Aspekty Kantova rozlišení syntetického a analytického soudu

Hynek Janoušek

Kantovo rozlišení syntetických a analytických soudů bývá považováno za jeden z jeho hlavních a stále živých příspěvků k teorii poznání a k teorii věd zvláště. Vzhledem k tomu, že je dodnes hojně diskutováno a že literatura zabývající se v nejrůznějších ohledech touto distinkcí je bezbřehá, lze jen stěží doufat, že článek, který se chce tímto rozlišením soudů zabývat v jistém odhlédnutí od celku Kantovy transcendentální filosofie, vynese na světlo zcela neznámé hloubky vztahu syntetického a analytického. Jde nám spíše o to ukázat na příkladech vzatých z Kantova textu – či na příkladech jeho textem bezprostředně inspirovaných – často přehlíženou spletitost jeho přístupu, která se čtenáři Kantových spisů ukáže tehdy, jestliže samostatně variuje širší spektrum soudů, aby se následně pokusil určit, zda má podle Kantových kritérií v tom kterém případě co do činění se soudem analytickým či syntetickým. Kantovo rozlišení syntetičnosti a analytičnosti však nechceme pouze zproblematizovat, nýbrž chtěli bychom se také pokusit podat i jistý návrh, jak vzniklou situaci v rámci Kantova systému řešit. To učiníme jednak tím, že ukážeme různé aspekty kantovské syntetičnosti a analytičnosti, jednak tím, že ukážeme na celkové zaměření této distinkce a odlišíme ji od nesmírně vlivného pojetí Bolzanova, které je orientováno výrazně jinak. Vykázat chceme zejména to, že Kantovo rozlišení syntetických a analytických soudů v podobě, kterou zachycuje Kritika čistého rozumu, [1] není primárně rozlišením soudů platných na základě pouhé materiální či logické formy svých významů, vůči nimž stojí soudy, u nichž tomu tak není, nýbrž rozlišením, které je motivováno rolí, které syntetické a analytické soudy hrají v celku Kantova pojetí poznání. [2] V důsledku tohoto epistemologického zaměření lze již u Kanta samého najít typy soudů, které navzdory tomu, že mají nebo si přinejmenším nárokují pravdivostní hodnotu, nejsou pomocí Kritikou zavedenýchdistinkcí syntetického a analytického soudu snadno klasifikovatelné, neboť se různým způsobem s epistemologickou rolí míjí. Většinu z nich však lze v rámci Kantova myšlení uvést ve vztah k rozlišení syntetické/analytické prostřednictvím zajímavě pozměněných, širších rozlišení soudů, které lze nalézt v Prolegomenech [3] a v Kantově Logice. [4]

Kantovo rozlišení syntetických a analytických soudů

Je známo, že rozdíl soudů syntetických a analytických definuje Kant v Kritice zprvu celkem jednoduše. Soud je analytický, je-li pojem vyjádřený predikátem obsažen jako část v pojmu vyjádřeném subjektem věty (proto lze mluvit o identitě pojmu v predikátu a pojmu obsaženém v subjektu, či prostě o identickém soudu). Soud je syntetický, pokud tento vztah neplatí. [5]

Dodejme dále, že jestliže je nutné příslušnost predikátu k subjektu ověřovat na základě empirického obsahu smyslové zkušenosti, jde o soud aposteriorní. Soudy, v nichž lze přináležení predikátu k subjektu zjistit bez ohledu na empirický obsah smyslové zkušenosti, například prostřednictvím Kantem postulované možnosti čistého názoru či pojmovou analýzou, jsou apriorní. [6] Apriorní soud poznáme podle Kanta tak, že poznatek, který vyjadřuje, je nutný a obecný, přičemž Kant chápe obě určení jako koextenzivní – všechny universální poznatky jsou nutné a naopak. Z řečeného je jasné, že v teorii soudu jsou pro Kanta pojmy subjektu, predikátu a vztahu, který mezi nimi nastává, naprosto klíčové. Pokusíme se v pasáži o syntetických a analytických soudech ukázat, že Kantovo určení je díky tomu vrstevnatější, než se obvykle předpokládá. [7]

Logika věci nabízí, abychom výklad rozlišení syntetického a analytického soudu začali u problémů ideje obsaženosti, z jejíž negace a z jejíhož způsobu ověřování se zbývající určení v Kritice odvíjejí. Obsaženost pojmu predikátu v pojmu subjektu zjišťujeme podle Kanta na základě principu sporu. Než se podíváme na dva způsoby užití principu sporu, zastavme se na chvíli u zmatku, který Kantův způsob mluvy o obsaženosti může při jisté nepozornosti vyvolat.

