Fustel de Coulangues, Antická obec

Studie o kultu, právu a institucích starého Řecka a Říma
Sofis, Praha 1998, 392 stran
Tomáš Vítek

Plný text (PDF): Fustel de Coulangues, Antická obec

V uplynulých dvou třech letech jsem několikrát slyšel různé zmínky o klasické knize francouzského historika Numy Denise Fustela de Coulanges La cité antique (první vydání vyšlo r. 1864), které se vesměs opíraly o český překlad J. Bryksí, K. Mikšové a J. Sokola (Praha 1998). Protože se mně některé teze odtud čerpané zdály být poněkud zvláštní, překlad jsem si obstaral, abych se přesvědčil, co je na nich pravdy. A jeho četba mě překvapila natolik, že bych se o své zážitky z ní rád podělil. V první části recenze se budu zabývat překladem, ve druhé pak samotnou Fustelovou knihou.

První věcí, která čtenáře udeří do očí, je astronomicky vysoký počet chyb ve vlastních jménech. Tyto lapsy většinou pocházejí z absentujících či nesprávně umístěných délek, [1] jindy pramení z pořečťování jmen latinských, polatinšťování řeckých a počešťování francouzských. [2] V řadě případů se tyto transformace úplně nezdařily, takže vznikla jména nová, smíšená z prvků latinských, řeckých a francouzských. [3] Někdy má totéž jméno různé zápisy, [4] občas se objevují radikální novotvary: například Lúkiánovi říkají překladatelé téměř důsledně Lucilius (str. 18–19, 35, 50, pozn. 10, 55, pozn. 12) a thébského krále Láia nazývají raději Gaius (str. 51, pozn. 16). Chybné tvary se objevují také ve skloňování [5] a v přepisech jmen v nenominativní pozici: tak se z bitvy v Messénii stala bitva u Messénie (str. 36, pozn. 9) a z lára Assarakovců lár z Assaraku (str. 32).

Kapitolu samu o sobě představuje používání edičního a lokačního názvosloví. Také zde překladatelé mísí češtinu, řečtinu, latinu a francouzštinu, občas dokonce i v rámci jediného řádku. [6] V těchto jazycích tytéž tituly někdy rozepisují celým jménem, jindy je vyjadřují zkratkou, [7] zjevně bez jakéhokoli systému. Ani zde nechybí nesmyslné novotvary, vzniklé svévolným domýšlením předlohy: tak se ze Schol. in Pind. Pyth. staly Scholiast. ad Pindar. Pythagoras (str. 14, pozn. 2), tak se z francouzského přepisu Plútarchových Quest. grecq. a Quest. rom. staly Bioi paralléleoi, řec. a Bioi paralléleoi, řím. (str. 44, pozn. 7 a 8). [8]

Plny chyb jsou i přepisy řečtiny, [9] mezi nimiž je obtížné najít nějaký zcela správný, bez zásadních gramatických prohřešků není ani čeština. [10] Stylistická úroveň překladu není špatná, ale neblaze ji poznamenává otrocké lpění na francouzské syntaxi. Viz např. „a jako měli texty, jež měly tuto moc, měli staří i jiné, které…“ (str. 16) m. „a jako měli staří texty nadané touto mocí, měli i jiné, které…“ (et de même qu᾿il y avait des formules qui avaient cette vertu, les anciens en possèdaient d᾿autres qui avaient la vertu contraire). Nebo: „že se mánové museli nazývat strašidla“ (str. 24) m. „že mánové museli být nazváni přízraky“ (que les Mânes… devaient être appelés larves). Nebo: „nebude mít nikoho, kdo by mu vzdával čest, která je mrtvým povinná“ (str. 49) m. „nebude mít nikoho, kdo by udržoval kult, který mu jakožto mrtvému náleží“ (il n᾿y aurait alors personne pour lui rendre le culte qui est dű aux morts). A takových případů by bylo možné uvést mnoho. [11]

Občas překladatelé svou neorientovaností ve starověkých reáliích (antických i indických), kterou naznačila už neznalost správných tvarů jmen a pojmů, způsobují zavádějící významové posuny: někdy lehčí typu „démoni“ m. daimóni (str. 23) či „pekelní bozi“ m. „podsvětní bohové“ (str. 68), [12] někdy závažnější: například převod citace z Lúkiána (Char. 22), podle níž prý pozůstalí „hloubili jámy blízko hrobů a vařili v nich pokrmy“ (str. 19), protiřečí francouzskému převodu i řeckému originálu, kde stojí, že pozůstalí v jam(k)ách u hrobů pokrmy (tj. oběti) „spalovali“ (font cuire, καίουσι). [13]

