Sebeklamné provinění aneb Případ Bankéře Bulstrodea napodruhé

Petr Adámek

Kritická reflexe k článku Kamily Pacovské o sebeklamném provinění z Reflexe č. 44

V Reflexi č. 44/2013 vyšel článek Kamily Pacovské (dále jen KP) o sebeklamném provinění. [1] Vzhledem k tomu, že podobnou problematikou jsem se před lety zabýval v diplomové práci, považuji za povinnost hraničící s láskou k pravdě se k obsahu článku vyjádřit. Nejprve se pokusím vystihnout jádro sdělení KP o sebeklamném provinění, jak mu rozumím.

Cílem KP je objasnit fenomén tzv. sebeklamného provinění. [2] Toto objasnění dělí do dvou otázek: 1) Předběžné otázky, jak je možné sebeklamné provinění; a 2) hlavní otázky, v jakém smyslu je jednající za toto provinění odpovědný. Důvod k napsání článku spatřuje KP v tom, že jde o typ poměrně rozšířeného morálního zla, které současná etika [3] zanedbává. Jeho podstata spočívá v následujícím: člověk, kterému záleží nějak na dobru (a to minimálně potud, aby se zdál dobrý sobě, příp. i druhým), má tendenci unikat vnitřnímu konfliktu tak, že omlouvá své zlé činy před sebou samým, takže nemá výčitky a neuznal by, že jednal zle. Toto klamání sebe je umožněno jednak příhodnými okolnostmi jednání, jednak a především (jemu samému) skrytou touhou po zlu, která sice nezbavuje odpovědnosti za zlo, nicméně ji zmírňuje. Takový člověk jedná proto zle neúmyslně, a přece svobodně, a je tedy zlem vinen, byť nikoli jako ten, kdo přímo s plným vědomím koná zlo (jako je tomu při jednání ze slabé vůle), ani jako ten, komu je jedno, že koná zlo (jako je tomu v případě amorálního člověka). KP proto hovoří o snížené odpovědnosti či o oslabeném autorství [4] a pro postižení tohoto typu zla má sklon užívat výrazy jako „omyl“ [5] či „chyba“ [6] a jejich další gramatické tvary. To je tedy v kostce sdělení KP o sebeklamném provinění s ohledem na ony dvě výše zmíněné otázky.

Podle mého soudu nám toto sdělení problematiku sebeklamného provinění nijak neobjasní, ba naopak nás jen uvede v omyl. Důvodem celkové pomýlenosti je to, že KP při výkladu přijímá několik předpokladů, které nijak neproblematizuje a které jsou povětšinou samy mylné.

