Quine a realismus

Tomáš Marvan

Článek se pokouší o koherentní interpretaci Quinových nečetných vyjádření na téma realismus. Autor konstatuje, že Quinovy názory vykazují různorodé tendence: Quine ve svých textech přechází od úvah, které bychom označili za idealistické (v tom smyslu, že problematizují existenci na mysli nezávislé vnější reality), k pozici spíš realistické. Článek má dvě části. První je věnována Quinovu chápání positů a jeho tezím o naturalizaci filosofie a imanenci pravdy teorii. Druhá část pak obsahuje úvahu o Quinově známé tezi o nevymezitelnosti reference a jejích důsledcích pro otázku realismu. Autor dochází k závěru, že diskrepance epistemologického a ontologického hlediska, přítomná v mnoha Quinových pracích, vede k permenantnímu rozštěpu dvou hledisek na realitu vnějšího světa, která se zdají být neslučitelná v jedné koherentní filosofické pozici.
[1]

Nakolik je mi známo, Quine nikdy souhrně nevyložil svůj názor na problém realismu ohledně tzv. vnější, tj. na lidské mysli nezávislé časoprostorové reality. Přesto však v jeho pracích najdeme množství porůznu roztroušených poznámek, které jsou pro výklad tohoto tématu relevantní. Quine se za realistu považuje, jeho realismus – pokud mu toto označení přiznáme – je však velmi neortodoxní. Je proto třeba podívat se na zmiňované detaily jeho prací a pokusit se zrekonstruovat z nich koherentní myšlenkový a argumentační celek.

Je však třeba mít na paměti, že s termínem „realismus“ jsou v rámci současné analytické filosofie spojovány poněkud různé teze. Například v Searlově podání realista tvrdí jen tolik, že „vnější“ svět je nezávislý na naší mysli, nezavazuje se však k jakékoli konkrétní teorii o tom, z čeho se takový svět skládá a jaké zákonitosti v něm panují. [2] Toto v podstatě anti-berkeleyovské vymezení realismu se nicméně neshoduje s chápáním realismu u jiných autorit. Michael Devitt charakterizuje realismus jako přesvědčení, že jak běžné časoprostorové předměty, tak vědou postulované entity existují nezávisle na lidské mysli. [3] V jeho pojetí se tedy realista hlásí nejen k tomu, že „něco“ existuje zcela nezávisle na naší mysli, ale zavazuje se i k určité ontologii: kameny a kvarky by existovaly i tehdy, kdyby se na Zemi nikdy neobjevili lidé. Ptáme-li se tedy, zda je Quine realista, musíme posoudit přinejmenším dvojí: zda věří v existenci na mysli nezávislé reality, a pokud ano, zda se též navíc hlásí k určitému typu ontologie, podobně jako Devitt.

Problém, na který interpret Quinových textů neustále naráží a který tento exegetický podnik činí zajímavým, by se dal nejspíš shrnout takto: Quine plynule přechází od úvah, které bychom označili za idealistické (v tom smyslu, že problematizují existenci na mysli nezávislé vnější reality, nebo ji dokonce popírají), k pozici spíš klasicky realistické. Začněme s jeho tezemi a pojmy, které mají blíž k idealismu.

(a) Termín „skutečný“ (real) musíme chápat jako součást naší vyvíjející se vědecké teorie; [4] tento termín je uplatňován z hlediska dnes akceptované teorie přírody, takže se zdá, že tato teorie určuje, co je skutečné. Quine to shrnuje slovy, že skutečnost je „imanentní“ vzhledem k přijímané teorii.

(b) I pravda je imanentní v tom smyslu, že predikát „pravdivý“ uplatňujeme z hlediska přijímané teorie. Kdykoli se rozhodneme odvolat teorii a označit její věty za nepravdivé, vždy to děláme z hlediska toho, co v danou chvíli pokládáme za lepší teorii. Neexistuje tedy vyšší tribunál pravdivosti než věda sama, věda podle všeho autonomně určuje, co je pravda. [5]

(c) Quinův pojem positu (který bude vysvětlen níže) je často chápán idealisticky.