Formulace obsaženosti a principu sporu

Ve svém rozsáhlém díle udává Kant rozmanité příklady analytických soudů, na klasických místech Prolegomen a Kritiky čistého rozumu však panuje jistý nepříjemný soulad pojmové a předmětné stránky soudu. Analytický soud je identický, protože pojem v predikátu je obsažen v pojmu subjektu. Příklady, které udává Kant na nejčastěji citovaných místech, kde příslušný rozdíl zavádí (např. těleso je rozprostraněné, zlato je žlutý kov), však také vyjadřují analogické vztahy i na předmětnosti, o které analytický soud vypovídá. Například nejen pojem žluti je obsažen jako část v pojmu zlata, ale i ve zlatě je vlastnost žluť obsažena jako jeho část. Totéž platí i pro mnoho dalších, Kantem uváděných případů. Hrozba je zde dvojí. Za prvé je známo, že bez dodatečných upřesnění lze množství výroků číst dvěma způsoby podle toho, zdali je chápeme de re (jako hovořící o věci), nebo de dicto (jako hovořící o významu výrazu). Kantovy oblíbené příklady analytického soudu, například „zlato je žlutý kov“, jsou k této záměně obzvláště náchylné. Kupříkladu právě uvedený soud chápaný de re by zajisté nebyl analytický, neboť v případě, že by ve světě přestalo zlato existovat, by byl nepravdivý. Z tohoto hlediska kritizoval způsob, jakým Kant své příklady formuluje, například F. Brentano. Za druhé mohou Kantovy příklady vést k mylnému domnění, že jejich nutná pravdivost nějak podstatně plyne z obsaženosti vlastnosti ve věci na straně předmětné či že se jí přinejmenším nějak podstatně musí týkat. Kant totiž říká, že analytické soudy jsou soudy identické, čímž míní, že pojmový prvek tvořící část pojmu v subjektu je identický s pojmem, který vyjadřuje predikát, tj. že predikát je v subjektu obsažen. Vlastnost předmětu je však také v předmětu obsažena, a to, jak sám Kant dodává, po způsobu inherence. Inherencí se pak tradičně míní, že předmětná vlastnost nemůže myslitelně existovat sama o sobě mimo substanci, „v níž“ je, tj. že je nesamostatnou částí vyžadující ke své existenci dalšího doplnění. Předmět je pak parciálně identický s vlastností, kterou inherentně „má“ – vraník s černí, zlato se žlutí, těleso s rozprostraněností. Tato analogie významové a předmětné stránky je však nahodilou vlastností příkladů, které si Kant vybírá pro ilustraci analytičnosti a které literatura nejčastěji rozebírá, nikoliv vlastností jeho koncepce analytičnosti.

Identickými soudy jsou totiž i u Kanta často soudy, které artikulují na předmětné stránce jiné vztahy než vztahy parciální identity mezi předmětem a vlastností, například rozbor pojmu příčiny a účinku, který říká, že příčina je nutně příčinou nějakého účinku a naopak, bezpochyby vede k analytickému tvrzení. [8] Pojem účinku je obsažen v pojmu příčiny jako jeho část, příčina však není věc a účinek není inherující předmětná vlastnost.

Kantovo negativní užití principu sporu a dvě kritéria syntetických soudů

Princip sporu je podle Kanta formálním principem veškerého poznání, tj. nejen analytických, ale i syntetickýchsoudů, které jej nesmí porušovat. [9] V Kritice ho Kant formuluje následujícím způsobem: „Žádné věci (Ding) nenáleží predikát (Prädikat), který jí odporuje.“ [10] Tato formulace je ve dvou ohledech poněkud nešťastná. Jednak se v ní spor definuje odporováním, čímž dochází ke kruhové definici, jednak se v ní s předmětným pojmem věci pojí logicko-gramatický pojem predikátu. S přihlédnutím k jiným pasážím Kantova díla a k jeho přednáškám [11] však lze celkem bezpečně říci, že jde o jistou laxnost ve vyjadřování a že Kant chce říci pouze to, že žádný individuální předmět x spadající pod pojmové určení a (zahrnuté spolu s dalšími určeními b, c, d, … v pojmu subjektu) nemůže spadat pod pojmové určení ne-a v pojmu predikátu či jiným slovy – pod sporný význam nespadá žádný předmět. Uveďme pro přehlednost pár kantovsky laděných příkladů takového porušení principu sporu, tj. soudů, v nichž spor vzniká připsáním predikátu subjektu. [12]

1) Vraník je bílý kůň.

2) Kůň, který je právě černý, je zároveň celý bílý.

3) Černý kůň je bílý.

4) Martin Vrabec kouří deset cigaret denně a zároveň nekouří deset cigaret denně.

Jelikož se zde na základě principu sporu ukazuje nemožnost existence předmětnosti, kterou soud tvrdí, a tudíž zjišťujeme nutnou nepravdivost soudu, hovoří Kant o negativním užití principu sporu. Princip sporu v tomto negativním užití, který umožňuje zjistit apriorní nepravdivost, je tak podle Kantových výslovných formulací universální [13] a jeho neporušení samo o sobě neumožňuje založit rozlišení analytických a syntetických soudů. Nespornost totiž o syntetické či analytické povaze soudu nic neříká. Přinejmenším věta 4) by však podle Kanta měla být syntetickým soudem, neboť pojem vykouření deseti cigaret denně, popř. jejich nevykouření, není obsažen v „pojmu“ Martina Vrabce. [14] Zároveň je nepravdivá apriori, neboť k zjištění toho, že nikdy nemůže platit, nekonzultujeme ani formu, ani obsah smyslového vnímání, nýbrž universální formální zásadu rozumu. Takto by se zprvu mohlo zdát, že poněkud paradoxně získáváme syntetický soud apriori, k jehož ověření navzdory všemu, co Kant říká, nepotřebujeme názor. Zde však je zapotřebí vzít v potaz Kantovu kolísající terminologii. Status sporných soudů je u Kanta totiž poněkud nejasný, neboť Kant příležitostně mluví o tom, že spor soud ničí, popř. ruší, či že takový soud je „ničím“. [15] Kant na těchto místech nechce podle všeho říci ani že sporný soud je nesmyslný, ani že v něm nedochází k jisté syntéze subjektu a predikátu, ani že nemá pravdivostní hodnotu; tvrdí spíše, že díky porušení principu sporu je kognitivně prázdný. Spornému soudu nemůže z formálních důvodů odpovídat objekt v nejširším smyslu, a nemůže být tedy ani materiálním poznatkem objektivity. Pokud je tedy v povaze syntetického soudu rozšiřovat poznání objektivity, pak predikáty soudu 4), které protiřečí sobě navzájem, jsou k subjektu sice přidány synteticky, nemohou však naše poznání rozšířit, a věta tudíž není epistémicky syntetická, a je proto „ničím“. Tento výsledek, totiž že tento syntetický soud není vlastně syntetický soud, je dán prolínáním dvou kontextů kantovského syntetického spojení. Tyto dva pojmy lze snadno formulovat a je velmi důležité držet je v jasném odlišení:

1) Syntetické rozšíření jako v subjektu nevázané přidání predikátu k subjektu (logicko-sémantická role, můžeme hovořit o logicko-syntetických soudech) a

2) syntetické rozšíření jako názor předpokládající možnost sdělování nové objektivní pravdy, tj. pravdy týkající se předmětů našeho smyslového názoru (epistémická role, hovoříme o epistémicko-syntetických soudech).

Bodu jedna odpovídá Kantovo tvrzení, kterého jsme se doposavad drželi, totiž že syntetický soud je soud, jehož predikát není obsažen v subjektu. Bodu dva odpovídá Kantovo dodatečné tvrzení, že syntetický soud k našemu (objektivnímu) poznání něco přidává, (epistémický) analytický soud je oproti tomu soud, který k poznání nepřidává vůbec nic. [16] Tyto dvě formulace kritéria syntetičnosti nejsou v žádném případě ekvivalentní. Neplatí, že soud rozšiřuje poznání jen díky tomu, že predikát není obsažen v subjektu. První je sice z hlediska Kantova systému conditio sine qua non druhé, druhá však z prvé logicky nevyplývá. Zároveň platí, že tyto dvě role, jak ukazuje věta 4), nejsou koextenzivní (ne všechny logicko-syntetické soudy jsou epistémicko-syntetické). Kant podle nás sám uvádí a zná příklady soudů, které nelze z hlediska jeho chápání rozlišení syntetických a analytických soudů pod druhý typ syntetického soudu zařadit, aniž by to smysl jeho rozlišení nějak zásadně ohrožovalo. To, že Kant uvádí oba znaky jedním dechem, je dáno tím, že od počátku mu v definici syntetického a analytického soudu nejde o rozlišení dvou typů soudů, nýbrž právě dvou typů „poznatků“.

To, že epistémická role je pro Kanta naprosto zásadní a že bez jejího zohlednění nemá rozlišení syntetických a analytických soudů valný smysl, je zřejmé z mnoha míst Kritiky čistého rozumu. Podívejme se pro názornost na dedukci čistých rozvažovacích pojmů z vydání B, kde lze nalézt definici soudu, kterou je možné nazvat epistémickou či transcendentálně logickou.

„Soud není než způsobem přivedení daných poznatků k objektivní jednotě apercepce. Slůvko ,je‘ má v soudech za úkol odlišit objektivní jednotu apercepce od jednoty subjektivní.“ [17]

To, že nás epistémická role váže podle Kanta k poznání předmětu daného v názoru, objasňuje následující citát, v němž Kant objektivní jednotu nazývá transcendentální jednotou apercepce.

„Trancendentální jednota apercepce je taková jednota, pomocí které je veškerá rozmanitost daná v názoru sjednocena v pojmu objektu. Proto se nazývá objektivní jednotou a musí být odlišována od subjektivní jednoty vědomí, která je určením vnitřního smyslu, jehož prostřednictvím je nám ona rozmanitost názoru k takovému pojetí dána empiricky.“ [18]

Oba tyto citáty se týkají epistémicky syntetických soudů. V těch se totiž uplatňují čisté rozvažovací pojmy, které spojují rozmanitost názoru. [19] Nevýhodou této epistémické definice soudu je, že je příliš úzká a hodí se pouze pro soud jakožto možný syntetický poznatek. Analytické soudy, soudy tradiční metafyziky či sporné logicky syntetické soudy však nejsou soudy, které by přiváděly rozmanitost názoru k objektivní jednotě. Na rozdíl od pouhých komplexních pojmů však mají pravdivostní hodnotu, popř. ji alespoň nárokují. Záleží tedy vždy na kontextu, který určí, zda Kant hovoří o soudu v širším smyslu sjednoceného významového komplexu nárokujícího ať již platně či neplatně pravdivostní hodnotu, či o soudu jakožto poznatku ve výrazně užším synteticko-epistémickém smyslu, který si nárokuje pravdivost ověřitelnou názorem. [20]