První zcela zásadní problém článku KP spatřuji v prvním odstavci na str. 52, kde KP zdůvodňuje, proč si vybrala k demonstraci sebeklamného provinění příklad z literatury. Píše – parafrázuji –, že není snadné vytvořit věrohodný příklad sebeklamného provinění, přestože méně závažné případy sebeklamného provinění jsou spíše běžné. [7] Jako důvod nesnadnosti vytvořit věrohodný příklad uvádí, že „sebeklamné provinění“ [8] je „zpravidla nepřímé a nenápadné, závisí na jemné hře okolností v delším časovém horizontu a vyžaduje komplexní charakter jednajícího“. [9] Je-li tomu tak, že ve skutečnosti či v reálném životě, jak to KP míní (byť se ustavičně předbíhá k literárnímu příkladu), kde méně závažné případy jsou spíše běžné, bývá sebeklamné provinění, resp. jeho věrohodný případ nenápadný (a nelze ho snadno vytvořit), KP se rozhodla podívat se na tento fenomén skrze již vytvořený nápadný příklad v románu Middlemarch od G. Eliot. Tímto odstavcem KP zcela neproblematicky přijímá následující východisko: Protože ve skutečnosti je příklad sebeklamného provinění nesnadno spatřitelný, uvidíme ho lépe v literatuře. Lze však toto východisko beze zbytku přijmout? Neměli bychom hovořit nanejvýš o možnosti, kterou literatura nabízí a která není nikdy bez problémů? Literatura přece skutečnost „zobrazuje“ – ponechme pro zjednodušení stranou, jak hlouběji tento vztah ke skutečnosti pochopit a nakolik je sám výraz „zobrazení“ k jeho uchopení adekvátní –, a s tím vyvstávají nutně i otázky: Je ten obraz (tj. v našem případě příběh vytvořený G. Eliot) pravdivý, věrohodný, a nehrozí, aby byl jakožto obraz nějak zkreslen, a to třeba a čistě jen proto, že jde o obraz? Konkrétněji by mohl být zkreslen kupříkladu tak, že Eliot je špatná autorka, takže se do postav promítá nevěrohodně, anebo není špatná, ale jen dobově podmíněná, takže její postavy předsavují určité tehdejší morální typy, které nejsou tak snadno zobecnitelné, anebo tak, že ty postavy příběhu jednají v souladu s ideou románu atd. KP však prostě přijala, že literární příklad, resp. obraz vytvořený od Eliot je věrohodný! Pokud však KP takto automaticky rozhodla o věrohodnosti příkladu, nevzbuzuje tím spíše podezření, že bude její interpretace zkreslená, že půjde jen o přání autorky? [10] Abychom však vůbec mohli v našich kritických reflexích pokračovat, připusťme pro tuto chvíli, že uvedené problémy lze obejít, že východisko KP je přijatelné, že literární příklad od Eliot je věrohodný, ba i to, že interpretace tohoto příkladu může být pravdivá, a podívejme se na to, co se z této interpretace dozvídáme o sebeklamném provinění.

Za tím účelem nejprve čtenáři stručně připomenu příběh od Eliot, v němž vystupuje postava, která je pro KP prototypem sebeklamného provinění: Do městečka Middlemarch přijede neočekávaně zdejší bývalý zaměstnanec Raffles, který ví o zlém činu bankéře Bulstrodea ve vzdálené minulosti (Bulstrode zatajil před třiceti lety své tehdy nastávající ženě, vdově po bohatém bankéři, nalezení její dcery, jež by se jinak stala dědičkou). Raffles Bulstrodea vydírá, a ten jej uplatí, aby navždy mlčel. Později však okolnosti přihrají Rafflese, nyní již vážně nemocného alkoholika bojujícího o život, do Bulstrodeova domu. Bulstrode, který zde má pečovat o nemocného Rafflese, dostává pokyny od doktora Lydgatea, že je třeba po určité době přerušit dávky opia podávané pacientovi proti nespavosti a že mu nesmí být podáván žádný alkohol. Pokud by Bulstrode tyto pokyny dodržel, pak by Raffles mohl být téměř s jistotou zachráněn. Bulstrode však oba tyto příkazy během jednoho večera nedodrží, a tím Rafflesovi přivodí smrt. Toto nedodržení příkazů však neproběhne tak, že by přímo sám Bulstrode podával opium a brandy, ale nechá tak, podporován v tom příhodnými okolnostmi, učinit někoho jiného, totiž služku Abelovou, která o těchto příkazech doktora nic neví, a jedná tedy v domnění, že Rafflesovi pomáhá. Tolik příběh a jeho mravní zápletka.