(d) Kapitolu samu o sobě tvoří Quinovy známé úvahy o „neurčitosti reference“, které lze jen stěží smířit s realistickým chápáním reference k nezávisle existujícím objektům a událostem.

Kontrastní materiál poskytují pasáže, kde se Quine výslovně zavazuje k realismu. Nejvýraznější z nich najdeme ve stati Five Milestones of Empiricism, [6] kde je řeč o „zatvrzelém“ realismu vědců, kteří věří v nezávislou objektivní existenci toho, co popisují ve svých teoriích. Quine tento druh realismu bez výhrad přijímá – je pro něj nerozlučně spjat s „naturalismem“, jímž se vyznačuje jeho reformní přístup k filosofii. (Naturalismem je stručně řečeno míněn příklon k metodám přírodních věd a s ním i rozhodnutí přenechat veškeré úvahy o tom, co ve světě existuje, vědě samé.) [7]  – V novější knize Hledání pravdy pak Quine v duchu realismu hovoří o „předem uznaném vnějším světě“. [8]

Třetí, nejvíce překvapivou kategorii tvoří výrok syntetizující obě pozice do jedné. V něm Quine dosvědčuje, že tam, kde by jiný cítil napětí, on žádný problém nevidí. Nalezneme jej v odpovědi na článek Christophera Hookwaye, kde Quine píše, že jeho článek Dvě dogmata empirismu je instrumentalistický, ale že přesto realismus „vykukuje v kontrolních bodech, až nakonec zcela převládne“. [9] Kontrolními body jsou tu míněny momenty, v nichž teorii metodicky testujeme pozorováním.

To, že Quine bezešvým způsobem spojuje obě prima facie protichůdné myšlenky do jednoho stanoviska, naznačuje, že není rozumné pokládat jeho idealistické a realistické výroky za projevy extrémních změn stanovisek. Lepší strategií bude objasnit nejprve jeho pokus o syntézu realismu s instrumentalismem. Poté se můžeme podívat na další body našeho seznamu (imanence skutečnosti a pravdy, problém positů a instrumentalismu, realismus versus neurčitosti reference) a posoudit, v jakém smyslu je Quinova pozice realistická.

I

Zastánce naturalismu striktně odmítá, že bychom se mohli postavit někam „vně“ vědu a na základě nějakého mimovědeckého druhu poznání začít určovat, co „skutečně existuje“ a jakou to má povahu. Podle novověké epistemologie taková první filosofie existuje a jejím cílem je nalézt nezpochybnitelný počátek, na němž by bylo možné vybudovat systém našeho poznání. Tato první filosofie nemá vědecké poznání předpokládat, ale naopak být jeho základem. Pro naturalistu je naopak v otázkách reality posledním soudcem věda. Naturalista, alespoň v Quinově podání, však připouští, že vědec je v otázkách evidence omezen na to, co lze pozorovat, a že jeho teorie toto pozorování nutně překračuje – přinejmenším postulováním řady nepozorovaných, či dokonce nepozorovatelných jsoucen, jež pomáhají jeho pozorování systematizovat. V tomto ohledu má tedy pravdu instrumentalista. Musíme si však uvědomit, že s ohledem na zmiňovaný naturalismus nelze tvrdit, že tyto tzv. teoretické entity jsou fiktivní výtvory. To by totiž znamenalo, že jsme našli onen nedosažitelný „archimedovský bod“ mimo vědu, z něhož dokážeme zahlédnout, co je skutečné a co je pouhá hra fikce. Jak poznamenává Simon Blackburn, to, zda se teorie „shoduje se skutečným světem“, bychom mohli zjistit jedině tak, že bychom ji z nějakého vnějšího stanoviska porovnali s realitou samou; to však nejde. [10] Quine k tomu dodává:

„Zatímco pracujeme s nějakou teorií, nedává smysl zpochybňovat realitu jejích předmětů nebo pravdivost jejích zakonů, pokud ovšem již nepomýšlíme na opuštění této teorie a přijetí nějaké jiné.“ [11]

Svůj naturalismus se Quine snaží podepřít i následující myšlenkou:

