím chóra je, či přesněji řečeno, především čím není, aby na tento výklad navázal při matematickém popisu vzniku živlů, resp. při popisu matematické konstituce stoicheiai živlů. Vyslovme nyní jasně, čím chóra není: (1) není látkou vznikání. Zatímco látka se nepochybně mění, když na sebe bere podobu různých tvarů, chóra žádný tvar „nikdy nepřijme“, protože je, s Kantem řečeno, transcendentální podmínkou možnosti existence jevů: skýtá jim možnost být „vedle sebe“. (2) Chóra není příčinou pohybu. Není ani principem pohybu v tom smyslu, že by se sama ze sebe pohybovala, a není ani příčinou pohybu jevů, tj. příčinou jejich vznikání a zanikání.

Obě tyto teze je třeba hájit proti námitce, jež se může opřít o Timaiovo tvrzení, že chóra „se sama pohybuje jako nástroj způsobující otřásání“ (53a). Zde se přece jasně říká, že chóra se sama pohybuje (contra 2), a jak by toho byla schopna, kdyby sama neměla materiální podobu, tj. kdyby nebyla hmotou, jež jedině může hýbat tím, co je hmotné (contra 1)?

Nejprve se věnujme tezi, že chóra se sama pohybuje. Timaios sice s touto vizí pracuje ve svém metaforickém popisu živelnatění živitelky, ale i v rámci tohoto popisu je zřejmé, že příčinou jejího rozpohybování jsou mimémata, jež se v ní obrážejí, přesněji řečeno nerovnost mezi tvary, jež jí naplňují. Z Timaiova popisu je zcela zřejmé, že jakmile se různé živly navzájem separují, jakýkoli pohyb ustává, protože tu již není při díle „princip“, jenž pohyb způsobuje, tj. nerovnost (čili různotvárnost). Z popisu živelnatění živitelky by to snad ještě nemuselo být zcela jasné, ale pozdější výklad toho, proč živly „neustávají ve vzájemném pohybování a unášení“ (58a–b), to potvrzuje zcela nezvratně: principem, jenž stojí za pohybem živlů, není žádný svébytný pohyb živitelky, nýbrž komprimující tlak obvodu veškerenstva.

Obtížnější je druhý problém: není-li chóra látkový princip, jak by vůbec mohla být živly rozpohybována a sama je uvádět do pohybu? Tuto otázku však nelze uspokojivě zodpovědět z principiálních důvodů, protože interpretace textu samého ústí do aporie: kdyby se chóra skutečně podobala „vějičce“, která otřásá živly, byvši jimi rozpohybována, pak by tu šlo o vztah dvou materiálních věcí, avšak chóra by pak byla entitou od živlů různou a na nich nezávislou. Živly se však objevují přímo v ní, a pouze díky tomu je chóra vůbec uvádena do pohybu: pouze tím, že v ní vyvstávají živly, se chóra stává v různých částech různou. Pak ovšem nemůže pohybovat živly jako látka od živlů odlišná, a vlastně tu tak neexistuje nic, čím by vůbec mohla pohybovat. Musíme si tudíž uvědomit, že „otřásání“ živitelky je metafora, která má plasticky předvést zákonitosti pohybu a klidu: Timaios si pomáhá obrazem, který každý zná, avšak při snaze o jeho pochopení se musíme řídit již popsanými charakteristikami chóry a mimémat.

Tvrdíme, že Timaios věnuje tolik místa výkladu chóry, protože si tím připravuje prostor k pochopení toho, co dělá nutnost nutností. Dokonce si tak připravuje prostor v přísném slova smyslu, protože právě charakteristiky spjaté s prostorovostí nakonec stojí za nutností věcí z nutnosti vznikajících.

Zmínili jsme, že nutnost se objevuje hned na počátku Timaiova popisu (matematického) vzniku živlů, kde se vychází z toho, že živly jsou tělesa (53c5–6), každé těleso má hloubku (c6–7) a hloubka je nutně obklopena přirozeností plochy (c7–8). V tomto kontextu je vhodné znovu připomenout Kantův projekt: jedním z jeho podstatných cílů bylo zdůvodnění možnosti čisté matematiky, a právě vykázání prostoru jako apriorního názoru, který je podmínkou možnosti geometrie, poskytlo toto založení. [14]

Nechceme tvrdit, že Timaiovi jde přesně o totéž. [15] Avšak sledujeme-li jeho uvažování, jak musejí vypadat stereometrické útvary živlů, pak by byl jeho postup zcela nepředstavitelný, kdyby při něm nepracoval s apriorní představou prostoru. Pouze tehdy, stojí-li v pozadí popisu tato představa, mohou prostřednictvím ploch „vznikat“ tělesa, neboť toto vznikání vlastně není ničím jiným než geometrickou konstrukcí, v níž prázdno mezi plochami, jakož i prostorové vztahy, které toto prázdno implikuje, geometr nutně nazírá. Můžeme říci, že „matematika názoru“, kterou zde Timaios začíná rozvíjet, je tematizací „prostoru“ pro „ztělesnění“ čistého myšlení, a tudíž tematizací prostoru. Chóra je přitom zřejmý předpoklad možnosti takovéto tematizace. [16]

