Rabi řekl jménem Rabiho...

Milan Lyčka

Plný text (PDF): Rabi řekl jménem Rabiho...

Rabi Dostaj ben Janaj řekl jménem rabiho Me’ira: Ten, kdo z toho, co se naučil, zapomene třeba jen jediné slovo, je podle Písma sám vinen zlem, které ho postihne, neboť je řečeno (Dt 4,9): „Jenom si dej pozor a velice se střez, abys nezapomněl to, co spatřily tvé oči.“ (Pirkej avot, 3,10) [1]

I. Koncept dvou Tór

První kapitola traktátu Pirkej avot z Mišny popisuje předávání (tradování) učení Tóry z generace na generaci, jak si je představovali a jak je vyučovali rabíni. Rabínská čili farizejská tradice kladla už ve starověku důraz na vlastní, flexibilnější interpretaci psaného textu Pentateuchu, čili prvních pěti knih Mojžíšových hebrejské bible, Tóry v užším smyslu slova, než jak jej vykládali jejich rivalové, saduceové, kteří se drželi spíše doslovného znění. Aby této své interpretaci dodali autoritu a váhu, přijali rabíni koncept tzv. ústní Tóry (תורה שבעל פה, tora še-be-al pe), která byla v jejich pojetí nejen komplementární k Tóře psané (תורה שבכתב, tora še-bi-chtav), ale byla jí zároveň rovnocenná, pokud jde o její božský původ a závaznost pro člověka. Obě Tóry podle tohoto pojetí obdržel Mojžíš na hoře Sinaj přímo od Boha, [2] a proto bylo třeba v procesu předávání zachovat naprostou věrnost „originálu“. Starozákoníkům je známa úcta židovských tradentů (masoretů) k psané podobě textu hebrejské bible; do textu nelze zasahovat, dělat v něm změny, ani kdyby se nám jeho podoba zdála porušená nebo nesrozumitelná. Text Tóry je posvátný a dokonalý, pouze naše porozumění selhává.

Se stejnou úctou přistupovali rabíni i k „textům“ Tóry ústní. Orální tradice byla rabíny chápána jako zjevená Bohem, a proto stejně posvátná a neměnná jako text Pentateuchu. Zatímco však biblický text byl fixován písemně, tedy pro nás doslova hmatatelně, v podobě smyslově přístupné a „objektivně“ verifikovatelné, nesměla se ústní Tóra uchovávat písmem, ale předávat v neměnné podobě od učitele na žáka ústně. V pozadí mohla být obava, aby nedošlo k záměně, případně setření rozdílů mezi oběma způsoby přenosu; nebyla to však obava ze smíšení dvou prvků nestejné hodnoty, jak by to interpretovali saduceové nebo karaité, kteří připisovali psané Tóře absolutní primát, ale výraz nutnosti zachovat zřetelně oddělené oba způsoby tradice. [3]

Ačkoli je mezi psanou a ústní Tórou zdánlivě jednoduchý vztah textu a jeho interpretace, i po obsahové stránce rabíni zdůrazňovali souběžnost a relativní nezávislost obou tradic. Smyslem osvojení si Písma není prostá znalost jeho doslovného znění, ale zároveň schopnost vhledu do jednotlivých vrstev smyslu textu, které se skrývají např. v mnohoznačnosti užitých slov nebo jejich vřazení do kontextu. Umět „číst“ psaný text (zpaměti) je jen základní rovina vzdělání, kterou je třeba doplnit jeho základní interpretací (nejstarší, tradiční interpretační metodou je tzv. midraš). Tuto interpretaci máme zachycenu už v nejstarších překladech hebrejského textu do aramejštiny (targumy) nebo do řečtiny (Septuaginta), kde vlastně tvoří vysvětlující přídavky a vsuvky. Vedle toho ústní tradice existuje jako relativně samostatný útvar; její interpretace mají povahu svébytných výtvorů a citace z psané Tóry vzbuzují spíše dojem ilustrace nekonfliktnosti a komplementarity obou tradic. Je tu však ještě druhý aspekt orální Tóry, kterým jsou soubory přikázání či rozhodnutí náboženských židovských autorit (tzv. גזרות gezerot, nebo תקנות, takanot), opírající se o základy, které nepocházejí z Tóry psané, ale např. o zvykové právo.

