Ilias neboli Báseň o síle

Simone Weilová [1]

Pravým hrdinou, pravým námětem, středem Iliady je síla. Síla, kterou člověk ovládá, síla, které se lidé podrobují, síla, před níž se tělo lidí scvrkává. Lidská duše se v Iliadě neustále ukazuje přetvořená svým poměrem k síle, vláčena, anebo zaslepena silou, s níž si myslí, že může volně nakládat, zkřivena tlakem síly, kterou zakouší. Ti, kteří si malovali, že síla díky pokroku již patří minulosti, mohli v této básni vidět historický dokument; ti, kteří dokáží spatřit sílu, dnes jako dříve, ve středu celých lidských dějin, v ní rozpoznávají nejkrásnější a nejčistší zrcadlo.

Síla je to, co z kohokoli jí podrobeného dělá věc. Použije-li se až do krajnosti, činí z člověka doslova věc, neboť z něj činí mrtvolu. Někdo tady byl, a okamžik poté tu již není. Takový obraz nám Ilias předkládá bez přestání:

… koňové vysokých šíjí
s rachotem po drahách bitvy své prázdné vláčeli vozy,
hrdinských řidičů svých teď zbaveni – leželiť tito
na zemi – pohled na ně byl milejší supům než jejich ženám. [2]

Hrdina je věc vlečená v prachu za vozem:

… okolo hlavy
tmavé kadeře vlály a celá hlava mu v prachu
ležela, dřív tak krásná, však tehdáž odpůrcům jeho
dal jej hyzditi Zeus – v jeho vlastní otcovské zemi.

Hořkost tohoto obrazu vychutnáváme bez jakékoli posilňující fikce, bez útěšlivé nesmrtelnosti, bez fádní aureoly slávy či vlastenectví.

Duše mu vylítla z údův a sestoupla v Hádovu říši,
lkající nad svým losem, že opouští mládí a mužnost.

Ještě palčivěji působí náhlá a ihned setřená připomínka vzdáleného, křehkého, dojímavého světa míru a rodiny tím, že kontrast je bolestnější. V takovém světě je každý muž pro ty, kteří ho obklopují, tím nejdražším.

Kázala po domě právě svým služkám pletenců krásných
trojnohý velký kotel dát na oheň, aby měl Hektór
po ruce teplou lázeň, až domů z bitvy se vrátí – –
ubohá – nemělať zdání, že Pallas jiskrných zraků
pravicí Achilleovou jej zabila – daleko lázní.

Zajisté, daleko od teplých lázní byl ten nešťastník. A nebyl jediný. Téměř celá Ilias se odehrává daleko od teplých lázní. Téměř celý lidský život se vždy odehrával daleko od teplých lázní.

Síla, která zabíjí, je hrubou, zkratkovitou formou síly. O co rozličnější metody používá, o co překvapivější ve svých účincích je ta druhá síla, ta, která nezabíjí; tedy ta, která zatím nezabíjí. Zabije určitě, anebo zabije možná, anebo pouze visí nad bytostí, kterou může v každém okamžiku zabít. V každém případě mění člověka v kámen. Z moci proměnit člověka ve věc tím, že ho učiní mrtvým, pramení ještě jiná moc, daleko úžasnější: moc učinit věc z člověka, který zůstane živým. Je živý, má duši, a přeci je věcí. Podivnou bytostí je věc, která má duši; podivný to stav pro duši. Kdo vypoví, jak se v každém okamžiku musí kroutit a ohýbat, aby se mu přizpůsobila? Duše není stvořena k tomu, aby obývala věc: jakmile je k tomu donucena, nezůstane v ní nic, co by netrpělo násilí.

Člověk odzbrojený a nahý, na nějž je namířena zbraň, se stane mrtvolou, před tím, než se ho kdokoli dotkne. Ještě chvíli plánuje, jedná, doufá:

Stanul a přemýšlel. Lykaón blížil se zlomen,
chystal se vrhnout mu k nohám a doufal v sevřeném srdci,
že prchne věčnému šeru a smrti…
Lykaón sevřel pravicí kolena jeho,
levicí chytl se dřevce, že jím nemohl pohnout…

(V. Šrámek)

Brzy však pochopil, že zbraň se neodvrátí, a ačkoli ještě dýchá, už je hmotou, ačkoli ještě myslí, nic již myslet nemůže:

Tak tedy Lykaón slavný, syn Priamův, k Achillu mluvil,
vroucími slovy ho prose – však tvrdý uslyšel výrok: …
Jinochu po těch slovech i kolena klesla i srdce,
oštěp pustil z ruky a sedl si, roztáhnuv ruce,
obě. Tu ostřený meč syn Péleův vytasiv z pochvy,
do krku, u klíční kosti, jej zabodl. – Celý se dovnitř
ponořil dvojsečný meč. Ten tváří na zemi ležel,
natažen – temná krev svým proudem máčela zemi.

Když se slabý neozbrojený cizinec doprošuje mimo boj válečníka, neznamená to automaticky jeho smrt. Avšak jediný okamžik netrpělivosti ze strany válečníka stačí k tomu, aby ho zbavil života, aby jeho tělo ztratilo základní vlastnost živého těla. Kus živého těla vykazuje život především trhavým pohybem: žabí nožička sebou při elektrickém šoku škubne, blízkost něčeho hrozného či kontakt s něčím hrozivým způsobí, že jakýkoli uzlíček nervů a svalů sebou škubne. Pouze takovýhle prosebník se neroztřese, nezachvěje. Nemá to dovoleno, jeho rty se chystají políbit předmět pro něho nejvíce nabitý hrůzou:

Neviděn vznešený kmet tam vkročiv, přistoupil blíže,
objal kolena jeho a líbal rekovy ruce,
hrozné ty vražedné ruce, jež tolik synů mu sklály.

Obraz muže uvrženého do tohoto stupně neštěstí mrazí téměř jako pohled na mrtvolu:

Jako když velkým bludem je zaslepen někdo a doma
o život připraví muže a uteče do cizí země,
k člověku zámožnému – i žasnou, kteří ho vidí,
nejinak Achilleus žasl, zře Priama rovného bohům.
Užasli také druzí a vzájemně na sebe hledli. [3]

Jde však jen o okamžik a samotná přítomnost nešťastníka je zapomenuta:

Řekl a pro otce tím v něm vznítil po nářku touhu.
Achilleus ruky se chopil a odstrčil stařečka jemně.
Takto se rozpomenuvše – ten nad synem, záhubcem mužů,
Hektorem, hlasitě vzlykal, jsa u nohou rekových schoulen,
onen zas nad svým otcem a nad milým přítelem plakal,
Patroklem svým – jich dvou tam pláč zněl žalostně stanem.