Na některých místech překladatelé Fustelův text opatřují poznámkami a komentáři, což by bylo velmi potřebné a vítané, kdyby ovšem jejich vstupy nebyly až na nepatrné výjimky tak nefundované, nevěcné a nepřípadné. Čtenář je například upozorňován, že slovo „rasa“ ve Fustelově době nemělo rasistický podtext (str. 9, pozn. 1) a že dnes již neplatí tvrzení, že si lidé už od dětství přivykají žít v prostředí Řeků a Římanů (str. 9, pozn. 2). Jako příspěvek k Fustelově teorii o vzniku „strašidel“ uvádějí „známou Erbenovu pohádku o hladových prarodičích, kteří straší za kamny a dožadují se, aby byli uctěni jídlem“ (str. 15, pozn. 9). [14] K předsvatebním obětem u Řeků podotýkají, že „v Moskvě svatebčané cestou na radnici kladou květy u hrobu neznámého vojína“ (str. 43, pozn. 4). A podobně zásadními připomínkami nešetří. [15]

Všechny tyto lapsy je třeba brát jako pouhé příklady, poněvadž jsem je excerpoval pouze z úvodních 70ti stran, a to nikterak vyčerpávajícím způsobem. Skutečný počet chyb je tedy několikanásobně vyšší: kniha má 383 stran a frekvence nedostatků se dále ani v nejmenším nesnižuje. Nabízející se otázku, jak se takový překlad vůbec mohl objevit na knižních pultech, se pokusím zodpovědět na závěr, nyní však už přikročme k Fustelovi. Také v jeho případě se opírám o rozbor úvodních 70ti stran, a to ne proto, že jsem z knihy nedokázal více přečíst, ale protože počet mých kritických připomínek daleko přerostl jakoukoli únosnou a prezentovatelnou míru. Usoudil jsem proto, že bude přínosnější pokusit se spíš o demonstraci způsobu Fustelovy práce než o enumerace a komentáře jednotlivých tezí, k nimž ho jeho postupy dovedly. A v tomto ohledu se první pětina Antické obce od zbytku textu v ničem podstatném neodchyluje.

První nápadnou věcí je Fustelův způsob zacházení s prameny, na nichž údajně všechny své myšlenky zakládá a mezi nimiž jasně dominují zdroje literární (záznamy ikonografické, epigrafické a archeologické jsou téměř úplně pomíjeny). Vzdor proponované objektivitě a kritičnosti s nimi francouzský historik zachází naprosto nekriticky a svévolně: někdy lne k psanému slovu až otrocky a bere doslovně i tvrzení silně nepravděpodobná nebo obrazná, jindy zcela jasné výroky interpretačně více či méně překrucuje. Téměř vůbec nerozlišuje mezi žánry a jazykovými režimy a výpovědi v nich pronesené pokládá za stejně hodnotné a hodnověrné. Tak bere opakovaně za vděk fantaskními Lúkiánovými ironizacemi a burleskami (str. 19 a 35), vydává návrh pronesený hodovníkem na literárně zpracovaném symposiu za starobylé svědectví (str. 27–28, pozn. 19: Plútarchos), plete si básnické metafory s (archaickou) realitou (str. 32: Vergilius, str. 51: Aischylos), zaměňuje abstrakta konkréty et vice versa, [16] nezaváhá dokonce ani před Ciceronovými racionalistickými, dobově podmíněnými aitiologizacemi, z nichž vychází při svém pokusu o vysvětlení původu bohů (str. 20).