Je to právě tato nepřímost Bulstrodeova činu spjatá s Bulstrodeovou vnitřní lží a s hrou příhodných okolností, [11] na co se KP při interpretaci koncentruje a co pro ni tvoří nezbytný průvodní horizont [12] opravňující k tvrzení, že Bulstrode nejednal zle úmyslně, přestože je vinen za smrt Rafflese, a jeho čin tedy nespadá pod běžné nemorální jednání, kdy konáme zlo vědomě nebo kdy nám na dobru a zlu vůbec nezáleží. Podle KP však hlavní důvod, proč lze Bulstrodeovi přičíst neúmyslnost, a tedy nakonec sníženou odpovědnost za jeho čin, spočívá v jeho skryté touze po Rafflesově smrti. Tato skrytá touha po smrti Rafflese jakožto svědka Bulstrodeova zlého činu z minulosti působí v Bulstrodeovi během jednoho osudného večera takto: a) Poté co si uvědomí, že zapomněl sdělit paní Abelové příkazy dr. Lydgatea, že je třeba u Rafflese přestat s podáváním opia a že nesmí dostat žádný alkohol, již toto opomenutí nenapraví. Zmíněné opomenutí si Bulstrode omluví svou vyčerpaností z předchozí probdělé noci a při cestě do svého pokoje v sobě zároveň (aby nemusel opomenutí napravit) zpochybní platnost příkazů dr. Lydgatea na podnět nahodilého faktu, že Raffles ještě nespí, přestože dávky opia podávané paní Abelovou (ovšem již přes zákaz doktora) ho měly uspat. b) Následně, nyní již ve svém pokoji, vydá po jistém váhání žadonící paní Abelové klíč od komory s láhvemi brandy, která pak brandy Rafflesovi podá. Pro tento druhý čin je dle KP připravena půda předchozí Bulstrodeovou vnitřní lží (tj. oním zpochybněním platnosti příkazů dr. Lydgatea, v jehož důsledku se necítí zavázán napravit své opomenutí) a také jemnou hrou příhodných okolností (únava Bulstrodea z včerejší probdělé noci; prosebné naléhání paní Abelové, které není vidět do tváře, neboť stojí za dveřmi; přítmí v Bulstrodeově pokoji aj.). Důležité je zde pro KP také a především to, že úmyslem Bulstrodea „ve chvíli rozhodnutí“ [13] vydat klíč od komory nebylo zabít Rafflese, ale pouze „vyhovět paní Abelové“ či „nechat dát Rafflesovi brandy navzdory příkazům dr. Lydgatea“, [14] a nikoli tedy kupř. „zbavit se Rafflese“. [15] Opakuji, že při obou Bulstrodeových činech (podporovaných onou vnitřní lží a hrou příhodných okolností) působí podle KP ustavičně skrytá touha Bulstrodea po smrti Rafflese. Tolik rekapitulace, resp. výčet důvodů, které nakonec vedou KP k závěru o snížené odpovědnosti Bulstrodea.

Podle mého soudu je celé toto odůvodnění veskrze nepravdivé. Opírá se totiž zejména o tyto dvě zjevně mylné vzájemně spjaté domněnky: a) vědění o zlu, resp. zlý úmysl lze omezit jen na to, co je ve chvíli jednání ve vědomí; b) vědění o zlu je nutno pochopit odděleně od vědění o celkové situaci, v níž k realizaci zla došlo, příp. vůbec od vědění o mravní kontinuitě života jednajícího. Níže se postupně pokusím načrtnout správný výklad Bulstrodeova jednání, v jehož rámci bude patrná vyumělkovanost tohoto odůvodnění.