Nebylo to necitlivostí, že Achilleus odstrčil starce objímajícího jeho kolena. Vždyť slova Priama, která vyvolala vzpomínku na starého otce, ho dojala až k slzám. On se prostě pohybuje a chová tak svobodně, jako by se místo prosebníka jeho kolen dotýkal nějaký neživý předmět. Lidské bytosti kolem nás mají svou pouhou přítomností určitou moc, která patří pouze jim, zastavit, potlačit, pozměnit veškeré pohyby, na které se naše tělo chystá. Chodec na silnici neovlivní naši chůzi stejným způsobem jako dopravní značka, nezvedáme se, nekráčíme, nesedáme si v pokoji stejným způsobem, když jsme sami, jako když tam je návštěva. Avšak tento nedefinovatelný vliv lidské přítomnosti nevychází z takových lidí, které jediné hnutí netrpělivosti může zbavit života, ještě dřív než je myšlenka stačí odsoudit k smrti. Před nimi se lidé pohybují, jako kdyby tam nebyli. A oni zas, vědomi si nebezpečí, že mohou být v mžiku zničeni, onu nicotu napodobují. Odstrčeni padnou, padlí zůstávají na zemi tak dlouho, dokud někoho náhodou nenapadne pozvednout je. Ale když jsou konečně pozdviženi, poctěni srdečnými slovy, neopováží se brát toto vzkříšení vážně, vyjádřit nějaké přání – podrážděný hlas by je ihned umlčel:

Řekl – i zachvěl se stařec a uposlechl.

Prosebníci jednou vyslyšení se přeci jenom stávají lidmi jako ostatní. Existují však nešťastnější bytosti, které se stali věcmi na celý život, aniž by zemřeli. V běhu jejich dnů není žádná hra, žádné volno, žádný volný prostor pro cokoli z nich samých vzešlého. Toto nejsou lidé, kteří žijí tvrdší život než ostatní, nejsou ve společensky nižším postavení: je to jiný lidský druh, kompromis mezi člověkem a mrtvolou. A že by byla lidská bytost věcí, je z hlediska logiky kontradikcí. Když se však nemožnost stane skutečností, kontradikce způsobí rozervání duše. Taková věc usiluje v každém okamžiku být mužem, ženou, a ani na okamžik se jí to nedaří. Je to smrt, která se táhne celým životem, životem, který smrt zmrazila dávno předtím, než ho zmařila.

Panna, dcera kněze, zakusí tento osud:

Nevydám dívčiny té! – spíš dříve ji postihne stáří,
u nás, v paláci mém – až v Argách, daleko vlasti,
chodící kolem stavu a ke mně se družící v lůžku.

Mladá žena, mladá matka, manželka prince, zakusí tento osud:

Potom, poddána jiné, bys tkávat musila v Argu,
anebo z Hypereie neb Messéidy nosívat vodu – –
ach jak nerada velmi, však silná sevře tě nutnost.

Dítě – dědic královského žezla – ho zakusí:

Všecky je za krátký čas již povezou na dutých lodích – –
mne též ve středu jejich – – a ty zas, dítě, buď se mnou
půjdeš, kde otrocké práce pak konat donucen budeš,
pro pána bezcitného…

Takový úděl dítěte je v očích matky stejně strašný jako sama smrt. Manžel si přeje zemřít dříve než by viděl svou ženu takto poníženou, otec svolává všechny nebeské pohromy na vojsko, které jeho dceru tomuto tak krutému osudu podřizuje. Avšak u těch, na které dopadne, setře jakékoli kletby, vzpoury, srovnávání, úvahy o budoucnosti a o minulosti, téměř celou paměť. Otroku nepřísluší, aby byl věrný své obci a svým mrtvým.

Teprve, když trpí nebo umírá jeden z těch, kteří ho připravili o vše, kteří zpustošili jeho město a před očima mu povraždili rodinu, teprve tehdy otrok pláče. A jak by ne? Pouze tehdy má právo na pláč. Dokonce to má nařízeno. Nejsou snad v otroctví slzy připraveny téci, kdykoli je to beztrestné?

Tak tam pravila s pláčem, a ženštiny kvílily k tomu,
na oko nad Patroklem – však každá nad svými strastmi.

Otrok nesmí v žádné situaci vyjádřit cokoli jiného než to, co by se mohlo líbit jeho pánovi. Proto tedy v tak ubíjejícím životě smí vypučet jediný cit a malinko ho oživit, a tím je láska k pánovi. Jakákoli jiná cesta je daru lásky nepřístupná, podobně jako zapřaženému koni brání oje, opratě a uzda, aby šel jinými cestami než tou jedinou. A když se zázrakem objeví naděje stát se zas jednoho dne z milosti někým, vzroste vděčnost a láska k lidem, k nimž by ještě nedávná minulost měla vnukat hrůzyplný odpor:

Manžela, kterého otec i vznešená matka mi dali,
zřela jsem před naším městem, jak kopím je usmrcen ostrým,
rovněž i bratrů tré, jež jedna mi zrodila matka,
předrahých – tito již také dne záhuby dospěli všichni.
Nikdy však, nikdy‘s nechtěl, bych plakala, když mi byl muže
rychlý Achilleus zabil a božského Mynéta město
rozbořil, nýbrž jsi říkal, že Achillea, božského reka,
řádnou mě učiníš chotí a do Fthíe odvezeš s sebou,
s loďmi, a u Myrmidonů mi slavnou vystrojíš svatbu!
Pročež, příteli vlídný, tvé záhuby trvale želím.

Nelze ztratit více, než co ztrácí otrok – ztrácí celý vnitřní život. Nalezne ho trošku jen tehdy, když se ukáže možnost změny osudu. Taková je říše síly: sahá tak daleko jako říše přírody. Příroda též setře celý vnitřní život a dokonce i bolest matky, jakmile vstoupí do hry životní potřeby:

Vždyť přec pomněla jídla i Niobé kadeří krásných,
ačkoli dvanáct dítek jí zhynulo v paláci jejím,
náhle, šest dcer, šest synů, již bujeli v rozkvětu mládí –
které ze stříbrného jí Foibos lučiště zabil,
chovaje k Niobě záští, a Artemis, střelkyně šípů,
dcery, vždyť krásné Létě se naroveň stavěti chtěla:
řeklať, že matka je dvou, však sama že zrodila mnohé:
proto, ač dva jen byli, jí zhubili veškery dítky.
Leželi po devět dní tam pobiti, nikdo jich pohřbít
nemohl – veškeren lid syn Kronův proměnil v kámen;
proto je desátý den pak pohřbili nebeští bozi.
Přec však pomněla jídla, když dost již prolila slzí.

Nikdy nebyla vyjádřena s takovou hořkostí bída člověka, která ho činí neschopným i jen svoji bídu pocítit.

Od chvíle, kdy síla v rukou jiného spočívá na ustavičné moci nad životem a smrtí, působí na duši stejně naléhavě jako krajní hlad. Je to panování tak chladné a tvrdé, jako by ho vykonávala neživá hmota. Ten člověk, který je všude nejslabším, je v srdci měst tak sám, ještě více sám než člověk ztracený na poušti.

Džbánů zajisté dvé jest u prahu Kronovce Dia,
s dary, jež rozdává Zeus, zlé v jednom, ve druhém dobré…
Komu jen ze strastí dá, ten zcela je potupě vydán,
strašná hladovost zlá jej honí po zemi božské,
světem pak bloudě sem tam, jest u bohů v necti i lidí.