II. Ústní tradice

Médiem, jímž se ústní tradice uchovávala, byla paměť. Jednotliví rabíni nebo rabínské školy ukládali do paměti svých žáků poklad svého učení jeho neustálým recitováním a opakováním. Tím není řečeno, že psaná Tóra se neučila nazpaměť – v rabínských disputacích se citovalo z bible zpaměti –, ale v příslušném kontextu (veřejné vyučování, bohoslužba) se mohlo z Písma pouze předčítat (קרא, kara, z toho název pro Písmo מקרא, mikra, resp. pro tzv. rabínskou bibli מקראות גדולות, mikra’ot gedolot), kdežto ústní Tóra se citovala (opakovala, resp. studovala, שנה, šana; podle toho se učení ústní Tóry nazývá משנה, mišna) zpaměti. Stejně jako v případě psané Tóry znamenala fixace tradovaného materiálu v paměti pouze první, základní fázi učení, kterou bylo třeba doplnit ještě nadstavbou interpretační. [4] Mezi těmito dvěma aspekty však zřetelně existuje napětí: na jedné straně jde o přesné, doslovné předávání „textu“ učení té které školy, na straně druhé o jeho doplňování, „vylepšování“ o jeho výklady.

Z pedagogického hlediska je důležité, že první aspekt časově vždy předcházel aspekt druhý, tedy nejprve se student musel naučit doslovné znění tradovaného materiálu a teprve po jeho osvojení se mohl pokoušet proniknout do jeho smyslu. Rabíni velmi často zdůrazňovali, že se žáci nejdříve musí učit (tedy si uložit do paměti) a až potom se snažit rozumět; někdy doslova varovali před předčasnou meditací nad textem. [5] Proto se také v rabínských školách nevyvinul a nepěstoval způsob předávání učení ve formě výtahů nebo přehledů podstatných myšlenek a představ jednotlivých autorit nebo škol. Základní metodou byl přesný, doslovný záznam v paměti, opakování a recitování; předávat učení znamenalo citovat výroky spolu se jménem té autority, která je vyřkla. Úcta rabínů k vlastním slovům velkých židovských učenců je vyjádřena v Mišně (a později podobně na řadě míst v Talmudu) v podobě závazného pravidla: „Člověk je povinen se vyjadřovat jazykem (slovy) svého učitele.“ [6] Povinnost uvádět jméno původce výroku je rovněž zmiňována na řadě míst Talmudu; důvodem bylo jednak zajištění autenticity výroku, jednak jeho autority a závaznosti. [7] Respekt k výrokům rabínských autorit byl tak veliký, že se citovaly a předávaly dále i tehdy, když jim nebylo rozumět, tzn. když nebylo možno vyložit jejich smysl. [8]

III. Předávání ústní Tóry

Učitelé (rabíni) předávali svým žákům a následovníkům své učení tím, že je opakovaně předříkávali a tím se je snažili uložit, „vtisknout“ do paměti svých svěřenců. Povinnost stálého opakování, recitování textu byla zakotvena jako jedno ze základních pedagogických pravidel. Proces měl ovšem dvojí aspekt: jednak byl zaměřen navenek, ke studentům, jako přenos, tradice, jednak znamenal samotné „studium“ ve vlastním slova smyslu pro toho, kdo text neustále nahlas opakoval. Naučený, „studovaný“ materiál byl v paměti zachycen tak pevně, že v případě potřeby bylo jen obtížné se ho zbavit. Rabíni, kteří např. chtěli zapomenout učení některé školy, aby se mohli naučit jiné, často podstupovali obtížný proces půstu a modliteb, aby z paměti vymazali původní záznam.