Doposud jsme se věnovali především aspektům syntetických soudů tak, jak jsou zavedeny v Kritice, Kant však v Prolegomenech zavádí další terminologická rozlišení. Soud jako takový definuje jako „sjednocení představ v jednom vědomí“, tj. zhruba ve smyslu širší definice soudu, a poté rozlišuje objektivní a subjektivní soudy. Subjektivní soudy nejsou podřízeny objektivní jednotě apercepce, a proto nijak nerozšiřují naše poznání (Erkenntnis), byť mají pravdivostní hodnotu. O objektivitě nic neříkají. Náš příklad 4) by tak z Kantova hlediska mohl být příkladem soudu subjektivního. Problém tohoto zařazení je však v tom, že soud 4) není tak jako Kantovy vjemové soudy, [21] podle kterých subjektivní jednotu vědomí v Prolegomenech modeluje, platný jen pro soudící subjekt, nýbrž je (ne)platný pro všechny soudící subjekty (a žádné vjemové stavy subjektu koneckonců ani nevyjadřuje). Řešení je však nasnadě. V subjektivních soudech sice nejsme vztaženi k objektu, jsme však již vztaženi k názoru, a sice k vnitřnímu smyslu. Tyto soudy nejsou v plném smyslu epistémické, vyjadřují však „rozmanitost názoru“ daného k následnému kategoriálnímu pojetí. Jsou takříkajíc pre-epistémické. Tím získáváme přinejmenším tři různé typy syntetických soudů splňující první logicko-syntetické kritérium syntetičnosti: soudy čistě logicky syntetické, subjektivní syntetické soudy a objektivní syntetické soudy. Pouze poslední z nich splňuje i kritérium druhé, a je tak syntetickým soudem v klasickém Kantově epistémickém smyslu. [22]

Pozitivní užití principu sporu a dvě kritéria analytických soudů

Vraťme se nyní k principu sporu. Kant se ve svém rozlišení analytických a syntetických soudů opírá o jeho pozitivní či analytické užití, [23] jímž lze vykázat nutnou pravdivost soudu. [24] Zatímco svou nepravdivost mohou na porušení principu sporu apriori „založit“ jak čistě logicky syntetické soudy, tj. soudy se sporem v predikátu, tak analytické soudy, svou pravdivost na něm podle Kanta mohou apriori založit jen soudy analytické. Analytické soudy jsou totiž podle něj založeny na principu identity (A je A), jehož popřením získáváme spor (A je ne-A). [25] Podívejme se na rozmanité příklady některých možných kandidátů na identické soudy.

1) Těleso je rozprostraněné.

2) Rozprostraněné těleso je rozprostraněné.

3) Tento kůň je vraník a je černý.

4) Tento kůň je černý a je černý.

5) Člověk, který je neučený, není zároveň učený.

Které z vět jsou kantovsky analytické? Kantův názor je takový, že analytická věta je větou vysvětlující predikátem to, co jsme již mysleli v pojmu subjektu. Avšak i zde se opakuje stejná podvojnost jako v případě soudů syntetických.

1) Pojem v predikátu soudu je obsažen v pojmu subjektu (logicko-sémantická role, můžeme mluvit o logicko-analytických soudech) a

2) pojem v predikátu explikuje pojem v subjektu (epistémická role, zde chceme mluvit o epistémicko-analytických soudech, tj. soudech vysvětlujících poznání).

Uvidíme, že první role je i zde širší než role druhá a že i zde je splnění druhého kritéria předpokládá splnění kritéria prvního, naopak to však neplatí. Soudy 1) a 2) jsou podle běžných, avšak ne zcela přesných Kantových výkladů analytickými soudy. Obraťme se tudíž nejdříve k nim.

Je otázka, nakolik brát vážně explikativní roli analytických soudů. Pokud bychom opravdu vážně tvrdili, že analytické soudy jsou soudy, které „v predikátu nic subjektu nepřidávají, nýbrž člení jej pouze na jeho části, které jsou v něm již myšleny (ačkoliv nejasně)“, [26] pak je přídatnou podmínkou sine qua non kantovských analytických soudů, že predikát není již vyjádřen ve výrazu subjektu, tj. explikovaný pojem a pojmy, které jej explikují, jsou zastoupeny různými výrazy (např. vraník je černý kůň). Jen tak lze totiž dát rozumný smysl požadavku vysvětlení nejasného vědomí. Tato podmínka je však při slovně identickém vyjádření pojmového obsahu soudu (černý kůň je černý) porušena. Takové výrazy identických soudů („A je A“, „AB je B“ atd.) pouze v predikátu se stejným vědomím opakují,co je v subjektu dáno, a takto vyjádřené soudy by tedy z Kantova hlediska nebyly analytické. Pojem explikace obsaženosti navíc nutně předpokládá další banalitu, která s první podmínkou úzce souvisí, totiž že explikovaný subjekt je implicitně složený a predikát tuto složenost ukazuje. Celek explikujeme rozčleněním částí, tj. analýzou.Slovně jednoznačný soud „A je A“, kde A je chápáno jako atomární pojem, nesplňuje ani první, ani druhou podmínku (druhé A není obsaženo v prvním A a soud nic neexplikuje), a nemůže tedy být kantovsky analytický.

Kant se snaží takovému terminologicky nepřijatelnému důsledku vyhnout, byť věcně trvá na tom, že čistě logicko-analytické soudy jsou z hlediska projektu kritiky rozumu naprosto nezajímavé a nemá je ve svém klasickém rozlišení na mysli. Podívejme se na dvě místa, kde oproti Kritice čistého rozumu Kant definici analytického soudu značně rozšiřuje. První pochází z Kantovy Logiky:

„Identita pojmů v analytickém soudu může být buď vyjádřená, nebo nevyjádřená. V prvním případě jsou analytické soudy tautologické.