Povšimněme si na úvod především toho, že základem rozboru KP je domněnka, že lze omezit vědění o zlu, resp. zlý úmysl jen na to, co je ve chvíli jednání explicitně ve vědomí a co by nejlépe vystihla odpověď jednajícího na otázku „Co děláš?“ [16] Tuto koncentraci KP na chvíli jednání či chvíli rozhodnutí, na niž má být omezeno vědění o zlu, resp. zlý úmysl jednajícího, považuji za zásadní omyl. Pokud totiž KP stanovila jako úmysl pouze to, na co jednající ve chvíli jednání myslí, pak to v důsledku znamená, že se může svobodně vztáhnout pouze k tomu a může být pouze za to odpovědný. [17] Má-li tedy v danou chvíli ve vědomí zlý úmysl, pak ho může „zavrhnout v kritické chvíli jedním aktivním rozhodnutím“, [18] či jinak řečeno: jen pro toho, kdo má ve vědomí zlý úmysl, existuje „jeden okamžik, kdy by se jednající mohl rozhodnout zlý čin neučinit“. [19] Pak by ovšem platilo i to, že co nemám ve chvíli jednání explicitně ve vědomí, k tomu se nemohu svobodně vztáhnout, neboť je to nevědomé, a nemohu to tedy ani zavrhnout a neučinit. Avšak protože za těchto podmínek by člověk nejednal svobodně a nebyl by odpovědný za spáchané zlo, snaží se KP najít zprostředkující článek mezi „rovinou vědomého a rovinou nevědomého“. [20] Tento článek nachází ve chtění, [21] resp. přesněji v touze po zlu, která sice není ve chvíli jednání vědomá, nicméně přesto na jednajícího působí. KP předpokládá, že tato touha působí všude tam, kde „chybí explicitní zlý úmysl“ [22] jednajícího, kde Bulstrode „nepojal jasný úmysl Rafflese zabít“, [23] kde jednající nemá „ve chvíli rozhodnutí žádný vědomý zlý úmysl“. [24] Vyumělkovanost této konstrukce, která se opírá o striktní oddělení vědomé a nevědomé roviny ve vztahu ke chvíli jednání, mezi nimiž má zprostředkovat touha, aby KP mohla tvrdit, že jednající o zlu přece jen ve chvíli jednání nějak věděl, ale na jiné rovině než vědomé, [25] se místy odráží i v očividné spornosti některých tvrzení, jak si ukážeme v následujících třech odstavcích.

Máme-li říci něco alespoň trochu závazného na pozadí onoho literárního příběhu o sebeklamném provinění včetně klíčové otázky po odpovědnosti jednajícího, musí být jednání Bulstrodea pochopeno takto: Bulstrodeův čin nenapravení opomenutí a následný čin vydání klíče od komory s brandy nejsou čímsi izolovaným, co by se dalo, jak to činí KP, zkoumat odděleně a nezávisle na celkové situaci, do níž je Bulstrode vržen příjezdem Rafflese do Middlemarch a jeho následným ocitnutím se na lůžku v Bulstrodeově domě. V rámci takto rozvržené situace Bulstrode od počátku ví, že chce něco, co je zlé (že se touží zbavit Rafflese), a stejně tak ví, co je dobré (že nemáme chtít zbavit se druhého), a koneckonců ví také, proč to chce (Raffles by mohl ohrozit jeho dosavadní pověst dobrého občana, ohrozit jeho manželství atd.). Toto trojí vědění (oddělitelné pochopitelně jen takto v abstrakci) je ustavičně v Bulstrodeovi přítomné, aniž by na ně musel každým okamžikem přímo myslet a mít je ustavičně výslovně ve vědomí, [26] takže zde nemá smysl odlišovat vědomý (resp. jasný či explicitní) zlý úmysl ve chvíli jednání od toho, co v tuto chvíli není vědomé. [27] Jinými slovy: Není důležité, zda Bulstrode někdy během onoho osudného večera či při oněch dvou činech přímo pomyslí na to, že chce zabít Rafflese.

KP ustavičnou přítomnost tohoto vědění o dobru a zlu sice nahlíží, avšak předem přijatá konstrukce [28] ji svádí k tomu, aby část tohoto vědění odsunula do nevědomí, a takto morální zkušenost zkreslila. Konstatuje tedy zpočátku vlastně správně, že Bulstrode, poté co se Raffles ocitne v jeho domě, „začíná toužit po tom, aby se Rafflesovi nemoc stala osudnou a modlí se za toto vysvobození“, a zároveň že mu záleží „nanejvýš palčivě na správnosti svých vlastních činů. Je si proto vědom, že je nesprávné, byť si jen přát Rafflesovu smrt…“. [29] Tato slova, popisující nastalou situaci z hlediska Bulstrodeova vědění, neříkají ale přece nic jiného, než že Bulstrode ví, resp. je si vědom (touha je vědomá, modlitba je vědomá, přání je vědomé!), že chce zlo a zároveň ví, co je v této situaci dobré, přičemž není důležité, jak jasně to ví (nějakou míru jasnosti v rozlišování dobra a zla je nutno vždy předpokládat, máme-li ho nahlížet jako svobodného, tj. za své činy odpovědného). KP si však tohoto svého v podstatě správného popisu nevšimne a má sklon obojí vědění vzhledem ke chvíli jednání oddělovat a klást touhu po zlu do nevědomé roviny. Odtud sice tato touha na Bulstrodea stále působí, a nepřestává tedy být jeho touhou, ale ten si jí údajně „ve chvíli rozhodnutí“ [30] není vědom, resp. nevchází do jeho vědění či úmyslu, [31] a vlastně nikdy do jeho úmyslu nevejde, neboť Bulstrode si údajně nepřipustí, že ji má, protože oklame sám sebe onou lží o neplatnosti příkazů doktora. [32]