Fustela také naprosto nezajímá, od jakého autora pochází určitá teze a zda byl k jejímu přednesení kompetentní, vesměs ignoruje i to, kdy a při jaké příležitosti ji pronesl. Jeho pohled je zcela ahistorický. Bezstarostně ponechává stranou nejstarší prameny (Homéra, Hésioda, lyriku 6. a 5. století) a místo toho staví na tvrzeních lexikografů z byzantské doby (Fótios, Hésychios, Eustathios apod.) a pozdních římských právníků. [17] Nedosti na tom. Když Fustel potřebuje doložit nějaký jev, který předpokládá např. v Řecku, ale nenalézá zde pro něj žádný důkaz, nepřichází proto do rozpaků, nýbrž nabízí „analogický“ odkaz z Říma či z Indie. Podle něj totiž „Řekové a Římané měli úplně stejné názory“ (str. 22), takže se nesmíme divit, když mluví o mánech Agamemnonových (str. 22, pozn. 14) či o mánech indických (str. 35), nebo když Agamemnón obětuje Juppiterovi (str. 27).

Tato potrojná identifikace kultur v lecčem podobných, ale jinak po mnoha stránkách velmi odlišných, není podložena, jak by člověk u tak zásadní teze očekával, neobyčejně důkladnými a rozsáhlými studiemi a srovnáními, nýbrž je pouze jednoduše tvrzena. Osobně bych byl velice zvědav na argumenty mluvící ve prospěch ztotožnění řecké a římské (náboženské) kultury s indickou, poněvadž Fustel své tvrzení opírá téměř výlučně o Mánavadharmašástru. Tu ovšem znal pouze z obskurního překladu (totéž platí i pro občas zmiňovaný Rgvéd a několik málo jiných indických pramenů) a zacházel s ní stejně málo přípustným způsobem jako s prameny antickými. Odkazy, které uvádí, na řadě míst nikterak nedokládají to, co tvrdí, [18] jindy ho přímo usvědčují z omylu. [19] Chyby jsou i v doslovných citacích, [20] které jsou navíc vytrhávány z kontextů, nepřiměřeně zesilovány či zobecňovány, [21] případně rovnou pojištěny před kritikou neuvedením lokace (str. 23, 83, 191). U ostatních indických pramenů je tomu podobně, [22] navíc autor neúplnými či špatnými odkazy prozrazuje, že o těchto textech a o době jejich vzniku mnoho neví: [23] jen tak je patrně možné, že jako pramen náboženství předliterární doby uvádí Nandapanditovu Dattakačandriku (str. 53, pozn. 3), která vznikla mezi 16. a 17. stoletím, tedy dílko sotva o tři století starší než on sám! Jsou-li nadto jeho výpovědi o indickém kultu plny nejrůznějších nepřesností a omylů, [24] může člověk o jeho způsobilosti k srovnávání řecko-římského světa s indickým poněkud zapochybovat. [25]

Suverénní pronášení tezí a předpokladů bez dokladů se však neomezuje jen na Indii, v níž autor zjevně nebyl doma, nýbrž patří k celkovému tónu jeho knihy. [26] Občas nějaké podklady má, ale vyvozuje z nich závěry, které daleko přesahují jejich nosnost. To se projevuje na jedné straně ve vydávání nejistých a hypotetických možností za nepochybné danosti, [27] na straně druhé pak v častých syntetizujízích redukcích, v nichž se nejednou pokouší učinit vodu ohněm a naopak. Tak prý je Zeus Ktésios ohništěm (str. 26, pozn. 12) a „ohniště, démoni, héroové, bozi lárové, to vše splývalo“ (str. 31). [28] Toto splývání by mohlo být Fustelovým mottem, neboť u něho řada věcí skutečně splývá, pohříchu zrovna těch, jež by splývat nikterak neměly, například dva různé typy sňatku (str. 44) či „démoni“ a bohové (str. 21).

Prameny a na nich postavené vývody Fustel podrývá také nemístnými paušalizacemi a generalizacemi různých stupňů a dosahů, jejichž mylnost či omezená platnost je často na první pohled zřejmá. [29] Tak prý byl oheň v krbu uhasínán jen při vymření celé rodiny (str. 25), i když ho na řadě míst zhášeli při úmrtí každého jejího člena (Lémnos, Argos). Ženy prý nikde nemohly dědit (str. 41), třebaže v několika dórských lokalitách (Sparta, Gortys), které uchovávaly řadu archaických prvků, tomu přesně tak bylo. „Žena se po smrti nepodílela jako muž na kultu a pohřebních hostinách“ (str. 39), ačkoli pro tento zákaz neexistuje žádný doklad a dlouhá řada literárních, ikonografických i epigrafických svědectví účast žen na pohřebních obřadech a kultu mrtvého potvrzuje.