Tak nemilosrdně síla drtí, tak nemilosrdně opájí každého, kdo ji vlastní anebo si myslí, že ji vlastní. Skutečně ji však nevlastní nikdo. Lidé v Iliadě nejsou rozděleni na poražené, otroky a prosebníky na straně jedné a na vítěze, pány na straně druhé. Není tam jediný člověk, který by nebyl v nějakém okamžiku nucen síle ustoupit. Ani vojáci, jakkoli jsou svobodní a vyzbrojeni, nejsou jejích příkazů a násilností o nic více ušetřeni:

Avšak kdykoli shledal, že křičí některý z lidu,
po každé žezlem ho praštil a takto se rozkřikl na něj:
„Hlupáku, tiše tu seď! Buď poslušen rozkazu jiných,
kteří zdatnější jsou – ty’s bez síly, zbabělý člověk!
Jakživ nejsi nic platen ni ve schůzi vojska ni v bitvě!“

Thersités platí draze za svá slova, ačkoli jsou naprosto rozumná a podobají se těm, která pronesl Achilleus.

Praštil ho. On celý se zkroutil, a slzy mu vyhrkly proudem,
pružina podlitá krví mu rázem vyvstala ze zad
pod ranou zlatého žezla. On sedl a hrůzou se zachvěl,
v bolestech – rozpačit hleděl a s očí slzy si utřel.
Lid, byť truchlivý byl, přec zasmál se od srdce nad ním.

Avšak samotný Achilleus, hrdý, neporazitelný hrdina, je nám hned na začátku básně ukázán jako muž, který pláče hanbou v bezmocné bolesti poté, co mu byla odňata žena, z níž chtěl učinit svou manželku, a neodvážil se tomu vzepřít.

… Ale pak rázem
Achillu vytryskly slzy; – i sedl si od druhů stranou
na břehu zpěněné tůně – a na třpytnou hladinu hledě.

Agamemnón záměrně pokořil Achillea, aby ukázal, kdo je zde pánem:

… bys dobře to věděl,
oč jsem mocnější tebe, a zhrozil se příště i jiný,
za rovna se mnou se míti a ke mně se veřejně rovnat.

Avšak za několik dnů dojde řada i na nejvyššího pána a on pláče, neboť je nucen ponížit se, doprošovat se a trpí tím, že to vše je nadarmo.

Žádný z bojovníků není ušetřen ani hanby strachu. Třesou se hrdinové jako pěšáci. Stačí, aby Hektór vyzval Řeky k souboji a všichni se bez výjimky zhrozí, kromě Achillea a jeho přátel, kteří jsou nepřítomni:

Pravil, i umlkli všichni, a mrtvé nastalo ticho:
odepřít – bylo by hanba – a strach byl podstoupit zápas.

Jakmile se však přiblíží Aias, strach padne na opačnou stranu:

Tróům však hrozný strach vjel do údů, každému zvláště.
Zděsil se též sám Hektór, a v prsou mu bušilo srdce,
avšak nebylo možná již uprchnout, ani se skrýti…

O dva dny později zas pocítí hrůzu Aias:

Zeus vládce v oblacích mračných,
vznítil teď hrůzu v duši Aiantově.
Stanul se zraky vytřeštěnými,
pak přehodil přes plece štít ze sedmi koží
a couval zíraje do středu vřavy,
šoural se z boje jak zpráskané zvíře
a točil se stále.

(V. Šrámek)

I Achilleus se jednou roztřese strachem a zanaříká, pravda že při pohledu na řeku a ne před člověkem. Krom něho se nám všichni v některém okamžiku ukáží jako poražení. Chrabrost přispívá méně k vítězství než slepý osud, který je představován zlatou Diovou vahou:

V tu chvíli Zeus otec rozestavil svoji zlatou váhu.
Umístil na ní dva druhy smrti, která kosí vše,
jednu pro Trójany krotitele koní, druhou pro Řeky obrněné ocelí.
Vzal ji za prostředek, ten den se pro Řeky stal osudným.

(dle S. Weilové)

Svou slepotou nastoluje osud nakonec jakousi spravedlnost, taktéž slepou, která trestá ozbrojené muže odvetou; Ilias to formulovala daleko před evangeliem a to téměř stejnými slovy:

Ares je spravedlivý, zabíjí ty, kteří zabíjejí.

Je-li všem smrtelníkům souzeno trpět násilí, říše okolností uzavírá této pravdě ducha lidí. Silný není nikdy absolutně silný, ani slabý absolutně slabý, ale jeden jako druhý to nevědí. Nevěří, že jsou stejného rodu: slabý se necítí být bližním silného, a také se na něj tak nehledí. Ten, který vlastní sílu, kráčí prostorem, kde mu nic neodporuje a nic z lidské hmoty, která ho obklopuje, není schopno mezi vznět a čin vsunout krátký interval, v němž sídlí myšlenka. Kde není místo pro myšlení, není místo ani pro spravedlnost a obezřetnost. Proto tito ozbrojení muži jednají tvrdě a šíleně. Jejich zbraň vniká do odzbrojeného nepřítele, který jim klečí u kolenou; vychutnávají své vítězství nad umírajícím, kterému vykreslují potupy, jimž bude jeho tělo podrobeno; Achilleus podřízne dvanáct trójských mladíků na Patroklově hranici tak přirozeně, jako my řežeme květiny na hrob. Když užívají své moci, ani je nenapadne, že i je následky vlastních činů zlomí. Když se dá jediným slovem umlčet, zastrašit, zotročit stařec, pomyslí někdo na to, že v očích věštců mají kněžské kletby cenu? Kdo by se vzdal možnosti vzít Achilleovi jeho milovanou ženu, když ví, že ona i on se tomu budou muset podrobit? Když se Achilleus raduje z pohledu na úprk nebohých Řeků, může ho snad napadnout, že tento úprk, který potrvá a skončí podle jeho vůle, bude stát život jeho přítele i jeho samého? Takto hynou ti, jimž je osudem propůjčena síla, na kterou příliš spoléhají.

Není možné, aby nezemřeli. Vždyť oni svoji vlastní sílu nechápou jako omezenou a ani své vztahy s ostatními jako rovnováhu mezi nerovnými silami. Jelikož ostatní lidé neposkytnou jejich pohybům onen interval, z něhož pouze vzchází ohled vůči našim bližním, domnívají se, že jim osud dal veškerá práva a jejich podřízeným nic. Pročež překračují sílu, kterou disponují. Jelikož neznají její omezenost, nevyhnutelně ji překračují. Jsou tedy beznadějně vydáni náhodě, a věci se jim již nepodřizují. Jednou jim náhoda poslouží, podruhé jim uškodí; náhle jsou ve své nahotě vystaveni neštěstí, bez výzbroje moci, která chránila jejich duši, bez čehokoli, co by je nadále dělilo od slz.

Tento trest, který se automaticky s geometrickou přísností dostavuje při zneužití síly, byl pro Řeky prvořadým předmětem meditace. Je duší této epopeje; pod jménem Nemésis je hybnou silou Aischylových tragédií; pythagorejci, Sókratés, Platón vycházejí z této ideje pro uchopení člověka a universa. Stala se známou všude, kam proniknul hellénismus. Možná, že právě tato řecká idea přetrvává pod pojmem karma na Dálném Východě, v zemích prosycených buddhismem; avšak Západ ji ztratil a nemá již ani slovo k jejímu vyjádření v žádném ze svých jazyků. Ideje omezení, míry, rovnováhy, které by měly určovat správu života, nacházejí dnes podřadné využití v technice života. Jsme geometry pouze vůči hmotě; Řekové byli geometry zejména při učení se ctnosti.