Toto oddělování vědění o zlu a vědění o dobru a odsunutí vědění o zlu jakožto touhy po zlu do nevědomé roviny podle mého soudu zásadně zkresluje porozumění odpovědnosti za spáchané zlo. Sama KP se ostatně svými formulacemi usvědčuje někdy až příliš nápadně z tohoto zkreslení. Všimněme si kupříkladu, že popisuje celou situaci od okamžiku, kdy se Raffles ocitl v domě Bulstrodea, až po onen osudný večer jako Bulstrodeův vnitřní boj, zápas či konflikt. [33] Co jiného je však tento vnitřní boj než vědění o rozporu dobra a zla ve mně, resp. vědění o mém špatném svědomí. Bez tohoto vědění je přece řeč o vnitřním boji nesmyslná! A chce snad KP tvrdit, že ve chvíli jednání či rozhodnutí (ať už onou chvílí míníme dobu onoho večera či přímo dobu, kdy Bulstrode nenapravil opomenutí anebo kdy vydal klíč), [34] která je od této celkové situace neoddělitelná, je toto mé špatné svědomí, toto vědění o sváru dobra a zla ve mně najednou již nepřítomné!? Podívejme se ostatně na jednu tuto chvíli, jak ji KP vystihuje: „Bulstrode omluví toto opomenutí (tj. že neřekl paní Abelové, aby přestala podávat opium, a nenapravil to – P. A.) svým vyčerpaným stavem, aniž by se tím příliš znepokojoval. Neprojevuje žádnou starost o pacienta ani žádné výčitky za svou zapomnětlivost.“ [35] Bezprostředně na to však pokračuje: „Poněkud překvapivě začíná cestou do pokoje váhat, jestli by měl, či neměl napravit své opomenutí, jako by neměl velkou chuť tak učinit.“ [36] Pozorný čtenář je zmaten, neboť tu ve dvou větách následujících bezprostředně po sobě, které popisují jednu chvíli (pokud ovšem nechceme tvrdit něco natolik nesmyslného, že chvíle před cestou do pokoje a cesta do pokoje jsou dva oddělené časové úseky, které spolu nijak nesouvisejí a o jejichž bezprostřední návaznosti Bulstrode nic neví), máme jasný spor. V první větě KP tvrdí, že Bulstrode neprojevuje výčitky, tedy nezajímá se o vztah svého jednání vzhledem k dobru a zlu, nechápe nesprávnost svého jednání (opakuji, že zde jde o čin nenapravení opomenutí), zatímco v další větě naopak hovoří o váhání, které však není možné, aniž bychom si v sobě neuvědomovali spor dobra a zla. Jedna věta tedy tvrdí pro tutéž chvíli jak nevědění, tak vědění. KP však tento spor zahladí svým překvapením („Poněkud překvapivě…“). Tímto projeveným překvapením nad svou vlastní interpretací se však KP sama mimoděk usvědčuje z toho, že její konstrukce je umělá a že sobě samé nerozumí, a to minimálně potud, že nemá vůbec jasno v otázce vztahu identity vědomí k času, neboli v tom, co znamená být si (něčeho) aktuálně vědom a co zajišťuje identitu vědomí ve střídě postupně uvědomovaných obsahů – což zúženo na oblast jednání znamená ptát se: co zakládá mravní identitu jednajícího v okamžiku činu, když to přece téměř nikdy není tak, že by si při něm byl jasně vědom zamýšleného zla a všech okolností svého činu. [37]