Fustel si neuvědomuje vratkost takto získaných tezí, naopak, ve velkém používá nelegitimní interpretace a nepodložené hypotézy jako stavební kameny dalších interpretací a hypotéz, jimiž pak dále zpětně modeluje „původní“ realitu. Ocitla-li se tudíž víra v podsvětí, kde všechny duše pobývaly pohromadě, v rozporu s nejstaršími pohřebními rituály, jak si je Fustel představoval, ipso facto z toho vyvozuje, že koncepce kolektivního bydliště duší (podsvětí) je mnohem mladší než představa jednotlivých duší, které přetrvávaly v hrobech (str. 17). [30] Přitom se ani v nejmenším nezarazí nad skutečností, že nejmladší a nejproblematičtější je sama představa duše, s níž s takovou samozřejmostí zachází. Podobně jeho hypotéza, že před Indrou uctívali Indové své mrtvé předky (str. 24), není ani v nejmenším otřesena skutečností, že v nejstarším a nejdůležitějším pramenu, Rgvédu, není žádný kult předků zmíněn (předkům je věnován pouze jediný hymnus v 10. knize) a že není doložena ani jediná aitiologie vzniku nějakého boha z mrtvého předka: tak to prostě muselo být a jen se na to zapomnělo.

Vůbec je zřejmé, že vlastní teoretické konstrukce jsou autorovi dražší než realita, kterou ukazují prameny, neboť v řadě případů si jejich znění více či méně upravuje podobným způsobem, jak to činil v případě Indie. Podívejme se na několik nejkřiklavějších příkladů. Tvrzení „v mysli lidí byl každý mrtvý bohem“ (str. 20) Fustel dokládá Eurípidem (Phoen. 1320–1321), přestože doslovný překlad inkriminované pasáže zní takto: „Ten, kdo dosud nezemřel, má uctívat mrtvé, vzdávaje poctu podsvětnímu bohu“ (τοῖς γὰρ ϑανοῦσι χρὴ τὸν οὐ τεϑνηκότα / τιμὰς διδόντα χϑόνιον εὐσεβεῖν ϑεόν). Hérodotos (I,167) prý dokládá, že neúrodu způsobilo opomenutí nakrmit mrtvé (str. 22), ale na udaném místě se výslovně říká, že vznikla následkem protiprávního usmrcení. Dle Aischyla (Ag. 851–853) prý člověk neobětoval Juppiterovi, nýbrž ohništi (str. 27), arciť obsah citace je tento: „však nyní půjdu do paláce a k domácím oltářům (δόμους ἐϕεστίους) a pozdravím bohy.“ O Platóna (Leg. 729 [c]) Fustel opírá svou definici, že „příbuzenství je společenství stejných domácích bohů“ (str. 56), ačkoli athénský filosof mluví pouze o člověku, který „má ve vážnosti a úctě spřízněnost s rodinnými bohy a celé společenství těch, jimž v žilách koluje tatáž krev“ (συγγένειαν δὲ καὶ ὁμογνίων ϑεῶν κοινωνίαν πᾶσαν ταὐτοῦ ϕύσιν αἵματος ἔχουσαν τιμῶν τις καὶ σεβόμενος), a ačkoli tito „rodinní bohové“ (ϑεοὶ ὁμογνίοι) nejsou mrtví, nýbrž božstva tradičně ochraňující určitou rodinu, např. Zeus (Eurípidés, Andr. 921). A takových případů je řada. [31]