„Nemůžeme podstatně zpochybnit realitu vnějšího světa nebo popřít, že svědectví našich smyslů dokládá vnější předměty; kdybychom to totiž provedli, odloučili bychom termíny ,realita‘ a ,evidence‘ právě od těch způsobů jejich užití, které především jim původně propůjčují jakoukoli smysluplnost, kterou z našeho hlediska mají.“ [12]

To, že věda je posledním soudcem v otázkách skutečnosti, ještě neznamená, že její verdikty jsou výsledkem libovůle vědců. Věda je založena na systematickém pozorování a je s tímto pozorováním, které nás zpravuje o povaze na nás nezávislé reality, neustále koordinována. Pozorování vnáší do našeho budování teorií objektivní faktor: [13] věda svět objevuje, nikoli vytváří. Každá vědecká teorie musí být s to nabídnout způsob, jakým ji máme testovat na základě pozorování. A pokud se její předpovědi s pozorováním neshodují, je třeba ji revidovat nebo úplně odmítnout. Tím je však, jak Quine upozorňuje, původně instrumentalistický pohled nahrazen pohledem realistickým. To, co nakonec jednu teorii podporuje a druhou vyřazuje ze hry, není nic jiného než povaha vnějšího světa. [14]

Tímto způsobem by se tedy dalo rozvolnit napětí mezi realistickým a instrumentalistickým chápáním vědy. Nyní se však musíme věnovat tomu, jak Quine sladí své realistické tendence s body (a)–(d) uvedenými výše. Začněme s proklamovanou imanencí skutečnosti a pravdy. Na jedné straně zůstává faktem, že termín „skutečný“ je i nadále uplatňován výlučně z hlediska určité teorie. Na druhou stranu prim v tomto procesu hraje realita sama. [15] Pokud se teorie neosvědčí v testu pozorováním a je odmítnuta ve prospěch některé jiné teorie, neříkáme, že to, co bylo dříve skutečné, skutečným najednou být přestalo. Totéž platí i pro predikát „pravdivý“, který je imanentně přisuzován větám přijímané teorie. V tom, jak predikát pravdivosti používáme, se pro Quina opět projevuje „idiom realismu“. [16] Pokud zjistíme, že zastávaná teorie neobstojí v testu pozorováním, neřekneme, že tato teorie byla pravdivá, ale že od nynějška se stává nepravdivou. Spíš se shodneme na tom, že daná teorie byla nepravdivá od samého počátku. Když tedy říkáme, že pravda je imanentní vůči zastávané vědecké teorii, nesmíme tomu rozumět tak, že by současná vědecká teorie doslova vymezovala, co je pravda. Jsou-li skutečnost a pravda v jednom ohledu imanentní, jsou v jiném, neméně důležitém ohledu transcendentní: připsání pravdivosti větám teorie je vždy provizorní, jakkoli dobře je naše současná teorie potvrzena pozorováním. Žádný vědec se nemůže vyhnout určité míře falibilismu.

Body (a)–(b) z našeho seznamu tedy nakonec neobsahují tolik idealismu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jak se to však má s „posity“? Positem je z epistemologického hlediska prostě to, co ta či ona teorie prohlašuje za jsoucí. Kvark, flogiston, homérští bohové, planety sluneční soustavy – to všechno jsou posity. Není však taková teorie projevem silného idealismu? Nechce Quine říci, že všechno to, co svět obsahuje, je závislé na lidské mysli, že je to její výtvor? Zde je opět třeba zmínit Quinův nekompromisní naturalismus. Je-li současná věda posledním soudcem v otázkách skutečnosti, pak jsou některé posity reálné, jiné (flogiston apod.) nikoli. [17] Kromě toho nazývat posit positem „neznamená chovat se k němu povýšeně“, [18] tedy nějak znevažovat či zlehčovat jeho realitu. Samo slovo posit by sice mohlo naznačovat, že entity postulované danou teorií jsou jen naše teoretické konstrukty, tak či onak nereálné, ale tak tomu údajně není:

„Vše, čemu přiznáme existenci, je posit z hlediska popisování procesu budování teorie, a zároveň něco skutečného z hlediska budované teorie. Nedívejme se však na hledisko teorie svrchu, jako kdyby šlo jen o pouhou hru fikce; nikdy totiž nemůžeme dosáhnout více, než zaujmout hledisko té či oné teorie – té nejlepší, které se v danou chvíli můžeme přidržet.“ [19]

Závazek k existenci určitých jsoucen, ať už planety Jupiter nebo molekul, tak nelze jednoduše odmítnout, když už se jednou k té či oné teorii přihlásíme. Nemůžeme se začít tvářit, že posity teorie existují „jenom jako“ – naopak, stanou se pro nás přímo vzorem toho, co je skutečné. Výrazným příkladem positů jsou samozřejmě postulované teoretické entity fyzikálních teorií, které nejsou přímo pozorovatelné, ale v podstatě je u Quina positem vědy (v tom nejširším možném smyslu) i objekt, o kterém říkáme, že je „přímo pozorován“, např. hrnek na mém stole.

Z předchozího lze vyvodit závěr, že naturalismus je negativním zdrojem realismu – realismus nelze prokázat přímo, ale jen s odkazem na vědeckou praxi. Nikdo jiný než vědec nám nemůže říci, co existuje, a jiným pochybnostem než těm, které se vynoří v průběhu vědeckého bádání, nemá smysl naslouchat. To jinak řečeno znamená, že skepsi ohledně vnější reality Quine uznává jako reálnou alternativu v případě selhání vědecké predikce, nikoli však v případě toho, zda vůbec existuje to, v čehož existenci vědec věří. Realista by chtěl slyšet víc. Chtěl by slyšet, že postulované entity skutečně existují zcela nezávisle na tom, že je naše teorie postuluje, a nikoli pouze to, že vědec nemá při jejich přijímání žádné pochybnosti.

Takového explicitního ujištění se mu však od Quina nikdy nedostane. To ale ještě neznamená, že by se teorie positů implicitně přikláněla ke konstruktivismu fenomenalistické odrůdy, totiž k tezi, že vnější svět je naším konstruktem z pozorování či smyslových dat, resp. ze „stimulací vnějších receptorů“, jak by řekl quinovský naturalista plně využívající pojmy současných přírodovědců. [20] Vnější realita u Quina není konstruována v tom smyslu, že by byla nějak syntetizována ze základnějších epistemických materiálů. Posity jsou neredukovatelné, jsou postulovány na základě stimulací, nejsou z nich vytvářeny. [21] A přece, neznamená to všechno, že posity jsou postulovány na základě stimulací exteroceptorů, které tvoří naši jedinou evidenci ohledně vnější reality, že se nikdy nemůžeme dostat za stimulace a že o existenci a povaze vnějšího světa nemůžeme říci nic bližšího? Je pravda, že Quine je důsledný empirista, který připouští, že naše poznání vnější reality má své meze (o tom ještě bude řeč). Na druhou stranu, na názor, že jeho teorie ho zavazuje k realismu ohledně stimulací a že ontologický status zbytku reality nechává otevřeným, odpověděl takto:

„Uznávám síly pocházející od skutečných vnějších objektů, síly, které zasahují naše nervová zakončení, a domnívám se, že si osvojujeme věty o skutečných vnějších předmětech částečně skrze reagování na tato nervová podráždění a částečně skrze komplexní vztahy vět k větám.“ [22]

Stimulace jsou součástí kauzálního řetězce, který chce Quinův zreformovaný epistemolog objasnit. Jejich příčinou jsou vnější předměty, nikoli nějaká nepoznatelná „věc o sobě“. [23] A nelze je vyčleňovat ze zbytku jsoucího už jen proto, že ony samy jsou zase jen dalším positem určité teorie, tentokrát té neurologické.