Průběh války v Iliadě spočívá pouze v tomto kyvadlovém pohybu. Vítěz okamžiku se cítí neporazitelným, třebas by i o několik hodin dříve zakusil porážku; zapomíná užívat svého vítězství jako věci, která pomine. Na sklonku prvního bojového dne, který Ilias popisuje, Řekové mohli nepochybně získat předmět svého úsilí, tzn. Helenu s veškerým jejím bohatstvím; alespoň pokud předpokládáme, spolu s Homérem, že řecká armáda správně usuzovala, že Helena je v Tróji. Egyptští kněží, kteří to měli vědět, později Hérodotovi tvrdili, že se nacházela v Egyptě. V každém případě ten večer ji Řekové již nechtějí:

„Teď již nižádný z vás těch pokladů neberte od nich –
Heleny též – jest jasno, a každý hlupec to vidí,
že již konečný zmar jest určen trójskému lidu!“
Řekl, a danajský lid k těm slovům hlasitě jásal.

Nechtějí totiž již nic méně než vše. Všechno bohatství Tróje jako kořist, všechny paláce, chrámy a domy jako popel, všechny ženy a děti jako otroky, všechny muže jako mrtvoly. Zapomněli na jednu drobnost: a to, že vše není v jejich moci, neboť nejsou uvnitř Tróje. Zítra tam možná budou, možná nebudou.

Hektór se téhož dne poddá stejnému zapomnění:

Neboť dobře to vím jak ve svém srdci, tak v mysli:
nastane jednou den, v němž svatá Ílios klesne,
kopiník Priamos padne, i všecken Priamův národ. – –
Avšak na srdci mém tak neleží budoucí osud
Tróů ni Hekaby samé ni osud Priama vládce,
ani mých rodných bratrů, již počtem četní a vzácní,
rukou nepřátel skláni, as klesnou do prachu země,
jak los tvůj, až volnosti den pak někdo ti vezme
z Achaiův oděných kovem a odsud tě povleče v slzách…
Nechť však násyp hlíny mě mrtvého pokryje dříve,
než bych slyšel tě lkát, až násilně vlečena budeš!

Co by v té chvíli neobětoval, aby oddálil hrůzy, které považuje za neodvratné? Avšak jakákoli oběť by byla marná. Nazítří Řekové bídně uprchnou, i samotný Agamemnón by se rád vrátil na moře. Hektór, který by tedy malou obětí snadno dosáhl odjezdu nepřítele, nechce mu dovolit ani to, aby odjel s prázdnýma rukama:

Ať po celou noc hoří ohně a zář ať plane až k nebi,
aby snad v tmavé noci voj Achajů kadeří dlouhých
o širém mořském hřbetě se nedal na útěk náhle…
Spíš bude leckterý z nich svou ránu i v domově cítit…
by zhrozil se příště i jiný
Trójanům, statným jezdcům, chtít přinášet slzavou válku.

Jeho touha se uskuteční – Řekové zůstanou a nazítří za poledne z něho a z jeho blízkých učiní předmět lítosti:

Rovinou Trójanů část k nim běžela, plaše jak krávy,
které rozplaší lev, jenž v noční temnotě přijde…
Takto je Átreův syn hnal před sebou, vládyka mocný,
zadní vojíny vraždě – a všichni již prchali před ním.

Během odpoledne Hektór znovu získá převahu, ještě o kus couvne, pak obrátí Řeky na útěk, potom je znovu zahnán Patroklem a jeho čerstvými družinami. Patroklos, využívaje své výhody nad míru svých sil, se nakonec ocitne zraněný a beze zbraně pod Hektorovým mečem, a navečer vítězný Hektór tvrdě pokárá Púlydamantův opatrný postoj:

„Avšak teď, když právě mi dal syn lstivého Krona
u lodí dobýt slávy a Danajce zatlačit k moři – – –
bláhovče, takových rad již před lidem neříkej nahlas!
Nesmí nikdo tvých slov být poslušen – nesvolím k tomu!“
Takto k nim Hektór mluvil, a Trójané k pochvale vzkřikli.

Nazítří je Hektór ztracen. Achilleus ho donutil ustoupit přes celou pláň a chystá se ho zabít. V zápasech byl vždy silnější než jeho protivník; o co více po několika týdnech odpočinku, hnán touhou po pomstě a vítězství proti vyčerpanému protivníku! A zde Hektór před hradbami Tróje úplně sám očekává smrt, snaže se přimět svou duši, aby jí čelila:

Běda mi, jestliže já teď za bránu vejdu a hradby,
obzvlášť Púlydamantem mi budou činěny výtky…
Teď když zpupností svou jsem zbavil života mužstvo,
velmi se Tróů stydím i Trójanek s vlečnými rouchy,
aby snad leckterý z nich, byť sprostší, neřekl o mně:
„Hektór zahubil lid, svou vlastní přeceniv sílu!“…
Jakpak – – kdybych tu štít teď položil vypouklý v středu,
těžkou přilbici sňal, svůj oštěp podepřel o zeď,
sám pak naproti vyšel k Achillu, chrabrému reku?…
Avšak nač tu věc má milá rozjímá duše!?
K němu přec nemohu já jít s prosbami – nebude jistě
se mnou soucitu míti ni ostychu, nýbrž mě rázem
zabije bezbranného jak ženštinu – – svléknu-li výzbroj.

Hektór neunikne žádné bolesti a hanbě, jež jsou údělem nešťastníků. Odvaha, která ho držela před hradbami, ho již nechrání před útěkem, když je sám, zbaven veškeré prestiže síly:

Hektór, sotva ho zhlédl, jat zděšením, odvahy neměl zůstat…
Vždyť nebyl to býk neb hovězí kůže,
kterých by dobýt chtěli – jak bývají odměnou běhu –:
o život Hektora vládce ten běh byl, statného jezdce.

Smrtelně raněn ještě zvětšuje triumf vítěze marnými prosbami:

Prosím tě při duši tvé, tvých kolenou, rodičích vlastních…

Avšak posluchači Iliady věděli, že Achilleus se bude radovat krátce z Hektorovy smrti, Trójané se budou radovat krátce z Achilleovy smrti a Achájci se budou radovat krátce ze zničení Tróje.

Tak síla ničí ty, kterých se dotkne. Nakonec se jeví jako něco externího tomu, který ji užívá, i tomu, který ji trpí; tak se rodí idea společného osudu, v němž jsou kati a oběti stejně nevinní, vítězové i poražení bratry ve stejné bídě. Poražený je příčinou neštěstí vítěze stejně tak, jako je vítěz příčinou neštěstí poraženého.

Zrozen mu syn jen jediný, propadlý smrti.
Nemohuť já jej v stáří ni ošetřit, neboť tu v Tróji
sedím daleko vlasti a tebe a dítky tvé soužím.

Umírněné použití síly, které by jedině umožnilo uniknout z této spletité situace, by vyžadovalo víc než lidskou ctnost, která je tak vzácná jako vytrvalá důstojnost v slabosti. Navíc umírněnost také není vždy bez nebezpečí, protože prestiž, kterou je síla tvořena z více jak tří čtvrtin, pochází především z dokonalé netečnosti silného k slabým, z netečnosti tak nakažlivé, že přeskakuje na ty, kteří jsou jejím předmětem. Avšak politické myšlení obvykle ke krajnosti neradí. Je to pokušení krajnosti, které je téměř neodolatelné. V Iliadě jsou několikrát pronesena rozumná slova; ta Thersitova jsou rozumná v nejvyšší míře. Slova rozhněvaného Achillea jsou rozumná též:

Nestojí za můj život ni poklady, kolik jich kdysi
v Íliu bývalo prý, v tom krásném lidnatém městě…
Lupem nabýti možná, jak krav, tak tučného bravu…
jedině lidský život ni lapit nelze ni chytit,
aby se navrátil zas.