Tautologické věty jsou ve skutečnosti prázdné (leer) či bez důsledků (Folge leer), protože jsou neplodné a nemají užití (ohne Nutzen und Gebrauch), takovou větou je například věta: Člověk je člověk …

Implicitně identické věty mají naproti tomu důsledky a nejsou neplodné, neboť na základě rozvinutí (explicatio) vynáší na světlo predikát, který nerozvinutě (implicite) spočíval v pojmu subjektu.“ [27]

Další podobné místo lze nalézt například v Kantově písemné po­zůstalosti:

„… zcela identické věty jsou tudíž prázdné věty. Na základě určení člověk je člověk se můj pojem člověka nijak nevyjasní, neboť jsem v subjektu již myslel to, co v predikátu, a to se stejnou jasností.“ [28]

Implicitně analytické věty jsou věty, které jsme označili jako epistémicko-analytické, tautologie jsou čistě logicko-analytické věty bez epistémické funkce. Je tudíž třeba poměrně důrazně upozornit na to, že Kant rozeznává dva typy analytických vět, což lze poměrně snadno přehlédnout. Příležitostně vede takové přehlédnutí i k interpretačním nejasnostem. Na tomto místě se nepochybně vnucuje otázka, zda jsou tato Kantova vyjádření o významu tautologií zcela přiměřená. Koneckonců princip identity, který je se svým rubem – principem sporu – jedním z nejvyšších rozumových zásad a který bývá vyjadřován právě formulkou A je A,by z hlediska Kritiky nebyl analytickým soudem a z hlediska Logiky by byl prázdnou tautologií. Kant by však určitě netvrdil, že je bez užitku. Právě naopak – tautologie je velmi užitečná a má přinejmenším dvě role. V posledním kroku analýzy každého implicitně analytického soudu musíme totiž dospět řadou substitucí k uvědomění toho, že v něm „vlastně“ vyslovujeme pouhou tautologii. Od explikace pojmu jako jistého postupu musíme dále oddělit analytickou zásadu (např. právě princip identity), podle které explikujeme. Pouze případy explicitních identických tvrzení, které nepředstavují ani rezultáty postupu explikace, ani analytické zásady, samy nic neodhalují a jsou podle Kanta neplodné a bez užitku. [29]

Podívejme se nyní pro zajímavost na další kandidáty identických soudů, které z Kantovy definice analytických soudů vypadávají. Příklad 5) (po jistém zvýslovnění A, které je B, není ne-B) je asi nejzajímavější. Uvádí jej Kant sám [30] a považuje jej na rozdíl od analytického soudu žádný neučený člověk není učený za soud syntetický. [31] Tento případ je za jistých podmínek, které Kant sám specifikuje, případem identického tvrzení, avšak s identitou mezi predikáty. Jde tudíž o jistý protipól soudů, v jejichž predikátech je spor. Jeho vlastnosti jsou v mnohém analogické k vlastnostem zjevně problematických soudů typu A je B a B, [32] které nalezneme v příkladu 3) a 4). Všechny tři příklady obsahují oproti klasickému Kantovu pojetí identických soudů AB je B jistý zádrhel. Jde totiž o (empirické) syntetické soudy s apriorní složkou v predikátu. Z Kantova hlediska tyto soudy obsahují klasickou epistémickou podmínku syntetických soudů – jsou pravdivé jenom tehdy, když B skutečně A náleží, a toto náležení musíme zjistit názorem, musíme takříkajíc vykročit za pojem subjektu. Pokud subjektu predikát náleží, pak apriori víme, že libovolným konjunktivním skládáním identických predikátů (příklad 3 a 4) či přidáváním další členů stupňovité identifikace predikátu (příklad 5) zůstává pravdivost soudu nutně zachována a negace jakéhokoliv z těchto predikátů (ne však celého komplexního predikátu) vede nutně ke sporu. Toto tvrzení má proto z hlediska Kantových rozlišení jakýsi hybridní charakter, pro nějž se v nich těžko hledá místo.

Jedním z cílů předložených krátkých úvah nad Kantovou formulací rozdílu analytických a syntetických soudů bylo ukázat, že Kantovo rozlišení epistémicko-syntetických a epistémicko-analytických soudů je poměrně úzké a že i Kant mohl znát a zajisté i znal mnoho příkladů syntetických a analytických soudů, které pod přísná epistémická rozlišení nespadají, splňují však – jako například soudy tradiční metafyziky – širší logicko-sémantické kritérium, a proto o nich stále lze hovořit jako o soudech, byť v jistém deficientním smyslu.

Výklad si nyní žádá, abychom se krátce věnovali epistémicko-analytickým soudům. Chceme upozornit, že hlavní užití epistémicko-analytických soudů spočívá v explikaci pojmů, s nimiž operujeme při artikulaci objektivního poznání, které předpokládá syntézu představ v objektivní jednotě apercepce, tj. soudů epistémicko-syntetických, a ukázat, jaká kritéria musí podle Kanta analýza poznání splňovat, aby ji bylo možné považovat za úspěšnou. Nejprve však učiníme krátký historický exkurs.