O velice volném zacházení s prameny svědčí i odkazy na pasáže, které jimi založená tvrzení neobsahují buď vůbec, anebo jen dosti nezřetelně. [32] Někdy Fustel zkresluje a pozměňuje prameny přímo v jejich překladech. Když potřebuje dokázat, že mrtví byli pokládáni za bohy, překládá verš z Eurípida (Alc. 1004: χαῖρ᾿, ὦ πότνι, εὖ δὲ δοίης) jako „toi qui es un dieu sous la terre, sois-moi propice“ (str. 23), ač nemá jiný smysl než „buď pozdravena, paní, jež skýtáš dobro“. Podobně je obecná identifikace lárů a „démonů“ dokládána citátem z Cicerona (Tim. 11[38.1–2]), jehož znění „těm, kterým Řekové říkali démoni, my říkáme lárové“ (str. 24) neodpovídá originálu, kde autor tuto tezi prezentuje jako svou osobní domněnku (opinor). Manipulaci s významem citace předpokládá i tvrzení, že „při všech obětech, i při těch, které se přinášely na počest Dia nebo Athény, bylo ohniště vždy vzýváno jako první“ (str. 29). Fustel tuto tezi dokládá dvěma autory: Plútarchem (De prim. frig. 8, 948 B), podle něhož „je každé hledání třeba započít jakoby od počátku, tj. od podstaty všech věcí“ (δεῖ γὰρ ὥσπερ ἀϕ᾿ ἑστίας τῆς τῶν ὅλων οὐσίας ἄρχεσϑαι τὴν ζήτησιν); a Porfyriem (Abst. II,5,1), jehož věta ἤρξατο πρῶτον ἀϕ᾿ Ἑστίας τοῖς οὐρανίοις ϑεοῖς ϑύειν… ἀπαρχάς neznamená „nejprve začali obětovat nebeským bohům aparchai počínaje Hestií“, jak patrně soudil Fustel, nýbrž „na počátku nejprve obětovali nebeským bohům aparchai“, poněvadž v obou případech obrat ἀϕ᾿ Ἑστίας ἄρχεσϑαι značí „od počátku“, nikoli „počínaje Hestií“ (LSJ, s. v. Hestia, II).

Tento krátký pohled do Fustelovy vědecké kuchyně naznačuje, že stavba, již výše demonstrovanými postupy buduje, nemá zrovna solidní základy a spoje; je proto téměř ve všech bodech snadno napadnutelná a rozložitelná, jakkoli zdálky vypadá velmi impozantně a udivuje svou učeností, stylem a vzletem. Ve skutečnosti francouzský historik primárně nevycházel z pramenů a starověkých názorů, nýbrž z osvícenské koncepce vzestupné (pokrokové) vývojové linky, jejíž fáze znal už předem a jen se je snažil potvrdit (vodítkem mu byl model hegelovské provenience) – tu s větším, tu s menším zdarem – konkrétními doklady, vezmi je kde vezmi. Fustel navíc podléhal vlastním i dobovým představám natolik, že je ve velké míře promítal zpět do starověku, vytvářeje tak dějiny obdobným způsobem jako Rousseau svého primordiálního divocha ve Společenské smlouvě.

Může být namítnuto, že zneužívám postupu vědy, k němuž za 150 let došlo, k laciné kritice Fustelovy práce, jejíž světlé stránky přehlížím a jejíž vysokou hodnotu dokazují stále nové reedice. Nechci popírat, že v Antické obci jsou i dobrá místa a že autorovo tvárné a stylistické úsilí nezaslouží respekt; to však nic nemění na tom, že naprostá většina chyb, na něž jsem upozornil, byla chybami už v jeho době a že principy a metody, podle nichž autor postupoval, byly vědecky nelegitimní už tehdy. O tom svědčí jak kritika, jíž se jeho knize ze strany vědců záhy dostalo, [33] tak i brzké vyřazení jeho teorií ze seznamu akceptovatelných hypotéz. [34] Vydávání Fustela v současnosti má pak podle mého soudu dva důvody, jež s vynikajícími kvalitami jeho knihy až tak nesouvisí. Prvním je francouzská úcta k vlastní tradici (která ovšem nebrání kritickému odstupu), [35] druhým vlna bádání věnovaných historii vědy a vlivu vědeckých modelů na dobu, v níž vznikají či působí.

Je tedy český překlad Antické obce nedopatření překladatelské i ediční? Je i není. Není, poněvadž ve Fustelově knize se dají najít zajímavé věci a nazaškodí, když se i širší čtenářstvo může poučit, jak se na určitou oblast díval vědec 19. století. Je, kdyby chtěl někdo používat Antickou obec jako učební text nebo ji prezentovat jako následováníhodný vzor, [36] poněvadž v knize i v jejím překladu se vyskytuje nemálo věcí, jež si následování rozhodně nezaslouží. Abych byl úplně výslovný: nevadí mi, že Antická obec je, ale jak je. Fustel má svou silnou i slabou stránku a erudovaná úvodní studie a kompetentní průběžné komentáře by je mohly odlišit, a tím pomoci čtenáři i autorovi. Nic takového však lidé odpovědní za český překlad neučinili ani náznakem, naopak, text již beztak problematický zahltili stovkami dalších chyb.