Avšak rozumná slova padají do prázdna. Pronese-li je podřízený, je potrestán a zmlkne; pronese-li je vůdce, nepřizpůsobí jim své činy. A po ruce je vždy nějaký bůh, aby poradil nerozum. Nakonec i sama myšlenka, že někdo může chtít uniknout činnosti, na níž je nutné mít podíl, tedy zabíjet a umírat, zmizí z mysli:

… my, jenž jsme Diem
nuceni od mládí až do stáří snášet strasti
bolestných válek, až do chvíle, kdy z nás zemře poslední.

Již tito bojovníci, jako mnohem později vojáci od Craonne, si připadali „odsouzení“.

Upadli do této situace nejprostší léčkou. Na začátku je jejich srdce lehké, jako vždy, když v sobě máme nějakou sílu a proti sobě prázdno. Mají zbraně ve svých rukou, nepřítel je nepřítomen. S výjimkou případu, že jsme zlomeni pověstí nepřítele, jsme vždy silnější než nepřítomný člověk. Nepřítomný člověk nenastoluje jho nutnosti. Žádná nutnost ještě nevyvstává v mysli těch, kteří takto vyrážejí, a proto si také jdou jakoby hrát, jakoby na dovolenou mimo všední neúprosnost.

Kdepak jsou chlubné řeči, když k prvním se řadíce rekům
na Lémnu s marnou chloubou jste veřejně hlásali tenkrát,
ze skotů přímých rohů se sytíce spoustami masa –
při čemž měsidla vína jste vypili, po okraj plná:
kterak každý by z vás prý se stem, s dvěma sty Tróů
ve válce bíti se chtěl – teď jednoho nemůžem zmoci!

Dokonce i tehdy, když už je válka zakusena, nepřestává se jim jevit jako hra. Nutnost, jež je vlastní válce, je strašná, zcela odlišná od nutnosti svázané s dílem míru. Duše se jí podřídí, když už jí nemůže uniknout; dokud jí uniká, tráví dny bez nutnosti, dny hry a snu, ve svévoli a mimo skutečnost. Nebezpečí je tehdy pouhou abstrakcí, životy, které člověk zničil, jsou jako hračky rozbité dítětem a stejně lhostejné; hrdinství je divadelní pózou, pošpiněnou chvastounstvím. Jestliže navíc v nějaký okamžik příliv života znásobí schopnost jednat, myslíme si, že jsme neporazitelní díky božské pomoci, která nás chrání před porážkou a smrtí. Válka je tehdy jednoduchá a je milována tím v nás, co je nízké.

Ovšem u většiny lidí tento stav netrvá dlouho. Přijde den, kdy strach, porážka, smrt milovaných druhů podrobí duši bojovníka nutnosti. Válka tehdy přestává být hrou či snem; bojovník konečně chápe, že válka skutečně existuje. Je to tvrdá skutečnost, přespříliš tvrdá na to, aby byla snesitelná, protože obsahuje smrt. Myšlenku na smrt nelze snášet, leda zábleskovitě, od toho okamžiku, kdy víme, že smrt je skutečně možná. Je pravda, že každý člověk musí zemřít, i to, že voják může zestárnout v bojích, avšak pro ty, jejichž duše je podrobena jhu války, není vztah mezi smrtí a budoucností stejný jako pro ostatní. Pro ostatní je smrt předem danou hranicí budoucnosti; pro vojáky je smrt samotnou budoucností, budoucností, kterou jim určuje jejich profese. To, že lidé mají za budoucnost smrt, je proti přirozenosti. Jakmile praxe války učinila citelnou možnost smrti, která je obsažena v každé minutě, myšlení se stává neschopné přecházet od jednoho dne k následujícímu, aniž by prošlo obrazem smrti. Duch je v napětí, jaké se nedá dlouho trpět; avšak každé nové svítání s sebou přináší stejnou nutnost, dny ke dnům dávají léta. Duše trpí dennodenně násilí. Každé ráno se duše ochuzuje o veškerou touhu, jelikož myšlení nemůže cestovat v čase, aniž by prošlo smrtí. A tak válka stírá jakoukoli myšlenku na cíl, dokonce i myšlenku na cíle války. Stírá i samotnou myšlenku konce války. Možnost tak násilné situace je nemyslitelná, dokud ji neprožíváme; její konec je nemyslitelný, když v ní jsme. A tak nečiníme nic, co by tento konec uspíšilo. Paže nemohou přestat držet a užívat zbraně v přítomnosti ozbrojeného nepřítele. Duch by měl uvažovat, aby našel nějaké východisko; ztratil však veškerou schopnost uvažovat tímto směrem. Je cele zaměstnán tím, že si činí násilí. Ať už se jedná o otročení nebo o válku, mezi lidmi trvají nesnesitelná neštěstí vždycky dlouho vlastní vahou a z vnějšku se proto jeví být snadno snesitelné; trvají dlouho, protože odebírají nezbytné prostředky k úniku z nich.

Avšak duše podrobená válce volá po osvobození; samo osvobození se jí však jeví v krajní, tragické formě, ve formě destrukce. Umírněný, rozumný konec by myšlení obnažil neštěstí tak kruté, že by nebylo snesitelné ani jako vzpomínka. Teror, bolest, vyčerpání, masakry, zabití druzi, člověk nevěří, že by toto všechno mohlo přestat sžírat duši, jestliže je opojení silou nespláchne. Myšlenka, že by bezmezná snaha nepřinesla žádný anebo omezený užitek, zraňuje.

Opustit chcete pro trojskou radost a pro slávu Priamovu
i Helenu argejské dítě,
pro niž zhynulo bědně tolik Achajů
před Trójí, daleko od rodné země?

(Šrámek) [4]

Co záleží Odysseovi na Heleně? Co záleží na Tróje plné bohatství, které mu nenahradí zničenou Ithaku? Trója a Helena mají význam jen jako příčiny krve a slz Řeků; tím, že je ovládnou, ovládnou své úděsné vzpomínky. Duše, kterou existence nepřítele donutila v sobě zabít to, co do ní vložila příroda, nevěří, že by se mohla uzdravit jinak než zničením nepřítele. Zároveň však smrt milovaných druhů vzbuzuje temnou touhu zemřít.

„Na místě mrtev chci být – když neměl jsem příteli svému
přispět v hodině smrti! Tak daleko od vlasti vzdálen
zhynul – – a já tam nebyl, bych odvrátil od něho zhoubu…
Půjdu však teď, bych sklál té drahé hlavičky vraha,
Hektora – svou však smrt já podstoupím, kdykoli ráčí
Kronovec na mne ji poslat i druzí bohové věční.“

Jedna a táž beznaděj tedy člověka žene k vraždění i k umírání:

Vímť já dobře i sám, jak tady mi souzeno zemřít,
daleko otce i matky – než přestat nechci ni takto,
dokavad trójský lid bych dosyta neprohnal v bitvě.

Člověk obýván touto dvojí potřebou smrti patří k jiné rase než je rasa živých, dokud se nestane jiným.