Bolzanovo pojetí syntetičnosti a analytičnosti soudů a Kantův epistémický přístup

Kant bývá často uváděn jako myslitel, který zavedl termín formální logika do filosofického diskursu, zároveň však bývá jedním dechem kritizován za to, že ve své koncepci analytických soudů, která prý má být koncepcí vět, jež jsou nutně pravdivé ze svého významu, nezohlednil soudy, jejichž pravdivost je založena na logické formě soudu (ať už si pod takovou formou představujeme cokoliv), a jaksi náhodou se věnoval jen soudům pravdivým ze svých ne-logických, obsahově materiálních prvků. To, že těleso je složené, mělo být Kantovi jasné apriori, že x buď má, nebo nemá vlastnost y, má představovat větu ležící za hranicí Kantovy rozlišovací schopnosti.

Pokusíme se poukázat na jeden z hlavních důvodů, proč se Kant zaměřoval na materiálně analytické soudy, připouštíme však, že takováto kritika má své oprávnění a v dějinách moderní pokantovské filosofie působila nadmíru plodně. Je však vedena z perspektivy, která je kantovskému důrazu na analýzu pojmového obsahu velmi vzdálená, totiž z perspektivy Bolzanovy, pro niž je vůdčím ohledem nutná pravdivost rezultující ze zvolené fixní formy soudu. Bolzano Kanta znal a převzal některé jeho ústřední termíny (nikoliv však Kantův transcendentálně logický program) – zejména termín analytické a syntetické pravdy – a redefinoval je tak, aby se s nimi mohl vrátit k některým Kantovým problémům a popřít například synteticky apriorní povahu aritmetiky. Abychom lépe pochopili, o co šlo Kantovi, když formuloval své pojetí epistémicko-analytických soudů, je dobré se na chvíli pozastavit nad definicí analytičnosti z Bolzanova Vědosloví.

„Vcelku se mi zdá, že všechna tato vysvětlení [tj. Kanta předjímající či Kantem inspirovaná vysvětlení analytických vět – pozn. H. J.] nedostatečně postihují, co je pro onen typ vět [tj. pro analytické věty] opravdu důležité. Jde o to, že pravda a nepravda těchto výroků nezávisí na jednotlivých představách, z nichž sestávají, nýbrž zůstává tatáž bez ohledu na libovolné změny, které u těchto jednotlivých představ provádíme, a to za předpokladu, že nezbavíme samu větu její předmětnosti.“ [33]

Tato myšlenka pak Bolzanovi umožňuje dále rozlišit dva typy analytických soudů. Pokud po fixaci částí soudu, které se nemění, a tvoří tedy formu soudu, do níž se dosazuje, k posouzení analytické povahy soudu stačí pouze znalost pojmů majících logickou povahu (např. a, nebo, jestliže X, pak Y, některé X, veškeré X atd.), jsou soudy (řečeno dnešní terminologií) formálně analytické, jestliže se mezi složkami věty, které zvolíme za fixní, vyskytují i jiné než logické pojmy, jsou takové soudy materiálně analytické. [34] Pouze malý výsek bolzanovsky analytických soudů má povahu typu A je A, resp. A náleží A, ty pak Bolzano v (částečné) shodě s Kantem nazývá soudy identickými či tautologickými. [35] Soudy, které nejsou analytické, jsou syntetické. Kantovy logicko-analytické soudy lze z Bolzanova hlediska formalizovat tak, jak to Kant sám bezděčně učinil v jedné ze svých logických přednášek krátce před již zmiňovaným rozlišením analytických soudů na implicitní (epistémicko-analytické) a explicitní (logicko-analytické). Na tomto místě píše:

„Každé x, kterému náleží pojem tělesa (a + b), náleží také pojem rozprostraněnosti (b).“ [36]

Tedy každé x, které spadá pod pojem a a b, spadá pod pojem b, pro explicitní tautologie a každé x, které spadá pod pojem P (a a b), spadá pod pojem b, pro epistémicko-analytické soudy, v nichž musíme nejprve analyzovat (mezi pojmy logiky nespadající) význam pojmu P (např. těleso), abychom zjistili, že se skládá ze složek a a b (např. tvar a rozprostraněnost), a že tedy máme co činit „jen“ s formální tautologií. Z řečeného jsou jasné dvě věci. (a) Kantovy epistémicko-analytické soudy jsou z Bolzanova hlediska materiálně analytickými soudy, neboť nestačí znát pouze pravidla logiky, abychom věděli, že vše, co spadá pod pojem tělesa, má tvar a je rozprostraněné či že každé x, které je vraník, je černé je nutně pravdivý soud. (b) Kant sice musí v každém epistémicko-analytickém soudu odkrýt analýzou formu tautologie, jde mu však právě o onen epistémicky vyjasňující proces analýzy, tedy o odkrývání pojmových složek v komplexních pojmech, nikoliv o formalizaci vedenou ohledem na nutnou pravdivost. To, že jeho epistémicko-analytické věty mají formu identických tvrzení, která připouští libovolnou variaci na místě proměnných, a že existují i jiné formy nutně pravdivých tvrzení, stojí stranou jeho zájmu. Naproti tomu Bolzanovi jde o klasifikaci všech nutně pravdivých tvrzení, tj. o logickou problematiku nutné pravdivostní hodnoty vět a jejího vymezení, což mu umožňuje pod vlastní, velmi podnětný pojem analytických vět (resp. určení, co pro větu znamená, že platí ze svého významu) zahrnout mnohem širší oblast než Kant. Na druhou stranu nenacházíme u Bolzana žádnou snahu definovat rozdíl analytických a syntetických soudů vztahem k jejich epistémické – rozšiřující či explikativní funkci. Ta je však, jak jsme viděli, zcela zásadní pro Kanta a jeho kritiku poznání.