Jestliže jsem zmínil lidi za překlad odpovědné, chtěl jsem tím naznačit, že za vše nemohou pouze překladatelé. Redaktorská práce je totiž odbyta stejně jako překlad, takže kniha působí odstrašujícím dojmem už na první otevření. Například poznámky pod čarou (většinou) nejsou vyrovnány do odstavců ani sazečsky ošetřeny (žádné dělení slov, žádné odstranění předložek a jiných nežádoucích slov z konců řádků apod.), nýbrž vypadají, jako by je někdo na stránky bez ladu a skladu narychlo naházel. Redaktor T. Jeníček se nepostaral ani o vytvoření a dodržování nějakého jednotného systému odkazování a odkazovacích zkratek, ani neopravil a neodstranil zcela zjevné chyby, tj. chybějící interpunkci, zkomolené či vynechané údaje, [37] přepisy a překlepy. [38] O nějakém rejstříku si už pak můžeme nechat jenom zdát. Také rozhodnutí transkribovat alfabetu do majuskulizované latinky (jíž se k tomuto účelu používalo možná před 15 lety, kdy ještě počítače řečtinu neuměly), nebylo zrovna šťastné, ačkoli bylo patrně vedeno upřímnou snahou zpřístupnit originál lidem řečtiny neznalým; nicméně výsledkem tohoto kroku bylo jen závratné množství chyb, které prakticky zcela znemožňují práci s originály i těm lidem, kteří by toho byli schopni. A jsme-li u citátů: na třech čtyřech místech je připojen český překlad originálních citací (str. 142); [39] bohužel zůstalo jen u výjimky, ačkoli překlady by text značně zpřehlednily a zpřístupnily.

Katastrofální podoba Fustelovy knihy však nemá své příčiny jen v nekvalitní práci překladatelů a redaktora, skrývá se už v samotné genezi překladu. Překladatelky J. Bryksí a K. Mikšová jsou absolventkami IZV UK (nyní FHS UK), kde jednu z podmínek uzavření bakalářského studia představuje translace 150 stran z nějaké odborné knihy. Překlad Fustela vznikl spojením a malým doplněním dvou takovýchto „úkolů“. Jde tedy o překlad studentský, na čemž nic nemění skutečnost, že jej prof. J. Sokol, který je v tiráži uveden jako spolupřekladatel, zredigoval a upravil (str. 390). Čtenář by si zprvu mohl myslet, že má co dělat s výsledkem trochu přehnané snahy dopomoci k zúročení zdařilé studentské práce, ale tak tomu bohužel není. Studentům FHS je perspektiva otištění jejich překladů nabízena, vedením fakulty jsou dokonce vypisovány a klasifikačně zvýhodňovány tituly, které by bylo žádoucí přeložit a u nichž je podpora následného vydání téměř jistá. A část studentské překladatelské produkce už skutečně vydána byla. [40]

Takovýto přístup je patrně vynikajícím pedagogickým krokem, který studenty neobyčejně motivuje, ale na druhé straně může snadno vést k podobným koncům jako u překladu Fustela. Po třech čtyřech letech studia, jež není speciálně zaměřeno ani na jazyk, ani na vědecký obor, z nějž tituly vybrané k translaci pocházejí, studenti ovládají cizí řeč i mateřštinu často jen velmi bazálním způsobem, nemají žádné či téměř žádné překladatelské zkušenosti a o náplni, problematice a názvosloví oborů, o nichž pojednávají knihy, které si zvolí, mají zpravidla jen velmi chatrné ponětí. Jsou-li proto jejich učednické pokusy oficiálně vydávány, škodí to nejen knihám, které si vyberou, ale především jim samotným, poněvadž si tímto způsobem udělají na dlouhou dobu vizitku, na jakou nakladatelé a čtenáři jen tak nezapomenou.

Jako první pokus dvacetiletých lidí, kteří se překládat teprve učí, není překlad Fustela až tak špatný, ale právě Antická obec ukazuje více než zřetelně, že dobrou studentskou práci a publikovatelný text dělí značná vzdálenost, kterou lze legitimně překlenout jen výjimečně.