Aby však proces zapamatování probíhal hladce, existovaly jisté tendence a techniky, které „studium“ usnadňovaly. Jedním z důležitých metodických návodů bylo pravidlo, že je vždy třeba vést žáka k osvojení si učiva nejkratším možným způsobem. [9] To vedlo rabíny k tomu, aby své učení vyjadřovali jednak velmi stručně, v koncentrované podobě, jednak aby používali určitých šifer, podobenství nebo symbolických výrazů, které by v sobě nesly poukaz k širšímu kontextu. I z Nového zákona známe Ježíšův poukaz k celku svého učení skrze „šifru“: „Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ [10] Je to jakási obměna „zlatého pravidla“ rabiho Hilela: „Toto je celá Tóra; zbytek je její výklad.“ [11] Jinou možností byla citace určitých klíčových slov (סימנים, simanim), která sloužila jako název některého celku učení a jejichž vyslovení asociovalo obsah této části; mohlo to být nějaké významné slovo, nebo prostě začáteční slovo oddílu, tedy jakési incipit. Při rabínské disputaci tak nebylo třeba citovat celý oddíl, stačilo toto „heslo“ a všichni zúčastnění věděli, o co jde.

IV. Povaha rabínské tradice

Rabínský koncept dvou Tór, předaných Mojžíšovi na Sinaji, vyvolává řadu otázek, zejména pokud jde o vztah původního znění, „originálu“, a jeho výkladů. Rabíni se implicitně hlásili k antické tradici, která se vždy snažila zajistit svou starobylost a tedy i úctyhodnost a málo dbala na to, kdo je konkrétním tradentem. Ani rabíni nebyli žádní auctores ve smyslu moderního autorství, nýbrž spíše svědky procesu předávání, jehož součástí se stávali a za nějž ručili svou existencí: „velice se střez, abys nezapomněl to, co spatřily tvé oči“ (viz výše). Formule „rabi řekl jménem rabiho“, [12] neustále se opakující v rabínských disputacích, jak je máme zaznamenány v Mišně či Talmudu, je opět jen „šifrou“, eliptickým výrazem, který má v sobě zavinutý celý řetěz tradice, jdoucí zpět k Mojžíšovi na Sinaj. To, co bylo lidem darováno skrze Mojžíše, Tóra (učení, halacha), bylo předáno jako dokonalý celek; nelze k němu nic přidat, ani z něho nic ubrat. Jediné, co lze dělat, je předávat jej věrně a v neporušeném stavu dalším generacím.

Problém vztahu originálního „textu“ a interpretace (חדוש, chiduš – výklad, doslova „něco nového, novela“) řešili rabíni právě pomocí pojetí dvou Tór. „Nový“ výklad je vlastně jen aktualizací, rozvinutím latentního učení, obsaženého v zavinuté podobě v celku mojžíšské tradice, která je starobylá a úctyhodná. Citace starší rabínské autority některým z následovníků, žáků, je přihlášením se k této tradici, a případný výklad citovaného není jejím překonáním, ale „novelizací“, ve smyslu explicitního formulování toho, co už v původní verzi bylo implicitně obsaženo.

Rabínská tradice však není formulována jen slovy; navíc slova zde nejsou vyjádřením nějakých abstraktních pojmů či idejí, jak je tomu v tradici řecké, ale mají konkrétní vazbu na záležitosti reálného života. [13] Učitel, rabín, není tedy jen mechanickým tradentem a vykladačem nařízení a přikázání Tóry, která je třeba poté aplikovat v praktickém životě, ale je konkrétním ztělesněním této tradice. Autenticky předávat učení Tóry znamená pro rabína zajišťovat je celým svým bytím. Učitel, který žije to, co učí, garantuje závaznost učení i pro své žáky. Citovat svého učitele znamená také imitovat jeho způsob života. To není primárně, nebo spíše izolovaně chápaný, morální apel. Je to výraz esenciální sakrality tradovaného, jehož nelze dosáhnout v nějakých transcendentních výšinách, ale uprostřed aktivního života mezi lidmi a s lidmi na zemi. „Není na nebi“, praví rabi Jehošua ve slavné talmudické pasáži o rabínském sporu a Boží intervenci; [14] podle výkladu rabiho Jirmeji tím míní Tóru. Ta má tak sice božský počátek, původ, ale její další osud už je jen v rukou lidí. Jen na nich, na jejich věrnosti tradici, záleží, jestli bude toto dědictví zachováno v autentické podobě a bude pro lidi požehnáním, nebo se jeho pokřivený obraz stane pro lidstvo pohromou.