Na základě tohoto krátkého srovnání je možno se ptát, proč vlastně Kant klade takový důraz na epistémický aspekt analytických a syntetických soudů a jaká pozice náleží v poznání analýze. Odpověď na první otázku není obtížná. Kantovi jde o rozbor poznání a podmínek jeho možnosti. Primární motivací pro rozlišení syntetických a analytických soudů je rozbor poznání. Odpověď na druhou lze nalézt ve vztahu analýzy k syntéze. Podívejme se na něj blíže.

Základní jednotkou poznání je pro Kanta objektivně platný syntetickýsoud ověřitelný empirickým či čistým názorem, díky němuž je v soudu dán objekt, o němž se něco tvrdí. Formální logika umožňující konstruovat formálně analytické věty však právě od veškeré názorné objektivity odhlíží, neboť pravidla, která musíme dodržet, abychom v soudu mysleli názornou objektivitu, jsou jí zcela lhostejná. Pouhé dodržení formálně logických norem podle Kanta v žádném případě nezaručuje možnost skutečnéhopoznání objektivity – tj. možnost objektivní pravdy; tuto možnost však zaručuje splnění norem logiky transcendentální. Poznávání pravé objektivity je prostředkováno rozumovým výkonem syntéz, které přivádějí „rozmanitost názoru k pojmu“. Původním výkonem rozumu je syntéza, nikoliv analýza, soudy syntetické proto předcházejí ve své epistémické roli soudy analytické a zakládají jejich epistémickou užitečnost. Díky tomu jsou také u Kanta analytické soudy tam, kde explikují zprostředkovaně, vztaženy k problematice vztahů poznatků a názorů. [37] Spatřují-li interpreti záhadu v tom, že Kant u analytických soudů ustavičně uvádí případy kategoriálních soudů, stačí se pouze zamyslet nad tím, že jednota představ, která je základem komplexního pojmu, by mohla být jen stěží analyzována pomocí hypotetických a disjunktivních analytických soudů. [38]

„Spojení rozmanitosti (conjunctio) vůbec … [je] výkonem rozumu, který můžeme obecně nazvat syntézou, abychom tím upozornili, že si nic nemůžeme představovat jako spojené v objektu, aniž bychom to předtím sami nespojili… Lze snadno nahlédnout, že tento úkon je původně jednotný a platí pro všechny představy stejně, a že rozbor (Analysis), který se zdá být jeho opakem, jej vždy předpokládá.“ [39]

Epistémicko-analytické soudy si nemohou formálně vzato diktovat, do jaké oblasti pojmů mají patřit pojmy, jež jsou v nich explikovány. Je zdánlivě lhostejné, zda analyzujeme pojem Bůh, osud nebo třeba židle. Analýza pojmů, které nejsou objektivně platné, a jsou tudíž prázdné, je naprosto k ničemu, neplodná a bez užitku. V takovém případě jde spíše o zneužití analýzy a její vytržení z oblasti, do níž u Kanta patří původně, tj. z oblasti empirických, rozvažovacích, matematických a čistě fyzikálních pojmů vědeckého poznávání, tj. pojmů tvořících moment epistémicko-syntetických soudů. Rozveďme tuto myšlenku dále.

Syntetická jednota rozmanitosti, kterou v posledku zakládá a umožňuje původní jednota apercepce (známé „já myslím musí moci doprovázet všechny mé představy“), je ve vztahu k objektivitě artikulována v syntetických soudech. Jak jsme viděli v „transcendentální“ definici soudu, nejsou tyto soudy pouhým sjednocením rozmanitosti představ v jednotě vědomí, nýbrž také jejich přivedením k objektivní jednotě apercepce pomocí čistých kategorií rozvažování, což je odlišuje například od soudů vjemových. Epistémicko-syntetický soud je vždy formou soudu, které rozepisuje Kantova tabulka soudů, [40] formou vztaženou na možný názor, a to vzhledem k určení předmětu možného názoru.Tuto formu jednoty, kterou Kant také nazývá logickou funkcí, můžeme ve vztahu k názoru, tj. k objektivní apercepci, nazvat rozvažovacím pojmem čili kategorií. [41] Z Kantova hlediska platí:

„… tabulka kategorií beze zbytku obsahuje všechny čisté rozvažovací pojmy a právě tak všechny formální rozvažovací úkony v soudech, z nichž jsou odvozeny a od nichž se neliší také ničím jiným, než že rozvažovacím pojmem je objekt myšlen vzhledem k té či oné funkci soudu jako určený (tak např. v kategorickém soudu ,kámen je tvrdý‘ je kámen užit pro subjekt a tvrdý jako predikát, avšak tak, že rozumu zůstává možnost zaměnit logickou funkci pojmů a říci: něco tvrdého je kámen; když si naproti tomu v objektu představím jako určené, že kámen musí být v každém možném určení předmětu, a nikoliv pouhého pojmu myšlen pouze jako subjekt a tvrdost pouze jako predikát, stanou se tytéž logické funkce čistými rozvažovacími pojmy objektů, a sice jako substance a akcident).“ [42]

Teprve na základě syntetických výkonů objektivní apercepce je možné založit něco takového jako empirický, matematický či čistě fyzikální pojem. Kant však upozorňuje, že tyto syntetické výkony mají často nevědomou povahu.