Pozorný čtenář Quinových textů však opět narazí na nepříjemné problémy. Na jednom místě Quine uvádí, že objekty, které přímo nevnímáme, si „vymýšlíme“ (think up), [24] jinde nás zase překvapí tvrzením, že i samy fyzické předměty jsou „odvozeny“ (inferred) z našich vjemů. [25] Do této linie zapadají také šokující slova z Dvou dogmat o tom, že teorie fyzických objektů je „mýtus“. [26] Opravdu není divu, že i z okruhu nejpoučenějších interpretů Quinova díla slýcháme, že Quine je konstruktivistický idealista. [27] A jelikož i stimulace vnějších receptorů – které evidentně hrají v Quinově systému klíčovou roli [28]  – jsou jen positem, zdá se, že jsme vstoupili do bezbřehé říše fantazie, která s realistickým chápáním skutečnosti, jako existující nezávisle na naší mysli a jejích teoriích, nemá pranic společného.

Sotva můžeme postoupit dál, dokud si neujasníme, jak může Quine prohlásit, že vnější objekty zasahují naše receptory, a zároveň dodat, že jsou tyto objekty postulované, odvozené či vymyšlené. Zdá se, že Quine sice skutečně nehájí silný konstruktivismus, ale že přesto uznává jen takový realismus, který připouští, že existence vnějších objektů je pouze dobře založenou hypotézou, pro niž nám naše smysly poskytují dobrou, ale nikoli nezvratnou evidenci. [29] V tomto se tedy Quine výrazně liší od tradičního realisty, který by nedvojznačně prohlásil, že existuje vnější svět, který má svou vlastní strukturu a své vlastní zákonitosti, a naše teorie přírody se snaží tuto strukturu a zákonitosti co nejprecizněji odhalit, optimálně v jakémsi „jedinému správnému popisu“. Tento „neposkvrněný realismus“ Quine odmítá; realismus je přijatelný, ale vždy je to již nám dobře známý realismus praktikujícího vědce, který pevně věří v nezávislou realitu věcí, o nichž hovoří. S tímto se však nikam nedostaneme. Dojem, že Quine upírá vnějším objektům robustní a nezávislou existenci – že teorie positů se Davidsonovými slovy chová k vnějším předmětům, jako kdyby existovaly „jen jako“ [30]  –, se pod vlivem těchto úvah rozhodně neztrácí. Ujišťování, že současná fyzikální teorie odhaluje fundamentální rysy skutečnosti, [31] působí v jejich světle mdle (nehledě na to, že v článku Identity, Ostension and Hypostasis se dočteme, že vědecká teorie není „zrcadlem skutečnosti“). [32]

Obávám se, že z těchto aporií nedokážu nalézt zcela uspokojivé východisko. Je nepochybné, že co se týče evidenční báze našich teorií, podle Quina zcela závisíme na stimulacích našich neuroreceptorů. [33] To je podle něj holý fakt prezentovaný přírodovědou, a my s ním nic nesvedeme; náš postoj k filosofickému realismu musí chtě nechtě tento fakt respektovat. I když tedy Quine běžně mluví o intersubjektivně pozorovatelných tělesech, nelze to považovat za bernou minci, protože doklady o jejich existenci jsou podle všeho vždy nepřímé, byť velmi působivé. Roger Gibson k tomu výstižně poznamenal, že „systematická efektivita postulovaných fyzických objektů prostě dokládá jejich existenci“. [34] To také dobře ladí s tím, co jsem již uvedl výše: každá teorie nutně překračuje to, co je nám dáno v pozorování. A pokud Quinovi dobře rozumím, pak se toto překračování roviny pozorovatelných jevů týká nejen nepozorovatelných teoretických jsoucen, ale dokonce i běžných fyzických objektů, které jsou teoretickým positem sui generis (jak ostatně napovídá i citace z Gibsona). Naše teorie nakonec od světa požadují jen to, aby byl strukturován tak, že zajistí sekvence stimulací, které naše teorie předpovídají. [35] Tváří v tvář těmto pasážím se hroutí i přesvědčení, že Quine se nehlásí ke kantovské představě „věcí o sobě“, které jsou nepoznatelným zdrojem našich stimulací, a s nimi i představu struktury skutečnosti, která radikálně transcenduje naše poznávací schopnosti. Této agnostické linii výkladu koneckonců nahrává i Quine sám, když píše, že skutečnost „nespecifikovatelným způsobem přesahuje meze našich poznávacích schopností“. [36] Podle mého soudu se zde zřetelně rýsuje fakt, že základy Quinovy teorie poznání nejsou důsledně promyšlené a že se Quine snaží některých klíčových otázek „staré epistemologie“ zbavit tím, že je prostě zamete pod koberec. [37]