Dosavadní úvahy přitom naznačují, proč matematickému popisu vzniku živlů předchází zmínka o demiurgovi, ačkoli se pohybujeme v rámci výkladu vzniku z nutnosti. Výklad vznikání z nutnosti, a to již a právě na nejelementárnější úrovni, není možný jinak než tak, že při něm vycházíme rovněž z činnosti demiurga, poněvadž ryzí princip nutnosti, jenž ztotožňujeme s tím, co je implikováno [17] v bytostných rysech neurčitého prostoru, nelze sám o sobě vůbec uchopit. Timaios proto musí pracovat i s představou demiurga, ačkoli se prostřednictvím matematického názoru snaží uchopit to, co vzniká z nutnosti. Teprve matematika názoru sice dokáže tematizovat to, co vzniká z nutnosti, ale zároveň je nezbytné vnést do tohoto postupu prvky zvenčí, protože teprve díky předpokladu krásné matematické strukturace lze začít skutečně sledovat, jaká je struktura věcí vznikajících z nutnosti a jak se při jejich vznikání princip nutnosti projevuje. Chóra je entita natolik (a bytostně) neurčitá, že nelze říci, čím sama o sobě je: slučování a rozlučování jednoho a mnohého, o němž Timaios v jiné souvislosti hovoří (68d), je vůči této neurčitosti bezmocné.

Na závěr ukažme, jak se princip nutnosti (chóra) projevuje v samotném popisu „uspořádání a vzniku“ živlů.

Po zmínce o stavu živlů bez boha a o božském schematizování čili utváření živlů tvary a čísly zprvu nenásleduje popis co možná nejkrásnějšího uspořádání živlů, nýbrž úvaha o tom, jakým způsobem musejí být konstituována tělesa jakožto somatické, a tudíž prostorové útvary. Namísto krásy je tak ve hře nutnost, nutnost objevovaná v zákonitostech prostoru: Timaios odhaluje podmínky možnosti existence trojdimenzionálních entit.

Jakmile si tímto odhalením zákonitostí prostoru vypracoval předpoklady pro následující úvahu, formuluje Timaios úkol, jaká jsou čtyři nejkrásnější tělesa, schopná ze sebe navzájem vznikat. Stanovuje se tak určitý problém, jenž se posléze ukáže jako problém geometrický: zkonstruovat určitá tělesa a dokázat – v názoru prostoru – jejich vzájemnou dosažitelnost (převoditelnost). Timaios ovšem nestanovuje axiómy a postuláty své geometrie tak, jak je známe například a zejména z Eukleida; spíše lze říci, že jím řešené probléma zároveň k těmto předpokladům ukazuje, čímž vede čtenáře k samostatnému názoru, k názoru prostoru s jeho zákonitostmi. [18]

Timaiův popis primárně není tematizací krásného uspořádání (čísly a tvary) živelnosti, nýbrž za prvé rozborem konstitutivních rysů prostoru, za druhé řešením určité geometrické úlohy: jak lze určitá tělesa sestavit, vycházíme-li z předpokladu krásy živlů ve sféře, která podléhá zákonům prostoru. Všimněme si, že sama krása tvořených těles tematizována není: Timaios sice volí nejkrásnější z možných trojúhelníků (54a3, a4, a7), ale proč (dioti, 54b1) je právě pravoúhlý trojúhelník nejkrásnější, zdůvodněno není. Řeší se totiž geometrické probléma, v němž krása řešeného není tématem, nýbrž předpokladem.

Nyní by mělo být jasnější, proč je popis matematické konstituce živlů (základní) součástí popisu vzniku z nutnosti. Zmínka o tom, že bůh uspořádává vše co možná nejkrásněji, slouží ke zdůvodnění toho, proč máme hledat krásná tělesa, tj. připravuje možnost určitého nastolení problému, který je pak, na základě odhalování charakteristik prostorových těles, řešen matematicky, ba téměř mechanisticky. Je přitom pozoruhodné, že žádný krok v Timaiově postupu není popsán jako akt boha; pohybujeme se na ryze lidské rovině, v níž coby matematikové názoru hledáme řešení určitého problému.

A při řešení tohoto problému se jasně projevuje přirozenost nutnosti (56c5–6), která připouští, navzdory veškeré demiurgově akribii (c6–7), pouze některé pořádající akty. Timaios si totiž stanovil cíl zkonstruovat čtyři nejkrásnější tělesa schopná ze sebe navzájem vznikat, avšak splnění tohoto úkolu se ukazuje jako nemožné. Vycházíme-li totiž z počátků, které odhalil pravděpodobný logos „spjatý“ s nutností, pak všechny živly ze sebe navzájem vznikat nemohou (54c4–5). Lze předpokládat, že také v případě analogií mezi množstvími, pohyby a dalšími dynameis živlů, jež má bůh uspořádat ana logon, mu přirozenost nutnosti bude klást podobný odpor (56c3–7).