„Před veškerou analýzou našich představ musí být tyto představy nejprve dány, a žádné představy nemohou s ohledem na obsah vzniknout analyticky. Syntéza rozmanitosti však (ať již je empirická či dána apriori) zprvu dává vzniknout vědění, které je zpočátku hrubé a zmatené, a potřebuje tedy analýzu.“ [43]

Epistémicko-analytické soudy, které tuto analýzu artikulují, a které tedy mají původně synteticky vzniklé pojmy explikovat, lze současnou terminologií nazvat materiálně analytické soudy. Kantova definice epistémicko-analytických soudů, která bezprostředně zohledňuje jen implicitně identická tvrzení, tudíž není výsledkem nějakého opomenutí, nýbrž plodem základního zaměření Kantova kritického projektu na problém syntetické povahy našeho poznání a jeho apriorních podmínek. [44]

Stojí za zmínku, že správné utvoření pojmu má svůj formální předobraz a normu, která pak vede výše zmiňovanou „užitečnou“ analýzu a takříkajíc jí předepisuje program. Formálně logické principy, které se při utváření pojmu uplatňují, probírá Kant v B vydání Kritiky čistého rozumu, které obsahuje svérázný výklad středověké nauky o transcendentáliích čili trojice unum, verum, bonum. Tyto „domněle transcendentální predikáty věcí nejsou ničím jiným než logickými požadavky a kritérii veškerého poznání věcí vůbec“ [45] a podle Kanta patří k formálním principům pojmů v tom smyslu, že:

„Kritériem možnosti pojmu (nikoliv jeho objektu) je definice, v níž jednota (unum) pojmu, pravda (verum) všeho, co z něj může být odvozeno, a konečně úplnost [Vollständigkeit] (bonum) toho, co z něj může být vyvozeno, vytváří potřebnou podmínku ustanovení celého pojmu… “ [46]

Empirický, matematický nebo čistě fyzikální pojem může být ustanoven expozicí, popř. u matematických a apriorně fyzikálních pojmů konstrukcí. Splnění uvedené normy pak pro pojem platně figurující v poznání znamená, že původní mnohost syntetických poznatků je v pojmu shrnuta v jednotě (unum) (tj. neprotiřečí si) tak, že pojem může v analytickém užití fungovat jako důvod pro objektivní poznání (verum, Erkenntnisgrund) všeho, co z něj plyne (tj. všech vnějších a vnitřních rysů, které pod něj byly ustanovením pojmu zahrnuty), a tyto důsledky vymezují pouze tento a žádný jiný pojem (bonum). Jelikož však původně syntetické myšlení probíhá v mnoha ohledech nekontrolovaně, je jednou z nejdůležitějších funkcí analýzy prověřovat, zda jsou všechna zmíněná kritéria v původně živelně vytvořených pojmech dodržena, což není možné než rozmanitými procedurami explikace obsaženosti pojmových znaků v pojmu, tj. prostřednictvím kantovských epistémicko-analytických soudů. Relace pojmové obsaženosti (a syntetického spojení, které je v ní předpokládáno) pak původně patří do Kantova pojetí našeho poznání, tedy do oblasti Kantova projektu transcendentální logiky řešící syntetický vztah myšlení a smyslovosti.

Závěr

V článku jsme se pokusili odlišit dvě kritéria syntetických a analytických soudů – logicko-sémantické a epistémické. To nám umožnilo rozlišit tři druhy případů, s nimiž se u Kanta setkáváme u syntetických soudů, a dva druhy soudů analytických, z nichž jeden – a sice soud čisté tautologie – může zastávat v analýze dvě odlišné role. Pro Kanta jsou bezpochyby paradigmatické ty soudy, které splňují obě dvě kritéria. Příležitostně je však schopen mluvit o zdánlivých soudech metafyziky, o syntetických soudech, které porušují zásadu sporu, o subjektivních soudech, které nerozšiřují naše objektivní poznání, o neužitečných tautologiích apod. Ve všech těchto případech lze stále ještě mluvit o syntetických a analytických soudech, ovšem jen ve smyslu, který jsme zde nazývali čistě logickým a který má epistémicky deficientní povahu. Domníváme se, že tyto distinkce mohou pomoci adekvátnější interpretaci konkrétních pasáží Kantova díla. V pojetí soudů analytických jsme se dále pokusili ukázat, že stále opakované tvrzení, že Kantovy analytické soudy jsou soudy nutně pravdivé na základě svých významů a základních pravidel logiky, lze mnohem spíše připsat pojetí analyticity, které začíná u Bolzana. Ve vztahu ke Kantovu projektu, který na analytické soudy hledí z epistémického hlediska, jsou taková tvrzení spíše zavádějící. [47] Bolzanovo velmi vlivné a inspirativní, čistě logické pojetí analytických vět jako vět pravdivých či nepravdivých ze zvolených fixních významů (tj. ze své formy), má s duchem Kantových definic společné jen málo, je svým zaměřením mimoběžné a rozhodně se nejedná o prosté rozšíření Kantova přístupu. Ze stejných důvodů není příliš vhodné vydávat Kanta za předchůdce přístupu Bolzana a jeho moderních následovníků. Na závěr jsme nastínili souvislost syntetického postupu myšlení a analýzy v oblasti platného poznání a pokusili jsme se ukázat na Kantově nauce o transcendentáliích úkoly, které před explikativní analýzou podle Kanta stojí. [48]