Jakou ozvěnu může v takových srdcích najít plachá touha po životě, když se poražený člověk doprošuje dovolení, aby spatřil ještě jeden den? Již vlastnění zbraní na straně jedné a nevlastnění zbraní na straně druhé zbavuje ohrožený život téměř veškerého významu; a jak by ho mohl ten, který v sobě zničil myšlenku, že je sladké spatřit světlo, respektovat v tomto pokorném a marném nářku?

„Smiluj se, Péleův synu, nade mnou, který tu klečím
s úzkostí u tvých nohou, jsem přece, hrdino božský,
vůči tvé osobě chráněnec bohů!
U tebe jedl jsem po prvé chléb z Démétřiných plodů,
když jsi mě zajal v nádherném háji
a prodal daleko od otce, od přátel, odvezl na svatý Lémnos.
Sto krav jsi dostal za mne už tehdy a trojnásob tolik
stálo výkupné potom. Dnes přišlo teprve dvanácté jitro
ode dne, který mě zanesl po vší té bídě
v Ilion zppět. A teď mě kletba osudu mého
přivedla opět do rukou tobě! Jak mě to nenávidí syn Kronův,
když po druhé už jsem zajatcem tvým! Pro krátké žití
zrodila mě, jak vidím, Láothoé,
dcera starého Alta…

(V. Šrámek)

Jaké odpovědi se dostane této chabé naději!

Nuž, jen zemři ty též, můj rozmilý – k čemu ten nářek? –
zemřel i Patroklos můj, jenž mnohem byl nad tebe lepší!
Nevidíš sám, jak postavou já jsem krásný a velký,
z vzácného pocházím otce a božská mě zrodila matka,
avšak přemocný osud a smrt mám souzeny také!
Nastane jednou jitro neb polední doba neb večer,
ve které můj též život mi odejme v zápase někdo…

Aby člověk respektoval život druhého, když sám sebe musel připravit o všechnu touhu, je zapotřebí tak velkodušného úsilí, že by zlomilo srdce. U žádného z Homérových válečníků se takové úsilí nedá předpokládat, vyjma snad u toho, jenž svým způsobem stojí ve středu básně, tj. Patroklos, jenž „byl ke všem mírný“, a v Iliadě neprovedl nic krutého ani brutálního. Avšak kolik mužů, kteří by prokázali takovou božskou velkodušnost, v tisícileté historii známe? Není jisté, že bychom mohli vyjmenovat dva nebo tři. Bez této velkodušnosti se však vítězící voják podobá přírodní katastrofě; posedlý válkou se stává věcí jako otrok, ačkoli zcela jiným způsobem, a slova jsou proti němu tak bezmocná jako proti hmotě. Jeden i druhý se při kontaktu se silou vystavují jejímu neodvratnému účinku, tj. stávají se buď němými nebo hluchými.

Taková je přirozenost síly. Moc, kterou vlastní, moc přeměnit lidi na věci, je dvojího rázu a uplatňuje se ve dvou směrech: petrifikuje různým způsobem, ale stejnou měrou, duše těch, kteří ji trpí, i těch, kteří ji užívají. Tato vlastnost dosahuje nejvyššího stupně ve válečném prostředí, ve chvíli, kdy se bitva chýlí k nějakému rozuzlení. Bitvy se nerozhodují mezi lidmi, kteří zvažují, přemýšlejí, plánují rozhodnutí a uskutečňují ho, ale mezi lidmi zbavenými těchto schopností, přetvořenými, spadlými na roveň neživé hmoty, která je pouhou pasivitou, anebo slepých sil, které jsou pouhým elánem. To je nejvnitřnější tajemství války a Ilias ho vyjadřuje ve svých přirovnáních, v nichž se válečníci objevují jako požár, záplava, vichr, šelmy či jakékoli slepé katastrofické příčiny, anebo se podobají bázlivým zvířatům, stromům, vodě, písku, zkrátka všemu, co je vydáno napospas násilí vnějších sil. Ze dne na den a někdy již z hodiny na hodinu zakoušejí Řekové a Trójané tu či onu proměnu:

Jako když lev napadne krávy,
které na velké bahnité louce se pasou
po tisících…, všechny se chvějí; tak Achájci všichni
byli v panickém strachu zahnáni na útěk Hektorem a Diem otcem…

(dle S. Weilové)

Umění války není nic jiného než umění vyvolat takovéto proměny a výbava, postupy i sama smrt uštědřená nepříteli jsou pouhými prostředky k dosažení tohoto cíle – jejím skutečným objektem je samotná duše bojovníků. Avšak tyto proměny jsou vždy mystériem a bohové jsou jeho autory dotýkající se představivosti lidí. Ať je tomu jakkoli, tato dvojí vlastnost petrifikovat síle podstatně patří, a duše vystavená kontaktu se silou jí neunikne, leda nějakým zázrakem. Takové zázraky jsou vzácné a krátké.

Vrtošivost těch, kteří bezostyšně manipulují s lidmi a věcmi, jež vlastní anebo si myslí, že jsou jim vydány na milost; zoufalství, které nutí vojáka k ničení; rozdrcení otroka a poraženého, masakry, to vše vytváří uniformní obraz hrůzy. Síla je v něm jediným hrdinou. Výsledkem by byla ubíjející monotónnost, kdyby se tu a tam neobjevily zářivé momenty – okamžiky krátké a božské, v nichž lidé mají duši. Duše, která se na okamžik probudí, aby zas působením síly zmizela, se budí čistá a neporušená; není v ní žádný dvojznačný, komplikovaný či zkalený cit; jen odvaha a láska v ní mají místo. Někdy člověk nalézá svou duši, když uvažuje sám v sobě, když zkouší, jako Hektór před Trójou, sám bez pomoci bohů a lidí čelit svému osudu. Jinak lidé nacházejí svou duši v okamžicích, kdy milují; téměř žádná čistá forma mezilidské lásky v Iliadě nechybí.

Tradice pohostinnosti i po několika generacích vítězí nad zaslepeností zápasu:

Pročež nyní ti já jsem přítelem ve středu Arga…
Chraňme se oštěpy své, též ve vřavě, na sebe házet.

Láska syna k rodičům, otce či matky k synovi se projevuje neustále, stručně leč dojemně:

Thetis odpověděla synovi v slzách:
„Pro krátký život ses mi narodil, dítě, řekl's to dobře…“

(dle V. Šrámka a S. Weilové)

Též láska bratrská:

Bratrů tré, jež jedna mi zrodila matka,
předrahých…

Manželská láska, odsouzená k neštěstí, je podivuhodně čistá. Když manžel vyjmenovává různá pokoření, která čekají jeho milovanou ženu v otroctví, vynechává to, co by jako pouhá myšlenka předem znečistilo jejich něhu. Nic není prostšího než slova, jimiž se manželka obrací na umírajícího:

Ó kdybych ztratila tebe,
potom by bylo mi líp, být pod zemí – vždyť mi pak žádná
útěcha nezbude víc, až dojdeš života cíle,
než jen žal…

Neméně dojemná jsou slova adresovaná zemřelému manželovi:

O život, manžele můj, byl’s oloupen, mne pak tu vdovou
opouštíš ve svém domě – a syn – tak maličký ještě! –
jemuž dali jsme život – my ubozí! – Beztoho ani
nedočká jinošských let…
Nevztáhl’s ze svého lůžka, když umíral’s, po mně své ruce,
neřekl’s útěšných slov, jež já bych po celý život
chovala, ve dne i v noci, a nad tebou ronila slzy!