Zaměřme se však hlouběji na důsledek, který z této konstrukce plyne pro pojetí odpovědnosti, resp. viny. KP by totiž mohla namítnout, že právě nepopírá, že by Bulstrode ve chvíli jednání nevěděl o vztahu svého činu k dobru a zlu. Její argument by musel znít takto: Bulstrode by se přece nemohl oklamat onou lží o neplatnosti příkazů doktora, kdyby nějak nevěděl o jejich platnosti. To je jistě správná myšlenka a KP ji také výslovně zastává. [38] Problém je v tom, že toto „nějaké vědění“ o platnosti příkazů doktora (tj. o tom, co je dobré) odsouvá vzhledem ke chvíli jednání opět do nevědomé roviny, [39] tedy roviny, kterou Bulstrode nemá nijak ve své moci. [40] To je nejlépe patrné na tom, že sám akt sebeklamu (ona právě probíraná vnitřní lež Bulstrodea) se stává vůči jednajícímu něčím vnějším, neboli slovy autorky jde o „sebeklamný mechanismus“, [41] tedy o něco, co si žije vlastním životem, čemuž jednající pasivně podléhá, ale přímo za něj, tj. za jeho spuštění a udržování vlastně nenese vinu. Jak by také mohl? Odpovědná je přece v podstatě Bulstrodeovi skrytá touha po smrti Rafflese, načež v souladu s tím „strategie“ sebeklamu, která má vyřešit Bulstrodeův vnitřní konflikt mezi touto touhou a věděním o nesprávnosti tohoto chtění, „je přijata neúmyslně“!!! [42] Zde mají svůj původ ony formulace KP o snížené odpovědnosti [43] a sklon postihovat tento typ zla výrazy jako „omyl“ [44] , „chyba“ [45] apod., tedy výrazy, které obvykle v běžném životě spojujeme s něčím snadno omluvitelným, mravně nezávažným. [46] Tuto relativizaci viny, která z této pomýlené konstrukce plyne, považuji za vyloženě nebezpečnou. Nutí nás totiž k tomu, abychom pohlíželi shovívavě na všechny ty pachatele, kteří sami sebe přesvědčili o správnosti svých motivů nehledě na činy, které z těchto motivů vzejdou, ať už je vykonali přímo či nepřímo a ať už k tomu měli jakkoli příhodnou hru okolností a jakkoli složitý měli charakter. [47]