II

Na začátku jsem si položil dvě otázky: Je Quine realista? A pokud ano, hlásí se k nějaké specifické ontologii? Tedy k první otázce: předchozí soupis a výklad Quinových myšlenek je podle mne dokladem toho, že mu s naprostou jistotou můžeme připsat nanejvýš Searlovu anti-berkeleyovskou verzi realismu, která se ovšem začíná jevit jako až příliš minimální vymezení. Toto vymezení říká v podstatě jen tolik, že něco vnějšího existuje nezávisle na mysli, tedy že realita se neskládá jen z myslí a jejích „idejí“. Z tohoto úhlu pohledu je pak realistou i Kantův transcendentální idealista, který postuluje nepoznatelné věci o sobě jako jedinou na mysli nezávislou realitu. Pochybuji, že by tento výsledek vzal za svůj kdokoli z tábora skutečných realistů. Realismus, zdá se, se prostě musí trochu víc „ušpinit“ a zavázat ke konkrétnějšímu pojetí ontologické struktury universa, např. jako u Devitta. Pokud ovšem nelze Quinovi s jistotou připsat jakoukoli robustnější verzi realismu, stává se víceméně bezpředmětnou i ona druhá, doplňující otázka. I tak je však podle mne zjevné, že byť by se nakonec ukázalo, že Quine skutečně je čistokrevný realista, ideál jedné stabilní ontologie by v každém případě odmítl. Stačí jen připomenout jeho známou tezi o nedourčenosti teorie pozorováním. [38] Její podstatou je myšlenka, že dvě vědecké teorie mohou být empiricky zcela ekvivalentní, tj. mohou z nich vyplývat naprosto tytéž pozorovatelné důsledky, avšak jejich formulace budou vzájemně neslučitelné. Jinak řečeno, obě teorie budou postulovat jiné soubory positů. [39]

Ve zbývající části tohoto článku se ještě krátce zastavím u Quinovy teze o neurčitosti reference. Nedomnívám se sice, že by její výklad mohl přinést nějaké rozhodující podněty, které by přispěly k rozřešení našich výkladových nesnází, ale přesto mám za to, že pro přiměřeně detailní zmapování Quinova vztahu k filosofickému realismu je tento výklad zajímavým doplňkem.

Nejprve co nejstručněji k podstatě myšlenkového experimentu o neurčitosti reference. [40] Termínu jedné a téže věty lze přiřadit dva odlišné referenty, jsou-li tato přiřazení shodně podporována dostupnou evidencí. Touto evidencí je pro Quina pozorovatelné jednání mluvčích v kontextu mimojazykových jevů, a zahrnuje tedy vyslovování vět v přítomnosti dobře rozeznatelných předmětů, ukazování na tyto předměty apod. Reference je pak neabsolutní v tom smyslu, že to, k čemu termín odkazuje, záleží vždy vposledku na tom, kdo mu referent připisuje – neboť říci, „o jakých předmětech někdo druhý hovoří, znamená říci, jak navrhujeme překládat jeho výrazy“. [41] V žádném případě se však nejedná o to, že interpret připisující referenty výrazům mluvčího (či autora, v případě písemných projevů) je nějakým způsobem limitován, že mu nějaká data, např. introspektivní data mluvčího, chybí. Nemožnost absolutně fixovat referenci překládaných termínů je naopak zcela objektivní záležitostí, žádných omezení se netýká. Quine totiž radikálně tvrdí, že v otázkách jazykové reference neexistuje žádný objektivní fakt (fact of the matter) týkající se toho, k čemu mluvčí referuje. Ani kdybychom, dejme tomu, provedli vyčerpávající neurologický popis mozku mluvčího, nenašli bychom v něm nic, o co by se mohlo jednoznačné přiřazení reference termínu mluvčího opřít. Ani celá „teorie všeho“, která by zachytila každičký fakt o universu, není s to vyloučit alternativní připsání reference. [42] Slovo „pes“ užité v konkrétním kontextu může znamenat určitého psa, jeho neoddělenou část, momentální fázi psa, ba věci ještě mnohem překvapivější, jak uvidíme.