Nejkrásnější přátelství, přátelství mezi spolubojovníky, je tématem posledních zpěvů:

Achilleus zatím
v mysli měl milého druha a želel ho – spánek ho míjel,
krotitel všechněch tvorů – i válel se v pravo i vlevo…

Avšak nejčistším triumfem lásky, nejvyšší milostí válek, je přátelství, které vstupuje do srdcí smrtelných nepřátel. Učiní, že zmizí hlad po pomstě zabitého syna, zabitého přítele, stírá ještě větším zázrakem vzdálenost mezi dobrodincem a prosebníkem, mezi vítězem a poraženým:

Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali oba,
tehdáž na Achillea se s podivem Priamos díval,
jak jest velký a krásný a zcela se podobá bohům,
ale i na Dardanovce se s podivem Achilleus díval,
na jeho vznešené tváře, a starcův rozhovor slyše.
Ale když dost už dlouho si navzájem hleděli v líce…

Tyto okamžiky milosti jsou v Iliadě vzácné, avšak stačí na to, abychom pocítili s krajní lítostí, co násilím hyne a zhyne.

Přesto by takovéhle nahromadění násilností bylo chladné, nebýt akcentu nezhojitelné hořkosti, který se neustále projevuje, ačkoli často naznačen pouhým slovíčkem, a často i jen rozpůlením verše či přesahem. Toto činí Ilias jedinečnou, tato hořkost, která pochází z něhy a která se rozprostírá na všechny lidské bytosti rovnoměrně jako jas slunce. Z jejího tónu nikdy nemizí hořkost, nikdy však neklesne k bědování. Spravedlnost a láska, které již nemohou mít své místo v tomto obrazu krajního a nespravedlivého násilí, ho prostupují svým světlem postřehnutelným pouze jako onen akcent. Nic cenné, ať už je to určené k smrti nebo ne, není opomíjeno, bída všech je vyjevena bez přetvářky nebo pohrdání, žádný člověk není umístěn nad nebo pod stav společný všem lidem, všeho zničeného je litováno. Vítěz i poražený jsou stejně blízcí, jsou stejnou měrou bližní básníka a posluchače. Je-li nějaký rozdíl, pak snad v tom, že neštěstí nepřátel je pociťováno bolestněji.

A tak tam padl, železným spánkem nešťastník
spící – daleko od manželky, když bránil své mužstvo.

Jakým tónem je připomínán osud mladíka, kterého Achilleus prodal na Lemnos!

Teprv jedenáct dní byl v milém kruhu svých přátel
po svém návratu z Lémnu, v den dvanáctý poté ho božstvo
do rukou Achilleových zas uvrhlo, kterýž ho tenkrát
do Hádu poslati měl – byť nesmírně nerad tam vcházel.

A osud Euforba, který spatřil jediný den boje:

Krví vlhl mu vlas, jenž krásou se Charitkám rovnal…

Když oplakávají Hektora,

milých chotí a malých dítek strážce,

tato slova stačí, aby ukázala cudnost pošpiněnou silou a děti vydané zbraním. Studna u trójských bran se stává předmětem palčivé lítosti, když kolem ní Hektór běží ve snaze zachránit svůj ztracený život:

Poblíž pramenů těch jsou prostorné nádrže k prádlu,
krásné, z kamenů zděné, kde lesklé oděvy často
právaly trójské ženy a krásné dcerušky jejich,
dřív, když ještě byl mír, než synové achajští přišli.
Tam tehdy běželi oba – ten vzadu ho stíhal, ten prchal…

Celá Ilias je ve stínu největšího lidského neštěstí, zničení města. Toto neštěstí by se nejevilo více zdrcujícím, kdyby se básník sám narodil v Tróje. Avšak jeho tón se nemění ani když se jedná o Achájce, kteří umírají daleko od vlasti.

Krátké připomínky světa míru zraňují do té míry, do jaké se ten druhý život, život živých jeví pokojný a plný:

Dokud byl ještě chlad jitřní a svatý den
se teprve rozehříval,
přeletovaly jen s obou stran šípy a lid se bil
na jednom místě.
Teprve když přišla doba, kdy drvoštěp chystá si oběd
mezi horskými srázy, když ruce už bolí
a přestal kácet staleté stromy,
když tělo touží po trošce jídla,
v tu dobu protrhli Danaové odvážně ilijské řady.

(V. Šrámek)

Vše, co ve válce chybí, vše co je válkou ohroženo a co válka ničí, je v Iliadě obklopeno poezií, válečné skutky nikoli. Přechod ze života k smrti není zahalen žádným mlčením:

Zuby mu vyskočily a oči z obou stran
krví se zkalily; rty a nosem krvácel
s otevřenými ústy, smrt ho zahalila svým tmavým mrakem.

(dle S. Weilové)

Chladná brutalita válečných činů není ničím zastřena, protože ani vítězové ani poražení nejsou obdivováni nebo nenáviděni, ani jimi není pohrdáno. Osud a bohové rozhodují téměř vždy o proměnlivém údělu bitev. V mezích daných osudem, bohové suverénně udělují vítězství nebo porážku; to oni vyvolávají šílenství a zrady, jimiž je vždy překažen mír; válka je jejich vlastní záležitostí a jejich pohnutky jsou pouze rozmar a zlomyslnost. Co se týká válečníků, vítězících jako poražených, přirovnání, která je představují jako zvířata nebo věci, neumožňují cítit ani obdiv ani pohrdání, pouze lítost, že lidé mohou být takto proměnění.

Nevídaná spravedlnost, která inspiruje Iliadu, má snad nějaké nám neznámé vzory, nemá však napodobitele. Jen stěží poznáme, že básník je Řek, a ne Trójan. Tón básně jakoby nesl přímé svědectví o původu nejstarších částí – historie nám to zřejmě nikdy dostatečně neosvětlí. Věříme-li s Thúkydidem, že osmdesát let po zničení Tróje přišla řada na Achájce a ti byli dobyti, smíme se ptát, jestli tyto zpěvy, v nichž je železo jen zřídka zmiňováno, nejsou zpěvy těchto poražených, z nichž někteří možná odešli do vyhnanství. Nuceni žít a umírat „daleko od vlasti“ jako Řekové padlí před Trójou a podobně jako Trójané ztrativší svá města, rozpoznávali sami sebe jak ve vítězích, což byli jejich otcové, tak v poražených, jejichž bída se podobala té jejich. Pravda této ještě blízké války se jim mohla jevit v perspektivě těch několika let už nezahalená ani opojením pýchy ani ponížením. Mohli se vžít zároveň do vítězů i poražených a poznat to, co ani vítězové ani poražení znát nemohou, zaslepení jak jedni tak druzí. Je to pouhý sen; o časech tak vzdálených lze jenom snít.