Povšimněme si dále – abych závěrem poukázal ještě na jeden zásadní nedostatek úvahy KP –, že výsledkem Bulstrodeova činu nenapravení opomenutí a činu vydání klíče paní Abelové je smrt Rafflese. Obecný mravní soud tento výsledek hodnotí jako vraždu, nehledě k oné Bulstrodeově vnitřní lži a nepřímému provedení. Tento akt vraždy má jako z principu každé jednání v sobě pro jednajícího něco pozitivního: Zemře-li Raffles, tak na mě nevyzradí, že jsem onehdy zatajil před svou ženou nalezení její dcery, což by jistě zničilo naše manželství atd. Bulstrode má tedy ustavičně rovněž strach z dávné minulosti, kdy jednal zle, a také o tom ví, jinak by žádný strach nepociťoval, a to navzdory tomu, že si tehdy před třiceti lety tento svůj čin před sebou opět omluvil nějakými dobrými důvody a že na něj pozapomněl, tj. nemá jej aktuálně již delší dobu ve vědomí. Tato situace, nastalá příjezdem Rafflese do Middlemarch, v níž se čin vraždy udál, není tedy čímsi izolovaným a odděleným od Bulstrodeova života, ale naopak poukazuje k jinému podobnému činu a Bulstrode o tomto svém dávném činu ví, ač to neznamená, že ho má aktuálně ve vědomí. Při pohledu na dosavadní Bulstrodeův život jako celek se nám tu tedy odkrývá určitá podstatná souvislost: jeho život sestává morálně vzato z takovýchto (lhostejno kolika, lhostejno jak závažných a lhostejno, který z nich byl empiricky první) zlých činů, z nichž se snaží vždy před sebou vylhat, a to navzdory tomu, že koná i dobré skutky jako kupř. veřejné dobročinné akce, [48] které lze ale právě a především nahlížet (a tohoto podezření se nikdy nezbaví!) jako takovéto sebeobelhávání, příp. i jako snahu vzbudit zdání dobra u druhých. Důležité je, že ani tato podstatná souvislost není bez Bulstrodeova vědění, tedy vlastně bez vědění o tom, jaký byl, jakkoli si ji snad odmítá před sebou připustit a snaží se uklidnit své špatné svědomí nějakou výmluvou, což však přesto jeho vinu nijak nesnižuje. [49] Odhalení této souvislosti nás odkazuje k teprve zajímavé otázce, otázce, kterou si musíme položit, chceme-li říci něco podstatného o tom typu zla, jímž je sebeklamné provinění. Tato otázka zní: Odkdy a odkud se vzal v Bulstrodeovi tento sebeklam, resp. tato tendence obelhávat sebe sama při konání zla? A protože sebeklamné provinění předpokládá předchůdnou jasnost o dobru a zlu, je odtud již jen krůček k otázce, co je vlastně zlo (a dobro) a zda se zlu člověk vůbec může vyhnout. Tyto otázky si KP ani náznakem neklade, prostě jen přijímá, že jsou všem jasné. Ba dokonce její závěrečný aristotelský poukaz k tzv. charakterovým kognitivním nectnostem Bulstrodea (zaujatost, vnitřní nepoctivost), [50] za čímž lze tušit snahu KP vymanit se z omezení na analýzu tohoto jednotlivého činu a přiblížit se kontextu těchto otázek, se zcela míjí účinkem. Jde v podstatě jen o tautologii, totiž o svévolný výčet negativních vlastností, které jsou však pro posouzení mravní hodnoty jednání irelevantní. Jak totiž změřit kognitivní vnitřní nepoctivost a zaujatost než právě na zlém jednání? Bez zvnějšnění v jednání, které je vždy nutně vystaveno posudku druhých, to zkrátka nelze. A tak se nám jen vrací otázka, kterou jsme požadovali zodpovědět, totiž otázka po vzniku zla, resp. sebeklamného provinění a toho, co vlastně je zlo, což mimo jiné souvisí i s otázkou, zda zlo a dobro jsou poznatelné.

Zde bychom mohli, a vlastně měli, naši kritiku uzavřít. [51] Summa summarum: i když se pustíme na tenký led literárního příběhu, pomíjejíce tak onu v úvodu naznačenou problematiku vztahu uměleckého zobrazení ke skutečnosti, a pokusíme se z interpretace KP získat nějaké závazné poučení o sebeklamném provinění, budeme nakonec hluboce zklamáni. Místo toho jsme nuceni prodrat se řadou zdlouhavých a nepodstatných pasáží, abychom se z nich nakonec dověděli, že odpovědnost jednajícího je snížená, neboť je od počátku v područí sil, které sám neovládá. [52] Tento závěr je však ve své podstatě nemorální, neboť nás vede k tomu, abychom bagatelizovali zlo, a to primárně zlo sebeklamu – tj. právě ten typ zla, jenž měl být tímto článkem přiveden před oči a jímž se zdá být ohrožen každý, kdo není s to s jistotou říci, že se takto před sebou ještě nikdy neobelhával, a nesnažil se tak ospravedlnit nějaký svůj zlý čin, [53] byť třeba ne tak závažný jako ten Bulstrodeův.