Nyní k otázce, v čem může být představa neurčité reference pro otázku filosofického realismu relevantní. Odmítnutí představy jedné stabilní ontologie je prismatem teze o neurčitosti reference ještě zvýrazněno. Quine přijímá představu, že to, k čemu referují termíny vědy, lze konstruovat mnoha odlišnými způsoby, které jsou nicméně všechny ve stejné míře akceptovatelné a slučitelné s veškerou dostupnou (ba dokonce veškerou možnou) evidencí. Nejde tu přitom o to, že by referenční neurčitost nutně vyžadovala existenci dvou zcela alternativních ontologií – jak upozorňuje Petr Koťátko, vystačíme si s jednou celkovou ontologií a referenci necháme neurčitou jen v tom smyslu, že jednomu termínu dovolíme referovat k různým prvkům této ontologie. [43] Realismus by tím mohl být zachován alespoň do té míry, že by se i obhájce referenční neurčitosti mohl odvolat na objektivní existenci prvků této celkové ontologie: fyzická skutečnost nezávislá na naší mysli obsahuje jak psa, tak jeho časoprostorový doplněk, a problém, na který referenční neurčitost upozorňuje, je vlastně jen v tom, že nelze s jistotou říci, ke kterému z těchto objektivně existujících předmětů naše slovo „pes“ referuje. Může to stejně dobře být jeden i druhý. Přijmeme-li toto čtení, pak čistým řezem oddělíme sémantické úvahy o určitosti reference od ontologických úvah o tom, z čeho se skládá realita.

Podíváme-li se však na celou situaci blíže, zjistíme, že stejně dobře lze navrhnout i méně vstřícné čtení Quinovy myšlenky. Toto čtení je stoprocentně idealistické: žádní na mysli nezávislí psi (ani jejich časoprostorové doplňky apod.) neexistují. Představu, že ve světě existuje nějaký fyzický objekt, který je zdrojem mých „psích“ stimulací, lze pak pokládat za iluzorní. V tomto kontextu je třeba zmínit Quinův pojem holofrasticky chápaných pozorovacích vět. Chápeme-li větu holofrasticky, chápeme ji čistě jako přímou reakci na stimulaci vnějších receptorů, aniž bychom ji zatím rozdělovali do jejích jednotlivých slov. Její slova pak můžeme chápat nikoli jako významem nabité složky, ale pouze jako „jednotlivé slabiky“. [44] Na tomto chápání vět připadá Quinovi atraktivní to, že jednotlivé věty můžeme jako celky testovat pozorováním a zjišťovat, které z nich mluvčí potvrdí a které vyvrátí. To, jakou referenci jednotlivým termínům přiřadíme, pak není z hlediska tohoto projektu až tak podstatné. Fixní zůstává jen pravdivostní hodnota testované věty, která se nemění při různých přiřazeních referentů.

Nyní k tomu podstatnému: ukazuje se, že Quine, především v pozdějších pracích, začal chápat referenci jako vesměs postradatelný pojem, který je co do významu zcela podřízen pojmu pravdivé věty. Jasným důkazem této tendence je jeho myšlenkový experiment „zástupných funkcí“. Jeho závěrem je to, že referenční schéma určitého jazyka lze pomocí poměrně jednoduché procedury kompletně reinterpretovat tak, že termíny, které dříve referovaly např. k množině psů, nyní referují k množině přirozených čísel! [45] Quine sám se nediví, že bychom si snadno mohli pomyslet, že lidé, kameny, elektrony i molekuly se rázem „scvrknou na pouhé způsoby mluvení“, [46] na teoretické konstrukty plně závislé na naší mysli.