Ať je tomu jakkoli, tato báseň je zázrakem. Hořkost se v ní týká jediné správné příčiny hořkosti, podřízení lidské duše síle, tj. domyšleno do konce, hmotě. Takovéhle podřízení je stejné pro všechny smrtelníky, ačkoli se s ním každá duše vyrovnává jinak podle stupně ctnosti. V Iliadě ho nikdo není ušetřen, tak jako ho nikdo není ušetřen na zemi. Na nikoho z těch, kteří mu podlehnou, není hleděno s pohrdáním. A všechno, co uvnitř duše a v lidských vztazích vládě síly uniká, je milováno, ale milováno s bolestí vzhledem k neustále hrozícímu nebezpečí zničení. Takový je duch jediné skutečné epopeje Západu. Odysea se nezdá být nic víc než skvělou napodobeninou tu Iliady, tu orientálních básní; Aeneas je napodobeninou sice brilantní, ale hyzdí ji chladnost, krasořečnění a špatný vkus. Středověké hrdinské eposy (chansons de geste) nedosáhly téže velikosti, jelikož jim schází ona spravedlnost; smrt nepřítele není v Písni o Rolandovi pociťována autorem a čtenářem stejně jako smrt Rolanda.

Atická tragédie, alespoň ta Aischylova, Sofokleova, je pravým pokračováním epopeje. Myšlenka spravedlnosti ji osvěcuje, aniž by někdy sama zasahovala; síla se tam ukazuje ve své chladné tvrdosti, vždy doprovázena neblahými účinky, jimž neunikne ani ten, kdo ji užívá, ani ten, který ji trpí. Pokoření duše násilím tam není něčím kamuflováno ani zastřeno povrchním soucitem, ani předloženo k pohrdání. Mnohá bytost zraněná ničivým působením neštěstí vybízí k obdivu. Evangelium je poslední a úžasné vyjádření řeckého génia, tak jako je Ilias jeho prvním vyjádřením; řecký duch se v něm ukazuje nejen proto, že přede všemi dobry je nejprve přikázáno hledat „království a spravedlnost našeho nebeského Otce“, ale také proto, že je v něm ukázána lidská bída, a to u bytosti zároveň božské i lidské. Pašijová vyprávění ukazují, že božský duch, sjednocený s tělem, je neštěstím poznamenán, třese se před utrpením a smrtí, a v momentu nejhlubší tísně se cítí opuštěn lidmi i Bohem. Smysl pro lidskou bídu dává evangeliu ten akcent prostoty, který je znakem řeckého génia, a který vytváří hodnotu atické tragédie a Iliady. Některá slova znějí podivně blízce zvuku epopeje a člověku se vybaví trójský mladík poslaný přes veškeré své zdráhání k Hádovi, když Kristus říká Petrovi: „Jiný tě opáše a povede, kam nechceš.“ [5] Tento akcent je neoddělitelný od myšlení, kterým je evangelium inspirováno; vždyť smysl pro lidskou bídu je podmínkou spravedlnosti a lásky. Ten, kdo neví, do jaké míry je každá lidská duše závislá na vrtkavé štěstěně a nutnosti, nemůže ty, které od něj náhoda oddělila propastí, pokládat za své bližní ani je milovat jako sebe sama. Různorodost obtíží, které lidi zkrušují, rodí iluzi, že jsou mezi nimi různé druhy, které spolu nemohou komunikovat. Nelze milovat a být spravedlivý, pokud člověk nepoznal říši síly a pokud ji neumí nerespektovat.

Vztahy lidské duše a osudu; to, do jaké míry každá duše tvoří svůj vlastní úděl; co nemilosrdná nutnost, ať už je jakákoli, mění podle vrtkavosti osudu v duši; co může zůstat silou ctnosti a milosti nedotčeno; to vše je látkou, v níž je lež snadná a svůdná. Pýcha, pokoření, nenávist, pohrdání, lhostejnost, touha zapomenout nebo ignorovat, to vše přispívá k pokušení. Obzvlášť vzácné je přesné vyjádření neštěstí; bývá-li zobrazeno, pak téměř vždy dělá, jako by úpadek byl vrozeným povoláním nešťastníka, a hned zas, že duše může nést neštěstí a nebýt jím poznamenána, aniž by změnilo všechny myšlenky způsobem, který je jen jemu vlastní. Řekové měli většinou sílu ducha, která jim umožňovala neobelhávat se; byli za to odměněni schopností ve všem dosáhnout nejvyššího stupně jasnosti, čistoty a prostoty. Avšak duch, který byl předáván od Iliady k evangeliu skrze řecké myslitele a básníky, nepřekročil hranice řecké civilizace, a od zničení Řecka po něm zbyly pouhé odlesky.

Římané a Židé jedni jako druzí věřili, že jsou vyňati z obecné lidské bídy, ti první jakožto národ vyvolený osudem k tomu, aby se stal pánem světa, ti druzí přízní svého Boha, a to přesně do té míry, v jaké mu jsou poslušni. Římané pohrdali cizinci, nepřáteli, poraženými, svými poddanými, svými otroky; proto také neměli epopeje ani tragédie. Nahradili tragédie gladiátorskými hrami. Židé viděli v neštěstí znamení hříchu a následně legitimní důvod k opovržení; na své poražené nepřátele pohlíželi jako na Bohem zavržené a odsouzené k odpykávání hříchů, což vybízelo ke krutosti, ba dokonce ji činilo nepostradatelnou. Také žádný text Starého zákona nemá zvuk srovnatelný s řeckou epopejí, snad kromě některých částí básně o Jobovi. Římané a Židé byli obdivováni, čteni, napodobováni v činech a slovech, citováni vždy, když bylo třeba ospravedlnit nějaký zločin, a to po celých dvacet staletí křesťanství.

Navíc nebyl duch evangelia předán ve své čistotě následujícím generacím křesťanů. Od prvotního období lidé pokládali za znamení milosti u mučedníků to, když podstupovali mučení a smrt s radostí; jako by účinky milosti mohly u lidí sahat dále než u Krista. Ti, kteří se domnívají, že sám Bůh, když se stal člověkem, nemohl mít před očima drsnost osudu, aniž by se chvěl úzkostí, by mohli pochopit, že nad lidskou bídu se mohou zdánlivě pozvednout pouze ti, kteří si před vlastním zrakem zakrývají drsný osud pomocí iluze, opojení nebo fanatismu. Člověk, který není chráněn brněním lži, nemůže trpět násilí, aniž by ho to zasáhlo až do duše. Milost může zabránit tomu, aby ho tento zásah zničil, avšak zranění zabránit nemůže. Kvůli přílišnému zapomnění nacházela křesťanská tradice jen velmi zřídka prostotu, která činí každou větu z pašijových příběhů palčivou. A dále, zvyk obracet na víru donucením zastřel účinky síly na duši těch, kteří ji používají.

Přes krátké opojení zapříčiněné v renesanci objevem řecké literatury nebyl génius Řecka během dvaceti staletí vzkříšen. Něco z něj se objevuje u Villona, u Shakespeara, Cervantese, Molièra a jednou též u Racina. Lidská bída je obnažena, v oblasti lásky, ve Škole žen, ve Faidře; podivné to století, ve kterém se na rozdíl od epického věku lidská bída mohla spatřovat pouze v lásce, zatímco účinky síly ve válce a v politice musely být vždy ověnčeny slávou. Snad bychom mohli uvést i jiná jména. Avšak nic z toho, co stvořily evropské národy, se nevyrovná první známé básni, která se u nich objevila. Snad znovu naleznou epického ducha, až se naučí zpochybňovat osud, přestat obdivovat sílu, oprostit se od nenávisti vůči nepřátelům a nepohrdat těmi, kdo upadli do bídy. Ovšem doufat, že tato změna nadejde v blízké době, je asi marné.

Přeložila Markéta Turková