Právě nastíněná teorie by směle mohla konkurovat těm nejbizarnějším ontologickým doktrínám v dějinách. Situace, k níž jsme právě dospěli, totiž zavání tím, že lidé a kameny, stejně jako elektrony a molekuly, jsou plně nahraditelní ontologií značně odlišných objektů a že nás naprosto nic – včetně bohaté evidence našich smyslů – nenutí tyto entity do své ontologie zahrnout. Naše postulování lidí a molekul je pouze jedním ze způsobů, jak „systematizovat naši zkušenost“. Jako prostředek na neutralizaci ontologické závratě, kterou takové myšlenky mohou vyvolávat, Quine nabízí nám již dobře známý naturalistický tah: o věcech ontologie rozhoduje věda, nikoli filosof zabývající se mechanismem jazykové reference. Řekne-li vědec, že elektrony existují, můžeme s jeho názorem polemizovat výhradně z hlediska nějaké konkurenční vědecké teorie. Realismus je s referenční neurčitostí plně slučitelný, protože neohrožuje pravdivost přijímané fyzikální teorie ani reálnost mikrofyzických částic či hmotných těles.

Takové výsledky obhájce striktního realismu sotva uspokojí. Pro klasický realismus je klíčová představa „kloubů přírody“, které naše teorie reflektuje. Celá ontologie vědecké teorie je však nakonec pro Quina pouze naším vlastním konceptuálním příspěvkem k poznání reality. [47] Klíčové uzly našeho konceptuálního schématu – ať už jsou to pojmy zeměkoule nebo kvarku – jsou ve své podstatě jen vyjádřením naší „pojmové suverenity“. Na objektech je podstatná pouze jejich role v teorii, přičemž objekty, které tuto roli hrají stejně dobře (jako právě např. přirozená čísla), jsou z Quinova pohledu plně zaměnitelné. Idealistický motiv, zdá se mi, se touto cestou spíš ještě posiluje. Nevidím totiž způsob, jak se ubránit myšlence, že příklon k určité ontologii vyžaduje od vědce značnou zaslepenost. Nesmí si totiž připustit, že referent jeho termínu „elektron“ je možná jeho fiktivním výtvorem. Jistě, nic ho nemůže donutit vzdát se přesvědčení, že tento referent je objektivní součástí fyzické reality, protože zároveň platí, že žádná evidence nemůže toto jeho přesvědčení vyvrátit. Na druhou stranu se však musí smířit s faktem, že ontologie přirozených čísel, s níž pracuje jeho konkurent, je stejně dobře založená veškerou dostupnou evidencí.

Do očí bijící diskrepance epistemologického a ontologického hlediska, přítomná v mnoha Quinových textech, tak vede k permanentnímu rozštěpu dvou pohledů na realitu vnějšího světa, které, zdá se, nelze sloučit do jedné koherentní filosofické pozice. To, co působí z ontologického hlediska jako skrz naskrz skutečné a na mysli absolutně nezávislé, totiž z pohledu epistemologa – který zkoumá evidenční podporu našich teorií a mechanismy jazykové reference – vypadá jako idealistická hra fikce.

Jako příslib určitého řešení, na které lze v literatuře a odborných diskusích narazit, se jeví leda snad myšlenka, že „předmět reference“ a „reálný předmět“ jsou dvě odlišné věci, a že tudíž zpochybnění reference neimplikuje zpochybnění reality samé. [48] Musím se však přiznat, že mi uniká, jak by se taková myšlenka dala rozumně vypracovat. Když už bych se tedy měl k nějakému pohledu na určitost reference přiklonit, byl by to spíš názor Johna Searla. Spolu s ním totiž pokládám tezi o neurčitosti překladu za učebnicové reductio ad absurdum celého Quinova behavioristického přístupu ke zkoumání jazyka, protože z ní plynou zcela nepřijatelné výsledky. [49] Kdyby se obhájce Quinových ontologických názorů dokázal smířit s tímto výsledkem, mohl by se vyhnout idealistické příchuti, kterou teze o neurčitosti reference má. I tak ovšem vřazení Quina do realistického tábora zůstane mimořádně problematickým.